cituji...Při zkoušce z fyziky dostal jeden ze studentů následující zadání: „Popište, jak se dá zjistit výška mrakodrapu pomocí barometru.“
Student na ni velmi rychle odpověděl: „Upevníte dlouhý kus provazu k vrchu barometru, pak barometr spustíte ze střechy mrakodrapu až na zem. Délka provazu plus délka barometru se rovná výšce budovy.“
Tato vysoce originální odpověď naštvala profesora natolik, že dotyčného studenta okamžitě vyhodil. Student se však hájil tím, že jeho odpověď je nepopiratelně správná, a univerzita nakonec ustanovila nezávislého arbitra, aby případ rozhodl.
Arbitr usoudil, že odpověď byla opravdu správná, ale že v ní student neprojevil žádné podstatné fyzikální znalosti. Nakonec bylo rozhodnuto vyřešit problém takto: student dostane šest minut na ústní odpověď, ve které by prokázal aspoň minimální znalost základních fyzikálních principů. Student prvních pět minut jen mlčky seděl, přemýšlel a vraštil čelo. Když ho arbitr upozornil, že mu čas brzo vyprší, student řekl, že má vhodných odpovědí několik, ale nemůže se rozhodnout, kterou z nich použít. Když mu arbitr doporučil, aby si pospíšil, student odpověděl takto:
„Za prvé můžete barometr vynést na střechu mrakodrapu, hodit ho dolů a změřit, za jak dlouho dopadne na zem. Výšku budovy pak určíte podle vzorce h = 1/2gt² [kde g je gravitační zrychlení, t doba pádu a h výška budovy]. Ale barometr má smůlu.
Nebo pokud svítí sluníčko, mohl byste změřit výšku barometru, potom ho postavit na zem a změřit délku jeho stínu. Pak změříte délku stínu mrakodrapu a pomocí přímé úměrnosti už jednoduše určíte výšku mrakodrapu.
Kdybyste ale chtěl postupovat velmi vědecky, mohl byste k barometru přivázat provázek a použít barometr jako kyvadlo; nejprve na úrovni zemského povrchu a potom na střeše budovy. Výška se pak vypočítá z rozdílu gravitačního zrychlení určeného podle vztahu T = 2π√(l/g) [kde T je perioda kyvu kyvadla, l jeho délka, g gravitační zrychlení].
Pokud má mrakodrap vnější nouzové schodiště, bylo by asi jednodušší jít nahoru a vyznačit výšku mrakodrapu délkami barometru a potom je sečíst.
Jestliže však chcete být nudný a ortodoxní, můžete samozřejmě změřit barometrem tlak vzduchu na střeše a na zemi a převést rozdíl tlaku z milibarů na metry, čímž dostanete výšku budovy.
Ale protože nám ustavičně vtloukají do hlavy, že máme přemýšlet samostatně a aplikovat vědecké metody kreativně, bylo by nejspíš nejlepší zajít za vrátným a říct mu: ‚Nechtěl byste hezký nový barometr? Dám vám tenhle, když mi řeknete, jak je ten mrakodrap vysoký.‘“... :-)

Pokud je lidem předávána nebo představována nová, nebo jim neznámá filosofie nebo idea, setkává se u různých lidí s různým přijetím.

Někdo nedočkavě sáhne po každé nové folosofii jenom proto, aby se ujistil, nakolik odpovídá jeho vlastním názorům. Pro takového člověka tato samotná filosofie příliš neznamená. Hlavní pro něj bývá obhajoba jeho vlastních názorů. Jestliže dílo v tomto ohledu splní jeho očekávání, stává se jeho vášnivým stoupencem a přilne k němu s nepochopitelnou silou. Pokud nesplní, pravděpodobně text znechuceně a zklamaně odloží s pocitem, že mu její autor (autoři) přinejmenším ublížil.

Jiného člověka se zmocní skepse, jakmile zjistí, že nová filosofie v sobě obsahuje něco, co on nikdy nečetl, neslyšel nebo nevymyslel. Ten by zřejmě zásadně nesouhlasil s obviněním, že jeho osobní postoj je vrcholem sobectví a netolerance, taková je nicméně skutečnost, i to, že se uzavírá před jakoukoli pravdou, která by mohla být v odmítaných věcech obsažena.

Oba uvedené typy lidí nikdy nepřekročí vlastní stín. Jejich zkostnatělost je dělá odolnými vůči pravdě a jejímu poznání.

Nejprve je nutné "zapomenout" na vše, co se člověk v minulosti naučil, aby nebyl ovlivněn žádnými předsudky, ale udržel si jasnou mysl ve stavu klidného, zaujatého očekávání. Protože nejlepším štítem proti pravdě je skepse, tento klid a důvěra mysli dovolí dovolí odhalit pravdu konkrétních tvrzení. Je to asi jediná cesta, jak si vypěstovat skutečně vytříbený smysl pro vnímání pravdy. Člověk by neměl být veden k tomu, aby slepě důvěřoval předkládané skutečnosti, aby věřil, že černé je ve skutečnosti bílé, musí si však zachovat přístup neodmítat nic jako nemožné nebo "utopické". To mu umožní prozatím odložit to, co je všeobecně považováno za "prokázané", a pátrat, zda by se na celou věc nedalo pohlédnout ještě z jiného, jím dosud nepovšimnutého hlediska, které by černou barvu proměnilo v bílou.

I ti nejmoudřejší musejí být vždy připraveni změnit názor, ukáže-li se být nesprávný.

zmp

Nemůžu říci, že by zhruba půl století obhajoby sociální spravedlnosti pro menšiny a ochrana přírody a životního prostředí přinesly viditelné výsledky. Ačkoli k určitému pokroku došlo, rasismus stále takřka všude vrhá svůj stín a životní prostředí nepřestává být ohrožováno přelidněním, znečištěním a stále se zrychlujícím ubýváním zdrojů, zejména pitné vody.

Je pravda, že ve všech oblastech lidské společnosti můžeme pozorovat úžasný technický pokrok, avšak tmářství a zlo s ním usilovně drží krok a často, jako třeba v současnosti, mají zřejmě navrch. Jak mohu být přesvědčen o bezpečné budoucnosti, když se nukleární zbraně mohou ocitnout v rukou zrůdných režimů a zkorumpovaných států? (A to nemluvím o státech, které už nukleární zbraně vlastní !) Co když nákaza terorismu zmutuje, metastázuje a nekontrolovaně se rozšíří jako středověká morová epidemie? Jak zoufalá bude existence lidstva v novém věku temnoty, až budou všichni živořit v neustálém strachu z fanatické masové vraždy?Je to děsivá představa, je však naivní se domnívat (jak nám vnucují generálové a politici), že když se podaří zavraždit pár vůdců oněch teroristů, je tím požár uhašen. Toto šílené násilí neustane, dokud se naše společnost nezbaví své chamtivosti a neskoncuje s bezprávím, které živí oheň násilí a nenávisti.

Naše primitivně materialistická společnost si musí přiznat nesmírnou vinu za chudobu milionů lidí, tvořících velkou většinu našich bližních na této kdysi krásné planetě, přiznat odpovědnost za to, že tito chudí se cítí poníženi, zbaveni lidskosti a důstojnosti. Můžeme se divit, že ve světě, kde hrstka nechutně bohatých lhostejně hledí na množství zajatců chudoby živořících z ruky do úst, jejichž děti ztratily naději na samotnou naději, plodí tyto propastné rozdíly jen zlobu a násilí?

Dnes jsou lidé právem pobouřeni ohromnými příjmy a odměnami bankéřů, průmyslových magnátů a pojišťovacích makléřů, užívajících si na úkor milionů svých spoluobčanů, kteří přišli o práci, o své domovy i o schopnost zajistit svým dětem dobré vzdělání a důstojnou budoucnost. Všichni společně se vrháme do zkázy a přitom nehledíme napravo ani nalevo, protože, jak se zdá, taková je a vždy byla naše lidská přirozenost.

A tak budeme stále jen po troškách přebírat odpovědnost za ostatní, vyzývat k nukleární umírněnosti a varovat před nadcházející katastrofou, kterou přinese klimatická změna a současně budeme dál rozpoutávat války o čistou vodu a privatizovat její poslední zdroje, a možná nás napadne zprivatizovat i poslední místa, kde je ještě čistý vzduch, protože taková je lidská přirozenost, přirozenost druhu, a ta se nezmění.

Existuje stará bajka o štírovi a žábě, kde štír prosí žábu, aby ho vzala přes řeku a žába odpoví: nikam tě nevezmu! Vy štíři máte jedovaté žihadlo! Ale štír ji dále přemlouvá, že by nikdy nezahubil přítele, který mu pomůže v nouzi. Žába konečně souhlasí a plave se štírem přes řeku. Když jsou v polovině, štír zničehonic žábu bodne. Umírající žába volá: lháři, říkal jsi, že mě nebodneš! Teď se oba utopíme! Štír na to odpoví: nemohl jsem si pomoci. Taková je moje štíří povaha.

Z uvedeného je zřejmé, proč uskutečnit TSO, bohužel rovněž vyplývá podstatná otázka: není největší překážkou realizace TSO lidská (štíří) přirozenost? Lze ji vůbec změnit?



„...není největší překážkou realizace TSO lidská (štíří) přirozenost? Lze ji vůbec změnit?“

Lidská přirozenost je dána „usuzováním o vnímaném“, přičemž je tu úsudek rozhodujícím způsobem ovlivněn nikoliv vnímanou věcí samou, ale sympatiemi a antipatiemi, afekty, žádostmi atd. Tzn., že tento přirozený soud je tendenční (dle štírova: „nemohu si pomoci“) a tedy bezohledný, vražedně prolhaný, zkrátka nespravedlivý...

Přirozenost lze změnit pouze umělým zušlechtěním (výchovou), tj. nepravením nespravedlivého soudu ve spravedlivý soud. a/ nespravedlivý soud je dán „usuzováním o vnímaném“

b/ spravedlivého soudu lze dosáhnout „usuzováním na základě uvažování o vnímaném“

Je to právě umění logického uvažování (logos), co má být výchovou vštípeno lidské přirozenosti, co může překonat tendenčnost a nahradit ji ohleduplností, životodárnou pravdivostí, zkrátka spravedlností, která je s to, k tomu navíc připojit skutečnou svobodu a pravou lásku...

Naštěstí jsou na světě lidé, kteří svou přirozenost již zušlechtili, přestože jim v tom totalitní „výchova“ zuby nehty brání. Pokud se takoví lidé spojí, aby zavedli TSO, budou moci počet spravedlivých mnohonásobně rozmnožovat, neboť TSO jim v tom nejen nebude bránit, ale naopak je v tom bude účinně podporovat...

zmp

I ti nejmoudřejší musejí být vždy připraveni změnit názor, ukáže-li se být nesprávný.

zmp

Po návratu z hokejového mistrovství světa v Německu, kde jsme zcela nečekaně zvítězili, na tiskové konferenci zazněla následující slova z ústa Jaromíra Jágra:

"…A hlavně bych chtěl říci lidem, kteří ztrácí naději a myslí si, že už to dál nejde, že se to už nedá zvládnout, že to je nemožné…tak si myslím, že jsme jim šli zářným příkladem. To si všichni mysleli o nás. A podívejte se, co jsme dokázali. Vyhráli jsme nakonec! Všichni by si to měli pamatovat, že nic není nemožné, že všechno jde, když se chce…"

Tato slova jako by zněla symbolicky pro naše životy, že máme naději… Lze tato slova Jaromíra Jágra vztahovat i k sociálnímu dění v ČR? Mají zde šanci naděje, které by mohly přinést skutečnou změnu směrem k dobru a pravdě?

Mimo jiné vzápětí i fotbalisté v Americe si prý řekli, že když dokázali vyhrát hokejisté, tak že i oni zaperlí a vyhrají…. a podařilo se jim také vyhrát. Vím, že sport nelze nějak spojovat s děním ve společnosti, ani to nelze brát jako nějaké znamení, nebo ano? Pravdou je, že se v současné ponuré atmosféře panující nejen kvůli dlouhodobě deštivému počasí – ale i proto, že v předvolebním čase lidé ani nevědí koho volit a jsou zhnuseni vzájemnými pomluvami a zesměšňováním politiků – tak vítězství hokejistů přineslo lidem radost a nadšení…. Neukazuje se, že toto sportovní dění má přesah i do dění politického…? Může být určitou indicií, znamením či návodem, že český národ má nyní svoji vlnu (jako surfař na moři) a jede a obrazně smete vše, co mu stojí v cestě? Včetně zločinného spiknutí mocných proti bezmocným…?

Výrok „všechno jde, když se chce“ je víc optimistický než pravdivý. Co když se chce, ale neví se jak? Nikdy nejde vše, ale vždy jen to, co je možné (ví se jak)…

Sportovní dění nemá přesah do dění politického. Ve sportu je to sám hráč, kdo má možnost (ví jak) a chce vyhrát. V politice občané svou možnost delegují na volené zástupce. Občané tak sice chtějí, ale nemají možnost (nevědí jak). Jejich zástupci mají možnost (vědí jak), a chtějí (svůj vlastní prospěch na úkor občanů). Český národ tak jede na vlně zástupců lidu, kteří smetou vše, co stojí v cestě zločinnému spiknutí mocných proti bezmocným…

-zmp-

Vyjděte na ulici, stačí před dům a ihned, kam jen pohlédnete, uvidíte kolik je všude třeba práce. Ač máme statisíce nezaměstnaných, přece tu potřebnou práci nikdo neodvede, protože mu ji nikdo nezaplatí. Tzn., že v současných totalitách není problém najít práci, ale najít slušně placenou práci. Není-li problém najít práci, není problém ani vytvořit pracovní místa. Problém je opět jen vytvořit slušně placená pracovní místa.
Nepřipadá Vám tento stav absurdní? Nepřipadá Vám tento absurdní stav (totalitní režim) jako v praxi realizovaná utopie?
Zdá se, že ne, protože za utopii prohlašujete TSO, který tu ještě není a nemohl se tedy neosvědčit, zatímco totalita tu již je a natolik se neosvědčila, že mluvíte o tisících nezaměstnaných.
Není to absurdní, že nepokládáte za utopii totalitu, ale TSO?
Není to právě absurdní uvažování většiny lidí, co umožňuje (např. demokratickými volbami) existenci absurdních režimů na jedné straně a absurdní zavrhování všeho, co se tyto absurdity snaží odstranit, na straně druhé...
Nahradíme-li absurdní uvažování reálným, nahlédneme, že příčinou nezaměstnanosti v utopických totalitách není nedostatek práce, ale nedostatek peněz. Tento nedostatek peněz je opět zcela absurdní, neboť se dává do oběhu stále víc a víc peněz, vyvolávajících nepřetržitou řadu inflací, protože je jich dáváno do oběhu podstatně víc (ve vyšší abstraktní hodnotě), než kolik trh nabízí zboží a služeb (konkrétních hodnot).
Z věci je zřejmé, že uvedené absurdní stavy, jsou v současných totalitních absurdistánech vyvolávány uměle, zločinnou manipulací s penězi.
Tzn., že absurdnost nad absurdnost je to, co pokládáte za „neutopické“...
A protože i Vaše hledání nápravy absurdní současnosti je zcela absurdní, zakazujete nám předem správnou odpověď na Vaši otázku, jakými kroky by se mělo začít s nápravou, co by se mělo udělat. Nepokládáte-li zavedení TSO za odpověď, pak ji ovšem neuznáte ani za začátek odpovědi. Jak potom s tímto absurdním zákazem zavést TSO můžeme odpovědět na Vaši otázku: „kde chcete vzít v TSO práci?“
Nezlobte se tedy na nás, že Vaše omezování nebudeme akceptovat a odpovíme:
Především je třeba zavést TSO, neboť eho metodika přináší nápravu všech totalitních (utopických) absurdit.. TSO totiž nehledá pro lidi práci, ale naopak chce lidskou práci osvobodit od otročení penězům (finančníkům). V TSO jsou peníze abstraktní mírou hodnoty odvedené práce v podobě zboží a služeb a jsou tedy v oběhu jen v takové abstraktní hodnotě, jaká je konkrétní hodnota tržní nabídky.
Základem veškeré práce je v TSO pro všechny práce schopné tzv. „základní pracovní povinnost“ (ZPP), zabezpečující produkci tzv. „základních životních potřeb“ (ZŽP) všech lidí, žijících v TSO. A protože ZŽP jsou stále zapotřebí, není v TSO nezaměstnanost možná.
Překvapuje nás, že Vám to vrtá hlavou, když je to výslovně uvedeno již v základní metodice TSO (Ústava TSO, Občanská smlouva, Stanovy HO TSO) uveřejněné na našem webu v Pilířích TSO a představující cca. tři až čtyři stránky textu. Není tedy problém se s touto základní metodikou seznámit.
Nuže, mimo ZPP není v TSO nikomu práce vnucována, neboť člověk není předurčen k práci (práci strojům!), ale ke svobodě. Chce-li kdo v TSO pracovat nad rámec ZPP, nikdo mu nebrání v podnikání, při kterém se nemusí obávat neúspěchu, neboť ZŽP má zajištěné v rámci ZPP. Je to totiž právě existenční strach ze zkrachování, co většině lidí brání v podnikavosti. Tento strach TSO naprosto spolehlivě odstraňuje...
Pokládáte-li tedy toto jediné možné východisko z totalitních absurdností za utopii, pak Vám není pomoci...
zmp

Rád bych se Vás zeptal, protože mi to vrtá hlavou....kde chcete vzít v TSO práci? Dnes jsou zde statisíce nezaměstnaných, nejsou peníze na platy natož na almužny. Z čeho a jak chcete vytvořit pracovní místa? To je utopie. Odpovězte mi třeba, kde a jakými kroky by se dnes mohlo a mělo začít? Co by se mělo udělat, aby to bylo? Když řeknete: zavést TSO - to není odpověď. Děkuji.

Je TSO učení, idea, ideologie nebo dogma či doktrina? Zajímavé je i slovo režim. Jednou, až se TSO zavede, bude se také říkat: V současném režimu. Přitom to slovo je hrozné. Zní lidsky ponižujícím způsobem už preventivně. Slyšel-li bych slovo režim TSO, tak bych to už předem odmítal a z takového režimu bych nejraději utekl.... Ale vím, že to jsou jen slova... i když, ta slova mají ale nedozírný význam a dopad... Mohlou být vnímána mnoha způsoby. Ve slově ideologie cítím jakousi pachuť předchozího režimu - komunismu, ale i nacismu - jako kulturní totality a i vlastně současné ekonomické totality - kapitalismu. Slovo Ideologie mi zní v uších jaksi pejorativně. Můžete mi objasnit vztah těchto slov k TSO? Co je tedy TSO? Děkuji.

Odpověď M. Chaloupkovi (Co je TSO?):

TSO je idea, metoda či představa správného uspořádání mezilidských vztahů... Až se TSO zavede, pak jeho příslušníci nebudou říkat „v současném režimu“, neboť režim představuje něco vnucovaného, předepisovaného bezejmenné většině (tzv. "lidu"), ve prospěch tzv. „vyšších zájmů“ (menšinové elity). Naopak TSO představuje možnost samostatného, nekonfliktního a svrchovaného konání každého jedince, omezovaného jen jeho vlastní svobodnou (ohleduplnou) vůlí. Občanství v TSO je podmíněno požadavkem ohleduplnosti vůči ohleduplným... Zatímco idea představuje jakýsi vzor (předlohu), podle kterého se můžeme (ale nemusíme) zařídit, Ideologie je způsob vnucování ideje (vč. dogmat či doktrín) naléháním, ohlupováním, obelháváním. Ideologie je produktem tendenční vědy, filosofie a teologie, zkorumpované totalitním režimem. Příslušností k totalitě je tzv. „lidu“ (většině) vnucena doktrína loajální ohleduplnosti vůči bezohledným (menšinové elitě)... Aby mohla být většina porobena ideologií (neevokuje odpor tak, jako zjevné násilí), zavedla elita tzv. "povinnou školní docházku". Státní vyučovací osnova pak do hlav důvěřivých školáků nalévá výhradně autoritativní ideologii (viz "Ideologie" v Pilířích totality), resp. zideologizované psaní, čtení, počítání a mentorování...

zmp

Úvodem je třeba říci, že v daném případě vůbec nezáleží na tom, jak recepční k tisícikoruně přišel. Mohl si ji půjčit, mohl ji ukrást, zfalšovat atp. Vždy by její oběh dopadl stejně.

1/ Pět dlužníků tvoří uzavřený okruh:

a/ recepční dluží řezníkovi za maso

b/ řezník dluží chovateli za vepře

c/ chovatel dluží dodavateli za krmivo

d/ dodavatel dluží prostitutce za služby

e/ prostitutka dluží recepčnímu za pronájem pokoje

Totéž lze ovšem vyjádřit jednodušeji, bez uzavírání bludných kruhů (tj. bez ohlupování):

Já dlužím pekaři za chleba, mlynář dluží mně za opravu mlýna. Ač se oba dluhy vztahují k různým věcem (chlebu a opravě), u obou lze vyjádřit jejich hodnotu penězi, v daném případě ve stejné výši 1000 Kč.

2/ Vyrovnat dluhy tu pak lze čtyřmi různými způsoby:

a/ mlynář mi dá 1000 Kč., a já je dám pekaři

b/ mlynář dá 1000 Kč. (mým jménem) rovnou pekaři

c/ mlynář mi dá mouku v hodnotě 1000 Kč., a já ji dám pekaři

d/ mlynář dodá mouku v hodnotě 1000 Kč. (mým jménem) rovnou pekaři

V obou případech (1abcde a 2abcd) vznikly dluhy poskytnutím konkrétního zboží a služby. V prvním případě jsou dluhy vyrovnány oběhem bankovky (tisícikoruny). V druhém případě (2cd) může bankovka sloužit jen jako abstraktní „míra hodnoty“ konkrétního zboží a služeb, aniž by musela být vytisknuta a dána do oběhu.

V prvním případě (1abcde) musíme řešit otázku, kdo je oprávněn tisknout bankovky a dávat je do oběhu (jak přišel recepční k tisícikoruně), v druhém případě se stačí dohodnout jen na používání stejné abstraktní míry hodnoty konkrétního zboží.

Z věci je zřejmé, že to, na čem v obou případech záleží, nejsou peníze, ale zboží a služby. Peníze tu mohou mít pouze pomocnou funkci:

A/ jako „abstraktní míra hodnoty“, na jaké se mezi sebou dohodneme

B/ jako „poukázka na zboží a služby“, které se za ně zavazujeme vzájemně poskytovat

Ani v případě „B“ se však peníze nemusí být ještě oběživem, neboť mohu pekaři zaplatit za chleba dlužním úpisem (dluhopisem v hodnotě 1000 Kč.), tj. poukázkou na mé zboží (služby), které si pekař u mě může kdykoliv vyzvednout a dlužní úpis mi vrátit. Já ovšem nemusím vrácený dluhopis roztrhat, ale mohu jím pekaři platit za chleba opakovaně.

Kdybych však pekaři za dluhopis nemohl nic dát, neměl by pro pekaře žádnou cenu a nikdy by mi za něj chleba neprodal.

Z věci je mj. zřejmé, že peníze mají smysl jen jako „dluhopisné poukázky na zboží (služby)“ a že jich nesmí být v oběhu víc, než zboží...

Nyní se musíme ptát: Kdo je oprávněn vystavit poukázku (dluhopis) na mé zboží? Já, stát, banka (státní, evropská, světová aj.) nebo někdo jiný?

Samozřejmě, že na mé zboží smím vystavit dluhopis pouze já, pekař na své zboží, mlynář na své zboží atd.

Protože se dluhopis vejde do kapsy, zatímco chleba a mouku musíme táhnout na káře, je zřejmé, že snadnější je nakupovat zboží za dluhopisy než vyměňovat zboží za zboží. Tzn., že peníze mohou usnadnit tržní směnu...

Protože dluhopisem může platit také mlynář mně (za mé služby), nemusím dluhopis vracet mlynáři (za mouku, kterou nepotřebuji), ale mohu jím zaplatit pekaři (za chleba který potřebuji). Mlynáři pak jeho dluhopis vrátí pekař (za mouku, kterou potřebuje). Tak se dluhopis (mlynářův, pekařův či můj) může stát oběživem...

Kontrolní otázka: K čemu je tu probůh zapotřebí státu, či banky?

Zůstane-li emise peněz (dluhopisů) v oprávněných rukou (mých, mlynářových a pekařových), nikdy nedojde k jejich znehodnocení inflací a ceny zboží zůstanou na věky věků stejné. Pokud by někdo z nás dal do oběhu víc peněz než vyprodukuje zboží, dopustí se zločinu „penězokazectví“ (falšování peněz), za který bude vzápětí dopaden a donucen k náhradě způsobené škody, přičemž jeho dluhopisy již nikdy nikdo nepřijme.

Skutečnost, že dnes počítáme s inflací, jako s naprostou samozřejmostí, ukazuje (nade vší pochybnost), že jsme systematicky okrádáni někým (bankami), kdo dává do oběhu (nakupuje za) ničím nepodložené peníze (falešné, padělané), bez jakéhokoliv postihu, neboť tyto zločiny jsou chráněny státem, jako zákonné...

To jediné, co zde potřebujeme (já, mlynář a pekař), je společná evidence emise dluhopisů, jako oběživa v míře hodnoty zboží na společném trhu. K této evidenci můžeme zaměstnat úředníka, který je nám odpovědný (podřízený) a bude nám skládat účty, nikoliv nadřízený (nezodpovědný) jako stát, či banka...

zmp

Zdravím,

přikládám text, který se mi náhodou dostal do rukou. Text uvádí způsob, jak lze jednou bankovkou zaplatit více dluhů, které v součtu několikanásobně překračují hodnotu této bankovky. Je mi to podezřelé, ale logika textu je dokonalá, není v ní žádná chyba, ani nic nereálného. Bylo u něj přiloženo mnoho komentářů, které nepřikládám, neboť mě zajímá vaše reakce na tento "hlavolam".

VLASTNÍ TEXT:
Venku je smutný podzimní den. Časy jsou nelehké, všichni jsou zadlužení. Vezmu 1 000,- Kč, jdu do hotelu, položím těch 1 000,- Kč na pult v recepci a řeknu, že si chci prohlédnout pokoj , neboť chci zde strávit jednu noc. Odejdu na prohlídku pokoje. Recepční sbalí 1 000,- Kč a běží splatit dluh u řezníka. Řezník sbalí těch 1 000,- Kč a fofruje splatit svůj dluh zemědělci - dodavateli vepřů. Dodavatel vepřů upaluje splatit těmi 1 000,- Kč svůj dluh dodavateli krmiv. Dodavatel krmiv jde co mu dech stačí těmi 1 000,- Kč zaplatit dluh místní prostitutce, které se také těžce dotkla hospodářská krize a začala poskytovat své služby na úvěr. Prostitutka sebere oněch 1 000,- Kč a utíká splatit dluh recepčnímu v hotelu za nezaplacený pokoj. Recepční hotelu rychle položí těch 1 000,- Kč na pult, neboť již se vracím z prohlídky pokoje. Vezmu si zpět svých 1 000,- Kč a poděkuji s tím, že mi pokoj nevyhovuje. Odejdu do sousedního hotelu (nebo jinam) se svou tisícikorunou. Nikdo nic nevyprodukoval, nikdo nic nevydělal, ale dotčení lidé jsou bez dluhů a vzhlíží do budoucna s optimismem. Taktéž já.

Chtěl bych se zeptat, jakým způsobem se v TSO budou dělit přírodní zdroje? Každá obec má jiné surovinové podmínky, ale suroviny nikdo nevlastní, neměly by je vlastnit ani obce. Kdo tedy suroviny vlastní a kdo má právo s nimi nakládat a rozhodovat o jejich využití? Obec, svaz obcí?...

Co když má jedna obec hodně lesů a sousední je nemá vůbec. Jak je mezi sebou budou obchodovat? Co když bude jedna obec druhou vydírat? I v TSO? U lesů je to ještě v pohodě, těch máme dost. Ale co třeba u drahých kovů, nebo nafty? Ty se mohou vyskytovat třeba jen na jednom místě v republice, nebo kontinentu. Komu tedy patří? Občanům v dané obci, nebo všem občanům daného kontinentu? Nebo dokonce celého světa?...

odpověď milos jahodovi (komu patří zdroje?):

Začněme nejdříve jednoduchým příkladem přírodního zdroje, v podobě pramene vody. Pramen vyvěrá ze země sám, takže příslušný pozemek nelze využít jinak, než jako místo kde pramení pitná voda. Tzn., že nikdo není pramenem poškozen a nikomu tedy nepřísluší nijaká náhrada škody. Naopak, každý (z široko dalekého okolí) si může z pramene načerpat vody, kolik jen unese.

Jsou ovšem také lidé slabí, nemocní a staří, líní, nebo prostě nemají čas si pro vodu dojít sami. Dohodnou se tedy s někým na podmínkách, za kterých jim vodu přinese on.

Mezi dohodnuté podmínky přirozeně patří především cena, za kterou je ochoten vodu přinést. Všimněme si, že je tu řeč o ocenění jeho práce (jeho přínosu), nikoliv o ocenění vody, která jeho přínosem není (není jeho vlastnictvím), přestože ji přinese. Proto Ústava TSO mluví o obchodování s přírodními zdroji pouze v míře (ceně) přidané hodnoty.

Máme tu tedy podnikatele v oboru „nosič vody“.

Pokud se nosič staví do fronty, a nabírá jako jiní (kolik unese), až na něj přijde řada, potud se nijak neliší od ostatních, kteří vodu čerpají pouze pro sebe. Pokud si však pořídí cisternu, protože se mu rozrostla klientela, tu již ostatní u pramene nějak poškozuje (např. zdržuje). Tu již do hry vstupuje obec, v jejímž katastru se pramen nachází. Snadno by se totiž mohlo stát, že by si podnikatel pořídil více cisteren, které by k prameni již nikoho jiného nepustili. Cisterny by časem nahradil potrubím a z nosiče vody by se nám vyklubala žába na prameni. Nikdo by již nemohl k prameni, takže by všichni museli využívat služeb žáby, která by svého monopolního postavení na trhu s vodou samozřejmě zneužila a mimo svých služeb by prodávala také vodu, jakoby to byl její majetek.

Řečeno odborně, hatmatilkou učených ekonomů, žába na prameni by využívala práva „volného trhu“ k diktování „volné ceny“. Každému je tu jistě zřejmé, že pojmem „volnost“ se tu vztahuje pouze k diktátu žáby, nikoli k jejím odběratelům, kteří se ve vztahu k žábě stali nevolnými. Učení ekonomové již nedomýšlejí (nebo zamlžují), že se tu pojmy „volný trh“ a „volná tvorba cen“ vztahují pouze k nabídce (žábě), v žádném případě k poptávce (k odběratelům). Odborní ekonomové tu určitě namítnou: Ale dyť poptávka nemusí u žáby nakupovat a tím ji donutí snížit ceny. Odborníci mají, jako vždy teoreticky pravdu. Nekupujte vodu a voda pak bude za babku. Žába zkrachuje a pramen bude zase volně přístupný. Prakticky to však znamená: Pochcípejte žízní!

V tzv. lidová pohádka: „Tři zlaté vlasy děda vševěda“ nám nabízí jiné řešení: „Tu žábu zabijte!“

Zdravý rozum totiž praví: Proč mají chcípat žízní miliony, či miliardy, když úplně postačí, aby chcípla jedna žába...

K žábě na prameni nikdy nedojde, pokud do podnikání nosiče vody zasáhne obec, tj. občané, kterým nosičova cisterna začne překážet v čerpání vody. Nejde totiž o to, zabránit nosičovi vody v poskytování užitečné služby co největším počtu potřebných. Jde o to, aby poskytování služeb jedněm, nebránilo v přístupu ke zdrojům ostatním. Tzn., že nosič vody musí s obcí (s ostatními u pramene) uzavřít smlouvu, za jakých podmínek smí z přírodního zdroje čerpat víc než ostatní, a jakým způsobem jim nahradí případně způsobenou škodu.

Takové smlouvě se říká také „disposiční právo“.

Míra poškozování ostatních je podstatně vyšší tam, kde surovina z přírodního zdroje nevyvěrá volně na povrch, jako je tomu u pramene vody. Tehdy je třeba zemi rozkopat, někam odkládat hlušinu, odpady, exhaláty atd. Tehdy je totiž poškozováno také životní prostředí ostatních. Tehdy také smluvní strany daleko odpovědnější zváží, zda je tu přínos z těžby suroviny vyšší, než způsobená škoda na životním prostředí. Disposiční právo pak bude zahrnovat podstatně víc smluvních podmínek a také podstatně vyšší míru nahrazování škody poškozovaným (obci).

Všimněme si, že jsme tu vystačili zcela s „disposičním právem“, aniž jsme se museli zabývat otázkou „vlastnictví přírodních zdrojů“. Disposiční právo k přírodním zdrojům totiž nepřekáží podnikání, ale vydírání. Naproti tomu vlastnictví přírodních zdrojů (půdy a surovin) je odvěkou příčinou sociálních konfliktů (vydírání, válek, strádání a utrpení vůbec).

Je-li totiž předmětem tržní ceny pouze přínos podnikatele (práce a vynaložené náklady), nikoliv z přírodního zdroje těžená surovina, pak se nikdo nemusí trápit tím, že určitý přírodní zdroj (např. pramen vody) není v jeho dosahu. Může totiž využít služeb (nosiče vody), jejichž ceny (ve srovnání s vyděračskými cenami žáby na prameni) jsou přijatelné a stabilní. A naopak se nikdo nemusí strachovat o přírodní zdroj, který v jeho dosahu je, neboť si ho nikdo nemůže podvodně či hrubým násilím přivlastnit, kdokoliv (nejen občan příslušné obce) se však může vůči němu ucházet o disposiční právo...

zmp