Vyřeší nějaké volby něco?

Tolik všelijakých stran, jedna nechce muslimy, ale chce homosexuály, jiná chce muslimy, ale nechce homosexuály, jiná nechce ani to, ani ono, ale podporuje éčka v potravinách atd. atp.

Vše je již tak zdestruované, že neexistuje vlastně strana, která by někomu vyhovovala.

Navíc, ve všech stranách jsou ve vedení lidé, patřící do klanu jednoho etnika, jsou i ve vedení všech větších firem, bank, úřadů a institucí, jsou rozlezlí na všech postech. Jsou i na soudech, policii, v armádě. Všude. Neexistuje místečko, které by jejich soukmenovec neobsadil a neovládal.

I kdyby se dobří a slušní lidé dali dohromady a chtěli něčeho dosáhnout, v rukách je stále budou mít tito lidé. To je i v souvislosti s těmi oběťmi lidí a dětí a dalších mag. rituálů, které běží za oponou tohoto světa, kde se na první pohled zdá vše vcelku OK a zákonné.

Jde toto vůbec řešit po dobrém? Jde takový systém ještě po dobrém změnit, jde dosadit do vedoucích fcí opět slušné lidi? Je to vůbec ještě možné? Je taková cesta vůbec správná?

Nejde!

Spiklenců se zbavíme, jen když zrušíme posty, které by mohli obsadit...

1) Tento bod je napsán více-smyslně, což se často stává hned prvnímu vyjádření myšlenky...

2) Ahrimanská lež o „duchu vymyšleném hmotou (mozkem)“ je prosté „popření pravdy“ (nepravda).

Lež o nepravdivosti pravdy je „popření pravdivosti pravdy“ je tvrzením, že pravda je lež (omyl, iluze aj.), například tvrzení, že: „není pravda, že duch existuje nezávisle na fyzickém těle“.

Peníze nejsou obvodem (vnitřním koncem), ale jedním z jeho projevů...

Vědomí „NE-Já, ale Kristus ve mně“ není Ahrimanské, ale Kristovské...

Lucifer s ahrimanem se setkávají na třech úrovních (rozměrch). Na dvou proti sobě bojují na třetí spolupůsobí. Takové má být spojení NWO s Islamismem...

Lidské roboty vytváří duch, jenž nepůsobí na tělo skrze duši, ale bezprostředně (například nanotechnologicky).

Kristus nepřišel spasit tělo či ducha, ale duši!...

Se satanismem světových elit také nějak souvisí pojem „bohemianismus“ či tak nějak. To je ideový „hrob Moravy“...

Mezi myšlením ženy a muže není žádný rozdíl, pokud se oba povznesou nejen nad své pohlaví, ale také nad svou osobu. Čím méně je naše poznání osobní, tím více může být nezaujaté (osobně nezbarvené) a tedy pravdivé. Čím více je naše poznávání osobní, tím více je také netrpělivé a ve své netrpělivosti se dopouští zcela zbytečných omylů. Méně je tu více...

Lidská duše není nástrojem k přetváření ducha v tělo a naopak, ale prostředníkem mezi duchem a tělem. Duše je tím, co člověku umožňuje přijmout a vlastnit tělo (například Ježíšovo) i ducha (například Kristova). Kristus je duchem Stvořitele. Kdyby v Ježíšově těle působil bezprostředně, nikoliv prostřednictvím duše (representované Ježíšovými matkami či Máří Magdalénou), mohl by se v Ježíšově těle inkarnost jen jako mašinfíra v lokomotivě, musel by Ježíše ovládat jako robota, čímž by se jako Antikrist zpronověřil ideji lidské svobody (sám sobě)...

„Představa“ je to, co se v prostoru (nikoliv v čase) „staví před“ relativní vědomí (před relativní duši), která tu v čase musí být „před“ představou. Představa se nemůže stavět před absolutno, neboť absolutno je sice podstatou „vědomí“, ale bez relativního předmětu vědomí (bez představy)...

Absolutno se nemůže projevit absolutně jako absolutno, ale jen relativně jako relativno (NE+absolutno). Projev je možný vždy jen prostřednictvím negace toho, co projevuje. Aby mohl být projev pravdivý, musí být relativní negativ projevu obrácen v relativní pozitiv, musí být negativ projevu negován následným pravdivým poznáním jeho nepravdivosti (negací negace)...

Nerozumím Vašemu vyjádření: „Představa“ je to, co se v prostoru (nikoliv v čase) „staví před“ relativní vědomí (před relativní duši), která tu v čase musí být „před“ představou.

Je mi pochopitelné, že Uroboros (jako NULA) je počátek času i prostoru.

Je spára  časem relativně anulovaného počátku v ilusi, jako je místo (náš osobní čas) ulpívající na plnosti projeveného tvaru?

Dá se říct, že duše je relativní obsah spáry a na počátku v čase je to cítění?

Při představě (početí) již jde o cítění a myšlení a ve spojení s Kristem (nový prostor) o trojjedinou duši cítivou, rozumovou a vědomou ?

Dosud jsem chápala, že Kristus , Stvořitel a Uroboros jsou jména pro jedno a totéž -pro počátek.

Vy ale rozlišujete Krista jako ducha Stvořitele. Je tím duchem soubor vlastností manvantarských bytostí, které prošli pralájemi? Chápu to tak, že z těchto vlastností povstal jednorozený Syn Stvořitele ( vědomí Já Stvořitele), který vstoupil do Ježíše, aby se spojil s lidskou svobodnou, samonosnou, trojjedinou duší (na Golgotě reprezentované: cítivá-Náthanská matka, cítivá+rozumová-Šalamounská matka a cítivá+rozumová+vědomá-M.Magdalská)?

Zdraví ATREA

Nejdříve tu musí být vědomí a teprve potom se před něj může stavět představa.

Vědomí se probouzí vjemem, stavěným před vědomí (vtisknutým vědomí) tělesnými smysly.

Představa je rozumem rekonstruovaný smyslový vjem.

Představováním vjemu se učíme vytvářet představy nezávislé na smyslových vjemech. Povrchní představou vymezujeme pojem (po-chopení podstaty obsahu, skrytého pod povrchem věci)...

Protože je počátek času a prostoru ve spáře, je čas a prostor nutně vně spáry. Počátek času tedy nemůže být časem, ale v čase (ve spáře času), jako „prchavý okamžik času“. Samotná spára je hranou času, počátkem ohraničený čas...

Místo není čas ani prostor, ale obojí je v místě, tak jako je počátek ve spáře. Relativní čas a prostor i jejich počátky a konce musejí mít ve svém okolí (iluzorním či reálném) místo, neboť jinak v něm nemohou být (není v něm pro ně místa).

Cituji: „Dá se říct, že duše je relativní obsah spáry a na počátku v čase je to cítění?“

Na citované otázce lze ukázat, jak snadno si můžeme protiřečit:

Cítění (ale i myšlení a chtění) nevnímá duše prostřednictvím smyslů, ale bezprostředně jako svůj obsah. Duše je tedy nutně tam, kde je její cítění. Cítící duše nemůže být současně na dvou místech, ve spáře (obsahem spáry jako počátek) i mimo spáru (vně na počátku)...

Na cestě poznávání musíme všichni zápasit víc se svými vlastními protimluvy, než s poznávanou skutečností. Navíc musíme překonávat protimluvy (paradoxy, sofismata), které nám akademická teoretická „věda“ vtlouká do hlavy již v dětském věku, ve škole.

Protimluv již v zárodku dokáže udusit zažehnutou jiskřičku poznání. Čím více si ve svých slovech protiřečíme, tím méně je naše řeč účinná. Pokračujeme-li naše uvažování s neodhaleným protimluvem, stává se tento protimluv Goethovým špatně zapnutým knoflíkem, kvůli kterému se již správně nezapneme. Proto na cestě poznání nespěchejme, nebuďme netrpěliví, ale važme každý krok: „Dvakrát měř, jednou řež!...

Vjemem počíná duševní animální cítění, a s nímž bezprostředně související chtění.

Představou počíná cítění, myšlení a chtění, jimiž jsou počaty zárodky duše cítivé, rozumové a vědomé. S Kristem lze trojnost těchto zárodků sjednotit (v trojjedinost) a rozvíjet svého ducha (manas, buddhi a satva)...

Kristus je vyšší stupeň pokročilého vývoje počátku (Urobora), jenž si v manvantarách a pralayích osvojil vyšší vlastnosti, vyšší schopnosti překračující původní hranice počátku i duševní hranice Ježíše, do kterého se inkarnoval...

Pojem „vědomí Já Stvořitele“ je příliš široký. Všechny druhy já (včetně ega) jsou předmětem vědomí Stvořitele (Urobora), jenž se s vyššími stupni „já“ stává Kristem...

Marie nátanská = duše cítivá

Marie šalamounská = duše rozumová

Marie Magdalská = duše vědomá...

Trojjediná Marie = Sofie = duše Ježíše Krista...

-------------------------------------------
Děkuji za odpověď, na základě které mi svitla představa trojnosti počátku Urobora a jeho tvoření a chci se zeptat na její správnost:

1) Uroboros je počátkem ducha, spára je hranou ducha, počátkem ohraničený duch  éterné hvězdy.
2) Uroboros je počátkem času, spára je hranou času, počátkem ohraničený čas duševní hvězdy (prostředek ducha).
3) Uroboros je počátkem těla, spára je hranou těla, počátkem ohraničený prostor  vnitřní a vnější formy a vnitřního a vnějšího tvaru éterné hvězdy.

Propojení si představuji tak, že jsou jakoby na sobě (tři vrstvy), kde počátek ducha je nejhlouběji (prvotní), počátek času nad ním (druhotný) a počátek prostoru nejvýše (třetí).
Projevy počátků jsou ale propojené v jeden trojjediný projev.

Ohledně těch Marií bych se chtěla zeptat, když je trojjediná Marie = Sofie = duše Ježíše Krista, tak jde o individuelní duši Ježíše (vnitřní duše), jejíž kvalitu mohou dosáhnout individuelně všechny duše lidské?

V případě FAS jde o sociální duši? Vnímám ji jako vnější duši Ježíše  Krista, (vnitřní Sofie/vnější FAS)?

Zdraví ATREA

Spára není hranou ducha, ale duální hranou jeho projevu (obrazu)...

Co je míněno „počátkem ducha“?

Počátek času i prostoru je týž.

Co je míněno „trojjediným projevem počátku“?

Mimo duší přírodních lidí, zvířat, rostlin a nerostů jsou všechny duše individuální...

Kvality Marií i Sofie může dosáhnou každá lidská duše. Ani zdaleka ji však nedosáhnou všechny duše...
V případě FAS jde o sociální duši...

Matematický zlomek zobrazuje konfiguraci prostoru. Nad zlomkovou čárou (/) tedy musí být to vnější, pod ní to vnitřní (vnější/vnitřní, horní/dolní)...

Nechce se mi věřit, že bych se tak spletl, abych tvar prohlásil za obvod (počátek a konec)...

Obvod i hvězda jsou skutečně duch...

Obvodem obřezané tvary a formy ducha ohraničují (obvod i paprsky)...

Tvary a formy jsou iluzorní, pokud ohraničují iluzi...

Obvod je duch počátku (Stvořitel Nebe/Země), hvězda je vyvinutý duch (Stvořitel chlupatý jako Ezau)...

Předmětem početí není duch (obvod či světlo), ale duchem (obvodem) počaté formy a tvary (početí z ducha). Paprsky světla naplňují tvar podstatou obsahu, v němž forma dělá díru...

Paprsky hvězdy (světla) nejsou projevm ducha, ale pokračujícím vývojem ducha (růstem „vlasů“, „údů“ atp.). Teprve odražené světlo (fyzicky zrcadlené) je projevem ducha...

Počátek času i prostoru je týž (Uroboros). Představa se však staví před duši (vědomí) jako prostorová forma, nikoliv jako paprsek času. Ač je možné mluvit také o představě času, přece je mechanismus takové představy jen velmi těžko představitelný. Představa času by se musela popsat jako nabodnutí obvodu ve spáře okamžiku současně ze dvou stran (paprskem minulosti/paprskem budoucnosti)...

Popisování ducha je jako popisování absolutna relativními představami a pojmy. Je to velmi nesnadné (neproveditelné dokonale) a snadno tu dochází k omylům a nedorozuměním)...

Skupinová duše, která ctí svobodu individuální lidské duše, je například duše AS (nebyla anthroposofy pochopena a proto odmítnuta), nebo duše TSO (její pochopení a přijetí lidmi není dosud v dostatečném počtu (významnou zásluhou „anthroposofů“), jenž by mohl vést k založení TSO)...

Uroboros procitá z absolutna (vědomí bez předmětu vědomí) do předmětného vědomí (počíná jako snivé a dospívá k bdělému)...

Hvězda (stejně jako koule) není trojrozměrná, ale jednorozměrná (na všech stranách stejná)...

Praláya je stavem usínání do bezesného spánku (vědomí bez předmětu vědomí). Smrt (zánik, rozplynutí v okolí) se týká pouze těla (fyzického, éterického a astrálního)...

Každá manvantara začíná od NULY, avšak s talentem ke zrychlenému vývoji toho, čím už dříve prošla (jako člověk při novém zrození)...

Sofie jako duše Ježíše-Krista je duší makrokosmickou, napodobitelnou mikrokosmem (každým člověkem)...

Kdo bude žít v TSO, bude vychováván spoluobčany respektujícími vztahy v duchu TSO...

"Místo není čas ani prostor, ale obojí je v místě, tak jako je počátek ve spáře. Relativní čas a prostor i jejich počátky a konce musejí mít ve svém okolí (iluzorním či reálném) místo, neboť jinak v něm nemohou být (není v něm pro ně místa)."

Není tedy DUŠE (prostředek tvoření) právě tímto "místem" ?

Zdraví ATREA

Forma duše je místem (možností) pro možný tvar já.

Forma duše je otvorem v astrálním těle...

Germán a Slovan jsou si podobní s tím rozdílem, že Germán se obrací na venek Slovan do nitra... Dub má tvrdé dřevo, lípa měké. Viděl jsem starou lípu v jejímž dutém kmenu vyrostly jakési nové kmenové šlahouny (v podobě lián). Nějaký význam tu bude mít také tvar listu a plod a také jmelí na dubech. Víc o stromech nevím...

Proč je lípa tzv. stromem Slovanů?

Lípa se latinsky nazývá lignum sanctum, tedy svatý strom.

Jakou jinou má slovanský národ mentalitu než germáni, Francouzi atp?

Západní národy mají jako svůj strom dub, buk atp.

To jsou nějaké vyšší duchovní síly, že lípa je spojena se Slovany? A jako je slovanský strom lípa, je i nějaké zvíře či nerost Slovanů?

A proč? Jaké jsou esoterní důvody?

Germán a Slovan jsou si podobní s tím rozdílem, že Germán se obrací na venek Slovan do nitra... Dub má tvrdé dřevo, lípa měké. Viděl jsem starou lípu v jejímž dutém kmenu vyrostly jakési nové kmenové šlahouny (v podobě lián). Nějaký význam tu bude mít také tvar listu a plod a také jmelí na dubech. Víc o stromech nevím...

Stejně se mi jeví jako be zcela fér, když politici i obyčejní lidí kladou věnce k pomníkům, dojímají se nad hroby padlých, nad umučenými, nad zabitými milony dětí... atp.

Je možná systémová změna, aby se již nikdy něco podobné nemohlo opakovat. Ale lidé nemají nějak zájem slyšet o TSO.

Pláčou nad mrtvými, kladou věnce, drží minuty ticha....vzdávají čest mrtvým....budiž....ale my nyní žijeme a můžeme...změnit zaběhlé stereotypy...navyklé metody a principy chodu společnosti.

Ale místo toho jen klademe věnce....a děláme demonstrace pro či proti Zemanovi, Merklové...

zdá se mi takto nevyužitý život, zabitý potenciál našich životů....

Vše Chazaři ovládli, koupili si všechny a všechno ve vedení států a firem....a staví jedny lidi proti druhým... vtáhnou nás do své hry...a lidé jim na to skočili....to je mi líto, protože další miliony obětí se tak mohou díky stejnému systému uskutečnit, vládnoucí Chazaři opět povedou občany do válek....

Vím, že to může znít netaktně až hrubě, ale : Není to ze strany těch kladečů věnců pokrytecké JEN klást věnce a dojímat se? Je potřeba změnit systém a ne klást věnce. To můžeme až potom....

Nevšiml jsem si politika, který by byl při kladení věnců dojatý...

Máte pravdu, oni nejsou dojatí, oni jsou zlí, pokrytečtí, jsou sadističtí. Anebo hloupí, tupci blbí. A nebo egoističtí, boho-rovní. Namyšlení, mocní, showmani. Jsou to jen herecké výkony politiků, tzv. politické role, show. Tváří se, že jim jde o lidi. Ale jde jim o sebe. Sobci. Tedy amorální? Nevědomí.

A proč nevědomost? Je nevědomost amorální? Proč? A nevědomost je charakterová vada? Když neuznám chybu, nebo lepší argument. Co to je lepší argument?

Proč lidé špatně slyší argumenty? To, že špatně argumentují, je věcí inteligence,rozumu a logiky. Ale co je to, že neslyší, co jim druhý říká? Slyší to sice fyzicky ušima, ale myšlenkově - duševně? jde to kolem nich, jako neviditelný svět? Proč? Je to nějaký nedostatek duše? Je to chyba charakteru? Morálky? Pro ně to neexistuje. A to je strašná věc.

Jaký je vztah morálky a duše a svědomí? Nebo jde jen o rozumové poznání? Někdo nemá moc rozumu, ale má dobré srdce a neublíží.  Ale zase ten,kdo nemá rozum, tak sice neublíží prvoplánově, ale v důsledku toho, že je moc hodný, ublíží v druhém sledu. Třeba ti sluníčkáři, ti skuteční, ne ti koupení Schapirem a rozvědkama. Ti pacifisté, ti Chelčičtí, kteří nezabijí ani komára, aby neublížili životu. Jako třeba František z Asisi, ten prý nechal veš či blechu či co, aby ho kousala, protože chtěl, aby se také najedla.... ti opravdu nechtějí ublížit ničemu živému, proto chtějí pomáhat muslimům či vším...

Sluníčkář nevidí, že toho, koho zachraňuje, tak až ho zachrání, ten ho pak třeba jako dík podřeže. Veš ho pak třeba sežere. Jako rackové na pláži. Jsou nebezpeční ptáci. Ač se to nezdá, ale je to velý a silný pták, má silný zoban. Jak je jich moc, tak kdesi desítky racků uklovali děvče, které jim asi šláplo na mladé.

Nevědomost hříchu činí!

Každá chyba je nemravná či nemorální a má tedy karmický následek.

Pokud je „lepší argument“ mravnější či morálnější, je třeba ho uznat, jeho odmítnutí je charakterovou vadou (zpravidla sobeckou). To je také důvod špatného naslouchání argumentům, či jejich ignorování. Protože nám nevyhovují, nebo respektujeme zákaz jejich uznání, neztototožňujeme se s nimi a pokud se s nimi neztotožňujeme, pokládáme je za neoprávněné.

Nejde tedy jen o rozumové poznání, ale také o poznání mravní a morální (o svědomitost), které současná „věda“ se svým přírodním či teoretickým poznáním nejen neumí spojit, ale dokonce takové spojení pokládá za „nevědecké“...

Mít dobré srdce (bez zdravného rozumu) ještě neznamená neublížit. Znamená jen neublížit vědomě (záměrně)...

Sluníčkář či pacifista je ve své nevědomosti zpravidla pokrytec, který neublíží protože si myslí, že z případného ublížení nemá žádný prospěch...

Třebas mne zabijí, hlavně, že mne vedou. "Ovce" (K. Čapek)

Opakování matka moudrosti, opakuje se historie? Kolikrát ještě?

DVA TISÍCE LET STARÁ PRAVDA….bohužel……….
CICERO: Přerozdělení moci r. 48 př.n.l.

1 – CHUDÝ = pracuje
2 - BOHATÝ = jej využívá
3 – VOJÁK = chrání oba dva
4 – PLÁTCE DANĚ = platí všem třem
5 – TULÁK = odpočívá za všechny čtyři
6 – OCHMELKA = pije za všech pět
7 – BANKÉŘ = okrádá všech šest
8 – PRÁVNÍK = se pře se všemi sedmi
9 – LÉKAŘ = zabíjí všech osm
10 – HROBNÍK = pohřbívá všech devět
11 – POLITIK = žije ze všech deseti

Změnilo se něco od té doby?

Místo oslav Osvobození se nyní slaví den matek a den proti komunismu!

Miliony mrtvých ruských občanů a vojáků padlých za nás, abychom mohli nyní jimi osvobozenou krajinu obsazovat muslimama. To je pohrdání smrtí těchto obětovaných padlých lidí.

Místo úcty, kterou by měli vzdát občané a politici, tak jezdí po čr motorkáři z Ruska a vzdávají úctu padlým.

Je to ostuda a obraz dnešní pošahané doby, tedy lidí, kteří ji dělají.

Sterilní vyblité tváře politiků, kteří jsou všeho schopní koukají na nás odvšady. Ponižují a vysmívají se nám. Jak nás zadupali do země. Stejně jako Německo. Patrně nejdéle okupovaná krajina v Evropě! A tomu se říká demokracie a svoboda, parlamentní!

Člověk má uvnitř svého já (jáství) zárodky budoucích článků: manas (duchovní já), buddhi (životní duch), átman (duchovní člověk). A tyto rozvíjí já v sobě. Nebo tyto články vůbec neexistují a já je musí úplně z ničeho vypracovat, vytvořit a pak rozvíjí tyto články v člověku? A kde jsou v člověku?

Tzv. „zárodky“ jsou já více méně nevědomě předpracované nižší články (fyzické, éterické a astrální tělo) v duši cítivou, rozumovou a vědomou. S těmi pak musí já pracovat vědomě k dosažení manas, buddhi a atman. Ani tyto články však nerozvíjí v sobě, ale mění v ně samo sebe...

Nerozumím věte:  "....Ani tyto články však nerozvíjí v sobě, ale mění v ně samo sebe..."

Co to je : mění v ně samo sebe?

Pak moc nechápu, co je vlastně člověk, má-li i svoje vyšší části - tedy něco jako svoje já (jedno, zda vyšší či nižší) - mimo sebe.

Co je potom člověk, je vůbec v člověku něco vnitřního? Všechno je tedy vně? Tělo fyzické, éterné, astrální, já ...i ty další tři vyšší články? A jak jsou vně? Vně čeho, když neexistuje nic uvnitř?

Není nakonec to  to vaše SAMO SEBE - (jestli neexistuje nic uvnitř)  také něco absolutního?

Nebo naopak - to vaše SAMO SEBE - to je něco samo o sobě, mimo vnitřní i vnější, - absolutní? Jako samo zevnitř - ale samo o sobě - se to mění? A kdo to mění, jestliže všechny části člověka jsou vně toho SAMO SEBE?

Myslel jsem si, že něco vím, ale jsem zoufalý z toho, že nic nevím. A je to stále horší....

Já se mění (mění samo sebe) postupně v manas, buddhi a atman, nerozvíjí tedy tyto tři články v sobě jaksi vedle sebe...

Vlastní člověk (já) je vnitřní, je ve své duši a s tou je v těle. Až jako „pravé já“ se stává z nitra „vnitřně+vnější“ (současně vnitřní i vnější)...

„Samo sebe“ není absolutní (samo o sobě), ale relativní (sám ve vztahu k sobě), není moje (vlastnost, či vlastnictví), ale měl bych tím být já sám (schopný působit sám na sebe)...

Osvojujeme-li si „vyšší poznání“ máme zpočátku dojem, že víme čím dál méně, protože se ještě v nových představách a pojmech dostatečně neorientujeme a vyvozujeme z nich mylné (vzájemně se popírající) závěry. Postupujeme-li správně, postupně se to obrátí...

zmp: "Mezi myšlením ženy a muže není žádný rozdíl, pokud se oba povznesou nejen nad své pohlaví, ale také nad svou osobu."

Pokud se žena či muž nepovznese nad své pohlaví, existují nějaké markantnější rozdíly v myšlení, pokud je duše inkarnovaná v mužském nebo ženském těle? Nemyslím teď ty "populárně naučné" teorie, jako že žena má půlku mozku rezervovanou na nakupování a muž na přepínání programů v televizi, ale nějaké hlubší rozdíly mezi "mužským" a "ženským" myšlením. Vždyť mozek je zrcadlo, díky kterému můžeme odrazy (stínové obrazy) myšlenek ve fyz. těle vnímat. Zrcadlí mužský a ženský mozek každý trochu jinak?

V této souvislosti mě také napadá, že cesta k povznesení se nad stereotyp svého pohlaví, co se týče myšlení, bude u ženy a u muže mírně odlišná...

Pohlavím muže není přepínání programů, ale tvar obsahující relativní vertikálu působící síly akce.

Pohlavím ženy není nakupování, ale forma relativní horizontály působiště síly, umožňující svým překážením projev působící síly (akce) a vyvolávající synovskou vertikálu síly reakce...

Rozdíl mezi mužským a ženským myšlením je dán determinací myšlení osobním pohlavím.

Samotné myšlení je neosobní, ani mužské, ani ženské, tak jako nemá pohlaví mechanismus vah (uvažování). Mezi použitím vah mužem či ženou by neměl být žádný rozdíl, jinak nejde o poctivé vážení. Používat váhy (uvažovat) „mužsky“ nebo „žensky“ je „na hlavu“ (na mozek).

Mozek zrcadlí duševní uvažování myšlenek (idejí) ducha. Pokud své uvažování nezabarvíme pohlavím, není mužského či ženského mozku, tak jako rovné zrcadlo není mužské ani ženské. Mužské nebo ženské Je jen odpovídajícím způsobem pokřivené zrcadlo...

Povznesení se nad pohlaví je u ženy a muže odlišné, protože jsou odlišné technologie vyrovnávání pokřivených zrcadel. Muž musí vyrovnat zrcadlo vypouklé, žena duté.

Nic jiného v tom není...

Osmanský recept, jak dobýt Evropu, je turecký Recept, nebo jak se jmenuje ten jejich agent rozvědek.

To mi vyvstává v souvislosti s tím, jak mnozí méně vzdělaní lidé hovoří o tom, že NATO udělalo chybu, když vzalo Turecko do paktu. A to samé - chybu - prý udělal EU, když chce dát Turkovi bezvízový styk, a vstup do Evropy.

Je to ale chyba? není to záměr? Stejně jako lidé hovoří o tom, že politici jsou blbci, že dělají debilovatiny. není opak pravdou? Nedělají politici velmi promyšleně svoje věci a neplní strategické úkoly? To, že nějaký trouba, třeba předseda vlády, ministr atp. nechápe, co dělá, je věcí druhou. On ani nemusí vědět, že je řízen. Čím větší trouba, tím lepší. Pak působí důvěryhodněji. Politici hrají role, sami to říkají. je to jedno velké show. Ale ne všichni jsou tak dobří herci. Takže přesvědčivý trouba a tupec, je pak pro manipulaci davu lepší, než svoji roli špatně a nepřesvědčivě hrající politik.

Proto ten turecký recept. On má jméno, kterým možná zasvěcenci také chtějí něco naznačit. Jasně, že jeho jméno není asi prvoplánové a je to jen něco navíc, taková třešnička na dortu. Fanatický Osman a ještě jako Recept na Evropu.

Ne nadarmo Rusové nazývají EU jako Eurosojuz. Tedy je to táž ideologie, jaká byla za Sovětského svazu, jenže nyní ji hraje EU. A občané chtějí věřit Západu a jeho sladkým slovům. Nevěří, že by mohli být opět podvedeni. Nyní zase si to zopakujme, pro velký úspěch, nyní ale ze zadu, ze Západu.

Prý kebaby, ty muslimské obchody odvádějí 1/3 či kolik ze své tržby povinně mešitám. Proto jich je po našich městech tolik. Radnice měst ale proti nim nezasahují. Lidé tak nevšímavě přistupují k takovým podezřelým praktikám. Ticho...

Politik otrocky poslouchá svého animátora a ten svého satana stejně, jako fanatik poslouchá svého „ímáma“. Promyšleně jednat nemusí, na všechno dostává „návod“. To jediné co chápe a má chápat je, že poslouchá „za nějakou odměnu“...

Tzv. "turecký návod" je v podstatě jen opakování historické předlohy tzv. "Starce z hory" (hašišim)...

A koho poslouchá satan?

A za jakou odměnu poslouchá?

Nakolik je svobodný ten, kdo dává pokyny? Jestli dva vůdcové stojící proti sobě dávají pokyny - každý svým následovníkům -  jak se liší jeden vůdce od druhého? Každý z vůdců je svobodný? Lze říci: je svobodný, ale nemá pravdu?

Může být svobodný ten, kdo nemá pravdu? Svobodný je v tom, že se může mýlit. A tedy nemusí mít pravdu. Pak ale nemá poznání. Asi jde o svobodu v poznávání či mýlení se, ale ne o svobodu absolutní.

Potom to protiřečí slavné větě: Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí.

Nemá-li pravdu, potom tedy není svobodný.... nemůže se svobodně mýlit...mýlit se můžeme jen nesvobodně? Co s tím, jak to je prosííím, zase je to domotané jako uzel a nevím, kde to rozetnout...

„Kdo splete první knoflík, ten už se správně nezapne!“ (Goethe)

Lucifer a Ahriman jsou konečné instance. Jedna nahoře, druhá dole...

Svoboda není absolutní, ale relativní. Jinak by nemohla mít vztah (relaci) k pravdě. Kdo nepozná pravdu nemůže být svobodný!

Mýlit se nelze svobodně, ale jen nesvobodně!

Lucifer a Ahriman nejsou svobodní. Konečnou instancí jsou ve jménu libovůle a zvůle, oba tedy ve jménu svévole.

Svoboda není konečnou instancí, ale „zlatou střední cestou“ (mezi libovůlí a svévolí).

Vzhledem ke změně oblastí působnosti "dobrých" a "zlých" hierarchických bytostí po roce 1879 mě napadla jedna souvislost, kterou mám částečně i odpozorovánu od několika známých a přátel.

Mám na mysli tuto změnu působnosti (velmi zjednodušeně řečeno): Dobří duchové spravovali před r. 1879 pokrevní svazky lidí, dědičnost a vše s tím spojené. Po tomto roce spravují "nepokrevnost" - individualizaci. Zlí duchové před r. 1879 působili tak, že zapříčiňovali předčasnou a nezdravou individualizaci, odpor a vzdor vůči pokrevnosti, která ještě byla na místě. Po tomto roce působí v oblasti pokrevnosti tak, že nezdravým utužováním pokrevních linií a svazků zpomalují (až zastavují) vývoj lidí ke správné, řádné individualizaci.

Můj dotaz je následující: Je možné, že výskyt některých druhů (hlavně chronických) nemocí souvisí s tím, že jsou někteří lidé takřka násilím drženi v nefunkčních a pomalu se rozpadajících rodinách? Mám na několika případech odpozorováno, že jejich nemoci se začaly rapidně lepšit poté, co se osamostatnili od rodiny a začali žít vlastní řádný život. Napadlo mě, že je možné, že si někteří lidé s hierarchiemi spoluvytvořili takovou karmu, aby je zlí duchové, působící dnes v pokrevnosti, dokopali prostřednictvím těchto "nemocí z rodiny" k osamostatnění...

Dnes již degenerativní pokrevní svazky jsou udržovány v tradičních „rodech“, „elitách“ (zejména mocenských, satanistických) a „sektářských náboženstvích“ (ďábelských), vyhraněných obecně fanaticky nebo jednostranně proti „něčemu“. Pokrevní svazky všeho druhu obecně nenávidí individuální svobodomyslnost. Tyto pokrevnosti jsou tedy velmi citlivé na tak zvanou „zradu“ a mají za cíl geneticky udržovat „tradiční“ atavistickou jasnozřivost.

Rozpadající se nefunkční rodina souvisí nepokrevními svazky, které již naplnily výchovu svých přímých potomků (dětí a vnoučat, neboť genetická dědičnost je dána z dědů na vnuky). Rozpad rodiny však není přirozený důsledek nepokrevnosti, ale následek sobecké lásky.

Zejména u majetných nepokrevních rodin se snadno může stát, že se sobecky vrátí k překonané rodovosti jako „zakladatelé nového rodu“ a v tomto duchu pak ideologicky i jinak „terorizují či vydírají“ své potomky, včetně těch nejvzdálenějších (pravnučat a dál).

Ve všech uvedených případech jsou „chronické nemoci“ způsobeny potlačováním psychiky svobodomyslných potomků, což přitěžuje i „dědičným nemocem“. Únikem z „rodového teroru“ se psychika osvobozuje a následně uvolňuje i „dědičnou nemoc“, která může být zcela vyléčena silou svobodné vůle nebo v pokračujících uvolněných generacích.

Žádná nemoc není karmická. Karmická může být opačná reakce na ni, hlavně však sklon k nesamostatnosti, nesvobodě, k rodovosti.

K osamostatnění z „rodu“ člověka nedokope „nemoc z rodového teroru“, ale jeho individuální svobodomyslná vůle...

Co to znamená, že: "...Žádná nemoc není karmická. Karmická může být opačná reakce na ni, hlavně však sklon k nesamostatnosti, nesvobodě, k rodovosti..."

Nemoc není karmická? Není snad odplatou za něco zlé v minulém životě? A nebo to může první příčina něčeho do budoucna....tedy náhoda....ne?

Jaká je opačná reakce na nemoc? Co to je opačná reakce? Uzdravení či neuzdravení? Jak může být karmické uzdravení či neuzdravení? (jako sám vůči sobě? Nemoc není karmická, ale to, že na ni umřu je karmické? Vůči čemu? Má karmu i přirodní jev, zákonitost? Třeba, že blesk uhodí do stromu?)

Karma je jen v rovině duševní a duchovní, tedy jen u člověka? Nerosty nemají karmu?  A rostliny také ne? A zvířata?

A co je tedy nemoc? Není-li karmická. Funguje tedy jako nějaký přírodní jev, mechanická zákonitost.

Člověk se inkarnuje se sklonem k určité nemoci a podle toho si také vybírá rodiče. Zjednodušeně řečeno, v souvislosti s karmickým sklonem k určité nemoci je možné mluvit o karmické nemoci (naplnění možného). Nemoci však mají také jiné příčiny...

Opačná karmická reakce na nevyléčenou nemoc je například mimořádná odolnost vůči této nemoci v příštím životě...

Umřít na nemoc není karmické, ale pouhý následek příčiny v daném životě...

Karma je jen v rovině duchovní. Individuální karmu mají jen tvorové (bohové a lidé), kteří mají já v sobě. U nerostů, rostlin a zvířat je karma mimo ně. Je na úrovni, na které mají hromadné já (druhového ducha)...

http://www.amorc.cz/

Ty vole...

...naprosto zabito závěrečným "rosekruciánský rok 3368" :D :D

Uroboros je relativně neprojevená, do sebe uzavřená představa, která nepovstává početím, ale sama je počátkem všeho. Početím je to, co je dáno (obřezáno) počátkem (Uroborem)...

Uroboros je relativní obvod ve spáře (iluze či stvoření) absolutně anulované podstaty absolutna. Později (ve vývoji vědomí) se stává předmětem vědomí jako sebevědomé já...

Uroboros je do dynamicky sebe uzavřený relativně duální obvod paprsků světla ve spáře temnoty iluze. Sám sebe netrhá, ale jen spojuje hlavu s ocasem. Svůj předmět vědomí vytváří svým vlastním relativním projevem v podobě silových paprsků světla, narůstajících (stupňovaných) na vnější a vnitřní straně svého obvodu, jako paprsky hvězdy...

Obvod a hvězda je Duch. Žena, Otec, Matka, Syn atp. Jsou formy a tvary obvodem (počátkem a koncem) obřezaných paprsků hvězdy...

Pralaya je původně spára počátku v iluzi temnoty. Postupně však obsahuje také to, co si stvořené bytosti ve svém vývoji osvojují jako své vlastnosti, co pronášejí pralayou do další manvantary...

Hvězda a její obvody (počátek a dva konce ve spárách) se vyvíjejí s hvězdou v manvantarách. Pralayou prochází pouze obvod. Hvězda svítí pouze v manvantaře...

Žena (neplodná Lilith) je formou okolí (iluze) na vnějším obvodu hvězdy...

Spára je součástí iluze pouze v pralaye. V manvantaře je součástí iluze pouze její forma (Lilith). „Forma iluze“ není „formou ši spárou pralaye“ i když je v pralayi. Pralaya je mezivývojový stav mezi manvantarami, jako je spánek mezi bděním...

Mysterium nové Matky se týká také pěti smyslů Zmrtvýchvstalého, tedy také TSO...

Správné pochopení spár, tvarů a forem, jakož i pralayi není snadné a zraje dlouhá léta. Snadno se tu jednotlivosti navzájem zaměňují...

Říkáte, že:

Hvězda a její obvody (počátek a dva konce ve spárách) se vyvíjejí s hvězdou v manvantarách. Pralayou prochází pouze obvod. Hvězda svítí pouze v manvantaře...

Chápu dobře, že hvězda má tedy tři obvody?

Počátkem je Uroboros, který svým tvořením (hvězdou) stvoří další dva obvody?

Vnější obvod je tedy obvodem tvaru stvořené hvězdy ve spáře iluse?

Vnitřní obvod je obvodem tvaru vnitřní iluse?

Je vnější obvod luciferským duchem a vnitřní obvod ahrimanským duchem?

Je tou stvořenou hvězdou člověk?

Zdraví ATREA

Ano, hvězda má tři obvody. Konce nebyly „stvořeny“, ale vznikly jako reprodukce počátku („Já jsem počátek i konec!“). Obvodové konce byly jako obrazy počátku vyneseny nahoru a snasen dolů narůstajícími konci paprsků hvězdy, jakoby procesí věřících neslo obrazy svatých...

Vnější obvod (konec) je ve spáře mezi tvarem hvězdy (prostoru) a formou jejího okolí (iluze, neprostoru).

Vnitřní obvod (konec) je ve spáře mezi formou hvězdy (prostoru) a tvarem protizemě (iluze, neprostoru)...

Vnější obvod je podle všeho luciferským a vnitřní obvod ahrimanským duchem...

Vyvinuté paprsky hvězdy jsou na svých vnějších koncích „bohové“ (mnohost go), na svých vnitřních koncích lidé (kocentrované ego). Paprsky hvězdy jsou „slávou“ (aureolou) počátku (obvodu) Stvořitele, Krista...

"Vyvinuté paprsky hvězdy jsou na svých vnějších koncích „bohové“ (mnohost go), na svých vnitřních koncích lidé (kocentrované ego). Paprsky hvězdy jsou „slávou“ (aureolou) počátku (obvodu) Stvořitele, Krista..."

Je možno říct, že Uroboros (obvod)se stal svým tvořením hvězdy (prostoru) Stvořitelem a skrze toto tvoření došlo k reprodukci (rozmnožení) o dva další ne-pravé (ne-pravdivé) obvody?

Stvořitel teprve přemožením svodů (pochopením,odhalením iluse luciferské formy, neprostoru a iluse ahrimanského tvaru protizemě, neprostoru) napravuje ilusi ne-pravdy a tím se stává pravým samonosným troj-duchem = KRISTEM?

Vycházím z toho, že teprve potomci "přes jedno koleno" mívají vlastnosti prarodičů (jako by docházelo k nápravě prvního nepravého tvoření - negace negace).

Ještě se vracím k Vaší odpovědi z 30.4., kde říkáte, že Uroboros je představou Urobora. Domnívám se, že se jedná o přehmat a že mělo být, že Uroboros je představou Absolutna.

Zdraví ATREA

Mojžíšovo „Na počátku stvořil Bůh Nebe a Zemi“ praví, že Uroboros je Stvořitelem již na počátku (na sobě samém), tedy ještě dřív než se z Nebe a Země vyvinula hvězda, jejímž prostřednictvím byly reprodukovány další konečné obvody.

Napravit (negací negace) je třeba „iluzi pravdy“ (nepravdu) i „iluzi nepravdy“ (lež o nepravdivosti pravdy). Ježíš (Krišna) se tím stává pravým nositelem Krista, což s genetikou (dědičností) nesouvisí...

Namísto „Uroboros je představou Urobora“ mělo být „projev Urobora (Nebe a Země) je představou Urobora (obvodu počátku)“...

Říkáte, že napravit je třeba dvojí:

"Uroboros je relativně neprojevená, do sebe uzavřená představa, která nepovstává početím, ale sama je počátkem všeho."

Když se tak zamýšlím nad touto větou, tak jsem si uvědomila toto:

Pokud se člověk propracuje k tomuto pochopení Urobora (nejen hlavou, ale myslícím srdcem), pak se vlastně dostal na "počátek všeho". Protože je Uroboros představou, tak její pochopení (uchopení) je také představou, ale již ne neprojevenou, ale člověkem projevenou. Tím vlastně projev (člověk) projevuje svého tvůrce (Urobora).

Tím se prvotní "neprojevená do sebe uzavřená představa" lucifersky dostala do mysli člověka, ten ji vyslovením (napsáním) ahrimansky usmrtil. Pokud tuto představu (nyní již myšlenku) přijme někdo další živě svým myslícím srdcem, tak ji ve svém nitru oživí jako svoji představu a stane se tak jejím tvůrcem. Vědomí Já Urobora se tak živě zrodí v srdci Uroborova projevu (v srdci člověka).

Není toto princip "návratu ztraceného Syna"?

Člověk je vlastně tvarem a formou (Syn/Dcera) obvodem obřezaných paprsků hvězdy. Když však v sobě zrodí Urobora, tak se stane hodnotou trojnosti (Otec -Duchovní Já - Matka). Je tomu tak?

Srdečně zdraví ATREA

Uroboros se relativně neprojevuje jako Uroboros, ale jako forma a tvar jež obřezal ve svém vnějším a vnitřním okolí...

Uroboros je představou Urobora. Pochopen však může být jen prostřednictvím svého relativního projevu (forma/tvar), který je pouze povrchním vjemem (či představou vjemu) člověka. K pochopení je třeba nejen představy vjemu, ale také pojmu podstaty věci, pojmu obsahu tvaru a formy (otvoru v obsahu otcovského tvaru). Podstata obsahu je dána paprsky hvězdy.

Pochopení samotného Urobora je možné až následným odlišením pochopeného od chápajícího, to je následným poznáním také sebe sama.

K tomu však opět pouhá představa Urobora nestačí, k tomu je třeba také připojit pojem podstaty obsahu Urobora, který je původně absolutně anulován ve spáře svého relativního projevu. To znamená, že spáru je třeba naplnit svou vlastní přítomností (duchem svého já)...

„Návrat ztraceného syna“ se odehrává v pralayi, v níž se Uroboros vrací do absolutna zabezpečen proti rozplynutí v absolutnu vývojem v manvantaře...

Když se říká ;" kam nemůže čert, tam nastrčí ženskou ", zeptal bych se - kam nemůže čert?

Buď to funguje jako poslední čertův pokus, jak zastavit muže na cestě ke skutečné svobodě - ale co potom ženy, jim čert asi muže nebo ženskou nenastrčí...?

Nebo v tom je zas  skryto nějaké tajemství vývoje? Myslím, že "čert" nemůže do lidského já, může ho ovlivňovat, svádět, atp.,ale přímo do něj nemůže. A pokud do "já"  nemůže, ale může tam nastrčit "ženskou" , tedy princip formy, pak mi to zas připadá jako probodené ego, ego s formou bodné rány -s  "ženskou", probuzené pravé Já... A že by to probuzení měl "na svědomí"  čert, tedy Ahriman, to jsem si odůvodnil tím, že ego, jako střed a "střet"  protikladných - lucifersko-ahrimanských sil, tak tomu "středu"  se může stát poměrně lehce, že ho jedna z těch sil,jeden z těch paprsků pronikne, probodne...

Myslím, že v tomto rčení jde o záměnu čerta s ďáblem.

Lucifer (lůno-cifer) je ve vztahu k počátku ženského rodu (forma sféry vnějších planet, nadsvětí, nadnebesí) a svádí astrální tělo (cítění).

Ahriman je mužského rodu (tvar sféry vnitřních planet, podsvětí, podnebesí) a svádí éterické tělo (myšlení vázané na mozek)...

Probodení ega nemá na svědomí jedna z koncentrovaných sil, ale severo-jižní výslednice sil...

Severo jižní výslednice sil je dána skládáním sil?  Co je potom příčinou skládání těch sil?  A tyto protikladné síly vnímá vědomí jako duální protiklady, naprosté opaky svirající úhel 180 stupňů a taky svírající ego, které tak lze považovat za uhel-ný kámen? ... Uhlí vzniká fosilizací - vlastně zkameněním rostlin, eternych sil, které pohltilo-sevřelo bahno - hmota Země a dusí (dusík...) ho dokud nezčerná,neztemní a neztvrdne...(v tomto mechanismu je demonstrován vznik ega?)... přičemž po dlouhé době a pod obrovskými tlaky vzniká diamant (čistý uhlí-k tuším)  a tu je zase mechanismus proměny ega (uhlí)  v pravé Já (diamant)?

...No ještě k severojizni vyslednici sil,to je vlastně vertikála, nebo severní a jižní síly, mezi jejichž vnitřními konci je drceno ego, ale ani jedna z těch sil přece neuhne druhé, aby ho ta jedna mohla probodnout - skrz?  Nebo dojde k jejich roztříštění, jako kdysi dřevce rytířů na turnajích a rozlétnou se tak odstředivě do všech stran horizontálně, jako do roviny ekliptiky, do moravské roviny? ... No ale pak to ego je kde - to vypadá jakoby tam nikdy ani nebylo, protože ty síly se rozlámali o vlastní dostředivé konce, nikoli o nějakou černou kuličku (ego) mezi nimi... Ale je li tu probodené ego, pak tu musí být "něco"  probodené, něco plného a temného v čem se ta světlá forma  bodné rány projeví... Nebo ta bodná rána je před svým světlým projevem jako neprojevená spára mezi dostředivými konci severojižních výslednic sil,která se projeví až jejich roztříštěním o sebe... ?

Ego (bod) je iluze. Je dáno koncentrovanými vnitřními konci mnohosti paprsků hvězdy, formou těchto konců a tvarem iluze Protizemě mezi nimi. Protože vnitřně koncentrované paprsky hvězdy mají v egu (bodu) společné působiště, mohou být skládány ve výslednice sil. Tendence ke skládání je však všude stejná, takže k jejich skládání musí být dán zvláštní impuls.

Protože paprsky hvězdy jsou rozprostřeny do všech stran kulovitě, lze je skládat jen v každé polokouli zvlášť. Svírají-li totiž větší úhel než 90°, skládají se v opačné polokouli. Tím je dán severojižní charakter výslednic sil a síly nesložené v pravoúhlé rovině („mořské“, „moravské“), neboť se mohou skládat v obou polokoulích, nemohou však zvolit ve keteré. Severojižní výslednice sil se přirozeně do míry původní polokoule nevejdou. Prorazí si tedy cestu egem a vzájemně se pravoúhle lámou. Jejich tříšť pak všestranně tryská („jásá“) do pravé roviny, kde je přepodstatněna v měký diamant (diamantovou tkáň). Probodené ego se tak mění v pravé Já, v pravý „úhelný kámen“...

V některém z evangelií (tuším že v Janově) se vypráví o cestě dvou poutníků (severu a jihu) do Emaus. Cestou se k nim připojil třetí, jenž byl podle toho jak „lámal chléb“ poznán jako Zmrtvýchvstalý...

Co je tedy tím "zvláštním impulsem", který způsobí skládání sil?  Má na to vliv vědomí, ve kterém je ta hvězda, nebo je to impuls odkudsi zvenčí?

Je to jak domeček z karet. Impuls ke skládání sil musí přijít odněkud mimo hvězdu. Přístup k ní je dvojí.  z okolního "neprostoru"a z vnitřní "protizemě"...

Nedávno, když jsem se procházel Přírodou a strkal nos do nejrůznějších květů, mě napadlo následující:
Ta vůně z květů má v sobě něco sladce omamujícího, uspávajícího, jakoby to člověka chtělo uspat, ukolébat do příjemné krásné (luciferské) extáze, aby se rozplynul v té sladkosti a kráse... a došlo mi - vždyť ono to tak má být. Omamná vůně květů přede mě najednou vystoupila jako obraz toho, že Země jde spát (vydechuje svou duševnost do kosmu, elementární bytosti se slévají v nediferencovanou "mlhu", jednotu, a na Zemi se v podobě kvetoucích květin - a rostoucích rostlin - zrcadlí kosmos). A tím, že Země jde spát, se objevují všude omamné květy, aby tím byl lidem ukázán proces usínání Země... jednoduše řečeno - Země jde spát a tak trochu uspává i lidi. Pamatuji si, jak RS říkal, že na jaře a v létě jsou lidé více ospalí a ani jim to tak dobře nemyslí jako na podzim a v zimě. Dnes už to není tak markantní jako dříve, ale pořád je to trochu znát...

To není snad ani dotaz, ale takový aktuální postřeh .. :-)

Voni sou poeta...

Jak to, že Země usíná?

Nebo jen její půlka?

Ale jak může jedna půlka usínat a spát a druhá být vzhůru, resp. se právě probouzet?

Víte?Které místo na Zemi určuje takový zemský stav bdění či spaní? A proč? Jak je to vůbec možné?

Copak Země může být v takové schizofrenii?

Nebo celá Země spí a celá bdí?

Která část Země je rozhodující, zda má Země spát či bdít?

Poslední příspěvek o usínajících půlkách země, není od zmp, jak se domnívá JK. Pokusím se tedy na tento neoznačený přípspěvek odpovědět za JK:

Plynule usíná a probouzí se skutečně jen půlka Země-koule. Sluncem osvětlená půlka bdí, půlka ve stínu spí. Den je delší než noc o jitřní a večerní svítání, dané rozzářenou atmosférou Země-koule...

Planety, včetně planety Země, uvádí do rotace jejich dynamický obvod, který je ve spáře mezi planetou a jejím okolím. Protože obvod je relativní, je nutně relativně duální, tedy složený ze dvou dynamických půlobvodů. Tímto dynamicky duálním obvodem je dáno, že rozhraní mezi pozemským dnem a nocí není statické místo na povrchu Země, ale je dáno dynamickým rozhraním duálního obvodu...

Dualita relativního světa projevů, v němž žijeme, není schizofrenie, ale přirozenost relativity (relace = vztah mezi dvěma opaky)...

A voni né?

Ještě ke skládání sil hvězdy:

Vnější impuls je ve smyslu evangelií zván: „Longínovo kopí“.

Následkem tohoto vnějšího impulsu (z „neprostoru“) však vnitřní přístup z ega (z „protizemě“) zaniká. Vnitřní impuls je nadále možný jen z vůle pravého Já, které má na svědomí opakování Golgoty na éterné a astrální úrovni...

Jelikož se zde bavíme o skládání sil mikrokosmické hvězdy, pak to znamená, že ten impuls dává pravé Já toho mikrokosmu, člověka, kterého se to skládání sil týká?  Pravé Já, které má na svědomí opakování Golgoty na eterné a astrální úrovni je makrokosmu, Kristus?  Nebo jde o opakování Golgoty na úrovni mikrokosmu?

A tam kde dojde ke skládání následkem vnějšího impulsu "Longinovým kopím" , tam je stejně ještě potřeba nadále  vnitřního impulsu z vůle pravého Já?  Nebo když se to nepovede zvenčí, už se to může povést jen zevnitř...?  A proč z ega = z "protizemě", co je v něm proti Zemského?  , vždyť je to docela důležitá součást zemského vývoje na cestě ke skutečné svobodě,byť iluzorní ...

Na cestě ke svobodě musí být vše, co se vyvíjelo zevně (z podnětu bohů), opakováno zevnitř, z podnětu vlastního já (pravého já). To platí pro já makrokosmu i mikrokosmu. Vývoj řízený zvenčí, není svobodný, ale pouze cestou ke svobodě...

Iluze protizemě se neslučuje se svobodou...

Trochu v souvislosti s dotazem Spatrakuse z 19.4., 9:56 se zeptám:

Existuje zákon, že velká vývojová období se opakují v menších.

Saturn se opakoval v polárním eonu, a ten se opakoval v epoše praindické.

Slunce se opakovalo v hyperborejském eonu, a ten se opakoval v epoše praperské.

Měsíc se opakoval v lemurském eonu, a ten se opakoval v epoše egyptsko-chaldejské.

Mars se "opakoval" v atlantském eonu (nebo spíš zde dosáhl vrcholu, neboť atlantida byla ještě v marsické polovině zemského vývoje), a ten se opakoval v epoše řecko-římské.

A mně není jasné následující:

Dalo by se šablonovitě říci, že Merkur se "opakuje" v poatlantském eonu a že poatlantský eon se "opakuje" v současné germánsko-anglosaské epoše, ale takto to říct je nesmysl.

V našem poatlantském eonu je tedy naše pátá epocha první, která nic neopakuje. Připadá mi, jako by naše epocha z tohoto důvodu spočívala sama v sobě a jako by se zde překlápělo doznívání minulosti (Saturn - Mars) ve vývoj budoucnosti (Merkur - Vulkán). Navazuje sice na epochy předešlé, ale není opakováním žádného většího období, jako předešlé epochy. Což znamená, že se v ní má zrodit něco úplně nového - a tím je zřejmě "nastartování" merkurského vývoje, je to tak?

S opatrností uvažuji, že šestá poatl. epocha (filadelfia) bude první přípravou na Věk pečetí a na Jupiter.

Sedmá poatl. epocha (laodicea) bude pak první přípravou na Věk pozounů a na Venuši...

Právě ze souvislosti s dotazem Spatrakuse z 19.4., 9:56 vyplývá, že v naší současné epoše se nesmí nic opakovat! Ne snad proto, že má spočívat sama v sobě, ale proto, že se v jejím lůně má zrodit něco úplně nového, co tu ještě nikdy nebylo. Naše epocha má být znovu-založena na své minulosti (nikoliv sama na sobě) tak, aby na vnější strnulé marsické železo mohla navázat pohyblivost merkurské rtuti.

Staročeský pojem „zelez“ (čitelný tam i zpátky stejně) naznačuje, že železo je vnitřně nepohyblivé (nemůže samo od sebe lézt tam ani zpátky), že může být uvedeno do pohybu (vývoje) jen zvenčí (někým jiným). Naproti tomu rtuť je vnitřně i zevně pohyblivá a tedy sama o sobě (z venčí) a sama v sobě (zevnitř) neuchopitelná. V principu ji lze uchopit formou železa (Mars-Merkur = Země = ze mě = zevnitř). Proto je tak důležité, aby těkaví Slované (skrze Čechy) vnitřně (nikoliv zevně) přijali železnou kulturu Germánů (skrze Němce).

Zkrátka, naše epocha má být „znovu založena“ zcela nezávisle na vůli „bohů“, svobodnou vůli člověka (dostatečného počtu svobody-schopných lidí). Naše doba má tedy proběhnout následovně:

Martovo železo – svobodný lidský čin – Merkurova rtuť...

Děkuji.. nerozumím jen jedné věci - jak si mám představit uchopení merkurské rtuti formou železa zevnitř?

Akt svobody může spočívat v mnoha věcech, neboť k přechodu od Marsu k Merkuru se toho musí změnit opravdu hodně... vlastně skoro všechno. Souvisí to nějak uvnitřněním dosavadního martovského vývoje nutnosti, čímž získá člověk vnitřní pevnost a možnost začít s takovým uvnitřňováním okolního světa v Já, že začne být schopen existovat v neustálé mekrurské pohyblivosti? V této souvislosti mi svitlo - RS upozorňuje na nutnost posilování vlastní bytosti stylem "Já se chci", pokud chce člověk udržet vlastní bytost při zření v astrálním světě; to mi evokuje také udržování jakéhosi "kusu železa" v sobě, aby mě okolní éterná merkurialita, v astrálním světě všudypřítomná, nerozpustila....

V čem by mělo spočívat vnitřní přijetí železné kultury Germánů Slovany? Nevím, jaké aspekty jejich kultury bychom měli převzít...

RS započal anthroposofickou práci v německých zemích, on tedy chtěl dát jakýsi "železný základ", který je potřeba uvnitřnit v Já a poté na něj merkursky-Slovansky navázat (např. v TSO..)?

Uchopíme-li merkurskou rtuť železnou pěstí zvenčí, pak se jí zmocníme násilím, takže takto není naší vnitřní vlastností, ale jen naším zevním vlastnictvím.

Učiníme-li rtuť naší vnitřní vlastností, držíme ji však v sobě uzavřenou (jako v železném trezoru), pak ji sice jako vlastnost máme, nemůžeme však využít její pohyblivost, jakobychom ji vůbec neměli.

Má-li být pohyblivost merkurské rtuti naší použitelnou vlastností, musíme se jí zmocnit železem „německého rytíře“ ve svém nitru, ale tak, abychom jí mohli současně vládnout i zevně. Naše rtuť musí proudit z nitra ven a zvenčí do nitra, jako do sebe uzavřená „výměna látek“, jak to naznačuje třetí Goetheanum ducha („Já se chci“ z nitra i zvenčí, v nitru i zevně)...

Německá anthroposofie se vlivem infiltrace ahrimanské školy (akademických anthroposofických „odborníků“) vyvinula v jakýsi železný trezor (AS), v němž je rtuť sobecky uzavřena a zbavena pohyblivosti (životaschopnosti). Je na slovanské anthroposofii, aby tento německý „trezor“ otevřela jako rytířský krunýř, aby z něj mohla rtuť proudit ven a nést železný meč a zase se do něj mohla vracet. Patrně proto je Christián Rosenkroic zobrazován jako rytíř v brnění a s mečem...

Děkuji, tím se mnohé vysvětluje. Proto nám (asi) RS záměrně zanechal mrtvou anthroposofii, abychom ji živě uchopili (jak individuálně, tak v rámci duchovně založených vztahů) a tím oživili... kdyby nám ji zanechal plně živou, mnohému by se tím vlastně zabránilo...

Ta uzavřená výměna látek poukazuje i na nejbližší ideál vývoje, kdy lidé vyvinou vnitřní vzdušné (rostlinné) ústrojí. Myslím, že toto ústrojí bude možné mít jen tehdy, když ona rtuťovitost bude naší vlastností, jak říkáte. "Železní lidé" toto ústrojí nebudou moci vyvinout, řekl bych...

Ještě navážu:

vla-STNOST mi zní jako vlastní ctnost, jako něco, co je trvale a živě mou součástí a co mohu kdykoliv pravdivě projevit z nitra navenek.

vlast-NIC-tví mi zní jako že vlastně nemám nic. Jako bych to násilím držel u sebe jako kus mrtvého čehosi, ale v nitru neměl nic.

Vlast-nost = nosná "vlast", mohu ji všude brát sebou

Vlast-nic-tví = "vlast" není moje, nemohu ji brát sebou

Svět je duální. Relativní.

Už to, že máme nápad, že by mohlo existovat něco jiného, tedy absolutního, nedokazuje to, že to musí existovat?

Jak ale můžeme hledat něco absolutní?

Absolutní se schovává jen za pojem bůh, absolutní něco... pravda... Ale jak můžeme my, zde, v relativnu vůbec něco spekulovat o absolutnu a absolutní pravdě?

Jaké k tomu nástroje, když víme, že i  kvantová mechanika říká, že již to, že děláme experiment a jsme u něj, už jen tím, že máme myšlenky a přemýšlíme u něj, tak měníme jeho průběh, měníme realitu už jen tím, že v ní myslíme. Lze za takových podmínek vůbec něco v relativitě poznat pravdivě? Natož něco absolutního?

Relativně duální je svět ve kterém žijeme a který poznáváme. Že existuje také svět absolutní, to nedokazuje, že máme takový nápad, ale realita sama...

Absolutní se neschovává za pojmem „bůh“, neboť již zde v realtivnu si můžeme absolutní představovat a myslet o něm. Jen si k tomu musíme volit správné nástroje, nikoliv „kvantově mechanické myšlení“ (údajné „reálné“ experimentování, vpravdě však vymýšlení, spekulování, lhaní), které se přirozeně „průběžně“ mění s každou novou „kvantovou“ myšlenkou. Za takovýchto relativních podmínek vpravě vůbec nelze cokoliv poznat pravdivě, tím méně něco absolutního...

relativní = vztahové = ve vztahu k příslušnému relativnímu opaku

absolutní = bez vztahu = samo o sobě

Například:

V realivní dualitě světla a tmy vidíme vše kontrastně.

V samotné absolutní tmě, či v prostředí jen absolutně světlém (v duze, oslnění, sněžné bouři atp.) pravíme, že nic nevidíme. Co tu „bůh“ schovává?...

Jak to myslíte: "V absolutní tmě"?

To si přece nejde rozumem uchopit. Neumím si představit. To jsou takové prázdné pojmy.

A co tu "bůh" schovává?

Když nic nevidíme, tak nevím, co schovává...

Když se ale tak podezřele ptáte :-)....tak neschovává tam náhodou absolutno?

Tím mělo být řečeno, že v relativně duálním světě, v němž žijeme, „bůh“ nic neschovává, ale vše projevu v kontrastu světla a temnoty, tedy viditelně. Samotná tma a samotné světlo nic neprojevuje...

Snad nikdy v dějinách lidstva neexistovalo takové očekávání hrůz, jako nyní.

Všichni očekávají jen to, že bude hůř. Každý, snad kromě bláznů a sluníčkářů, očekává jen nárůst zla, teroru, válek, krizí, nějaký druh nové totality.

Prý něco podobného existovalo jen na přelomu našeho letopočtu (kolem roku 0), když zaráz exitovalo židovství, antické Řecko i Řím, zoroastrismus atp. Prostě všichni očekávali, že něco musí přijít. Ale to asi neočekávali větší hrůzy, ale snad něco nového.

I dnes možná lidé touží po něčem novém.

RS někde hovoří, že již nepřijde žádná nová kultura obdobně, jak po kultuře řecké nastoupila římská atp. Dnes prý již nepřijde žádný zasvěcenec, který by instaloval a rozvinul nové podněty pro vývoj nové kultury. RS hovoří o tom, že dnes již bude jen to, co si vytvoří sami občané, samotní lidé. Nikdo vyšší, lepší, již nepřijde, aby to za ně udělal.

Zajímalo by mne, co by dnes z tohoto hlediska měli lidé sami udělat?

Na čem by tato nová kultura měla být založena?

Principy nové kultury, nové doby – jak začnou pronikat, kde se objeví?

Zajímalo by mne mj., jak třeba vznikla římská kultura? To jako nejlepší filosofové Řecka přešli do Říma?

To nového, co přišlo na přelomu našeho letopočtu, bylo zevně tak nenápadné, že si toho mimo hrstku židů fakticky nikdo ani nevšiml (nepočítáme-li skrytá hyberská či děvínská mysterijní střediska aj.).

Podobně je tomu i dnes.

RS neříká, že nepřijde žádný zasvěcenec. Říká, že nepřijde takový zasvěcenec, který by nové kulturní podněty instaloval (realizoval). Kde by se však tyto nové kulturní podněty vzaly, kdyby je lidem nepřinesl právě RS? O jejich uskutečnění se však tentokrát musejí postarat lidé sami! Nezmohou-li se k tomu, pak jim zůstanou jen současné nekulturní podněty, dlouhodobě vymýšlené a instalované našimi hospodářskými, politickými a nekulturními „elitami“.

Vaše otázka: „co by dnes z tohoto hlediska měli lidé sami udělat a kde se principy nové kultury objeví?“ zní v diskusi na webu TSO poněkud podivně...

Vznik římské kultury bych sem nepletl. To je otázka pro úplně jinou diskusi...

Možná by to chtělo říci:

našimi NE-hospodářskými, NE-politickými a nekulturními „elitami“.

Setkal jsem se s názorem: vytvořit politicky nekorektní politickou stranu s politicky nepřijatelným názvem: Nasrat… kdy někteří lidé chtějí klid na svůj osobní život, nechtějí nic a nikoho řešit, mají dost politické korektnosti… Proto chtějí vyprovokovat tímto názvem zájem veřejnosti. Má to nějakou šanci? Nemají koncept jako TSO, nemají nic, jen vzdor,  jen nechtějí být otroky. Nemají ale inteligenci, aby je zaujalo TSO.

Je to paradox, že 18-ti letí mohou volit, přestože naprostá většina nikdy nepracovala, respektive nedávala nic do rozpočtu a živí je rodiče! Volební právo by mělo být spojené s odpracovanými léty!

Je mi jasné, že novým podnětem a novou kulturou je svobodomyslnými a vzdělanými občany vytvořená nová kulturní epocha TSO! Je to nový kulturní fenomén, který je snesen z duchovních světů do myslí a duší obyčejných lidí.

Můžete něco říci ke vzniku římské kulturní epochy?

Pouhý vzdor ke svobodě nevede. Pokud vzbudí zájem veřejnosti, nutně dopadne jako Spartakovo povstání otroků ve starověkém Římě. Nestačí myši vypudit, ale je třeba se postarat, aby se neměly kudy a jak zase vrátit (například cestičkami „velebního práva“)...

Římská kulturní epocha vznikla založením totalitního Říma „Eneou“, následkem zničení „Tróje“ (rozpadem Laokónovy trojnosti) kulturou starých Řeků...

Souvisí nějak pojmy "krystal,křišťál" s Kristem ?

Nedávno jsem se dostal dost hluboko do podzemí,na takovou výpravu za těmito klenoty Země a oni všechny krystaly rostou v dutinách v plnosti skal.V ideálním případě,když je dutina,díra ve tvaru (který ji dává forma plnosti skály) koule,tak krystaly rostou od vnitřní formy plnosti skály do středu prázdné dutiny ze všech stran dolů  .Prázdná dutina,prázdnota,lůno-možnost vzniku něčeho nového...V plnosti už nic nevznikne,nic se nezrodí,když je tam plno,to by v tý plnosti musela zase vzniknout prázdná bublina,de facto bod-probodená plnost- v tom mechanismu se přece demonstruje vývoj lidského já,ega,nebo už pravého Já...? Jaké síly mohou za růst krystalů ? A jaké za to ,že to je jednou křišťál,pak křemen,ametyst,diamant,sádrovec,atp.,atd. ? A jsou li to na,resp. v Zemi krystaly,mohou to být v Marsu "buddhaly" ? Mohou vůbec vznikat v nitrech jiných planet krystaly jako v Zemi ? Od R.S. si pamatuji,že když určitým způsobem na nějaké místo na Zemi působí konkrétní planety či Slunce,vzniká v Zemi konkrétní kov,v případě Slunce je to zlato,atp.-o jaký konkrétní způsob působení se jedná ? V případě růstu krystalů jde tedy o čí síly,když i zlato a další kovy se mohou vyskytovat v krystalické podobě ?

Pojmy „krystal, křišťál, krysa, krychle aj., souvisí s pojmem „kristus“ jen zvukomalebně. Na pojmu nezáleží...

V malém (mikrokosmicky) jsou dutiny v plnosti země (skal) vyvtářeny relativně horizontálními obvodovými silami formy a tvaru (v ideálním případě kulovitě), jako plné relativní „astrálně“ silové projevy počátku (Urobora)...

Uvnitř kulovité skalní dutiny si představte všestranně mnohost silových vertikál, mnoho-paprskovitou hvězdu (v průřezu podobnou sněhové vločce), jejíž silové paprsky se vyvíjejí dvojstranným stupňováním (jsou na některém ze tří vnějších a vnitřních stupňů):

největší, větší, velké – 0 - malé, menší, nejmenší

Počátek (0) paprsků hvězdy tedy není na povrchu skalní dutiny, kde se rozptyluje vnější konec hvězdy (mnohost konců „velkých“ paprsků), ani ve středu dutiny, kde se koncentruje vnitřní konec hvězdy (jednota mnohosti konců „malých“ paprsků). Počátek paprsků hvězdy (0) musíme hledat mezi oběma konci podobně, jako musíme hledat počátek stromu (stonku rostliny) mezi vzhůru rostoucím kmenem a dolů rostoucím kořenem...

Krystaly ve skalní dutině jaksi vyplňují paprsky popsané hvězdy. Zatímco éterné paprsky hvězdy rostou (jsou stupňovány) od svého počátku (0), krystaly ve skalní dutině rostou od skály (od vnějšího konce hvězdy) do středu dutiny (k vnitřnímu konci hvězdy). Obdobně rostou od těla lidského zárodku jeho ruce a nohy, ač jsou silově (éterně) skládány v opačném směru (od prstů k tělu)...

Tak zatraceně složitý útvar máte neviditelně před sebou, když pozorujete krystal ve skalní dutině.

V principu je skalní dutina (a dutiny vůbec, např. v hrnci) plným projevem „formy a tvaru“, „lůna a početí“, „možnosti možného“, „místa a prostoru“ a tak podobně. To vše by jste si uvědomoval již při pouhém koukání do hrnce, kdyby nám naše akademická věda všechno nazmátla (formu s tvarem, možnost s možným, místo s prostorem atd.) a tyto zmateniny nám nevtloukala do hlavy již o základní školy...

Dorostou-li krystaly ve skalní dutině proti sobě tak, že se vzájemně střetnou, jako krápníkový stalaktit se stalagnitem, či jako paprsky ve středu sněhové vločky, dostaneme obraz lidského já, jež se vyvíjí postupně od hrubého ega v pravé já, jehož vývojovým ideálem a pravzorem je Kristus...

Překřížené síly Krystovy (horizntála x vertikála) mohou mimo jiné také za růst krystalů. Jakou podstatu obsahu a podobu jeho povrchu má příslušný krystal, za to již mohou planty, stejně jako mohou za spirálovité narůstání listů na stonku rostliny aj.

Spadne-li z Marsu (ze sféry planetoidů) na Zem meteor („buddhal“?), tu nikdy nemá podobu ani podstatu krystalu (ani ožehnutého v atmosféře Země), ale má vždy podobu beztvarou, někdy podstaty železa. Tento beztvarý vzhled politiků má také pozemské zlato. Protože ryzí zlato není schopné krystalizace, zve ho RS „výkalem“ Slunce. Veškeré krystalické podoby zlata (prut, plech aj.) jsou dány přimíšeným stříbrem...

V této souvislosti mě napadá - nevíte, jak je to s platinou? Mně vždycky přišla jako kov na půl cesty mezi zlatem a stříbrem, jako by měla něco z vlastností obou a ještě něco navíc (je reaktivní ještě méně než zlato, zato všechny chemické reakce, ke kterým se dotane, velmi urychluje... zajímavé, že sama se ničeho neúčastní, ale dodává energii všude kolem..). Jeví se mi jako vyšší spojení vlastností zlata a stříbra, a to i zevním vzhledem. U RS jsem o platině nic nenašel a nerad bych spekuloval...

Na mě dělá platina dojem jakéhosi ultra-stříbra, ve smyslu sil smrti, rozkladu, olova. Neforemnost hutnosti platiny není schopná krystalizace snaed proto, že na rozdíl od zlata není produktem koncentrovaných sil světla, ale opačných sil temnoty (stínu), na něž poukazují katalitické schopnosti. Katalízu pokládám za schopnost odlučovací (síly rozkladu), která urychluje možnost následného slučování.

Zatímco netečné zlato se nachází v přírodě v podobě uceleného nugetu, netečná platina v podobě jakéhosi „neuceleného nugetu“, jakoby zvenčí rozbonbardovaného. Splynutí v úhledný celek mu musí být vnuceno zvenčí.

Domnívám se, že RS o platině nemluví, protože k jejímu poznávání je třeba spíše pralayické „temnovidnosti“ než manvantarické „jasnovidnosti“...

Můžete mi vysvětlit co je to "pralayická temnovidnost", na čem je založená - je černá magie její negativní projev ve světě relativních projevů?

Je temnovidnost nepravě vnášena do světa relativních projevů jako iluse, lež, mlžení?

Je-li Kristus - Syn  reprezentantem "manvantarické jasnozřivosti", je pak Bůh Otec reprezentantem "pralayické temnovidnosti"?

Je Praláya absolutním opakem Manvantary a proto říká Syn: Já a Otec jedno jsme?

Děkuji a zdravím...Atrea

Já temnotu (mimo stínu) vysvětlit neumím jinak než jako iluzi...

Tak jako RS zmínil „temnovidnost“, tak já jsem vymyslel „tmomet“ a „síly temnoty“ (síla je paprsek světla). Proto jsem své vyjádření k platině uvedl slovy:

„Na mě dělá platina dojem...“

Víc o tom nevím...

Černá magie (odstínění světla) nemá s pralayou nic společného...

Pralaya je vývojovým relativním opakem manvantary tak, jako je opakem světla stín. Iluze mezihvězdné (tedy i pralaycké) temnoty (která není ničeho stínem) je jen „iluzorním opakem manvantarického světla“.

Snad lze říci, že bez Krista (Syna, světla) je Bůh Otec (i Matka) reprezentantem „pralayické temnovidnosti“ či „jasno-zřivosti“, pokud pojem „temno-vidnost“ vůbec správně chápu...

Pralaya nemůže být „absolutním opakem“ ničeho, neboť „opak“ znamená relativní vztah (v dualitě opaků), zatímco „absolutní“ znamená „samo o sobě“ (mimo jakýkoliv vztah)...

Kristus (stvořitel světla, tedy světa, světa relativních projevů) je reprezentantem „manvantarické jasno-vidnosti“, nikoliv „jasno-zřivosti“, ač jsou oba pojmy zpravidla pokládány za jakési „synonyma“.

Pojem „jasno-zřivost“ mi mluví o temném, snivém, šerém jasnozření, zatímco pojem „jasno-vidnost“ mi jasně svítí do plně bdělých očí...

Asi nám ještě chybí pojem "vytemnit" vedle pojmu "vysvětlit". :D

Protože vysvětlit temnotu mi zní podobně jako vyhnat temnotu pryč, nahradit ji relativním opakem světla. Když vysvětluji temnotu, svítím do ní, prosvětluji jí a tím přestává být temnotou...

Takže vytemnit by už možná šla. :D

Děkuji za tento pohled, pokusím se to ještě trochu posunout dále...

Stříbro mám spojené spíše se začátkem inkarnace, tedy se životem ve hmotě a vůbec ne se silami smrti... (pokud je ale myšlena duchovní smrt, odchod z duchovního světa, pak by mi to sedělo.)

U vtěleného (vtělujícího se) člověka působí měsíční síly stříbra v nejmladším věku do 7 let a vlastně u všech zvířat působí taky v nejbližší době od vylíhnutí/narození měsíční síly... takže kdyby byla platina ultra-stříbro, tak by život podporovala ještě více než stříbro, ne? A ona skutečně tak vypadá, díval jsem se na fotky a asi bych ji na první pohled od stříbra ani nepoznal. Zlato nepřipomíná vůbec a olovo taky ne.

Olovo vnímám jako relativní opak stříbra, to je naopak nejvíce spojeno s exkarnací a tedy z pohledu hmotného světa se smrtí (z duchovního pohledu se životem - asi?). Vlastně jsme ho tu už řešili v souvislosti s radioaktivitou, že nestabilní prvky v drtivé většině transmutují na olovo - čímž podporují a urychlují "exkarnaci" - tedy fyzickou smrt - Země.

Navíc, v tom smyslu, jak to říkáte, že platina se vám jeví jako produkt koncentrovaných sil temnoty, by mi také spíše seděla ke stříbru než k olovu. Vždyť přece na starém Saturnu byla také jen temnota (nevydával světlo) z toho důvodu, že se na něm prakticky pouze budovalo. A stříbro buduje fyzická těla zvířat a lidí od narození, kdežto olovo je vysušuje a ničí. Střídání budování (v temnotě) a odbourávání (ve světle) začalo až na starém Slunci, myslím. Takže i v této souvislosti vidím v platině spíše koncentrované síly temnoty=budování, a ne rozpadu a smrti... ale to by bylo asi ještě na delší diskusi...

Hmota (prach země) je dána rozpadem (smrtí) sil života (duchovní smrtí světla).

Život ve hmotě je dán oživováním hmoty působením sil života (éterného těla). Hmota (smrt) tím není oživována primárně, v podobě původních sil života (před jejich rozpadem), ale sekundárně novými silami života. V případě měsíčního prachu země jde o jeho sekundární oživení v podobě těla (tělesa) silami, které se na venek projevují v podobě tzv. „odražených sil Slunce“, řečených „lunární síly“, personifikované Lunou (lůnem).

Na úrovni krystalu je prach země sekundárně oživován lunárními silami v podobě stříbra. Relativním opakem zlata je tedy Stříbro, nikoliv olovo...

Na úrovni živočišné je prach země sekunárně oživován v podobě tělesného zárodku. V případě člověka do tohoto „počátku inkarnace“ zasahuje také reinkarnace „extraktu já“...

Je-li platina ultra-stříbro, pak tím není řečeno, že je lunárním kovem. Platina tedy nemusí sekundární oživení podporovat více než stříbro, neboť oživování se projevuje růstem, bujením, vedle něhož existuje ultra-bujení jako zhoubné bujením...

„Není všechno zlato, co se třpití!“

Stříbro je dáno slunečním světlem (jahvistickou reakcí na sluneční světlo) přijímaným sekundárně oživovaným Měsícem (jehož prach země původně světlem byl) a následně „odráženým“ do okolí v podobě lunárního světla (obráceného slunečního světla).

Olovo je kov Saturna, známého „požíráním svých vlastních děti“.

Olovo je pro mě záhadou, neboť Saturn původně světlem nebyl. Saturn na okraji planetární soustavy sluneční světlo nepřijímá (nereaguje na ně), ale jen ho odráží (pak ovšem nevím jak) a odražené světlo tak není jeho dítětem. Saturn však může naopak sluneční světlo jen přijímat (reagovat na ně) ale neodrážet (pohlcovat své děti). Také může jít o nějakou kombinaci obojího.

Ať tak či tak, olovo se zdá být pohlceným slunečním světlem, jež nebylo odraženo jako saturnovo dítě.

Podle pythagorejců má planetární soustava dvojí světlo. Sféra vnitřních planet má světlo tzv. „centrálního ohně“ (Slunce), zatímco sféra vnějších planet má světlo „okolního ohně“. Podle zmatených záznamů Filoláa je obojí světlo dáno tautologicky reakcí (zrcadlením) na to druhé světlo, jakoby obě světla hrála „ping-pong“...

Pojem „vytemnit“ nám nechybí. Máme ho ve slovníku například ve smystu: „Ten mu to vytmavil!“

Tak jako je rozdíl mezi pojmem „osvětlit“ (povrchně zvenčí, představou) a „vysvětlit“ (z nitra, v podstatě, pojmem), tak je rozdíl mezi „zatemnit“ (otemnit) a „vytemnit“.

Vysvětlením je ustupující temnota skutečně vyhnána (nahrazena), nikoliv proměněna ve světlo. Protože iluzi nelze proměnit ve skutečnost, nemůže temnota přestat být temnotou tím, že je vysvětlena.

Relativním opakem světla není iluze temnoty, ale reálný stín.

Pojmy „zatemnit a vytemnit“ tedy souvisí se stínem daným překážením světlu. Na tuto činnost se specializuje instituce zvaná „akademická teoretická věda“, okultně řečeno „satanismus“...

Děkuji...

K relativním opakům: Na jednom místě RS říká, že relativním opakem Slunce (věčný růst, vznikání; budoucnost) je Měsíc (formující, způsobující ustrnutí; minulost). Jinde říká, že relativním opakem Měsíce (síly uplatňující se v procesu inkarnace) je Saturn (síly uplatňující se v procesu exkarnace). A takových opaků uvádí více, některé se zdají zdánlivě být v rozporu, ale rozporné nejsou. Já jsem měl na mysli právě opak Měsíce a Saturnu, vy mluvíte o opaku Slunce a Měsíce, a řekl bych, že správně jsou oba, jen z jiných úhlů pohledu.

K Saturnu: Řekl bych, že současná planeta Saturn (ačkoli RS říká, že je pouze z různých stavů tepla a to, co vidíme je pouze optický klam), je také trochu ušpiněná od nerostnosti, podobně jako všechny ostatní planety. Jen u těch vnitřních je tam té nerostnosti mnohem více. No, a tím, že i v Saturnu je jemně rozptýlená nerostná hmota, může světlo odrážet. Jinak si to nedovedu představit.

Také si pamatuji, že Saturn začal v nejpozdějších stadiích vývoje také zářit. RS uvádí, že to bylo v době sestupného vývoje starého Saturnu, kdy šlo o jakousi přípravu na manvantaru starého Slunce, podobně jako pak v naší manvantaře ke konci začne intenzivní příprava na Jupiter, Venuši a Vulkán.

Mně olovo přijde svoji hutností, nepropustností a těžkostí jako zhmotněný práh mezi naší soustavou a okolním kosmem. Navíc má tu vlastnost, že urychluje exkarnaci, a tím jakoby vytahuje z hmoty k duchu. A jelikož je "kovem prahu", je také poslední stanicí v řadě stříbro>rtuť>měď>zlato>železo>cín>olovo - žádný další kov reprezentující sféru stálic již neexistuje (aspoň o tom nevím).

Ke dvojímu světlu: Myslím, že vnitřní světlo Slunce je dané odraženými koncentrovanými paprsky, pocházejícími ze spáry oběžné dráhy Země. "Vnější oheň" je pak dán také odraženými paprsky pocházejícími ze spáry oběžné dráhy Země - ty se dorážejí od nejzevnější sféry našeho kosmu (tam, kde končí sféra Serafů). Nemyslím si tedy jako Filoláos, že vnitřní světlo je odražené vnější světlo a naopak, ale že jde v obou případech o totéž světlo, akorát jednou odražené vnitřním koncem našeho kosmu a podruhé jeho vnějším koncem. Jakoby Uroboros stál uprostřed mezi dvěma zrcadly.

K "vytemnit": Pravda, na "vytmavit" jsem zapomněl, ale slovo "vytemnit" slyším poprvé :D K tomu mě ještě napadlo, že cítím velký rozdím mezi slovy TMA a TEMNOTA.

Tma mi zní jako "ta-ma" - "ta-matka" - "ta-lilith", jde zde o poukaz na onu prvotní temnotu, která ude byla před stvořením (tma se vznášela nad vodami)

Naproti tomu temnota mi zní jako "temná-nota", slyším v tom poukaz na hudbu, na duchovní znění, na světové Slovo, tedy temnota v sobě již má něco bytostného, naproti tomu "tma" je pouze možností možného...

Fyzický svět ve kterém žijeme, je duálním světem relativních opaků. Opaků je v něm tedy nepřeberné množství. Jde tedy o to, v jaké souvislosti o opacích mluvíme...

Saturnské teplo (živel ohně) je fyzickým teplem (kouřem Trůnů). Pojem „fyzické“ však nemusí znamenat vždy „nerostné“, neboť nerostnost (prach země) má původ až v rozpadu světla v manvantaře Země.

Je-li současná planeta Saturn dána „pouze“ různými stavy tepla, pak kontaminaci její podstaty (obsahu) nerostností nepředpokládám. Je-li náš smyslový vjem povrchu Saturnu pouhou iluzí, pak nerostnost našeho vjemu není nerostností planety Saturn. Kdyby Saturn odrážel světlo Slunce, pak by (domnívám se) náš vjem jeho povrchu nebyl pouhou iluzí.

Jen v pozemské planetární sféře (mezi Marsem a Sluncem) teplo nějak souvisí s nerostností, kterou prohřívá.

Planeta Jupiter je plynná (okultně živlem „vzduchu“) a jakýmsi „před-stavem“ (představou) budoucí manvantary (po vývoji „Země“), kdy již „prachu země“ (nerostnosti) nebude. Proto i v případě planety Jupiter mám problém předpokládat její kontaminaci nerostností...

Je-li pythagorejský vnější (okolní) oheň dán odrazem od vnějšího konce našeho vesmíru (někde za Sférou stálic), pak tento „vnější oheň“ patrně souvisí s tím, co zevní věda nazývá „kosmické záření“. Světlo planety Jupiter se mi pak jeví jako „vnějším ohněm“ rozzářený plyn.

S iluzí vjemu světla planety Saturn mám však stále potíže. Že by šlo o „záření“, jako na konci saturnské manvantary?...

Je-li zlato prahem mezi sférou vnitřních planet a Filoláovou Protizemí, stříbro prahem mezi sférami vnitřních a vnějších planet, olovo prahem mezi sférou vnějších planet a sférou stálic, který „hutný“ kov je pak prahem mezi sférou našeho kosmického prostoru (vesmíru) a okolním neprostorem?

K „vytemnit“:

„Tma nad vodami“ se nevznášela před stvořením, ale až po stvoření „Nebe/Země“ („nad propastnou tůní byla tma“)...

Lilith je neplodná „žena“, nikoliv plodná „matka“. Neplodná žena je potenciální mateřská forma, která sice počala, ale nemůže porodit...

„Možnost možného“ je silová (Uroborova) obřízka. Možnost je mateřská forma neposkvrněně počatého možného synovského tvaru.

Neplodná mateřská forma (žena, Lilith) je otvorem v iluzi okolní temnoty, zatímco plodná mateřská forma (Děva, Eva) je otvorem v plném obsahu „otcovského“ tvaru (Adama)...

Světové (světlové) Slovo je bytostným světlem, před nímž iluze temnoty ustupuje, zatímco bytostná tma stínu se se světlem mísí (šerostvit, svítání, smrákání, jitro, večer atp.).

Na názvu však nezáleží. Stín můžeme nazvat stejně dobře „tmou“ nebo „temnotou“. Jen ve smyslu stínu můžeme v temnotě hledat tón, jako echo na „harmonii sfér“...

Máte pravdu, Jupiter a Saturn asi opravdu nejsou ušpiněné nerostností, pokoušel jsem se tím vysvětlení "jejich" světla zjednodušit, ale takhle jednoduché to nebude. Došlo mi, že vnější planety, které my vidíme, jsou pozůstatkem po opakováních předchozích manvantar (krouží po hranici, po kterou sahal starý Saturn, Slunce a Měsíc).

Saturn je pozůstatkem po opakování Saturnu, a proto musí sestávat jen z tepla (víc v sobě ani mít nemůže, jelikož starý Saturn taky hustší živly neměl); Jupiter je pozůstatkem po opakování Slunce, a proto je z tepla a vzduchu (že je zároveň před-stavem nového Jeruzaléma, se nevylučuje), a Mars je pozůstatkem po opakování Měsíce, a proto je z tepla, vzduchu a hlavně zmrzlé vody (na to už přišli i dnešní vědci; no a to, že obsahuje železo, které vodou není, si vysvětluji jeho souvislostí s první polovinou zemského vývoje stojící na železné nutnosti).

"Je-li zlato prahem mezi sférou vnitřních planet a Filoláovou Protizemí, stříbro prahem mezi sférami vnitřních a vnějších planet, olovo prahem mezi sférou vnějších planet a sférou stálic, který „hutný“ kov je pak prahem mezi sférou našeho kosmického prostoru (vesmíru) a okolním neprostorem?"

- Platina! Heuréka...

"S iluzí vjemu světla planety Saturn mám však stále potíže. Že by šlo o „záření“, jako na konci saturnské manvantary?..."

- Je to možné, myslím, protože nyní jsme již v sestupné polovině zemské manvantary, tudíž jsou v sestupném vývoji i ostatní planety... no a u současného Saturnu se to tedy zřejmě projevuje tak, že začal zářit...

Akademická teoretická věda je dána tak zvanou „ahrimanskou školou“, založenou více méně současně s tzv. „michaelskou školou“, na kterou RS navázal tzv. „vánočním sjezdem“. Obě školy mají na Zemi své lidské představitele a učedníky („vojáky“). Učedníky michaelské školy měli být mj. anthroposofové. Ti však svodem tzv. „anthroposofických odborníků“ (AS) propadli škole ahrimanské, stejně jako ateisté vůbec ahrimanskému materialismu...

Peklo je termínus technikus pro lidskou duši, posedlou fanatismem ahrimanského materialismu či luciferského idealismu (pověstná pec Ježibaby). Na lidech je to skutečně vidět a bude to vidět stále víc. Často se „peklo“ zaměňuje s tzv. „podsvětím“ (podnebesím) a lokalizuje se do nitra Zeměkoule (tzv. „osmá sféra“)...

Žít v iluzích znamená nevyvíjet se, zaostávat ve vývoji s následnou degresí vývoje (úpadkem, degenerací)...

Luciferští a ahrimanští hříšníci proti Duchu sv. hřeší proti zdravému rozumu. Zdánlivě jim to karmicky prochází, jakoby je jejich mistr udržoval „nad vodou“. Vnitřně jsou však „posedlí“, což znamená, že tak zvaný „zlý duch“ postupně zaujímá místo jejich „já“. Ti lidé se tak často zdají být živí, ve skutečnosti jsou však mrtví, neboť jejich já v jejich tělech (fyzickém, éterickém a astrálním) umírá a příslušný „duch“ je používá dál.

Takto jejich „mitr“ nedrží nad vodu je (posedlá lidská já), ale své „místodržící“. Taková je vnitřní karma těchto hříšníků. Zevní karma těchto „údů zla“ je shodná s osudem apokaliptického hada (draka). Po vypuštění je po určitém čase zase spoután a uvězněn...

Když: "Počátek paprsků hvězdy (0) musíme hledat mezi oběma konci podobně, jako musíme hledat počátek stromu (stonku rostliny) mezi vzhůru rostoucím kmenem a dolů rostoucím kořenem..." - Tzn., že síly - paprsky hvězdy, které pořádají hmotu těch krystalů, nemají počátek ani na vnitřní skalní formě dutiny ani v jejím středu, tedy někde mezi,jakoby v polovině cesty od formy ke středu?  Nějak si to neumím představit.Mám za to, že i síly, paprsky té hvězdy mají svůj počátek na vnitřní formě, v kontrastu mezi vnější plností ( skály) a vnitřní prázdnotou (dutinou) ...
"Jakou podstatu obsahu a podobu jeho povrchu má příslušný krystal, za to již mohou planty, ..." - Co to jsou "planty" ?
A v  pojmu "zlato" jsou "zla"  množného čísla proto, aby se poukázalo na to, že touha a prahnutí po něm,mamon s ním spojený způsobí velkou spoustu zla, že "to" bude mít za následek hodně "zla" => zla-to...? ... Mohou vznikat pojmy,jména pro něco hmotného dříve, než se to hmotným stane?

Pojem „planty“ je vysoce odborný výraz pro špatně napsané „planety“...

Nejdříve musí vzniknout „éterická hvězda“ a teprve potom mohou její paprsky sil nabrat (nasát) plnou podstatu (hmotu, látku, substanci).

Zatímco se silové, relativně duální paprsky éterné hvězdy vyvíjejí na dvě strany (ven/dovnitř) obvodu (v průřezu od „obvodu kružnice“) svého počátku (Urobora), plnost své podstaty nabírají ze skály od svého vnějšího konce. Proto naše smyslové vnímání podléhá iluzi, že krystaly počínají růst od formy skalní dutiny ke svému konci ve středu dutiny.

Naopak strom (stonek rostliny) nabírá plnost své podstaty svým vnitřním koncem (kořenem), ač silově roste rovněž na dvě opačné strany, jako éterný paprsek hvězdy. Určit přesně, kde je rozhraní dvojsměrného růstu je nemožné, neboť opačně rostoucí duální síly se mezi svými konci vzpříčí, takže vykazuje směr působení v obou směrch, na obou svých koncích. To platí jak pro celek, tak pro jeho části (zlomky). Rozřežeme-li kmen stromu na mnohost dílů (špalků), všechny budou obousměrné, všechny budou mít dva konce a počátek někde mezi nimi.

Podobně je tomu s tyčí magnetu. Krájejte ji jak chcete, každý kousek bude mít (stejně jako původní tyč) severní a jižní pól...

Drahokamy (čučavé šutry) dnes již umíme vyrobit uměle a dokonce kvalitněji (čistěji) než příroda. Takto jimi můžeme zaplavit trh a učinit z nich prakticky bezcenné „lacino-kameny“, tak zvanou „bižuterii“.

Naproti tomu netečné a proto odolné a trvanlivé zlato uměle vyrobit neumíme. Proto má zlato v lidské žádostivosti mamonu zcela výlučné postavení. Drtivá většina lidí si v minulosti stejně jako dnes zpravidla vůbec neuvědomuje, že tak zvaný „zlatý poklad“ je pouhá iluze, strašící v hlavách bankéřů a zcela neužitečně někde v bankovních trezorech, popřípadě svádějící lidi k jeho nesmyslnému a zločinnému hromadění. Zlato by nepředstavovalo nijakou „majetkovou jistotu“, kdyby ho nikdo nebyl ochoten vyměnit za něco reálně užitečného (například za chleba). Dnes je to ďábelsky zločinná hra FEDu na finanční inflace a hospodářské krize na jedné straně, s umělým udržováním více měně stabilní „ceny“ satanského zlata na straně druhé.

V principu (okultně) o založení FEDu vypráví již staročeská legenda „O Horymírově Šemíku“.

Metodika TSO naopak ukazuje, jak se bez tohoto uměle vyvolaného a udržovaného „zla“, spojeného se „zla-tem“, můžeme obejít. Satanským „kamenem, z něhož lze učinit chléb“ (vyměnit ho za něj), mohou být v rukou pravých hospodářů stárnoucí peníze z obyčejného papíru...

Na příkladu éterické hvězdy je zřejmé, že pojmy (názvy, jména atp.) mohou vznikat dříve, než se to pojmenované (paprsek síly) stane hmotným (krystalem)...

Velice děkuji Atree a Honzovy, za hezké hodnocení a rozbor mé -Průpovědi pro Michaela-.

Se vším jsem sohlasil a ještě se přiučil.

Děkuji Atree i za expanzivní pochopení Kristova impulzu.

A také ZMP za živou inspiraci.

Děkuji H za jeho reakci, svědčící o jeho vydobyté schopnosti být nestranným kanálem pro duchovní svět (a já vím, že velice těžce vydobyté)......

Především mne zaujalo poděkování zmp za "živou inspiraci". Toto mi potvrdilo mé chápání toho, že v zmp dochází k dokonání mysteria Golgoty, které je "živou inspirací pro lidstvo".

Myslím, že z H promluvil Otec, který "Syna poslal na svět, jako živou inspiraci pro svět".

Nevím, jak si vysvětlit "expanzivní pochopení Kristova impulzu", ale napadá mě, že je tím míněno poděkování té, která toto dokonávání Kristova impulzu vidí, sděluje to jiným, kteří se dokážou ztotožnit s jejím chápáním a tím dochází k expanzi tohoto pochopení.

RS říká, že pokud nebude návrat éterného Krista pochopen skrze jeho projev, tak pro lidstvo jakoby nebyl. Projde-li éterný Kristus nepovšimnut, bude to pro lidstvo velmi zlé.

Těší mě, že se smysly Zmrtvýchvstalého začínají probouzet v apoštolech kolem "ŽIVÉ INSPIRACE".

Když považuji poděkování zmp za projev Otce (Prazákladu), tak i poděkování Atree pochází ze stejného zdroje a je pro mne radostnou zvěstí, že pochopení Kristova impulzu má nyní již expanzivní (odstředivý) charakter.

Toto poděkování Atree patří současně všem těm probouzejícím se smyslům a tomu našemu "děckému žvatlání".

Já vím, že tento výklad "poděkování H" je při nejmenším troufalý (možná i fantasmagorický). Na druhé straně, mít zrak a netroufat si vidět, mít sluch a netroufat si slyšet, mít rozum a netroufat si myslet a mít srdce a netroufat si milovat, je zase trestu hodnou zbabělostí.......

Proto s pokorou a hlubokou úctou a vděčností děkuji "ŽIVÉ INSPIRACI" a jejímu OTCI.................

Děkuji H za jeho reakci, svědčící o jeho vydobyté schopnosti být nestranným kanálem pro duchovní svět (a já vím, že velice těžce vydobyté)......

Především mne zaujalo poděkování zmp za "živou inspiraci". Toto mi potvrdilo mé chápání toho, že v zmp dochází k dokonání mysteria Golgoty, které je "živou inspirací pro lidstvo".

Myslím, že z H promluvil Otec, který "Syna poslal na svět, jako živou inspiraci pro svět".

Nevím, jak si vysvětlit "expanzivní pochopení Kristova impulzu", ale napadá mě, že je tím míněno poděkování té, která toto dokonávání Kristova impulzu vidí, sděluje to jiným, kteří se dokážou ztotožnit s jejím chápáním a tím dochází k expanzi tohoto pochopení.

RS říká, že pokud nebude návrat éterného Krista pochopen skrze jeho projev, tak pro lidstvo jakoby nebyl. Projde-li éterný Kristus nepovšimnut, bude to pro lidstvo velmi zlé.

Těší mě, že se smysly Zmrtvýchvstalého začínají probouzet v apoštolech kolem "ŽIVÉ INSPIRACE".

Když považuji poděkování zmp za projev Otce (Prazákladu), tak i poděkování Atree pochází ze stejného zdroje a je pro mne radostnou zvěstí, že pochopení Kristova impulzu má nyní již expanzivní (odstředivý) charakter.

Toto poděkování Atree patří současně všem těm probouzejícím se smyslům a tomu našemu "děckému žvatlání".

Já vím, že tento výklad "poděkování H" je při nejmenším troufalý (možná i fantasmagorický). Na druhé straně, mít zrak a netroufat si vidět, mít sluch a netroufat si slyšet, mít rozum a netroufat si myslet a mít srdce a netroufat si milovat, je zase trestu hodnou zbabělostí.......

Proto s pokorou a hlubokou úctou a vděčností děkuji "ŽIVÉ INSPIRACI" a jejímu OTCI.................