Stále nečtete pozorně.

Nepíšu, že pojmy aj. jsou iluze. Nepíšu, že iluze, jsou podstatou stvoření světa relativních projevů.

I když je iluze pouhou iluzí, přece je to skutečná iluze (nikoliv neskutečná).

Výslovně jsem uvedl, že iluze je mimo absolutno, takže jsou mimo i její relativní zákonitosti.

Mezi absolutnem a iluzí přesto není žádná hranice. Mimo absolutno nic jiného absolutně nemůže být. Iluzorní stvoření je v absolutnu iluzorně (jako zdání ryby ve vodě), absolutnem však není (jako zdání ryby není voda)...

Logicky tu nic takového otáčet nelze...

Jestliže nazvete absolutno iluzí, což de facto, na základě toho, co říkáte o absolutnu, je, potom je absolutno produktem absolutna, protože nikde neexistuje nic jiné než iluze.

Jestliže iluze je tím jediným, co může vůbec existovat spolu s absolutnem tak, aby to ještě bylo absolutno, potom je vůbec otázkou, jestli jediným o čem se můžeme vůbec bavit není iluze. Proč nazývat iluzi jako absolutno? Nazvěme absolutno rovnou iluzí.

Vše, co řekneme, že je absolutno, tak absolutnem není, protože by to nebylo absolutno..

S iluzí, je to  jinak! Vše, co řenete o iluzi, tak iluze je! Ne, že není, jako u absolutna.

Iluze mi připadá sympatičtější, pozitivnější, lidsky vstřícnější a je zábavnější, je s ní legrace. S absolutnem nic není. Absolutno mi zavání něčím ledovým, něčím strnulým. O všem smí říkat jen ne! A i to je iluze. A když by řeklo (jako že stejně nesmí), ano!, tak by i to byla je iluze.

Takže pojmeme-li iluzi jako absolutno, tak iluze je dokonalejší, protože v takovém iluzorním absolutnu existuje ano. Ve vašem Absolutnu to máte zařízeno tak, že vlastně nesmí říci ano! Takže je nedokonalé!

Dokonce je prolhané. Protože kdybyste se toho vašeho absolutna zeptal, zde existuje v absolutnu ne, tak  vám ho i zapře! To jste si teda vymyslel absolutno!

To například moje iluzorní absolutno, to je ryzí zrno, je lepší! A nelže jako to vaše!

Říkáte:

- Duch obřezává iluzi

- Kdyby bylo Absolutno možností relativna, nebylo by třeba uchylovat se na počátku relativního tvoření k ilusi.

- Iluse je mimo absolutno

- Mezi absolutnem a ilusí není hranice

- Ilusorní stvoření je v absolutnu ilusorně (jako zdání ryby ve vodě), absolutnem však není (jako zdání ryby není voda).

Vyplývá mi z toho, že duch stvořil ilusi (v níž je absolutně anulován) jako svoji představu o sobě (Nic v Ničem =

samé nic).

V absolutnu  tedy z relativního stvoření iluse (Nic co Není) povstalo ZDÁNÍ iluse (Nic co Je = Nic je Nic).

Zdání ničeho (Nic je Nic) tedy  absolutno přijímá, protože to na absolutnu nic nemění.

Absolutno se tím tedy spojilo zdánlivě bez hranic s představou Stvořitele, kterou si zdánlivě představilo. Do zdání absolutna může Stvořitel vstoupit nápravou své vlastní iluse o sobě a stát se účasten absolutna jako "ryba ve vodě".

Nápravu Iluse  činí Stvořitel obřezáním své iluse a zjevuje se tak ve své vlastní ilusi jako spára, ve které počíná ne-ilusorní tvoření a působí zde jako počátek (duch) přetvářející ilusi v sílu a moudrost naplňující realitu sebe sama.

Duch uchopuje ilusi uvnitř a proměňuje ilusi ve své vlastní síly.

Duch proměňuje ilusi nejprve uvnitř kruhu (ilusi Země v síly Země) až na hranici absolutna (bodná rána) a toho bylo dosaženo mysteriem Golgoty. Iluse Země se začala prosvětlovat v síly ducha a Země se začala proměňovat v nové Slunce. Nyní chápu ono tvoření z ničeho-z iluze, o kterém hovoří RS jako o jednom z aspektu Golgoty a druhým je zmrtvýchvstání.

Pochopení toho, co se stalo je teprve následně možné a jde o probuzení duše (Nebe) a tedy o zmrtvýchvstání DUŠE.

Mysterium duše (Nebe) je mysteriem Matky a to mysteriem procitnutí duše. Ilusí zbavená (pochopením očištěná) duše uchopí síly zmrtvýchvstalého ducha. Ve spáře mezi činem a pochopením činu se pak zjevuje KRISTUS jako tvůrčí LÁSKA (návrat éterného Krista).

Srdečně zdraví ATREA

„Nic v Ničem = samé nic“ vůbec nic nepředstavuje, nelze si to nijak představit, takže to nijakou představou není.

Příslušnou představou je „vnější nic/vnitřní nic“, zkráceně „vnější/vnitřní“...

Iluze nepovstala v absolutnu, ale mimo absolutno.

Iluze nepovstala jako „Nic, co Není“ (to je jen souhrnné označení iluze), ani jako protimluv „Nic co Je = Nic je Nic“.

Iluze povstala relativně duálně:

vnější NIC co NENÍ / vnitřní NIC co NENÍ = iluze

NIC co JE (NIC je NIC) je logický protimluv (to co NENÍ = to co JE, zkráceně: NENÍ = JE). Iluze by nemohla být na počátku stvoření anemohla by iluzerně existovat ani dnes, kdyby byla nelogická.

Objektivní iluze je nereálná, ale logická!

Pojem „nic co je“, je pojem subjektivní iluze v relativním světě. Je to pojem na hranici slovní hříčky: „Klec se skládá z řady šprinclíků a niců“...

Absolutno mimo ani do sebe nepřijímá vůbec nic, tedy ani iluzi (NIC co NENÍ), nic co do něho nevstoupí spárou počátku, spárou okamžiku, spárou přítomnosti.

Absolutno se s představou Stvořitele nespojilo, ani zdánlivě.

Jako ryba ve vodě není okolní vodou, tak ani Stvořitel není absolutnem, ale jeho přítomnost v relativnu je jen absolutně anulovaná (ve spáře relativního stvoření vnější/vnitřní).

Nikdo, ani Stvořitel, neumí obřezat iluzi (NIC co NENÍ). Iluze jen zdánlivě vzniká jako „obřezaná“, následkem uzavření Stvořitelova obvodu...

Iluzi nelze přetvořit v reálnou sílu, ale nereálnou iluzi lze „naplnit“ reálnou silou. Pokračující vývoj stvoření bude vždy kombinací reality a zdánlivě reálné iluze...

Díky za trpělivost a pokusím se nyní s tou fantasíí vykročit jen z lehka krůček po krůčku, abyste mi mohl pomoci nasadit té kobyle uzdu...........

Pojmu  "Absolutno" nejlépe rozumím jako "možnosti tvoření relativního projevu".

Možnost pak skrývá v sobě možnost představy realizace této možnosti.

Absolutno je tedy možnost tvoření relativna (1) možným Stvořitelem (2), který  si sám sebe uvědomí  z možnosti představy (3).

Absolutno je tedy trojjediná možnost samonosně v sobě uzavřená, ale sama sobě umožňuje se projevit jako trojjediný projev.

Trojjediným projevem je Stvořitel uzavřený ve spáře mezi  svojí  představou (formou) Nebe a pojmem (tvarem) Země.

Pochopila jsem, že Nebe a Země je ILUSÍ proto, protože Stvořitel (vědomí Já) je anulováno (popíráno) silami samotného Stvořitele narůstajícími jako reakce (luciferské a ahrimanské) na Stvořitelovu představu Nebe a Země.

K uchopení těchto sil došlo mysteriem Golgoty v Ježíši-Kristu a Stvořitel nyní naplňuje svoji ilusi Nebe a Země svými duchovními silami (v dobro se obracející síly zla - obrácený Lucifer a Ahriman).

Dělá mi potíže pochopit výraz "představa a pojem"............nevím, jestli tomu rozumím.

Chápu to tak, že představa je možností (formou, náručí) realizace toho, co si  představuji (pojem). Moje představa je tedy matkou a synem zároveň a proto může existovat jako myšlenka uložená v mé vlastní fantazijní formě.

Prosím o posouzení, díky.

Zdraví ATREA

Ve smyslu pořekadla - "Ráno moudřejší večera" se mi dnes ráno začala více rozvíjet představa toho, jak se z Absolutna "vyklube" Stvořitel.

Absolutno je neosobní (neidentifikovatelná -všeobecná -  neprojevená) možnost projevu představ.

Možnost si staví před sebe možné představy, které jsou v možnosti  možné a to znamená, že reálně jsou i nejsou (relativně anulované v nitru Absolutna).

Představy tak v MOŽNOSTI zanikají současně s vznikáním a tak jsou sice relativně možné i nemožné, ale pro MOŽNOST je to zase jen MOŽNOST.

Možnost tedy nese v sobě vznik i zánik představ možnosti.

Absolutno je tedy vznik a zánik možných představ a je tedy VĚČNOU PŘEDSTAVIVOSTÍ MOŽNÉHO.

Možnost umožňuje vznik představy a každá představa je možností uvědomění si představivosti, jako tvůrčí schopnosti, která povstává z Absolutna, jako možnost zrození individuelního VĚDOMÍ TVŮRCE,  uchopující představivost jako nástroj seberealizace.

Záblesky vědomí Tvůrce  jsou záblesky "teď a tady". Jsou to záblesky VĚDOMÍ "času a prostoru" v Absolutnu vznikající a současně zanikající.

V Absolutnu je tedy možnost "času a prostoru", kterou Absolutno umožňuje.

Když si ZÁBLESK VĚDOMÍ uvědomí možnost, ze které povstává jako záblesk možnosti svého vlastního tvoření, uchopí tímto POCHOPENÍM představu (tvar, pojem Absolutna) a představivost (formu, duši Absolutna) a tím si je ilusorně přivlastní.

Obvod(DUCH) si přivlastní ILUSI tvaru i formy.

Ve vztahu k představě a představivosti Absolutna je VĚDOMÍ ilusí Absolutna, ale ve vztahu VĚDOMÍ k Absolutnu je představa a představivost Absolutna ilusí.

V Absolutnu je tedy VĚDOMÍ ilusí a pro VĚDOMÍ je Absolutno ilusí.

K naplnění iluse vlastním projevem může dojít skrze VĚDOMÍ a to vnesením toho, v čem vědomí spočívá (představivost a představu Absolutna) do spáry, do které se VĚDOMÍ musí nejprve uložit.

Tuto spáru si musí vědomí nejprve vytvořit jako negativní obraz positivní představivosti a představy Absolutna (forma a tvar představy Absolutna).

Vytváření negativu je proces tvoření světa relativních projevů a tedy proces vytváření ZLA.

Obrácení ZLA V DOBRO je procesem tvoření POSITIVA Z NEGATIVA.

VĚDOMÍ se svým tvořením NEGATIVA i POSITIVA stává STVOŘITELEM svého světa, ale stále zůstává v Absolutnu ILUSÍ a to nelze v Absolutnu změnit. Stvořitel je tedy absolutní ILUSÍ a zůstává ale i v relativnu ilusí a tedy neviditelný, neuchopitelný, pouze jen pochopitelný.

Teprve jako pochopený vstoupí do svého tvoření skrze toho, kdo jej pochopí a tím chápajícím se může stát člověk.

Stvořitel tak zůstává v Absolutnu ILUSÍ, ale v relativnu se Stvořitel objeví skrze člověka jako POSITIV  sebe sama.

Lidské pochopení Stvořitele JE LIDSKOU LÁSKOU  naplněný negativ Stvořitele.

Místo Jahveho, který působil jako spravedlivý NÁSLEDNÝ SOUDCE nutně vznikajícího zla, nastupuje láskyplný Stvořitel, který již není následným soudcem, ale moudrým přetvořitelem ZLA V DOBRO a tvůrcem TROJNOSTI, ve které on sám je přítomen jako vyrovnávající VĚDOMÍ (vědomí rovnosti) umožňující zdravý svobodný vývoj vědomí Já v člověku (positivně naplněný pojem) a současně i  zdravý vývoj vědomí pospolitosti (positivně láskou ozářená forma představivosti Absolutna = VĚČNÉ ŽENSTVÍ).

Tak jsem zase popustila uzdu ve smyslu pořekadla "Člověk míní a pán Bůh mění"...............

Srdečně zdraví ATREA

Možnost/možné = vnější/vnitřní = forma/tvar = otvor/tvor = mateřské lůno/počatý syn = žena/muž = představa/pojem = počáteční stvoření Nebe/Země = duše/tělo = negativ/pozitiv atp.

Možnost a možné jsou tedy relativně duálním stvořením, nikoliv absolutnem.

Možnost neumožňuje představu, ale sama je představou.

Možnost (nikoliv absolutno) umožňuje také relativní čas a prostor.

Absolutno = odpočívající vědomí (duch) = „sedmého dne Bůh od všeho tvoření odpočinul“.

Stvořitel (duch) není iluzí (ani v absolutnu, ani v relativnu), ale obřezává iluzi (vnější/vnitřní).

Iluze není absolutní, ale relativní.

Stvoření duální relativity = duální projev jediného Stvořitele...

Děkuji za obšírnou a "výživnou" odpověď a mám z ní nesmírnou radost, jako když se tonoucí uchytí hozeného lana.....

Vaše sdělení: "Absolutno= odpočívající vědomí (duch) = " sedmého dne Bůh od všeho stvoření odpočinul" se mnou "otřáslo".

Stále jsem stavěla Absolutno jako něco prvotního a tvoření jako druhé v pořadí, ale nyní jsem pochopila, že Bůh (vědomí, duch) je ten, kdo je tvořící a odpočívající.  Nelze mluvit o prvotním , nebo druhotném Absolutnu, nebo Relativnu. Obojí je projev DUCHA, který prostě je a nic a nikdo ho nestvořil a ani jej nemůže zničit, on je počátek i konec, on je tvořící a odpočívající.

Není mi ale jasné to, co se stalo Golgotou, kdy se chrámová opona roztrhla. Co to znamená?  Znamená to, že spánek Stvořitele do té doby zrušil (absolutně)  vše, co stvořil ve bdělém stavu, ale nyní nastala změna?

Je Stvořitel od Golgoty na tom tak, jako člověk, který po spánku naváže tam, kde před spaním skončil?

Srdečně zdraví ATREA

Absolutno není v relativním pořadí (v řadě) první ani další, ale JE zcela mimo pořadí absolutně nulté (0), ne však relativně nulové (+píR –píR = 0). Absolutno je nulté i v relativnu, kde je relativitou (formou a tvarem) absolutně anulované (spára zavřené opony, zavřená brána).

Relativno se vyvíjí v relativním pořadí (1-X).

Absolutno není relativním projevem ducha (vědomí), není žádným relativním projevem, ani relativním neprojevem.

Relativno je relativně duálním projevem ducha (vnější/vnitřní).

V relativnu JE absolutno přítomno jako absolutní nula (0), JE anulované ve spáře (/) relativna.

Roztržení chrámové opony v okamžiku smrti ukřižovaného znamená otevření brány do absolutna, rozestoupení nulové spáry relativna a možnost zpřítomnění ducha v ní (Ne já, ale Kristus ve mně!). V čase (v relativní současnosti „minulost/budoucnost“) to znamená zachycení prchavého okamžiku a uvědomění si přítomnosti (ve spáře mezi minulostí a budoucností) svého já v něm.

Od Golgoty může každé já (Já) nalézt svou relativní přítomnost v absolutnu, které se tím nemění, jako se nemění moře kvůli přítomnosti ryby v něm.

Stvořitelem je samotný Kristus. Ač relativita Nebe/Země pomine, Kristova Slova (ryby) nepominou (Já jdu k Otci, k Otci lze přijít jen skrze Syna). Tyto Kristovy ryby nespí, mají věčné vědomí (odpočívat mohou samy v sobě)...

Kdyby bylo absolutno možností relativna, nebylo by třeba uchylovat se na počátku relativního tvoření k iluzi.

Absolutno = nemožnost relativna.

Absolutno = absolutně VŠE či NIC, co JE samo o sobě = absolutně původní stav

Relativno = dualita opaků ve vzájemném vztahu (vnější/vnitřní)

Dualita + vztah = Nebe/Země = relativní trojnost

Vztah (relace) = duch = absolutně nulový kulovitý obvod (v průřezu obvod kružnice, fragment kružnice je pak matematické lomítko „/“) = počátek stvoření

Relativní míra obvodu = +píR -píR = 0 (relativní nic)

Absolutně nulová podstata obvodu = obsah průřezu kružnice = 0 = absolutní NIC ve spáře (/) Nebe/Země.

Spára mezi Nebem a Zemí = absolutně anulované míry (0) = zavřená brána či chrámová opona absolutna

Iluze = NIC co NENÍ

Nebe/Země jsou na počátku (0 = /) iluzí (vnější/vnitřní), ne však proto, že podstata Stvořitele (kružnice) má absolutně nulovou míru (0), ale proto, že jsou pouhou bezpodstatnou iluzí, ničím nenaplněnou představou (nereálnou, byť logickou), představou bez pojmu.

Pojmy (části ideje) jsou vertikální síly (paprsky světla) Nebe a Země, stupňované Stvořitelem od obvodu kružnice.

Mysteriem Golgoty došlo k otevření brány absolutna, k roztržení chrámové opony (spáry /) „odshora až dolů“.

Představa = postavená před vědomí (všestranně, vně či uvnitř na obvod).

Představě se učíme vnímáním povrchu (nikoliv obsahu či obvodu) relativních projevů vnějšího (později i vnitřního) světa, prostřednictvím „počitků“ (reakcí) tělesných smyslů.

Povrchní počitek, vjem i představu si můžeme představit jako negativní otisk pečetidla (objektivního projevu vnějšího, později i vnitřního, světa) do pečetního vosku (do tělesných smyslů, a do duševně-duchovního vědomí).

Zpočátku je představa jen vzpomínkou na vjem. Představu potřebujeme abychom mohli o vnímaném přemýšlet i tehdy, kdy vjem už pominul...

Pojem (součást ideje) = pojaté, obsáhnuté, obsah (podstata), pochopené (uchopené myšlením), přivlastněné. Reálné pojmy si nevymýšlíme, ale „nabíráme je do čepice“ (představou) v duchovním světě idejí. Ten kdo je nabírá je myslící lidský duch (já), jenž si z nabraných pojmů dělá vlastní pojmy.

Čisté vnímání = smyslový vjem

Čisté myšlení = smyslová představa + pojem

Jakmile se naučíme myslet (reálně logicky) můžeme postoupit k tzv. „intuitivnímu myšlení“, které vykazuje opačné pořadí: Nejdříve máme pojem (např. objev), potom představu (např. kresbu kamenného mostu) a nakonec vjem reálného projevu (představa kamenného mostu naplněná kamennými kvádry)...

Zkuste cestovat bez papírů a uvidíte jak skončíte. Invazi „muslimů“ napamáhá pozitivní rasismus EU. EU se nazbláznila, ale dělá přesně to, kvůli čemu vznikla. Čekalo se jen na rozpad východního bloku a jeho zapojení do EU. Podle všeho jsou vytouženými „občany“ satanské EU právě tito uprchlíci, nikoliv my...

Tvrdí se, že:

ateista nevěří v boha a jeho stvoření, ale má svůj, tedy díky akademickému  školství, tzv. vědecký materialistický světový názor na svět, člověka a jeho vznik vývojem hmoty!

Teista prý věří v boha.

Ateista prý má údajně rozumové argumenty. Jak nyní vidím lživost a nedůslednost tzv. akademického vzdělání a  školství, potom musím říci, že tzv. ateisté a materialisté jsou ještě větší důvěřivci a věřící, než náboženští  věřící v boha. Argumentace kněžourů v nynějších křest. církvích je sice skutečně na dětské úrovni a může uspokojit snad jen děti v mateřské školce, přesto zde tzv. věřícím zůstává alespoń zdravý cit, který jim říká, že je duch, bůh.

Ale nevznikl ateismus i jinou cestou?

Kristus říká:  nemodlete se venku, ale soukromě, v skrytu. Ne jako farizeové... (dnes vidíme muslimy roztahovat se na sídlišti v Opavě!, v Praze na Letné, kde se modlí způsobem, který je pro Evropany hodně ponižující. Vystrkují zadky nahoru, lidé okolo na ně musí koukat. Ve Francii muslimové schválně na ulicích ve stovkách zastavují dopravu tím, že na zemi se klaní a leží a hlavou tlučou o zem. Jednak tím samozřejmě provokují, demonstrují tak svoji nadřazenost, že jim nikdo nemůže bránit...Policisté jen mlčky čumí a nesmějí prit muslím zasahovat, a seřezat je, protože by to prý bylo porušení lidských práv. Ale potom vnímám, že je v Evropanech něco, co se příčí lidské důstojnosti, ležet na zemi a vystrkovat na své okolí zadky! A zde je i to potupné muslimské odění žen!  Náboženství, tedy složka, která má být svobodná - takto usurpuje ženy, zabalí je v létě do černých hader až po po hlavu! To se neslučuje se svobodou rozumného kulturního vyspělého dospělého člověka! Obdobně i Židé svoji víru projevují speciálně upravenými kadeřemi vlasů, židovskými klobouky, modlitebním kýváním celého těla anebo hlavy u zdi, dokonce i obřezáním pohlavních orgánů!. O poslušnosti vůči muslimskému imámovi nebo židovskému rabínovi ani nemluvím!) Toto vše se kulturním lidem na úrovni doby nelíbí.  Neslučuje se to s lidskou svobodou v oblasti kulturně-duchovní.

To je snad nějaká svoboda?

Proto třeba Husité utíkali z církve už ve středověku. Co já bych měl poslouchat nějakého kněžoura?

Viděli neřády cirkve. Vnímali jako Hus svoji osobnost, lidskou důstojnost, měli v sobě svobodmyslnost.

Nevznikl tak ateismus?

Jako protest proti zevnímu modloslužebnictví?

Co je nám do církve? Jsem tím, za co se sám uznávám.

Co mě má někdo co registrovat?!

Nejsou ateisté vlastně lidé, kteří touží být svobodní více než lidé v církvích? Nejsou ateisté vnímající právě to zotročení v nějaké církvi jako zásah proti lidské důstojnosti? Nejsou to vlastně lidé, kteří touží stejně jako věřící, jen jim církev nedala odpovědi na otázky, které mají. Církev jim nedala odpověď na úrovni doby a zdravého rozumu, protože ho sama nyní nemá.

Jenže věřící dnes touží po čem? Co je drží v církvi? Oni vnímají existenci boha více a to jim neumožňuje církev opustit? I za cenu, že zase jim církev vymívá mozek svým přístupem, když tam není poznání a poznání tam  zůstává na úrovni víry, slepé víry. Církve kážou dospělým lidem jako malým dětem a říkají...uvěř, uvěř.

Tak vnímám to, co přináší obnovení tzv. moravské církve, to, co přinesli Cyril a Metoděj, pochopení toho, co je křesťanství.

Pochopení a porozumění stvoření. Není vlastně to tím, co přináší Kristus?

Pochopit logicky a rozumově stvoření, - to má být tím pravým křesťanstvím? To je odkazem a posláním původní a nyní obnovené moravské církve?

Má být toto tím, co by mělo dnes sjednotit opět Evropany?

S ideou poznání pravdy by měli jít do boje?

Poznání nejen v duchovních oblastech, filosofickcýh, ale třeba i v poznání sociálního vývoje a děni. Což je dnes TSO, obec TSO? To by mělo být nosné v oblasti socálního uspořádání.

Co dobrého jste tu řekl, to jste „zavraždil“ mnohomluvností...

Co je zde dobrého a co mnohomluvnost?

A máte odpověď na to dobré?

Chci-li říci něco zásadního, nesmím to utopit v přemíře ostatního textu. Případný čtenář je příliš dlouhými příspěvky od čtení odrazen a fakticky tím vyleje s vaničkou i dítě.

Příspěvky do diskuse mají být stručné. Pokud mají oznamovací charakter, nemá smysl na ně reagovat, jako na otázky...

Pokud se nepletu, byl islám ve středověku tím dmychadlem, hegemonem, agresorem, který sjednotil odpor Evropy.

Evropané se ve jménu boje proti islámu, pod praporem křesťanství sjednotili a vytáhli do boje s islámem.

Mají být Evropané hrdí na křížácké výpravy? Možná na tu první, ale další pak sloužiliy k vyřizoávní účtů mezi sebou (napadení Konstantinopole), příp. poblouzněná a podivná dětská křížová výprava.

Jestliže se ve středověku Evropané sjednotili proti muslimům ve jménu křesťanství, co je má spojit dnes?

Co by mělo být jednotícím pojítkem Evropanů? Jaká idea?

Dnes je zde spousta ateistů.

Má být pojítkem Evropanů strach, že je zotročí muslimové, a to nejen křesťany, ale i ateisty?

Křížové výpravy nebyly projevem odporu sjednocené Evropy proti muslimům, ale ideou katolické církve o navárcení „Božího hrobu“ do rukou křesťanů. To je však minela. Budoucnosti křesťanů však není Boží hrob, ale živý Kristus...

http://m.domaci.eurozpravy.cz/spolecnost/125063-politici-nemaji-odvahu-my-uprchlikum-chceme-pomoci-rika-cirkev/

Církev podle prohlášení považuje úctu k člověku, solidaritu a pomoc bližnímu za podstatné hodnoty života i soužití mezi lidmi. „Do okruhu víry v Boha patří také pomoc lidem prchajícím před násilím a válkou, kteří v současné době přicházejí do Evropy," říká ČCE.

Českobratrská církev evangelická (ČCE)

Čeští politici podle ní prokázali v celé věci jen „minimální odvahu", proto se nejsou asi schopni bránit populismu, který podněcuje „masovou paniku mezi lidmi, a vnášejí do společnosti nesnášenlivost a nacionalismus, které snadno podnítí násilné chování". Výsledkem pak podle církve je, že 60 % obyvatel odmítá uprchlíky přijmout.

Problémem je pak prý i absence morálních autorit, které by lidem dokázali říct, že je třeba uprchlíkům pomáhat. „To je to první, z čeho je třeba vycházet a co jako křesťané považujeme za podstatné. Když se někdo dostane do těžkostí, je potřebné hledat cesty, jak mu pomoci a ne v první řadě vymýšlet, jak se takovým lidem vyhnout, jak je nepřijmout, zbavit se jich, vyhnat je ze země," tvrdí českobratrská církev.

Chce-li kdo pomáhat uprchlíkům, pak se musíme ptát: Proč těmto lidem nepomáhají dřív než se stanou uprchlíky. Proč ani nehlesli proti tomu, kdo z nich uprchlíky dělá, kdo v jejich zemích rozpoutal válku? Není to pokrytectví, ne-li součást spiknutí?

Křesťanská církev se prý má řídit morálním apelem, který je v Bibli:

"Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem cizí, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně."
Mat 25/31-46

Kam se vytratilo křesťanské milosrdenství a křesťanská pomoc bližnímu?

Mnozí vyčítají křesťanské církvi, že nestojí na straně ponížených a ublížených. Tvrdí: Bible sice zůstala stejná, avšak doba se mění. Dnes už nepotkáme neohrožené rytíře vedené křesťanskou elitou bojující za ochranu slabých. Křesťanská elita se zdá být nahrazena tvrdým kapitalismem a Bible sbírkou zákonů o církevní restituci…

Jakým způsobem má křesťanství přistupovat k muslimské otázce?

Kdo je křesťan? Ten, kdo uznává nějakou církev, nebo ten, kdo uznává Krista?

Tam, kde je uznáván Kristus nemohou akceptovat nijakou otázku těch, co Krista neuznávají.

Křesťanské milosrdenství mohou projevovat každému i satanovi, nesmějí ho však k sobě (a mezi sebe) připustit...

Rozumím-li správně, tak církve nás, mne nezajímají.

Ale to, že uznávám Krista.

V této souvislosti vnímám boj o Evropu jako boj o Krista, o křesťanství.

Vnímám, že nyní probíhá boj proti Evropě, tedy proti Kristu. Válku vedou USA skrze a s pomocí banky FEDu. Za tím vším  stojí klan-kmen vlastnící FED, klan - kmen Rothschildů.

Všímám si toho, že se postupně začíná při argumentaci proti muslimům hovořit nejen o tom, že islám rozvrátí evropské hodnoty, ale začíná se už otevřeně hovořit a říká to už více lidí, že se rozvrátí křesťanské hodnoty!

Jaké má Evropa kořeny, tradice, hodnoty?

Původně to bylo pohanství = řecko-římské náboženství, antické báje atp.

Potom zde bylo židovství. Z něho povstalo křesťanství.

Když se hovoří o židovské-křesťanských tradicích, tak o tom pochybuji. Židé neuznávají Krista. Sice někteří ano, ale v Evropě asi nebyl žádný židovský stát, jen nějaká gheta, Židé byli obchodníky a bankéři a tedy tyli z křesťanů, židovská gheta byla přisátá na křesťanech. Židé vysávali křesťany. Nikdo nenutil Židy být v ghetech. To oni sami chtěli žít spolu a chodit do synagog!

Je tedy Evropa pouze a jen křesťanská? Nebo stojí na anticko-židovsko-křesťanských základech?

Jak se může hovořit, že Evropa má křesťanské hodnoty?

Je zde vláda práva, ne Krista. Není zde ani vláda křesťanského desatera.

Co je tím, podle Vás, co dělá Evropu křesťanskou?

Je-li tedy křesťanská.

To, co Evropu dělá křesťanskou, je křesťanství, které dnešní Evropu založilo a udržuje. Atheismus je cesta do pekel. Ateismus se současné invazi neubrání. Kterékoliv náboženství ho přemůže...

Jakými způsoby, jakými argumenty a jménem čeho se má Evropa (nebo tedy občané v Evropě) postavit tzv. muslimské ilegální imigraci, resp. muslimské invazi do Evropy?

Představte si, že žijete ve městě obleženém vojáky, kteří se chtějí města zmocnit. A představte si, že zvolení měštští radní chtějí v noci, když měšťané usnou, otevřít vetřelcům brány.

Jak se mají ohrožení měšťané zachovat? Mají s vetřelci a s radními polemizovat a dovolávat se nějakých diskutabilních práv, tradic, argumentů atp., nebo si mají uvědomit jen své aktuálně ohrožené zájmy a rázně si sjednat ve městě i před jeho hradbami pořádek?

Podle mého názoru:

Jestli rozumím správně, tak se jedná o to, že zastupitelé vlastně zrazují své občany.

Ať se už jedná o zastupitele = vládu ovládající stát a občany ČR, nebo i tzv. EU, Evropský parlament, Brusel.

Tito zrádní zástupci lidu, zrádci skutečně otevřeli brány Evropy dokořán všem tzv. imigrantům, muslimům - lépe řečeno invazním armádám a pátým kolonám. aj .  Zrádní zastupitelé nejen že spiklenecky otevřeli dobyvatelům městské brány, tito zrádcové, zastupitelé lidu tyto invazní armády pozvali, lákají je!

Jestli se nepletu, dokonce by ani obléhané město nebylo obléháno, kdyby zrádcové, zastupitelé, měštší radní nepozvali invazní armádu k dobytí města! Ty okupanty by ani nenapadlo se vláčet do Evropy, kolikrát už byli z Evropy vypráskaní.

Jde o zradu a spiknutí zástupců lidu vůči voličům, vůči vlastním poddaným občanům.

Občané, lidé si postupně s hrůzou uvědomují, že zastupitelé, ti, kteří dosud měli jejich jejich největší důvěru, jsou vlastně jejich nejúhlavnější a největší nepřátelé, zaprodaní zrádci národa, vlasti, státu.

Překvapuje mne, že v diskuzích na netu lidé stojí pevně v názoru, že šibenice jsou správné varování pro zástupce lidu...

Zástupci lidu straší nespokojené občany tím, že šibenice nepatří do naší politické kultury, že to nechají přešetřit jako trestný čin se sazbou až tři roky...atp.

Ale občané se osmělují. Vnímám tento veliký posun, kdy ideologie politické korektnosti nevymyla zatím občanům mozky natolik, aby řekli, tak jo, přehnali jsme to....a opět budeme věřit zástupcům lidu.

Naopak, lidé si stojí za svým, že jen ať se zastupitelé bojí šibenice, jen ať dělají to, co chtějí občané a nezrazují lid.

Překvapuje mne odvaha občanů postavit si nekompromisně spiklencům, kteří tajně v noci otvírají za zády občanů městské brány a pouští invazní armádu do EU, k nám domů.

Překvapuje mne, že občané se nenechávají vlákat do polemik, a prostě nediskutují. Pouze říkají jasné: ne!

My tady žádné muslimy a imigranty prostě nechceme!

A občané v diskuzích dokonce říkají: A jestli to vláda, zastupitelé nepochopí, a nebudou dělat to, co chce lid, tak je vyhážeme a pošleme je pryč i s těmi imigranty!

Zatím si ale občané stále chtějí místo jedněch zástupců lidu, které vyhážou, najít nové, morálnější...zatím stále nenašli TSO, ale už i to bez TSO je pokrok. Jsem velmi překvapený, že v lidech zůstal i přes desetiletí výplachu mozků totalitou zdravý rozum a zdravé cítění.... vyházet zástupce lidu a poslat zastupitele i s imigranty tam, kam patří...nechci být sprostý...

Je otázkou, proč to dělají zastupitelé, proč zrazují občany, které zastupují, resp. mají zastupovat?

Proč zastupitelé otvírají pokoutně městské brány? Co je vede ke zradě? Proč tak nenávidí své voliče? Proč jimi tak pohrdají?

Chtějí snad docílit toho, aby občané dospěli až k samosprávě obcí bez zastupitelů? Právě takovou cestou zrady občané pochopí, že nad sebou nesmí mít žádného pána? Ani zlého? Ani hodného?

Že by zastupitelé byli tak moudří a takto výchovně působili na své poddané občany, jako vychovatel na děti?

Dělají to zrádcové lidu jen pro peníze, nebo jsou tak hloupí, nebo proto, že patří k jednomu etniku, k jednomu náboženství, které Krista nenávidí více než islám?

Ale je na tyto otázky nutné odpovídat?

Asi ne. Důležité je, že občané přestávají věřit zastupitelům a vidí, že největší nebezpečí hrozí občanům paradoxně od zastupitelů! Zatím začínají teprve nesměle zjišťovat tuto krutou pravdu.

Důležité je, že existuje TSO, kde nejsou žádní zastupitelé zapotřebí. Není potřeba s nikým diskutovat, prostě občan zvetuje to, co nechce a tečka! Prostě tady tohle svinstvo nechci a basta, tečka!

Snad se občané probudí k samosprávě obcí bez zástupců lidu, k TSO.

Zatím ještě chtějí morální zástupce, ještě chtějí hájit stát, ne svoji obec....

Hájit národ, tedy kulturu, to je správné. Ale stát, jako politické uspořádání, to je chyba. Občané si bez zástupců lidu mohou vládnout jen na malých samosprávných územích. V obcích, čtvrtích.

V absolutnu nemůže být nic měněno, protože změna je relativní. Kde by se tedy relativní změna vzala v absolutnu?

Kdyby pak mimo absolutno mohlo existovat něco jiného, absolutno by nemohlo být absolutní, ale bylo by relativně duální:

něco mimo absolutno/vnitřní absolutno = vnější/vnitřní = relativně duální

Kdyby mimo absolutno existovalo ještě něco jiného, pak by šlo o duální relativno (vnější/vnitřní = Nebe/Země), které by nebylo třeba tvořit. Stvořitel by byl zbytečný. Hlavu máme už v kumštech otázkou, kde se vzalo absolutno. Jak bychom asi vysvětlovali, kde se vzalo nestvořené duální relativno? Kdo ho vymezil obvodem (počátkem stvoření) ve spáře mezi vnějším a vnitřním? Protože je ten vymezující obvod v absolutně nulové spáře, je jeho původ absolutní. S otázkou, kde se vzalo relativno, bychom tedy museli řešit také otázku, kde se v něm vzalo absolutno?

A protože ohraničení (spárou obvodu) je nutně dřív než ohraničené (vnější a vnitřní), dostáváme se od otázky původu „nestvořeného“ relativna zpět k otázce původu absolutna.

Existence relativna tedy nevylučuje existenci absolutna, ale naopak ho předpokládá jako původní stav. Existence relativna, v němž žijeme pak praví, že o jeho existenci nemůže být pochyb, že nutně muselo být stvořeno (vnější forma/vnitřní tvar) a od svého počátku se dodnes vyvíjí (mění).

Souhlasíte tedy s tím, že existence původního absolutna a stvořeného relativna je nepochybná.

Souhlasíte s tím, že otázkou je: Kým, jak a z čeho bylo stvořeno duální relativno (vnější/vnitřní), když z původního absolutna stvořeno být nemohlo a mimo ně nic jiného neexistovalo?

Souhlasíte tedy s tím, že existence původního absolutna a stvořeného relativna je nepochybná?

Souhlasíte s tím, že otázkou je: Kým, jak a z čeho bylo stvořeno duální relativno (vnější/vnitřní), když z původního absolutna stvořeno být nemohlo a mimo ně nic jiného neexistovalo?

Na první otázku odpovídám ano, souhlasím. (Ale vždy se časem dá díky dalšímu bádání o něčem, ne-li o všem, pochybovat.)

Na druhou otázku odpovídám, ano, souhlasím. Je skutečně otázkou, jak vůbec mohlo něco relativního povstat, protože to v podstatě není možné. Logicky zde není nikdo, kdo by něco někde mohl stvořit.

Z Vašich slov „Ale vždy se časem dá díky dalšímu bádání o něčem, ne-li o všem, pochybovat“ vyplývá, že si nejste ničím absolutně ani relativně jistý a do budoucna ani s žádnou jistotou nepočítáte. Kdokoliv Vás tedy může kdykoliv a čímkoliv obalamutit. Protože Váš formální souhlas takto nemá nijakou cenu, odpovím do větru:

Tím, že duch uzavře kulovitý obvod (v průřezu kružnici), se v absolutnu absolutně nic nezmění. To, co je vně obvodu je absolutně tímtéž jako to, co uvniř obvodu, přičemž je absolutně tímtéž také samotný uzavřený obvod. Vnější/vnitřní v absolutnu neznamená absolutně nic, ani jen nic neříkající pojmy (ideje).

Pokud však duch obvodu vezme pojmy vnější/vnitřní na vědomí a učiní si o nich také představu, spatří (ve své představě) vnější nekonečno odděleného od vnitřního konečna a stane se Stvořitelem (Uroborem). Samozřejmě, že to absolutně nic reálného není, jsou to jen naprosté subjektivní iluze. Tyto iluze však mají své relativní zákonitosti, mají logické duální uspořádání (vnější/vnitřní). Tyto iluze, jsou podstatou stvoření světa relativních projevů...

Staří pra-indové tedy měli ve svém zpětném pohledku na počátek pravdu: Svět je iluze!

V pokračujícím vývoji se však Stvořitel snaží o naplnění prázdnoty iluze reálnými živými silami. Takto se tato iluze i se svými reálnými silami vývoje dostala mimo absolutno, v němž se zase nutně (karmicky) rozplyne.

Avšak, díky násobení je možné, že: „Nebe a Země pominou, má Slova však nikdy nepominou!“ (Kristus)...

Píšete:

„Tím, že duch uzavře kulovitý obvod (v průřezu kružnici), se v absolutnu absolutně nic nezmění….“

Kde se vzal duch, který teprve uzavřením obvodu dá vznik dalšímu duchu, třeba Stvořiteli?

Tady to nesedí. Je-li absolutno něčím, o čem nemáme lidskou představu, protože je to přece absolutno, kde se v něm vzal z ničeho nic duch?

Tato vaše hypotéza by byla možná jen v případě, že absolutno = duch.

Ale toto jsme si předem vůbec neřekli. To jste zcela přeskočili.

Stejně tak bych mohl říci, že absolutno = Franta a ten to udělal.

Kde se vzal váš duch v absolutnu?

Jakmile se v absolutnu něco objeví, tak to přece už není absolutno!

Nyní se mi dokonce zdá, že vaše absolutno není možné. A to, co vy nazýváte absolutno, tak je vlastně relativno.

Vždyť se v tomto vašem absolutnu maká jako o závod, jako v nějaké fabrice. Máte tam dělníky duchy, máte tam množství různého materiálu v podobě idejí, pojmů, vědomí, obvodu, koule atd.

Nechápu otázku: „Kde se vzal duch, který teprve uzavřením obvodu dá vznik dalšímu duchu, třeba Stvořiteli?“

Tato Vaše úvodní slova ukazují, že nečtete pozorně...

To, co se projevilo jako duch Stvořitele, má původ v absolutnu, kde to duchem Stvořitele ještě nebylo...

Na názvu nezáleží. Pojem „absolutno“ se pro původní stav používá odjakživa. Chcete-li tomu říkat Franta, je to Vaše věc. Nebudete si však s nikým rozumět...

Cituji: „Vždyť se v tomto vašem absolutnu maká jako o závod, jako v nějaké fabrice. Máte tam dělníky duchy, máte tam množství různého materiálu v podobě idejí, pojmů, vědomí, obvodu, koule atd. “

Tato Vaše závěrečná slova opět ukazují, že nečtete pozorně...

Výslovně jsem uvedl, co v absolutnu není (pojmy, Stvořitel, síly, aktivita atd. Vy však citujete něco jiného a tohoto si vůbec nevšímáte...

Nerozumím ani další větě: „Pokud však duch obvodu vezme pojmy vnější/vnitřní na vědomí a učiní si o nich také představu, spatří (ve své představě) vnější nekonečno odděleného od vnitřního konečna a stane se Stvořitelem (Uroborem)….“

Kde se vám v absolutno vzal duch, a nyní již dokonce další duch (minimálně druhý! A to prosím v tom, co nazýváte absolutno, kde podle vás nikdo a nic není!) , a to duch obvodu!?

A navíc podle vás zde máte v absolutnu (kde by přece nic nemělo být ani ideově) pojmy!!! A také dokonce minimálně dva, ale spíše tři (vnější/vnitřní). A dokonce druhý duch tyto pojmy vezme na vědomí! To už máte další součástku absolutna! A to dokonce aktivně tyto pojmy “vezme“.  Kde vzal sílu na to, aby něco mohl vzít? Nechcete vy prosím vybudovat vaše absolutno z našeho relativního světa?

Nenazýváte absolutnem spíše něco, co je možnost (relativní), kterou nabízí relativní svět? Podle vás totiž absolutno jen umožňuje vznik toho, či onoho. Mimo jiné i vznik obvodu, vědomí, ducha, pojmů, a mj. i stvořitele.  A jestliže někdo něco umožňuje nebo neumožňuje, tak je v relativnu a sám je relativní!

Nečtete pozorně. Nic z toho, co tu rozporujete jsem neřekl...

Co znamená formulace: vnější nekonečno odděleného od vnitřního konečna? Jde jen o překlep?

A má tedy věta znít: ….vnější nekonečno oddělené od vnitřního konečna…?

Jde o překlep. Opravil jste ho správně...

Píšete:

"Z Vašich slov „Ale vždy se časem dá díky dalšímu bádání o něčem, ne-li o všem, pochybovat“ vyplývá, že si nejste ničím absolutně ani relativně jistý a do budoucna ani s žádnou jistotou nepočítáte. Kdokoliv Vás tedy může kdykoliv a čímkoliv obalamutit. Protože Váš formální souhlas takto nemá nijakou cenu, odpovím do větru:...."

Vnímám to, že jste se asi trochu urazili, když píšete, že odpovídáte do větru...

Naopak Vás chci ubezpečit, že si to jen namlouváte. Hledám jistotu. Vlastně já měl jistotu, kterou jste mi právě Vy vzali! Vy mi tady tvrdíte, že vše je jinak. Vše, co jsem doposud znal, tak mi berete!

Proto má pro mne cenu, co říkáte a není to do větru. Zatím nemám jasno v tom, kde se vzal Stvořitel, ani v mnoha dalších věcech, co jste mi vzali. A protože jste mi vzali skoro vše, tak žasnu, že vlastně skoro v ničem nemám jasno. Protože jste mi zde zcela nekompromisně rozbourali moje dosavadní chápání světa, tak vlastně zase znovu ohmatávám nesměle tento svět. Jako malé dítě, jako poprve. Opět stejně jako batole v úžasu koukám na svět, co jsem si myslel, že znám. A žasnu, že neznám. A jásám. S vděčností.

Pochybnosti můžete mít u všeho. Stačí je mít. Není je přece třeba deklarovat a současně se ptát. Pokud je přesto deklarujete, pak vlastně říkáte: Nevěřím tomu, co říkáte dřív než to řeknete! Za těchto okolností tedy „odpovídám do větru“...

Hledáte-li jistotu, pak vždy a všude sledujte všechno pozorně. Něco jiného je totiž řečeno a úplně na něco jiného reagujete...

Říkáte:

"Pokud však duch obvodu vezme pojmy vnější/vnitřní na vědomí a učiní si o nich také představu, spatří (ve své představě) vnější nekonečno odděleného od vnitřního konečna a stane se Stvořitelem (Uroborem)."

Vyplývá mi z toho, že STVOŘITEL se stává STVOŘITELEM tím, že má představu a protože tedy STVOŘITEL není STVOŘITELEM bez představy, tak tvoří PŘEDSTAVA TVOŘITELE.

Když uvažuji nad pojmem před-stava, tak mi vyvstává vysvětlení tohoto pojmu jako to, co je před stavem. Jako stav považuji něco,co je a je tedy oním stavem, který je. Ve vztahu VĚDOMÍ a  NEVĚDOMÍ se mi jeví být to, co je před stavem VĚDOMÍ, které je před Ne-VĚDOMÍM.

Z toho mi plyne to, že NEVĚDOMÍ je onen obvod absolutně anulovaný VĚDOMÍM.

Vyplývá mi tedy z toho, že před stavem NEVĚDOMÍ je VĚDOMÍ, které je ale také po stavu NEVĚDOMÍ. Ale protože i ČAS (před a po) jsou ve stavu VĚDOMÍ absolutně anulovány, závisí relativní pojem času (před a po) také na PŘEDSTAVĚ STVOŘITELE, tedy na vzniku schopnosti PŘEDSTAVY v nitru NE-VĚDOMÍ.

VĚDOMÍ tedy proudí v rytmech  VĚDOMÍ/NEVĚDOMÍ/VĚDOMÍ/NEVĚDOMÍ .... v němž NEVĚDOMÍ je vlastně oním lomítkem (/), onou nulou možnou naplnění.

VĚDOMÍ tak v sobě vědomě vytváří onu NULU jako svoji představu svého možného vnitřního projevu. VĚDOMÍ si představuje NULU NEVĚDOMÍ, jako možnost dočasného tvoření a tím realizaci představy, tj. realizaci sebe sama.

Takže  ABSOLUTNO je  vlastně PŘEDSTAVA představující si sebe sama a tvořící si vědomým popřením sebe sama (nulové představy) možné místo, pro realizaci těchto představ a tedy Absolutna v RELATIVNU.

Když si představím, jakou musí mít  NE-VĚDOMÍ představu, když samo nevědomí je jednou ANULOVANOU PŘEDSTAVOU VĚDOMÍ, tak si uvědomuji, že to musí být představa ANULUJÍCÍ tuto ANULOVANOU PŘEDSTAVU VĚDOMÍ (negace negace).

Je to síla pochopení sebe sama , která jako SÍLA SVĚTLA překonává prvotní negaci VĚDOMÍ, tedy nevědomí svého temného ( ne-vědomého) prostoru.

Do nitra NE-VĚDOMÍ se dostává SVĚTLO VĚDOMÍ a to je SÍLA UVNITŘNĚNÉHO VĚDOMÍ.  PŘEDSTAVA V NEVĚDOMÍ (vědomá představa nevědomí) stává se v nitru NEVĚDOMÍ  uvnitřněnou SÍLOU VĚDOMÍ, mající svůj vlastní počátek i konec v SOBĚ SAMÉM (V Absolutnu).

STVOŘITEL je tedy ne-vědomý (temný) nositel SÍLY SVĚTLA VĚDOMÍ.

Tím jsem se dostala ke své představě formy DUŠE jevící se jako představa formy Absolutna (je nevědomá a tedy temná).

NE-VĚDOMÍ JE TEDY SPÁRA VĚDOMÍ, kterou VĚDOMÍ vědomě nese v sobě, jako možný prostor a čas možného uvnitřnění  sebe sama v sobě.

Kristus říká, "Staňte se dětmi" a já to nyní chápu ve smyslu: Staňte se SILOU SVĚTLA VĚDOMÍ ve svém ne- vědomí. Protože našim ne-vědomím je KRISTUS, jako trojjedinná forma SVĚTLA NAŠÍ DUŠE, tak se počátek našeho budoucího plnohodnotného pochopení Stvořitele (trojjediné síly naší duše) stává dítětem v KRISTU a tedy jiskrou v KRISTU.

Takže i já jásám spolu s Rebelem, že z touhy po pochopení ve mně povstává stále víc a víc proměňujících se představ (živých představ oživených lidskou silou hledání PRAVDY a o tyto síly jde) a stojím tím jako dítě na počátku proměny NE-VĚDOMÍ ve VĚDOMÍ.

Ty síly, které nevyžívám k  tzv. užívání si tohoto dočasného života, ale vynakládám je na pochopení Stvořitele , stávají se silami toho SLUNCE, které KRISTUS potřebuje zrodit (síly násobení) k tomu aby se ujal JÁ savého tvoření v nitru NULY a realizoval v sobě dvojí síly SVOBODY a to vnitřní a vnější v realizaci nového sociálna skrze metodiku TSO s právem veta.

KRISTUS potřebuje živé lidské představy o něm samotném, aby se jejich silami mohl naplnit a zrodit v sobě  SLUNCE. Je to proces probíhající v páté poatlanské rase a je zobrazený na páté apokalyptické pečeti - ŽENA SLUNCEM ODĚNÁ RODÍCÍ SLUNCE.

Tím povstanou vnitřní (lidské) a vnější (Stvořitelovy) SÍLY SVĚTLA potřebné k NEGACI ZLA NEVĚDOMÍ NULY(obrácení zla v dobro :  NE x NE = ANO).

Srdečně zdraví ATREA

Představa = před-stava = stavět před sebe (před vědomí, před obvod)

Představa není „před stavem“ neboť nejdříve tu musí být stav (vědomí) a ten pak může mít představu.

Na cestě poznání se musí zejména z počátku velmi opatrně našlapovat. Fantazie, které je tu zapotřebí se velmi snadno může nechat strhnout k fantazírování, kterému je třeba nasadit uzdu (vždyť přece vycházíme z představy iluze). I kdybychom náhodou měli v něčem pravdu, přece bychom na ni nemohli správně navázat, neboť pokračování udává její nesprávný původ (směrování našich úvah).

V iluzi Nebe/Země je představou forma Nebe, zatímco tvar Země je možným pojmem (plným obsahem tvaru). Představa je to, co odpovídá vjemu a co je tedy třeba naplnit světlem pojmu (vysvětlit myšlením). Vývoj paprsků světla popisuje Mojží v podobenství o „potopě světa“...

Sebe sama musí člověk poznat (nalézt) jako obvod (lomítko) mezi předtavou a pojmem (představa/pojem)...

Předmětem anulování (0) je na počátku obvod, nikoliv představa či pojem. Všimněte si, že předmětem našeho vědomí není zpočátku samo vědomí, ale jeho vjem a pojem. V témž smyslu je vědomý také Stvořitel...

Zde je také třeba nezaměňovat spáru s obvodem ve spáře. Proto vědomí (obvod) nemůže nést spáru v sobě, ale na sobě...

Jelikož zmp tak důsledně zformuloval otázku, tak se mi zjevila tato v ní skrytá odpověď:

Stvořitel je duchem. Duše a tělo jsou stvořenou dualitou (forma Nebe otvor/tvor tvar Země) .

Světlo tvoří Stvořitel (tedy duch, nikoliv duše či tělo), jako paprsky vnějších a vnitřních sil, stupňované kolmo na obě strany obvodu kružnice...

Absolutno se jako absolutní NIC jeví jen v relativnu, tj. jako "NIC, co není relativní". Absolutno samo o sobě absolutně ničím není...

Vaše otázky měly určitý směr. Nyní ho však ztratily a točí se jaksi dokola...

Stvořitel povstal z absolutna.

Jak došlo až k tomu, aby se z absolutního ničeho stalo něco (ideové či hmotné)?

Co z absolutna tedy povstalo jako první? První krok na cestě individualizace Stvořitele?

Idea? Vnější a vnitřní? Nebo jako první byla nějaký prvotní idea či aktivita hada, ničeho, jako paprsku vědomí?

A jak došlo až ke vzniku hmoty z něčeho tak jemného jako je nějaká idea vědomí nebo vědomí?

Jak již bylo řečeno, absoulutno samo o sobě není "NIC" (absolutní ani relativní). Jen v relativnu se absolutno jeví jako NIC, co není relativní...

Nic se nestalo relativně něčím z absolutna. Nic nepovstalo z absolutna...

Stvořitel se individualizoval relativně, následkem duálního stvořní, ve spáře mezi vnějším/vnitřním.

Jako první (1.) bylo na počátku (0) duální stvoření Nebe/Země (1/1 = 1)...

Ke vzniku hmoty došlo postupným zhušťováním vnitřních sil Země...

Protože relativno je relativním projevem absolutna, nelze k pochopení absolutna dospět jinou cestou, než prostřednictvím jeho projevu...

Tak, jako má svého Stvořitele makrokosmos, tak ho má také každý mikrokosmos...

Pokusím se odpovědět tak, jak to chápu já...

Stvořitel je jen jeden a je to forma Urobora, která povstala tím, že hlava Urobora spolkla svůj ocas. V hlavě Urobora  došlo k něčemu takovému jako, když se strojem razí tunel ve skále (prý již existují stroje, které prorážejí skálu a na prach rozdrceným kamenem, spojeným asi tlakem, ihned obmažou stvořenou díru tak, že její povrch je hladký a tak pevný, že díru (tunel) již není třeba ničím vyztužovat).

Uroboros tím v sobě stvořil formu (své absolutně anulované hlavy) nesoucí v sobě absolutně anulovaný tvar (svůj ocas) jako možnost naplnění  a tedy možnost relativního projevu dvou protisměrných sil.

Teprve tak povstává NULA, jako IDEOVĚ STVOŘENÁ FORMA MOŽNÉHO PROJEVU ŽIVOTA.

Tato forma je stvořená samotným Absolutnem a je formou Stvořitele, který se projeví ve svém vlastním lůně (formě) jako realizovaný Syn.

Takže současně se Synem, povstávajícím ve formě Stvořitele ( forma umožňuje Synu povstat- umožňuje relativní tvoření), povstává také vědomí Otce jako možný tvor vědomí Otce (obvod) plnosti obsahu (reálně naplněná IDEA tvaru Syna).

Je zde tedy dvojnost s možností toho třetího (pochopení a tedy REALIZACE obvodu):

1) Je zde jedna Absolutnem stvořená FORMA, která je možností pro realizaci Otce (obvodu) skrze Syna (obsah tvaru - samá voda).

FORMA je ideová a dalo by se říct, že umožňuje naplnění Otce skrze Syna a také ulpívá na každém naplněném tvaru,        dokud tento nezanikne spolu se Synem (Idea ale nezaniká , ona je stále přítomná jako IDEOVÁ forma světa IDEÍ).

Je tedy mnoho realisovaných Synů (hvězd), ale jen jedna forma ulpívající jako ABSOLUTNÍ IDEA na každém projevu a tvořící tak tomuto projevu jeho vlastní dočasné místo. Na nebi je mnoho různých relativních hvězd v jedné IDEOVÉ FORMĚ jevící se jako temnota. Temnota smysly neuchopitelná, ale je lidským rozumem pochopitelná.

2)   Relativně protichůdnými silami (+, -) je realisován Syn podle stejného postupu, jako byl ideově realizován Uroboros. Otec jako stvořitel Syna je neviditelně v nitru spáry mezi hranou počátku hlavy hada (realizující se Dcera jako možná forma OBVODU) a hranou počátku ocasu hada (realizující se Syn jako možná forma individuelního JÁ BOHŮ).

Nárůst hada je možno vnímat jako jeho dětství, polykání ocasu stavem dospělosti, kdy je aktem lásky (průrazu) vytvářena Synovská forma, jako možnost (možná dceřina forma Otcova vědomí) k přenesení  VĚDOMÍ STVOŘITELE do sebou samým stvořené FORMY.  Vědomí Stvořitele je dosud uvězněné ve spáře  počátku i konce Syna (spára mezi hlavou a ocasem realisovaného Urobora).

Pokud si dcera (žena - realizující se forma Syna) neuvědomí tuto svoji možnost stát se formou obvodu a nepochopí svoji nadsmyslovou schopnost uchopit vědomí Stvořitele vědomím ŽIVÉHO KRISTA v ní a vynést ho jako tvar obvodu (tak říkajíc nad sebe) do jeho vlastní FORMY, tak zůstává jen možností rození  fyzických děti. Proces  přenesení vědomí Otce skrze  ŽIVÉHO KRISTA je takovým vyzvednutím svého osobního KRISTA nad sebe (uvnitřnit se v něm) a stát se jeho IDEOVOU FORMOU VĚDOMÍ NOVÉHO VĚČNÉHO MÍSTA V LŮNĚ IDEOVÉ MATKY.

BOHOVÉ, jako vědomí  JÁ již stvořených hvězd, mohou nyní získat nové věčné ideové místo, spojením se s člověkem (inkarnací v muži).

Bůh inkarnovaný v člověku se může dostat do KRISTOVSKÉHO LŮNA skrze spojení s ženou, která se stala vědomě lůnem KRISTA.

Ženy tedy realizují SEBE V KRISTU (věčné ženské místo ) a muži realizují BOHA V SOBĚ (božské JÁ JSEM).

Bohové takto inkarnovaní v mužích budou realizovat nové soužití v TSO a tím se bude ducha-prázdný vesmír naplňovat novým DUCHEM zmrtvýchvstalým v  člověku.

Začíná tvoření Bohů skrze lidi a začíná platit "Jak dole, tak nahoře".

Nyní tedy chápu smysl toho, co říká RS, že  nastává doba, kdy budou důležité ženské inkarnace a že Bohové jsou závislí ve svém dalším vývoji na člověku.

Otcové stvořených hvězd (jejich vědomí) již sestoupili do Země a skrze v KRISTU uvědomělé (pochopením uschopnělé) ženy vstoupí do KRISTA a stanou se jeho DĚTMI.

Dosud jsou ženy nevědomě ve spárech tvaru hada (Lucifera), ale jejich nebezští synové (vědomí hvězd) jsou již zde a čekají na svobodné pochopení (uchopení) žen. Tito Bohové vstupují do mužů (vylití Ducha svatého na apoštoly), aby se skrze ně mohli spojit s Golgotou připravenými ženami. Ego muže je jako skála (Ahrimanské ego), která je Bohem (vylitím Ducha sv. na apoštoly) proražená (jako průraz skal tím novým strojem) a dává tak každému Bohu pevný (logikou myšlení zocelený) tvar Jáství. Bůh sám se stává duchovní mužskou formou.

Otec je tedy  stvořitelem  FORMY, ale i  Otcem (vědomím) absolutní spáry relativního počátku i konce Syna (realisování Urobora). Tato spára se otvírá jako počátek tvoření relativní hlavy a ocasu jednoho hada a uzavírána je relativním sežráním hada (zhroucením se projevu do sebe sama - smrtí, ve které je ale ukrytý nový karmický počátek).

Ve spáře uvězněné vědomí Otce je tedy spojeno (zdánlivě neoddělitelně) se svým tvořením (se Synem - Já a Otec jedno jsme). Vědomí Otce je však možno (uvědoměním si tohoto vědomí) vyzvednout z uvěznění ve spáře a učinit z něj nový tvar hlavy Syna (hlava realisovaného Urobora) , kterým je nevnímatelný, ale lidským srdcem uchopitelný obvod hlavy.

Pokud si realisovaná synovská forma (ženský princip) uvědomí (pochopením) tento možný obvod, tak se forma stane formou obvodu a tedy  otcovského vědomí vyzvednutého z nevědomí SPÁRY POČÁTKU RELATIVNÍHO TVOŘENÍ. Vědomí Otce vyzvednuté ze SPÁRY SYNA (ženy) nad formu Syna (ženy) tak vymyká ženu z karmického koloběhu tvoření Syna (relativního tvaru - had zavře hubu a ženy přestanou rodit fyzické děti).

Tím vlastně povstávají dvě formy ve světě IDEÍ a to  mateřská forma Stvořitele s mnohostí  dceřinných forem, kterým individuelní JÁ JSEM BOHŮ (vědomí Já hvězd)dává individalizující charakter nového věčného místa.

Povstane tak samostatné VĚDOMÍ OTCE jako obvod Otce zmrtvýchvstalého tvaru Syna,  tvořící spolu se svojí dceřinou FORMOU v lůně MATKY, hodnotu TROJNOSTI = LÁSKU.  LÁSKA se ujme vlády nad svým relativním tvořením jako nový vědomý konec každého nevědomého početí.

Nevědomé zrození zůstává jako možnost nového tvoření z Věčnosti, ale v každé smrti bude možnost vědomého ukončení nevědomí Smrti a nahradit ho vědomím ŽIVOTA VĚČNÉHO.

Možnost proměny nevědomí smrti ve vědomí života věčného musí být dána jako možnost proto, aby byla zachována spára SVOBODY (svobodné rozhodnutí Ega). LÁSKA může povstat jen jako ve SVOBODĚ uvnitřněné POCHOPENÍ MOUDROSTI.

Takto povstává trojnost SIL DUCHA  a to:

1) SÍLA OTCE = MOŽNOST TVOŘENÍ

2) SÍLA SYNA = REALIZACE TVOŘENÍ

3) SÍLA DUCHA SVATÉHO = POCHOPENÍ  MOŽNOSTI I REALIZACE TVOŘENÍ

Tyto tři SÍLY tvoří trojjedinou PODSTATU LÁSKY.

zdraví ATREA

Hlava Urobora nemůže spolknout svůj ocas.

Absolutno samo ze sebe nemůže absolutně nic stvořit. Stvoření je relativní.

Obvod je mimo povrch obsahu i momo samotný obsah.

Ve spáře je obvod počátku (Uroboros).

Nemá smysl konstruovat rozsáhlé nauky na chybných základech...

Jakákoliv změna je relativní. Kdyby se v absolutnu něco změnilo, nebylo by již absolutním, ale relativně duálním stavem. Zánikem absolutna by však zaniklo nejen vše obecně absolutní, ale také absolutně nulová míra podstaty obsahu Stvořitele, mezi relativně vnějším a relativně vnitřním stvořením. Bez absolutna (jeho změnou v relativno) by tedy ani žádné relativno nebylo možné. Bez trvání absolutna bezezměny, jeho domělá změna není možná.

Změna (relativní stvoření) je možné jen mimo absolutno s tím, že mimo absolutno absolutně nic není.

Pochopila jste správně, že počátek stvoření je dán silovým obvodem Stvořitele, uzavřeným do relativního okruhu kružnice (+píR – píR = 0), s absolutně nulovou (0) mírou obsahu (podstaty) průřezu tohoto obvodu. Jde tu tedy o relativně nulový (0) projev působení sil, nikoliv o projev podstaty působících sil...

Správně odvozujete, že se relivní protipůsobení protiběžných protisil Stvořitele v uzavřeném okruhu vzájemně anuluje (0).

Nesprávně odvozujete, že míra působení těchto protisil narůstá před uzavřením okruhu (obvodu kružnice). To, co tu může relativně narůstat je jen uzavřený okruh těchto protisil. Pokud totiž síla nepůsobí, nemůže míra jejího působení narůstat. Poku síla nepůsobí, nijak se silově neprojevuje a tedy silou není. Síla se může projevit jen působením na nějakou překážku, kterou je v daném případě relativní protisíla. V žádném případě tu nemůže relativně překážet absolutně nulová míra průřezu nějakých „absolutních sil“, neboť žádné síly absolutně neexistují. V absolutním stavu žádné síly relativně nepůsobí. Tím méně může v absolutnu existovat relativně kolmý úhel (90°), či jakékoliv relativní „dokonání“ čehokoliv.

A už vůbec nemůže absolutno cokoliv relativně „vytvářet“ (tvarovat, tvořit)...

Tím, že relativní protisíly vzájemně anulují (0) své protipůsobení, tím jejich působení nezaniká. Kdyby zaniklo, zanikl by i relativní výsledek jejich protipůsobení, zanikla by i relativní nula (+píR – píR = 0), zanikl by také obvod počátku (Stvořitel) a s ním by zaniklo veškeré relativní stvoření. Relativně anulované (0) působení protisil trvá dál zcela reálně, nikoliv jen v něčí vzpomínce. Jejich údajný „zánik“ je pouhý klam iluzorní akademické mate-matiky, iluze mate-matiky jako ryze teoretické abstraktní vědy, zcela emancipované od reality...

Vaše pokračující závěry, vyvozované z výše uvedených iluzí o absolutnu a relativnu, jsou možná logické, avšak nutně iluzorní a tedy nereálné. Právě to jsou klíčové okamžiky, v nichž člověk tak snadno splete první knoflík...

Je to zatraceně těžké..............

Když jsem si dnes přečetla svůj příspěvek, tak jsem hned viděla (ještě než došla Vaše odpověď), že motám dohromady ABSOLUTNO s RELATIVNEM.

Začala jsem se na NULU dívat jako na živého hada Urobora a to na relativní síly + píR a - píR jako na jedinou možnost relativního tvoření. V negaci těchto sil (+ píR - píR) vidím ukrytou možnost relativního stvoření Urobora z jeho vlastních sil a to v pokračování negace sebe sama jaksi za hranice absolutna ( tedy NULY = NIC na dvě strany a to do +NIC a -NIC) v procesu sežrání sebe sama sebou samým.

Protisměrné síly počínají tedy v absolutní nule (uprostřed těla hada) jako dvě hrany jednoho počátku a vyvíjejí se protisměrně od sebe. Na jedné straně tedy narůstá hlava (- píR) a na druhé ocas (+ píR).  Jakmile se hlava a ocas střetnou, tak je uzavřený kruh ve smyslu absolutním (+ pí R - píR), ale ve smyslu relativním (živé bytosti hada) můře začít jeho relativní tvoření.

Hadí hlava (- píR) nasouká do sebe ocas a tím se otevřená tlama hlavy teprve spojí se svojí hranou počátku, jejíž plnost byla  procesem nasoukávání (průrazem) ocasu do sebe proražena v otvor, který do sebe nasoukal tvora (svůj vlastní ocas). I ocas (tvor) se spojuje se svým počátkem.

Spojení ale není relativně pevné, protože by tím odpadlo od Věčnosti -Absolutna. Konec hlavy se nasoukáním celého ocasu dostane až ke svojí počáteční hraně, která je ale na absolutní nule a tak se konec spojuje se svým počátkem skrze absolutní NIC, ze kterého počal růst.  Absolutní NULU tak nese v sobě neviditelně jako ABSOLUTNO z něhož povstává, ale skrze něž také dokonává spojení se svým počátkem.

Když jsem si nakreslila průřez tohoto silového Urobora, který sám sebe pozřel, tak se mi zjevila silová relativní podstata v podobě mezikruží (hlavy ), která v sobě nese tvora (ocas).

Průřez relativně stvořeného mezikruží nelze ale vložit do roviny průřezu absolutního mezikruží.

Průřez relativního hada jaksi vypadl kolmo na dvě strany absolutní nuly. Takže tato absolutní nula prochází neviditelně jako dělící spára mezi horním  a dolním půlobloukem silového relativního hada.

Relativno tak povstalo z Absolutna, ale jaksi z něj vypadlo na dvě strany.  Nese ale v sobě absolutní počátek i konec  početí dvou relativních sil (+ píR - píR), který je absolutně anulován a tedy neviditelný, ale rozumem pochopitelný.

Začíná se mi v hlavě ještě motat to, že relativně stvořené je až to, co je nasoukáno(tedy až, když je + píR uvnitř-píR) a to, co je před nasoukáním, je na uvnitřněném tvaru ocasu vneseno jako přílepek do relativního tvoření jako absolutní (neviditelná - duchovní) forma ocasu a to, co bylo proraženo do relativního tvaru (-píR) je relativní formou absolutního tvaru hlavy.

Už se v tom ztrácím..........

Zdraví ATREA

To, co nám tu orientaci ztěžuje, je naše vlastní fantazie. Všichni si tím musíme projít. Až se nám tu podaří fantazii držet na uzdě, ukáže se, že rozlišování mezi absolutnem a relativnem je velmi snadné...

Nulu (0) jako obvod kružnice představují vlastně dva hadi, uspořádaní jinak než na hermově holi (kaduceu). V relativní nule jsou uzavřeni do okruhu (0), v němž se zdají být jedním hadem (Uroborem). Jejich okruh je dán tím, že proti sobě leží v čase, v němž se jejich protipůsobení střídá jako výkyvy kyvadla (kyvadlo = chronometr = chronos = čas). Výkyvům kyvadla byl však dán navíc ještě pravoúhlý impuls do stran, takže se jeho protisměrné výkyvy proměnily v půlobvody kružnice (0), v níž se oba hadi vzájemně chytají za ocas, jakoby jeden druhého pronásledoval (+píR -píR). Samotný počátek tvoření tak představuje konfiguraci dynamických protisil, jejichž protipůsobení se jako dvojice hadů (Lucifer a Ahriman) vzájemně anuluje (0). Dynamickou rovnováhu tohoto „perpetuum mobile“ využívá Uroboros (Stvořitel) jako počátek relativního stvoření toho, co tento počátek (0) rozdělil (/) na vnější/vnitřní, jako Nebe/Zemi...

K žádnému vzájemnému sežrání či nasoukání hadů (k absolutnímu anulování 0 realativní nuly 0), či k sebesežrání Urobora tu nesmí dojít, dokud má relativní stvoření Nebe/Země trvat...

Počátek nemá hrany, ale obřezává hrany Nebe/Země, mezi nimiž je pak sám jako ve spáře...

Průřez obvodem kružnice je absolutně nulový (0), zatímco průřez mezikružím má relativní míru poloměru (R). Proto mezikruží nemůže být absolutní, ale jen relativní. Absolutně nulový (0) průřez kružnice se mění v relativní průřez mezikruží, pokud člověk pozná sám sebe, pokud se dokáže prožít v okamižiku času jako v přítomnosti. Jinak člověk žije jen v současnosti (minulost+budoucnost).

K plnému uskutečňování relativní duality (Nebe/Země) nedochází nijakým vypadnutím z absolutna na dvěstrany (absolutno žádné relativní strany nemá), ale vývojem vnějších a vnitřních sil, narůstajících kolmo na počátek (0). Tento vývoj sil Nebe/Země představuje stupňování síl, při němž dochází třístupňově, zevně jako růst sil, uvnitř jako zhušťování sil...

Svoji předešlou reakci jsem psala aniž jsem znala tuto Vaši odpověď a jak vidím, stále se motám ve slepých uličkách a tak krásně mi to do sebe zapadá......

Nebudu mít teď celý týden čas a prostor sledovat tuto diskusi a asi je to dobře, protože jsem už v normálním životě tak říkajíc k ničemu.

Pochopit to, co je Vám tak srozumitelné a jasné a dokonce lehké je, jak se jeví pro nás dva (rebela a mě) značně těžké. Nikoho jiného to ani nezajímá.....a to je zarážející, no je to také zatraceně těžké.

Děkuji za odpovědi ..........zdraví ATREA

Vaše uvažování se nepřízpusobuje reálným poměrům počátku stvoření, ale lpí stále na současném stavu, v němž se právě nacházíte. Jak chcete poznat daleké neznámé krajiny, když zůstáváte doma? Ze střechy, z okna, ze sklepa?

V současném stavu můžete nalézt jen více méně přiléhavé podobenství. Například hranice ČR není dána nějakou nepřekonatelně jednolitou kupolí, ale tu a tam nějakým do země zaraženým hraničním kamenem. A přece je tato hranice jednolitá, protože její jednolitost je ideová.

1/ Také na počátku je stvoření ideové. Na počátku vzniká relativně duální svět idejí (vnější/vnitřní).

Voda a vzduch na počátku ještě neexistovali takže Vám nemohli odnikud nikam unikat...

Nakreslete si mezi Sluncem a Zemí nejkratší spojnici v podobě paprsku a pak sledujte, co tento paprsek na povrchu Země vykresluje. Dostanete vinutí klubíčka...

Také si všimněte, jak snadno upadáte do tautologie, kterou jinak sám kritizujete. Je-li kulovité vinutí obvodu hada ve spáře mezi relativně vnitřním/vnějším stvořením, jak by mezi absolutně nulovými (0) vlákny ve spáře, mohla být ještě nějaká jiná spára? Žádná jiná spára neexistuje. To, co je mezi vlákny ve spáře, jsou zase jen vlákna vinutí obvodu. Vašimi slovy, mezi závity hada jsou závity hada! Ani NIC mezi nimi NENÍ, neboť NIC JE jen vně a uvnitř hadovitého obvodu. S tímto hadem se přece pohybujeme ve spáře rozhraní vnějších/vnitřních idejí, které tento had obřezal (ovinul atp.), takže se pohybuje ve spáře, kterou sám stvořil...

2/ V původním stavu absolutna, které je samo o sobě vždy a všude týmž absolutnem, se nijaký relativně individuální Stvořitel nemůže nijak projevit. Nezbývá tedy, než že je v absolutnu vše možné absolutně rozpuštěno, jako Ramakrišnova panenka ze soli v moři.

Individuální stvořitel se může projevit jen zcela mimo absolutno a jen tam také může vyvinout vědomí svého já. Současně však připomínám, že mimo absolutno nikde nic není absolutně možné...

Několik lidí si všimlo, že pampelišky nyní mají listy kolem půl metru dlouhé.

Že by až tak dobrá půda? Nevím, něco se asi spíše děje v přírodě.

Pokud se někde něco takového vyskytuje, pak se tu jedná o radioaktivní zamoření...

Tzv. praotec Čech byl zasvěcenec, tuším čtvrtého stupně, na němž zasvěcenci dostávají jméno národa, v tomto případě budoucího národa. Tento budoucí český národ byl jako „kmen“ přiveden do české kotliny jako osadník, nikoliv jako přistěhovalec, neboť česká kotlina nebyla žádným národem obsazena. Bývali tu prý germánští Bójové, ti však českou kotlinu opustili ještě jako kmen (nikoliv jako národ). Praotec Čech tedy svými osadníky nijaký národ nevytlačoval, nijaký národ nekontaminoval, ale naopak národ zakládal.

Obhájci migrace do ČR tedy neříkají pravdu.

Buď nic reálného nevědí, nebo nestydatě lžou.

Aby migranti mohli splynout s českým národem, museli by je mezi sebe přijmout samotný český národ (nikoliv jen jeho tzv. „zástupci“). Protože však je český národ nechce, jedná se ze strany obhájců migrace o zlovolnou kontaminaci českého národa, ne-li o něco horšího...

Obhájci migrace do ČR nejsou zasvěcenci a jejich migranti nejsou budoucím národem. Aby jím mohli být alespoň zdánlivě, museli by Čechy v české kotlině vyvraždit...

1. Nemůžete srovnávat Stvořeného kuchaře, který stojí nad stvořeným těstem se Stvořitelem, který nemá nikde nic...

Kuchař již pracuje s těstem nudle a stojí nad těstem.

Ale kde stojí Stvořitel s nějakým nožem, aby řezal na počátku? Když sám tu ještě není? Nebo kde je? Když kromě nějaké původní jednoty (bez boha Stvořitele) tu nic jiného neexistuje?

Až v okamžiku řezání se tu něco poprvé děje. Jakoby to řezání samotné byl Stvořitel.

2. Sice píšete, že Stvořitel je vlastně kružnice (tedy duch?).

Takových tvrzení mohu dát také spoustu.

Ale jestliže existuje před stvořením jen nějaká původní jednota, kde je potom Stvořitel? Stvořitel vůbec neexistoval?

Neexistuje-li na počátku, pak snad musí existovat před počátkem. Ale kde a jak? Jak může Stvořitel, který nikde není stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?

3. A kdo takovou kružnici dělá? Jak ji dělá? Čím ji dělá? Když tu nic a ani nikdo při tvoření neexistuje?

Říkat, že Stvořitel stvořuje sám sebe, sám sebou řeže sebe (kružnici) do sebe?

To je snad tautologie.

Není navíc takové krvežíznivé počínání Stvořitele (řezání do sebe), jestli je to pravda, surovostí a sadomasochismem?

Píšete: „Takových tvrzení mohu dát také spoustu. Ale jestliže existuje před stvořením jen nějaká původní jednota, kde je potom Stvořitel? Stvořitel vůbec neexistoval?...“

Odpovídám: Ptáte se, jestli Stvořitel vůbec existoval a v dalším textu pokračujete jako by neexistoval, což tím vlastně tvrdíte.

Jak uvádíte: „Takových tvrzení mohu dát také spoustu.“

Nejde však přece o to, něco tvrdit, ale o to, tvrdit jen to, co víme...

Stvořitele s kuchařem mohu srovnávat, protože oba tvoří, oba tvarují. Rozdíl je pouze v tom, co tvarují, to však na oprávněnost názvu „stvořitel“ nemá nijaký vliv.

Stvořitel je ten, kdo něco počíná (tvoří) a je tedy sám počátkem svého stvoření. Proto se nelze ptát: „Kde stojí Stvořitel na počátku, když tu sám ještě není?“

Ptáte-li se: „Kde je, když kromě nějaké původní jednoty (bez boha Stvořitele) tu nic jiného neexistuje?“ pak sám sobě znemožňujete hledat odpověď.

A pokračujete: „Neexistuje-li na počátku, pak snad musí existovat před počátkem. Ale kde a jak?

Jak může Stvořitel, který nikde není stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?“

Ve Vašich otázkách by mohla možná odpověď existovat, kdyby jste každou následující otázkou tu předchozí zcela neznemožnil. Naučte se klást jednu otázku a na tu odpověď dřív než ji další otázkou nezabetonujete.

Kdyby jste položil jen otázku: „Neexistuje-li na počátku, pak snad musí existovat před počátkem. Ale kde a jak?“ mohl by jste si uvědomit, že jste si na ni sám již odpověl slovy: v „původní jednotě (bez boha Stvořitele)“.

Kde a jak existoval kuchař před počátkem stvoření své nudle? Existoval přece již před počátkem, i když ne jako kuchař, ale jen jako člověk! Existoval ve světě bez kuchaře. Obdobně existoval Stvořitel ve světě, který nazýváte „původní jednotou“, v níž Stvořitelem ještě nebyl, protože ještě nic nestvořil. Nevím sice proč jste „absolutno“ nazval zcela nesmyslně „původní jednotou“, zhruba jste však již sám měl na svou otázku odpověď. Vyslovil jste ji, ale nepochopil, protože jste se ptal dál a svou cestu ke správné odpovědi jste tím sám zarubal.

Správnou odpověď jste měl na jazyku také slovy: „Až v okamžiku řezání se tu něco poprvé děje. Jakoby to řezání samotné byl Stvořitel.“

Opět jste ji však nepochopil a cestu k poznání si sám zarubal. Přitom jste pojmem „sice“ zahodil i mou nápovědu: „Sice píšete, že Stvořitel je vlastně kružnice (tedy duch?).“

Při takovém nakládání se svými vlastními i cizími myšlenkami se chováte jako myslitel který spáchal sebevraždu. Každým následujícím krokem vždy zničíte to, co jste tak slibně načal.

Jaký div, že nakonec dospějete k naprostému tautologickému zmaru: „Stvořitel stvořuje sám sebe, sám sebou řeže sebe (kružnici) do sebe? To je snad tautologie.“

Podobně své slibné poznání zmařil německý filosof Fichte, když lidskému duchu (já) vsugeroval tautologické ustavení sebe sama (já).

Vaše další otázka již maří úplně všechno: „Není navíc takové krvežíznivé počínání Stvořitele (řezání do sebe), jestli je to pravda, surovostí a sadomasochismem?“

Jak asi ve Vašich očích vypadá sebeobětování (např. Ježíše Krista na Golgotě, či rodičů dětem)?

Už ve svých předchozích příspěvcích stále dokola přešlapujete kolem otázky:

„A kdo takovou kružnici dělá? Jak ji dělá? Čím ji dělá? Když tu nic a ani nikdo při tvoření neexistuje? Stvořitel nemá nikde nic. Jak může Stvořitel, který nikde není, stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?“

Přímo se však na NIC nezeptáte!

A kdo takovou kružnici dělá? Jak ji dělá? Čím ji dělá? Když tu nic a ani nikdo při tvoření neexistuje? Stvořitel nemá nikde nic. Jak může Stvořitel, který nikde není, stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?

Jak již bylo řečeno, Stvořitelův původ musíme hledat v původním stavu asolutna, kdy ještě Stvořitelem nebyl.

Na otázku, kdo dělá obvod kružnice (počátek stvoření) přece odpověď znáte: Stvořitel!

Čím ji dělá? Dělá ji silou! Duchovní silou, silou ducha.

Pokračujete tvrzením: „Když tu nic a ani nikdo při tvoření neexistuje?“

Jak to, že NIC neexistuje? Kam se Vám podělo absolutno, z něhož Stvořitel i jeho síly pochází?

Přesto máte pravdu, když říkáte: „Stvořitel nemá nikde nic.“ Neboť jak praví apoštol Pavel „svět byl stvořen z ničeho!“

Tuto pravdu však máte zcela náhodou, neboť jste se s absolutnem nijak nevypořádal. Kam se Vám podělo?

Jakmile vyřešíte tento problém, pak se teprve můžete ptát: „Jak může Stvořitel, který nikde není, stvořit něco (byť je to Nic) z něčeho, co neexistuje?“

Tak vidíte. Jedva jsem Vás upozornil na to, že jste někde zašantročil absolutno, okamžitě jste otázku „stvoření z ničeho“ opustil a vrhl jste se úplně jiným směrem. I otázka absolutna je důležitá, v otázkách je však třeba mí systém a neutíkat od jedné k drhé dřív, než na tu předchozí dostaneme odpověď...

Jak již bylo řečeno, v původním stavu absolutna není Stvořitel Stvořitelem, ale součástí absolutna, jakoby v něm byl rozpuštěn, jakoby on sám byl tím absolutnem, neboť nic relativně netvoří.

Můžeme tedy říci, že v absolutním stavu nemůže být nijakého Stvořitele, protože tu nelze nic relativně tvořit, absolutní stav nelze změnit v relativní.

Protože však mimo absolutno nikde nic jiného (relativního) než samo absolutno není, nezbývá budoucímu Stvořiteli, než začít s relativním tvořením v absolutnu. Je to možné jen tak, že budoucí Stvořitel sám ze sebe, svými vlastními silami uzavře okruh, jako zde již rovněž zmíněný Uroboros (had, který drží v tlamě svůj vlastní ocas). Vytvořený okruh je vlastně vinutím v podobě uzavřeného kulovitého obvodu. Abychom mohli současně pozorovat, co je vně a co uvnitř tohoto kulovitého okruhu (obvodu), musíme si věc představit v průřezu, jako obvod kružnice...

Jakmile je tedy obvod uzavřen, tu se musíme ptát, co je vně a co uvnitř obvodu (Stvořitele).

Protože rozdělení obvodem na vnější/vnitřní je relativní, nelze takto rozdělit původní absolutno!

Nuže tedy, co je Stvořitelem (obvodem) na počátku tvoření relativně roděleno?

Vůbec NIC!

Absolutní stav sám o sobě nezměněn trvá dál...

1. Přemýšlím, co to znamená, že budoucí Stvořitel uzavře okruh? On je vlastně jako dlouhý had.

Je to, co vytvoří koule nebo kružnice?

Píšete, že vytvořený okruh je vinutím v podobě kulovitého obvodu.

Ale jak se v tom případě může slít, spojit vinutí, okruh – kružnice do nějaké bubliny, koule?

Jako když namotáte na klubíčko vlnu, provázek. Stále je tam provázek a nevznikne jednolitý útvar, jako je bublina, koule. Podle tohoto Vašeho modelu by nemohla existovat bublina v podobě třeba vzduchové bubliny ve vodě. Stále by existovalo jen něco jako klubíčko. Vzduch by Vám z takové koule utekl spárami mezi šroubovicemi.

I kdyby bylo vlákno hada velmi tenké, absolutně tenké, tak i potom je mezi vlákny (tělem hada) ve šroubovici spára.

Co je mezi těmi závity hada?

Sice mohlo by tam - mezi kroužícím nic - být opět nic.

Píšete totiž, že absolutno nejde rozdělit na vnější a vnitřní. Rozděleno je nic.

Takže by mezi vlákny kroužícího nic (kružnice) bylo opět nic? Ale jak by se to nic vedle ničeho spojilo? Jako voda, jako dvě kapky?

2. Také by mne zajímalo, jak je možné, že v původním stavu absolutna je Stvořitel jako by rozpuštěn. Jak a proč v něm vznikne vědomí jáství? Individuality? Jen tak?

Říkáte, že absolutní stav sám o sobě nezměněn trvá dál.........., ale já chápu, že se muselo v Absolutnu něco změnit...

V Absolutnu byl stvořen absolutně i relativně anulovaný obvod budoucím Stvořitel, který sám ze sebe ( svými vlastními silami) uzavřel okruh.

Jak jsem pochopila, tak tento okruh je tedy silový obvod (Stvořitel). Je to do sebe uzavřená síla ducha, která má absolutně nulovou míru obsahu (průřezu) kružnice .

Ale míra obvodu (délky) kružnice (jak říkáte) je relativně „0“. Obvod kružnice je totiž dán silami dvou protiběžných půlobvodů: +píR – píR = 0. Tyto protiběžné síly jsou smyslově nevnímatelným projevem Stvořitele (poznatelný jen myšlením).....

Z toho vyplývá, že síly Stvořitele jsou silami relativně protiběžnými a po uzavření okruhu se anulují.  Takže před uzavřením okruhu narůstají  v Absolutnu kolmo  na absolutní síly (míra průřezu) síly  relativního projevu těchto sil, ale musí být absolutně dokonány?

Absolutno tak silou tvoření Nuly vytváří v sobě možnost relativní cesty  dvou protiběžných půlobvodů. Uzavřením dvou protiběžných půlobvodů sil se sice tyto síly anulují, ale zůstává po nich vzpomínka (cesta)  STVOŘITELE, která je neustále naplňovaná protiběžnými silami (cesta je udržována stále aktuální).

Tato cesta je možnou formou a možným tvarem cesty STVOŘITELE ven z Absolutna.

V Absolutnu tak povstala možnost naplnění  kruhového tvaru cesty SVĚTLEM DUCHA a vytvořit světlý obsah tvaru a tím vtisknout absolutnímu tvaru relativní míru formy tvaru.

Stvořením SVĚTLA se Stvořitel projevil jako myslící bytost a povstal tak jako STVOŘITEL RELATIVNÍHO PROJEVU ABSOLUTNA.

Takže Stvořitel začal myslet positivně i negativně (+píR - píR) procházeje svojí cestou, kterou on sám vytvořil.

I člověk začíná být ČLOVĚKEM teprve, když myslí i když chybně, ale myslí a tím začíná v sobě vytvářet své vlastní síly.

Světlo je stvořenou moudrostí ducha Stvořitele, který svoji moudrost získává z poznání své cesty. Síla tvoření a síla poznání stvořeného jsou tedy jednou a tou stejnou silou, jen odlišně použitou (k tvoření a poznání -pochopení stvořeného).

Člověku je umožněno také se stát Stvořitelem, ale zpětným myšlenkovým chodem skrze dílo Stvořitele až ke ztotoznění se se Stvořitelem a tím pochopit i to, z čeho on povstal. Pochopením Stvořitele se člověk stane sám Stvořitelem a ten slaví návrat svého relativně stvořeného Syna  ve svém lůně Absolutna (forma možného tvaru).

Zapla jsem ten knoflík do správné dírky?

Zdraví ATREA

Kružnice není spára, ale ve spáře.

Spára je dána hranami, jež byly současně na dvě strany obřezány obovdem kružnice, tj. stvořeny. Hrany tedy nejsou hranami kružnice, ale hranami spáry obřezanými kružnicí.

Kružnice je vlastně samotným obvodem. Jen si zameditujte s představou a pojmem „ob-vod“.

Obvod může být obvodem čehokoliv, na počátku stvoření je však možný jen obvod kružnice, který je vlastně průřezem obvodu koule.

Kružnice nemohla být stvořena, protože sám obvod kružnice je Stvořitel (srovnej „Uroboros“, tj. had který požírá svůj ocas).

Obvod kružnice má sice tvar a formu na sobě, ty však nejsou její, ale stvořeného obsahu (tvar tvora) a jeho okolí (forma otvoru). Obvod kružnice mezi nimi se jen zdá mít svůj zpětně vtisknutý tvar a formu.

Samotný obvod kružnice tedy není tvarem či formou nějaké stvořené věci.

Obvod kružnice nemohl vzniknout řezem, protože samotný obvod je řez, který obřezává relativně duální stvoření (forma/tvar).

Řez obvodu kružnice se jen zdá něco rozkládat (oddělovat). Jeho obřízka ve skutečností tvoří relativní dualitu (forma/tvar) zvanou Mojžíšem „Nebe/Země“. Jen tak mimochodem: O duálním stvoření Nebe/Země jeho Stvořitel (obvod kružnice) dvojsmyslně praví: „Ne, beZe mě!“

Řez (obvodu kružnice) netvoří počátek nudle, protože sám je počátkem všeho. Nudle a ideje jsou relativně duálním stvořením (forma/tvar), nikoliv Stvořitelem.

Proto, jak pravíte: „Řez jsme prostě nazvali počátkem“...

"ob-vod "  jako obejmutí vodami, vodou, která reprezentuje NIC ve světě relativnich projevů?  Nebo taky ob-vod jako oboje (tvar/forma)  kolem vod (spáry),jako když se říká "ob jedno "... ?

A tento obvod, kruž-nic-e ve vědomí mikrokosmického subjektu člověka znamená,vlastně tedy JE jeho zmrtvýchvstalé pravé Já.....?

...Nebe/Země =>  Ne,beZe mě => Nic bez Něho - bez Stvořitele? ... Protože ta spára je Jeho projevem a projevující se není svým projevem...

Ob-vod = obejmutí vod.

Voda reprezentuje NIC (srovnej rčení: „Samá voda!“), ve světě relativních projevů (forma vnějšího NIC/tvar vnitřního NIC = Nebe/Země). Toto relativní NIC je na počátku v podstatě pouhou iluzí (archaické NIC/NIC).

Ob-vod = vedení kolem (ob).

Obovo souvisí s „kruž-nic-í“, tj. s kroužícím absolutním NIC.

Obvod i kružnice jsou tedy absolutním počátkem, absolutní nulou (0).

Zmrtvýchvstalým pravým Já je absolutní NIC (0), nikoliv relativně duální NIC (Nebe/Země).

Ne, beZe mě = relativně duální Nebe a Země neexistuje bez ducha (bez obvodu ducha Stvořitele)...

Chtěla bych si objasnit pojem "kružnice a obvod kružnice"..........

Chápu dobře, že KRUŽNICE je STVOŘITEL a obvod kružnice je míra STVOŘITELE?

Když takto uvažuji, tak se mi jeví, že STVOŘITEL je mírou sebe sama, ale také mírou svého stvoření (tvaru/formy).

Velikost formy je dána velikostí obsahu tvaru (tvora).

Jedna míra STVOŘITELE se tedy projevuje jako dvojnost míry a to velikost formy otvoru (forma vypovídající něco o-tvoru = zrcadlící tvora) a velikost (obsah) tvora (vymezující velikost otvoru).

STVOŘITEL tedy svojí mírou je velikostí (obsahem) stvořeného tvora.

Stvořený tvor ( ZEMĚ ) jako VELIKOST STVOŘITELE mu tedy vtiskuje zdánlivě formu jeho vlastní míry. Forma spáry je tedy zdánlivou formou kružnice a tedy zdánlivou formou samotného stvořitele, kterou si tak sám sobě vtiskl skrze jím stvořený tvar.

Jakmile se zjevuje zdánlivá forma spáry, tak se zjevuje i zdánlivý tvar spáry uvnitř stvořené formy ZEMĚ (stvořitel žíká, že  je to forma obřezaná Ze-mě a tedy z něho), která má název NEBE. Je tak tedy stvořena ZEMĚ a NEBE = Ze-měNe-be.

Stvoření negující stvořitele (měNe) je studené-mrtvé ( Ze-be).

STVOŘITEL  tak stvořil  dualitu ZEMĚ a NEBE, ve které je on stále přítomen jako neviditelná spára (stále tvořící) vytvářející SKRZE TVOŘENÍ zdánlivě dvojí míru sebe sama (tvar a formu spáry = dva z jednoho).

Tato zdánlivá dvojí míra je ve stvořeném světě neviditelná, ale je uchopitelná POCHOPENÍM. K možnosti pochopení je postupně vytvářená trojná lidská duše.

Stvořené je tedy duální (tvar a forma) a vzájemně vnímatelné, ale zdánlivě stvořená forma a tvar spáry není dualitou vnímatelná, ačkoliv je stále přítomná.

STVOŘITEL nemůže sám sebe zjevit ve svém tvoření, protože by tak dal sám sobě dočasnou míru, ale on musí zůstat věčný a ne-dočasný.

STVOŘITEL tedy tvoří svojí mírou, ale sám je touto mírou neustále anulován uvnitř svého tvoření .

Míra je velikost, ale není vědomím velikosti. Vědomím velikosti je STVOŘITEL.

Aby mohl být bezprostředně  účasten svým vědomím svého tvoření, spojil STVOŘITEL zdánlivý tvar a formu spáry  DUŠÍ , tedy již ne sebou samým, ale svým ŽIVOTEM.

DUŠE je nástrojem STVOŘITELE.

DUŠE je tedy oním nožem, ale není mrtvým nástrojem, protože je ŽIVOTEM STVOŘENÉHO = věčně živým obsahem  spáry. ŽIVOT je již dualitou projevu vnímatelný, ale je mu nepochopitelný. K tomu musí povstat LIDSKÁ DUŠE schopná pochopení.

DUŠÍ se  STVOŘITEL OSVOBODIL ze sevření mezi NEBEM a ZEMÍ a cítěním skrze duši je přítomen ve svém tvoření (Ne-beZe-mě).  Je to ale neustálé prožívání utrpení obřízky ( život na Zemi je pro duši průchodem slzavým údolím).

Aby lidská duše byla sama schopná pochopení STVOŘITELE, poslal STVOŘITEL svého DUCHA SVATÉHO (svoji oplodňující spermii) do Ježíše za účelem zrození nového NEBE a nové ZEMĚ v duši lidské.

Ježíš nejprve nechal ze sebe vyproudit své JÁ, aby mohl přijmout makrokosmické JÁ JSEM a stát se tak NOVÝM NEBEM. Ježíš tak naplnil za nás za všechny ono "NE JÁ, ale KRISTUS ve mně a stvořil tak NOVÉ NEBE - NOVOU MATKU.

DUCH SVATÝ vytvořil OPLODNĚNÍM specielně židovským národem vytvořené trojjedinné duše (duše cítivá + rozumová + vědomá) Ježíše nové NEBE (MAKROKOSMICKOU DUŠI VĚDOMOU) a novou ZEMI ( MAKROKOSMICKOU DUŠI CÍTIVOU).

Aby se tohoto nového tvoření mohly aktivně zúčastnit mikrokosmické duše i ostatních lidí, tak na žádost JEŽÍŠE KRISTA  sestoupil DUCH SVATÝ i na dvanáct apoštolů a naplnil jejich individuelní duši cítivou vědomím JÁ JSEM v KRISTU (jsem duší cítivou JEŽÍŠE KRISTA).

Apoštolové pak předávali tohoto DUCHA SVATÉHO lidem, kteří začali vytvářet křesťanské společenství lidí v KRISTU a vytvářeli tak SVÝM JÁSTVÝM obsah NOVÉ ZEMĚ ( JÁ V KRISTU).

Nyní nadešla doba tzv. návratu éterného KRISTA a to je třetí zjevení DUCHA SVATÉHO, které povstává jako pochopení lidské duše toho, co se stalo na Golgotě a tím i pochopení STVOŘITELE.

Do duše rozumové (duše srdce) Ježíše vstoupil DUCH SVATÝ aby jako MOUDROST BOŽÍ zemřel do ROZUMU a vytvořil tak Bohem opuštěnou spáru duše ROZUMOVÉ. Pouze čistým myšlením srdce může nyní člověk zaplnit tuto spáru a tak vzkřísit tuto MOUDROST a zrodit tak LÁSKU VE SVÉM SRDCI, neboť (jak říká RS) LÁSKA je uvnitřněná MOUDROST.

Kvalita zjevení navracejícího se ÉTERNÉHO KRISTA  spočívá tedy v pochopení DUCHA SVATÉHO. Pochopení znamená uchopení a uchopení znamená ZJEVENÍ STVOŘITELE v nitru lidské DUŠE ROZUMOVÉ = MYŠLENÍ SRDCEM = LÁSKA.

Toto pochopení je obsahem FILANTROPOSOFIE (Filie=láska + antropos=lidská duše + Sofie=moudrost). Jde tedy o Moudrost uvnitřněnou v lidské duši a zjevující se jako láska Stvořitele v jeho dosud slzavém údolí.

Je tedy živá bytost FILANTROPOSOFIE  ŽIVOTEM (VĚDOMÍM SPÁRY) NOVÉHO NEBE A NOVÉ ZEMĚ splozené DUCHEM SVATÝM.

POCHOPENÍM se tak neguje prvotní negativní projev STVOŘITELE (beZe - mě) na POCHOPENÉ Ne - beZe - mě, což je  ANO  ZE-MĚ ).

Rozumím tomu tak dobře?

Díky předem za odpověď, zdraví ATREA

Chtěla bych opravit v níže uvedené větě pojem "individuelní duši cítivou" na "duši vědomou" :

"Aby se tohoto nového tvoření mohly aktivně zúčastnit mikrokosmické duše i ostatních lidí, tak na žádost JEŽÍŠE KRISTA  sestoupil DUCH SVATÝ i na dvanáct apoštolů a naplnil jejich individuelní duši cítivou vědomím JÁ JSEM v KRISTU (jsem duší cítivou JEŽÍŠE KRISTA)."

Takže opravená věta zní:

Aby se tohoto nového tvoření mohly aktivně zúčastnit mikrokosmické duše i ostatních lidí, tak na žádost JEŽÍŠE KRISTA  sestoupil DUCH SVATÝ i na dvanáct apoštolů a naplnil jejich individuelní DUŠI VĚDOMOU vědomím JÁ JSEM v KRISTU (Já jsem individuelní duše vědomá v lůně makrokosmické duše cítivé JEŽÍŠE KRISTA).

Zdraví ATREA

Obvod kružnice je jeden (první) z mnohých možných obvodů (např. obvod čtverce, trojúhelníka aj.). Společným jemenovatelem všech obvodů je obecně „obvod“, jenž je počátkem všeho, tj. Stvořitelem.

Míra je relativním stvořením.

Míra obsahu (průřezu) kružnice je absolutně „0“.

Míra obvodu (délky) kružnice je relativně „0“. Obvod kružnice je totiž dán silami dvou protiběžných půlobvodů: +píR – píR = 0. Tyto protiběžné síly jsou smyslově nevnímatelným projevem Stvořitele (poznatelný jen myšlením)...

Na rozdíl od obvodu kružnice (+píR – píR = 0) či od poloměru (R) obsahu kruhu, nemá forma otvoru vůbec žádnou míru. Není totiž obvodem (nemá tedy délku obvodu) a nemá žádný obsah (nemá míru obsahu) neboť je dírou v obsahu (negací obsahu NE)

• 
  

  míra délky (L) není mírou formy, ale mírou obvodu,

  
  


• 
  

  míra obsahu (R) není mírou formy, ale mírou obsahu tvaru

  
  

Forma tedy obě míry (L i R) neguje jako nemíra. Jen ve smyslu negace (NE) míry, lze mluvit také o míře negace, tedy opaku míry formy, s nimiž se dostáváme do tzv. čtvrté, páté a šesté dymenze, tj. K protikladům obvyklé trojrozměrnosti. Tyto dymenze jsme v naší diskusi už vysvětlovali...

Forma tedy představuje jakou „záhadu“ (NE+poznatelnost) pro dnešní akademický způsob uvažování a jako taková tedy představuje „tajemství ženského principu“ (Matky Boží aj.)...

Mezi tajemství „ženského principu formy“ patří také skutečnost dvojí formy:

- forma otvoru v okolí = místo = bez míry (absolutní či relativní)

- forma obvodu = počátek = absolutně nulové míry (0) a relativně nulové míry (+píR – píR = 0)

Proto můžeme i o obvodu kružnice mluvit jako o formě a proto je u starých izraelitů Duch (Stvořitel, obvod, počátek) ženského rodu (Ruach).

Míra tvaru Země (poloměr R) je sice dána Stvořitelem (obvod kružnice: +píR – píR = 0) není však relativní mírou Stvořitele, ale od Stvořitele odvozenou mírou Země (ploměr R).

Spára „mezi“ formou a tvarem (v lůně formy), je vlastně dána formou a tvarem. Hrany spáry jsou stvořenou (obvodem obřezanou) formou (otvorem) okolí a tvarem (tvorem) v jejím lůně. Spára má sice absolutně nulovou míru (0) obvodu, sama však obvodem není.

Nebe a Země jsou obřezány (/) Stvořitelem a jsou tedy od něho (Nebe/Země), nikoliv z něho (Země NE! = Země+Nebe). Slabika „be“ je tu jen doplňující ve smyslu NE-beZe-mě (Nebe/Země), neboť bez slabiky „be“ by šlo vlastně o popření Země (NE-Země). Na počátku stvoření o „be“-ránku Božím ještě nemůže být řeč.

Jak již bylo řečeno, podstatou formy není žádná míra, ale jaksi odmítnutí míry, tedy negace míry (NE). Odtud název první formy NE(be). Toto NE je dodnes typickou reakcí žen, jak o tom výstižně mluví irská lidová píseň „NE, Johne NE+NE, Johne NE!“

Na počátku namohly být stvořeny (obřeznány) Země a Nebe, ale jen Nebe/Země. O Zemi a Nebi je řeč až při tvoření člověka z prachu Země, kdy je forma „nového Nebe“ obřezána v obsahu Země (jako Eva v těle, z žebra Adama).

Stvořitel nemůže sám sebe projevit lidskému smyslovému vnímání, pro lidské myšlení je však poznatelný.

Stvořená míra (R) nemá vědomí, vědomí má jen duch (já).

Násttojem Stvořitele (ducha) jsou oba jeho relativní projevy, duše i tělo (forma i tvar, negativ i pozitiv).

Obřezávajícím „nožem“ je duch. Duše je obřezaná stejně jako tvar.

J. W. Goethe napsal: „Kdo splete první knoflík, ten se už řádně nezpne.“

Proto doporučuji nedomýšlet nic, čeho základy nemáme řádně (bezchybně) ověřeny...

Tak nevím jestli jsem si vyjádření RS špatně zapamatovala a nebo špatně vyložila.........

RS říká, že duše je nástrojem Boha, skrze který probíhá proměna ducha v tělo a naopak. Jakmile tento proces přetváření Bůh skončí, tak zanikne i duše.

Na základě toho jsem si ducha představila jako Bohem stvořeného (hierarchie Nebes - horní bohové) a tělo jako skrze duši v hmotu proměněného ducha.

Takže duch a tělo vlastně jedno jsou, jen v jiné podobě.

Duši si tedy představuji jako neustále se budující takový most, kterým se přenáší duch přes propast smrti do tělesna a naopak.

Ducha tedy chápu jako Stvořitelem stvořeného a duši jako Stvořitelovu tvůrčí ruku.

Chápu tak, že to, co Stvořitel stvořil si také jednou vezme zpět, protože je to jeho projev (výdech), který zákonitě vdechne do sebe (nádech).

To, co Stvořitel stvořil je tedy NĚCO STVOŘENÉHO, ale to, čím tvoří je vlastně NIC NE-STVOŘENÉHO.

Takže chápu dvojnost duší (mužskou a ženskou) jako onen ořez Nebe a Země a cílem vývoje je vnést to, co je na dvou ořezech (horní a dolní bohy) do nitra a naplnit tak nitro duše v těle zmrtvýchvstalým duchem (duch se do duše nemůže dostat přímo, ale jen jako zmrtvýchvstalé tělo).

Tento proces naplňování lidské duše byl počat na Golgotě.

Dle RS jsme nyní sami schopni přetvořit své astrální tělo v Duchovní já. Toto chápu jako proces vytvoření duše vědomé v níž je uvnitřněné vědomí (zmrtvýchvstalé individuelní JÁ JSEM) každé lidské individuality, která to dokáže.

Proto bylo lidstvo odpojeno římským koncilem od ducha, aby si mohl člověk sám svobodně vytvořit své individuelní duchovní vědomí (MANAS - svoji individuelní potravu duše).

Přetvoření éterného těla v ŽIVOTNÍHO DUCHA bude (dle RS) možno s pomocí SYNA.

Myslím si, že ŽIVOTNÍ DUCH již bude takový individuelně/společným duchem, proudícím od individualit DUCHOVNÍCH JÁSTVÍ k budování společného DUCHA. Přetváření a spojování těchto éterných těl do proudu jednoho životního ducha je procesem společného budování pravé sociální bytosti TSO s právem veta.

Návrat ÉTERNÉHO KRISTA tak považuji za SYNA, který přichází jako síla napomáhající k realizaci TSO a je to síla LOGA a tedy logiky myšlení dotažené do konce v pochopení mechaniky tvoření, která je zde odkrývána skrze zmp.

K přetváření fyzických těl bude třeba pomoc OTCE. Jako OTCE nyní vnímám budoucího DUCHA REALIZOVANÉHO TSO.

Nevím, jestli tomu rozumím, protože to jaksi nedokážu vsadit do mechaniky. Už mám hlavu jak koš, nohy se mi podlamují, ale ráda bych pochopila co nejvíce. Jde to ale ztuha...............

Zdraví ATREA

Novalis a RS svého času hledali ke svým duchovním vizím pojmy, srozumitelné lidem na fyzické úrovni. Dnest tedy díky duchovní vědě RS máme příslušné pojmy, nemáme však příslušné duchovní vize, takže nám k těmto pojmům chybí odpovídající představy. Naše myšlení o těchto pojmech bez představ se tak podobá spíše fantazírování. Proto je velmi ošidné chtět jasně pochopit a učinit si jasnou představu hned o tom nejtěžším, jak se o to snažíte...

Moje snaha je propracovat se k příslušným představám postupně, od toho nejjednodužšího až komu nejsložitějšímu. Proto začínám od „obyčejného“ obvodu kružnice. Již tato nejjednduzší představa dělá lidem neskutečné potíže, nebo je okamžitě odmítají, protože jejich představy a pojmy jsou téměř nepřekonatelně zamořeny fabulacemi současného akademického školství...

Jeden vzdělaný voják, plukovník se nyní vyjádřil zhruba v tom smyslu, že celá  tato muslimská imigrace je spíše vojenskou operací a jde o organizovanou muslimskou invazní armádu.

Už i obyčejní občané si všímají, že EU vydala Evropu napospas muslimským hordám? Jde o řízený rozvrat Evropy?

Jenže hovořit o okupaci se nyní nevyplácí. Je to asi nehumánní a politicky nekorektní.

Kdo by takto mluvil je obviněn z rasismu a xenofobie.

Nyní mimo jiné proběhla facebookem zpráva, že nějaký muž, který někde na diskusi na facebooku nazval vojáky z čr v Afghánistánu jako okupanty, tak nyní za to mu hrozí soud a trest na 3 roky.

Takže za názory se začíná trestat. Svět se asi zbláznil?

Co mohou dělat obyčejní občané? Jen koukat?

Ti, co mají moc a něco mohou, tak zatím mlčí.

Jak napsal „ferda 11.06.2015“:

„Zajímavý, relativně dobře vyzbrojenou armádu Iráku spláchli za měsíc USA prakticky sami.
Koalice "všech" proti IS (IL) existuje už rok a IS expanduje dál.“

Zkrátka, „někdo to organizuje“!

Přesně o tom je řeč v Pilířích TSO, viz příloha č. 03i SVOBODA.

Poškodíme-li přítele, například mu něco vezmeme. Jak chceme získat opět jeho přátelství? Bez náhrady škody a bez omluvy?