Jak se rozlišuje svoboda, kterou můžeme nazvat sociální (c obci TSO chráněná právem veta), od svobody konání v běžném životě.

Individuální svoboda?, že si jdu, kam chci, koupím si, co chci atp.

Ale jak je tomu vůbec se svobodou?

Ona ta svoboda je vlastně jen svoboda volby.

Vyberu si, co chci, svobodně. Kam chci, do Brna, do Prahy.

Potom se rozhodnu, že vykročím, třeba do Prahy.

Ale když vykročím, potom již konám nutně.

Chci-li do Prahy, tak musím jít, musím si koupit lístek,  nasednout na vlak atp.

V čem je vlastně člověk svobodný?

Vypadá to, že existuje jen svoboda volby, ale ne svoboda konání.

Svoboda je relativní! Proto si ji lze osvojit (vydobýt) jen v duálním světě relativních projevů, jehož základním „stavebním kamenem“ je dualita relativních opaků „vnější/vnitřní“.

V duchu Vaší otázky jde tedy o dualitu svobody, ve smyslu „konání/chtění“.

Jakmile si ji člověk relativní svobodu vydobude, může svobodně vstoupit také do absolutna, kde původně nijaká svoboda absolutně možná není a nikdy nebyla.

Možnost osvojení svobody je vlastním smyslem existence duálního světa relativních projevů!

Kdyby byla možná jen svoboda volby (chtění, úmyslu, rozhodnutí atp.), nikoliv svoboda konání, pak by nešlo o relativně duální svobodu, ale o zdánlivou „svobodu totální“ (jedině vnitřní), což znamená, že by o skutečnou relativní svobodu vůbec nešlo.

Pojem „chci-li, musím!“ představuje „nutnost“ (nesvobodu) jen ve vzájemném vztahu v rámci duality svobody (vnější/vnitřní), neboť kdyby tu v rámci relativní svobody taková „nutná souvislost“ nebyla, pak by vnější s vnitřním nijak nesouviselo, pak by šlo jen o dvě vzájemně nesouvislé totality, nikoliv o duální svobodu.

Svoboda volby se projevuje ve vnitřním světě (duševně-duchovní svobodomyslnost), svoboda konání ve vnějším světě (tělesně sociálním).

Možnost jít, kam chci, koupit si, co chci atp., jsou možnosti vnější svobody, které jsou součástí „svobody sociální“ (chráněné právem veta).

Možnost volby, chtění, úmyslu atp., jsou možnosti vnitřní svobody, jsou součástí „svobodomyslnosti“.

Obě možnosti (vnější/vnitřní, konání/volby) jsou možnosti „individuální svobody“!

Nelze tedy pokládat individuální svobodu (vnější/vnitřní) za nějaký totální protějšek totální svobody sociální (vnější). Nelze tedy mluvit o svobodě jen ve smyslu „svobodné volby“ (totálně vnitřní).

Chci-li do Prahy, pak je mé chtění projevem dílčí (vnitřní) možnosti svobody. Plné svobody dosáhnu jen nutně následným svobodným konáním, následným projevem vnější svobody, jen tím, že do Prahy skutečně půjdu. Když tedy vykročíte, tu jednáte zevně svobodně, protože nutně v souladu (ve vztahu) s vnitřní svobodou...

Po rozhovoru s rozvedenými i nerozvedenými přítelkyněmi jsme se rozhodly Vám napsat.

Když se svobodně rozhodnu, že chci letět třeba do Paříže, tak dokud mohu učinit rozhodnutí, že tam nepoletím, tak konám svobodně. Dokud si to mohu rozmyslet a dokud mohu cestu přerušit. Jestli už ale nasednu do letadla a letím, tak už mi nic jiného nezbývá.

Kdybych jela vlakem, tak bych mohla vystoupit třeba jednu zastávku před Paříží. A to jsem stále svobodná.

Jakmile ale letím, není jiná možnost, než tam doletět. No šlo by to změnit třeba tím, že bych přepadla pilota. No ale to už není normální. Takže v letadle ve vzduchu je konec svobody.

My, holky, si myslíme, že svoboda konání sice je, ale není úplně. Je  omezená, neexistuje úplně absolutně, sice existuje, ale jen dokud si to můžeme rozmyslet. To je svoboda. Když už si to rozmyslet nemůžeme, tak svoboda není.

Svoboda skutečně není možná absolutně, ale relativně. Proto ji lze naplnit jen relativně duálně (vnější/vnitřní). V této relativní dualitě však mezi vnějším a vnitřním vládne nutný vztah (nesvoboda), jehož výsledkem je nakonec plná svoboda: Vnější konání totiž musí nutně odpovídat vnitřnímu rozhodnutí, má-li být svobodné rozhodnutí naplněno svobodným konáním.

Rozhodnete-li se tedy letět do Paříže, pak je Vaše rozhodnutí pouze jednostranným projevem vnitřní svobody (svobody volby). K plné svobodě je tu ještě nutno připojit k rozhodnutí také odpovídající konání (vydat se do Paříže).

Vaše rozhodování však (svoboda volby) nemůže zůstat jen v „obecné“ rovině „chci do Paříže“, ale musíte se ještě svobodně rozhodnout, jak se tam chcete dostat, zda budete cestovat vlakem, letadlem, či jinak. Bez této nutné konkretizace (jak?) by vaše svobodná volba (co?) nebyla realizovatelná, zůstala by jen na úrovni snění (iluze svobody).

Nastoupíte-li pak do letadla, tu v rámci celkové svobody musíte jednat nejdříve dočasně nesvobodně, tedy nutně v závislosti (ve vztahu) na své konkrétní svobodné volbě cestovat letadlem.

Jak pravíte: „...v letadle ve vzduchu je konec svobody (tam vládne nutnost).“

Jakmile však nakonec vystoupíte v Paříži, tu jste svou relativní svobodu skutečně plně realizovali (vnější/vnitřní).

Vaše rozhodnutí letět letadlem Vám zcela znemožňuje změnu svobodné volby, zatímco rozhodnutí jet vlakem ji umožňuje jen částečně.

Změna svobodné volby je novou svobodnou volbou!

A právě tady jste se dopustili omylu.

Cituji: „...chci letět třeba do Paříže, tak dokud mohu učinit rozhodnutí, že tam nepoletím, tak konám svobodně...“

Podle těchto Vašich slov lze změnit svobodnou volbu jen tehdy, pokud ke konání ještě nedošlo.

Správně tedy mělo být řečeno: „chci-li letět třeba do Paříže, tak dokud mohu učinit rozhodnutí, že tam nepoletím, tak rozhoduji (nikoliv konám) svobodně (měním vnitřní svobodnou volbu)...“

V případě přepadení pilota, či vystoupení z vlaku by šlo opět o novou svobodnou volbu a také o nové svobodné konání.

Vaše závěrečná slova jsou v pořádku, pro jistotu bych je však poněkud upravil:

„My, holky, si myslíme, že svoboda konání sice je, ale není absolutně, ale jen relativně (vnější/vnitřní). Je omezená, protože svět relativních projevů je konečný (absolutno je bezbřehé).

O možnosti relativně plné svobody (individuální svobody) však můžeme přesto mluvit jen v případě, že si ji můžeme kdykoliv rozmyslet (vetovat). Teprve to je pravá svoboda. Pokud si věc rozmyslet nemůžeme, pak to svoboda není...

Je tu ovšem jedna potíž. Samotný vztah mezi svobodnou volbou a svobodným jednáním je nesvobodný, je nutný. O vztahu vůbec se v metodice TSO, v Pilířích TSO (SVOBODA – příloha č. 03i) dočtete, že každý „vztah“ je nesvobodný! Z toho plyne, že ve vztahu svobodní být nemůžeme. Proto například stav „manželský“ není stavem „svobodným“.

Individuální svoboda by však nemohla být plně realizovatelná, kdybychom se ze vztahu nemohli nijak vymanit (např. vystoupit z vlaku, nebo přepadnout pilota). V příslušné příloze (SVOBODA) je na to pamatováno tzv. „právem veta“.

Váš požadavek možnosti si cokoliv svobodně rozmyslet je tedy plně oprávněný a týká se „práva veta“, práva rozvázat navázaný vztah.

Metodika TSO však praví, že se svobodným rozvázáním navázaného vztahu nutně souvisí povinnost nahradit způsobenou škodu, touto změnou poškozeným. Nahradit škodu tedy budeme muset přepadenému pilotu, v případě vystoupení z vlaku je pak náhradou škody ztráta nároku na navrácení jízdného, v případě rozvodu se alespoň poněkud snažíme nahradit škody majetkovým vyrovnáním atp...

Měkčí variantou decentralismu je centralismus. Měkčí variantou samosprávy je správa zástupců lidu. Měkčí variantou svobody je nesvoboda. Měkčí variantou TSO je totalita.

V knize Soumrak a naděje civilizace píšete něco v tom spmyslu:

Pokud ideje TSO osloví jen rozum, potom se nezmění NIC.

Až ideje TSO osloví srdce, pak se dají věci do pohybu.

Nerozumím tomu.

Stále tady vyzvedáváte nutnost a potřebu myšlení, zdravého selského rozumu, a nyní tady tento rozpor!

Rozum je vám nyní snad málo?

Co se tak radikálně změní, jestliže lidé budou chtít vybudovat první svobodnou obec TSO z poznání, podle idejí TSO?

Copak lze vůbec dělat obec TSO bez srdce?

Bez toho, že celou svou bytostí nesnáším tuto existující totalitu a chci žít jinak? Lidsky důstojněji...

Vše, co člověk dělá, tak není možné dělat bez srdce...

Jasně, řeknete, že když počítám matematický příklad, tak do toho srdce nevkládám, jen chladný ahrimanský rozum...

Ok.

Ale v normálním životě prostě žiji tak, že srdce je přítomno více či méně snad ve všech mých úkonech...nebo ne?

Dobře, hypoteticky připusťme, že by obec TSO dělalo pár vypočítavých jedinců, jako chladný kalkul, žít svobodně, bez totalitních deviantních degenerátů, zastupitelů a absurdit.

Co je na tom špatně?

V čem by se to lišilo oproti obci, kde by bylo srdce přítomno...?

Co se změní, když v tom srdce není, ačkoli jsou respektovány rozumem principy a ideje TSO?

Lze vůbec vybudovat obec TSO bez srdce?

Až ideje TSO osloví rozum i srdce, pak se dají věci do pohybu.

Myšlenky bez srdce jsou abstraktní. Procházejí-li srdcem, vedou k činu.

Jako chladný kalkul nikdo TSO neuskuteční. Hned první překážka (nepohodlí) ho odradí.

Bez myšlení srdcem TSO realizovat nelze...

Jde vůbec něco dělat bez srdce?

Snad kromě matematických operací. A i ty člověk dělá, protože něco chce dosáhnout....takže ho žene srdce -  touha = buď láska, anebo nenávist.

Vyřadit „srdce“ z účasti na svém myšlení a konání je cílem tzv. „černé magie“. Výsledky pak pozorujeme zpravidla u politiků, profesionálních vojáků, nájemných vrahů, katů, finančníků atp.

Pokud myslíme logicky (např. matematicky), tu do průběhu těchto duševních operací nepřipouštíme city (srdce), abychom nemysleli tendenčně. Jakmile však dospějeme k výsledku, tu ho můžeme prověřit „srdcem“, abychom jeho zveřejněním nikomu neublížili...

Dovolím si také názor - rozum je vhodný k pochopení, nikoliv automaticky i k tomu, aby se daly věci do pohybu a kór do zdravého pohybu.

Rozumem (intelektem) totiž může vládnout i egoidní vypočítavej kalkulátor (viz. zde i nabídnuté TSO k dobrému i ZLÉMU…). Když se takových ego + vypočítavků sejde víc (pokud si vědomosti nechtěji egoidně nechat jen pro sebe), tak se něco možná pohne, ale časem to jistě padne (neschopnost spolupracovat, nulová důvěra) a nic dobrého z toho asi ani nevzejde.

Třeba ale někdo jiný použije zdravý kalkul, to má pak naději - jako zdravá fér strategie (viz zde dřívější malá diskuse).

Ale pozor třeba i nato, kdy si jeden hraje na srdcaře, ale přitom je to kalkulující + povahou otrokář (často snaha být v pozadí, snaha něco zákulisně řídit, snaha nereagovat na to apod.,vrozená demagogie apod.) - pak to druzí časem prohlédnout a tým také padne. Těch variant je více. Dá se použít i na spolupráci při tvorbě a chodu webů - spolků apod. Jak jsem už jinde řekl (zde oslovení srdce), je to + i otázka důvěry (díky srdečnému přístupu k druhému (k známému i k neznámému), snaha být fér) a díky ní pak i možnosti případně vůbec začít chtít spolupracovat (a díky tomu časem třeba dlouhodobě - zde potřeba)…

Úplně jinou kategorií je nihilismus (následek doby) - tam u člověka totiž nelze útočit ani na ten rozum (z věty z té knihy). Nihilismus je největší strašák pro budoucnost (i každou přítomnost) - jaká bude, jaký bude přechod. Na nihilismus dle mne lze uplatnit jednu věc, popřípadě na druhou čekat. 1.působit při oslovení člověka i něčím, co se neuchopuje rozumem. Jednu variantu jsem zde opakovaně naznačil…2.nebo čekat na RS avizované extrémní ponaučení…

Souhlasím.

Děkuji za jistá slova…a také Vás zdravím! Vidím to hodně podobně…

Lidé jsou často zajištění, často si i myslí, že nic nehrozí, že se snažit nemusí, nemají na to čas, náladu apod…myslí si často, že není aktuální něco takového jako třeba TSO řešit apod. (pokud o tso vůbec ví + následně s ním souhlasí apod.).  Jde o to, aby nebylo pozdě, až ten zájem přijde (očividná potřeba). Jednoho známého třeba tso vůbec nezajímal, ale náhle když se v našem okolí už má budovat snad první arabská obec, tak se mě ptal - co že je to tso? Místní lidé v té obci píší na obecní tabule hesla jako '’zrádci’’ (určeno těm, kdo jim (obci) zde rozprodal pozemky). Asi by to ani nevadilo (pokud by se tedy jednalo o prodej dispozice, což ani to se neděje), ale přijde mi, že tu právě nemáme nijakou ochranu vlastní kultury - žádná občanská smlouva. Protože přece SVOBODA musí být. Ve jménu svobody se pak vzdáváme vlastní kultury, práv, tradice…protože druzí si často tu vlastní kulturu zajistit a ochránit umí. Jak mi někdo řekl, jsme (našinci) strašní měkoši.

Našinci k sobě ani často neumí být rovni (jak píšete). Však ani ZDE k sobě neumíme být rovni - viz. na to jinde poukazuji zde v diskusích. Je i třeba někdo (zde v diskusi) s přezdívkou Sparťan, Sluníčko, Miminko roven někomu, kdo udá své plné jméno, jméno, iniciály? Ne. Ten dotyčný si myslí, že je někým víc, nebo méně. Neumí být roven + diskusi začíná lží (omylem) o já (mlžením) - nedává do toho já (neumí to, nechce to, netuší to). atd…vlastně ani jinému Sparťanovi, Sluníčku apod. není roven…A pokud to tak někdo koná v rámci nějaké strategie (ač se spíše druhým jeví jako manipulační robot), tak jde vlastně příkladem i onou nerovností (podprahově). Jde o to začít neutrální pravdou a následně tuto případnou nerovnost od druhého vědomě nepodporovat. Nevědomě = ten druhý udá nepravé jméno (zde irelevantní) - problém s já pouze toho druhého (při odhalení hrozí nedůvěra). Hlavní je to vědomě nepodporovat. Proto já odmítám (kór zde) diskutovat s nijakým Sparťanem, Sluníčkem apod., nechci toto vědomě podporovat - a i vím, že v jistých směrech to pak i brání jistým výsledkům z případné diskuse. To mluvím ale jen za sebe, každý takové potřeby, názory apod. nemá apod., nikomu v tom nebráním, ale se mnou v takové diskusi spíše počítat nelze (i dobrý návod, jak mne z diskuse vyřadit - to mi ale nevadí, lépe pak poznám ty své - svůj k svému). Karlů, Petrů, Janů jsou přeci tisíce, to nikoho přeci neprozradí - tak proč nezačít třeba jen touto neutrální pravdou. V užší diskusi pak pod plným jménem (viz. jak jsem psal jinde)…

To s tím motem máte pravdu, zní na první pohled celkem egoidně. Ale štěstí je individuální (SVÉ) - jde tu spíše o vytvoření podmínek. A na to nikdo sám nestačí, proto se musíme snažit my SAMI. Kdy vlastně i ono motto apriory počítá s tím, že štěstí je v pravdě (viz. nemožnost štěstí v nepravdě - metodika to vlastně neumožňuje. Pouze v rámci kultury, ale ten někdo ba zase tso nevyhledával).

To s tím soc. inženýrstvím také souhlas - i viz. zde dřívější diskuse obdobné téma (kalkul). A v rámci globálnějšího oslovení vidím největší naději v prosté revizi zažitých pojmů (popřípadě poukazovat na chyby) - viz. zde pilíře totality. Že lidé často ani neví, že se něco špatného vůbec děje…

A to s tím základem TSO - zde myslím, že základem (horní trojnosti) BYLA vědecká anthroposofie (+dolní trojnosti filatroposofie? Díky použití reálné logiky?) a vždy bude v rámci teorie. Jinak nejsem znalec církví, možná jste to psal proto, že protestanští křesťané mají pro pochopení této metodiky ve svém nitru toho nejvíce? Je to možné. Jistě je asi i tso (nyní) více aktuální (i rozumově a niterně pochopitelné) v Evropě…

Případné extrémní ponaučení - horší pak je, že atomovka si mrtvé nevybírá. Že proč se to bude týkat případně všech? I těch ponaučených? Asi jako následek pasivity dobra (měli-li dotyční možnosti) - ponaučení k aktivitě…

Zdraví P.

Otázka do diskuse:

Jak nejlépe s ohledy na TSO ošetřit to, že zde nyní některé pozemky v obcích vlastní někdo, koho případné TSO v brzké ani vzdálenější době zajímat nebude?

No…možná je to jednoduché… stačí když si občané rozhodnou, že vlastnictví pozemků obce se změní na vlastnictví dispozice = vlastník pozemků bude obec. Jde mi právě o to, kdyby třeba 30% procent pozemků nějaké obce vlastnil třeba nějaký cizinec, který pozemky ‘'legálně'' koupil. Vím, že to není správné, ale děje se to.Nebude to zase případně vůči němu nefér, když by se jeho vlastnictví změnilo jen ve vlastnictví dispozice? Možná ne. Prodat by to případně mohl, jen by neprodával pozemek, ale dispozici. O hodnoty by nepřišel. Nebo? Kdyby rázem všichni přešli z vlastnictví pozemku na vlastnictví dispozice, tak by bylo asi vše v pořádku. Obec (občané) by měli zase obec ve svých rukou, mohla by vzniknout ona politická organizace. Bylo by tedy i možné v obci TSO  zdravě obchodovat s dispozicí? Viz třeba jako nyní prodej družstevního bytu někomu jinému…

Šlo mi také o to ,aby případná občanská smlouva dosáhla i na toho cizince, když tam má 30% pozemků. Téměř v každé obci vlastní pozemek i někdo kdo je tam cizí. Jak toto spravedlivě řešit?

Omlouvám se za dosavadní indisposici...

K otázce: Obec TSO nemůže vzniknout na cizích pozemcích. Vaše otázka se tedy týká vzniku TSO (viz založení TSO v metodice), nikoli otázka na chod TSO, v daném případě na chod obce TSO...

Slyšel jsem:

Demokracie je dobrá věc, má mnoho podob, mnohostranný význam a použitelnost, ale také zneužitelnost. Sokrates, známý svými postoji k demokracii, o ní předvídavě řekl:

1:Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít, aby bylo vyhověno každému.
2:Chudí budou chtít část majetku bohatých...a demokracie jim to umožní.
3:Mladí budou chtít práva starších, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva domácích občanů... a demokracie jim to umožní.
4:Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce...a demokracie jim to umožní.
5: A nakonec zločinci demokracii ovládnou, protože zločinci od přírody touží po
pozici moci, vznikne tyranie horší, než dovede ta nejhorší monarchie nebo
oligarchie!

Chudák demokracie, fakt to nemá lehké, jakkoliv to zní dobře a obsahově napovídá o tom nejlepším, co může lidstvo od společnosti chtít. Jen ta realita je jiná, bohužel!

Má-li „demokracie“ mnoho podob, mnoho významů a lze-li ji různě použít, pak nelze jednoznačně říci, co to je, pak je nutně zneužitelná. Tedy pryč od ní, neboť právě tyto vlastnosti vyhovují lhářům, podvodníkům a lumpům všeho druhu!

Bylo by tedy jen dobře, kdyby to „demokracie“ neměla lehké. Mě se naopak zdá, že to má lehké, jako každý podvod.

To, co jste citoval, tuším neřekl Sókrates, ale jeho žák Platón...

"Sociální preference v přírodě se dají zjišťovat několika způsoby. Jedním z nich je tzv. asociační index, který udává, kolik času spolu tráví dva jedinci. Pokud se jedná o většinu času, předpokládáme, že mezi nimi existuje sociální vazba, pokud se navzájem vyhýbají, je tomu naopak."

Obyčejnými slovy bych to řekl tak, že úřady, byrokracie s lidmi nejedná, jen přikazuje.

Kontakt občanů mezi sebou je minimální. Kontakt občanů se svými volenými zástupci není vlastně žádný.

Tzv. zastupitelé lidu jsou naprosto odtrženi od obyčejných lidí. Kdyby neexistovali, vůbec by na to nikdo nepřišel. V podstatě neexistující - virtuální zastupitelé jednají za občany. Akdyby ani skutečně neexistovali, vůbec by to v tomto totalitním systému občanům nevadilo, protože si naprosto zvykli, že je normální, že nějaký úřad vydá rozhodnutí, zákon, nařízení, vyhlásí krizi, zdražení, válku... bezmocní občané nemohou nic.

Jedině kdo se stále schází jsou právě zastupitelé. Jezdí rychle limuzínama s černými skly, okolo je plno chlapečků z ochranek, novinářů, kamer, slávy, tiskových mluvčích, dostávají královské platy cca 10-50 násobné platu obyčejných lidí...

Občané si musí vzít svoji moc zpět, musí ji vyrvat těmto, kteří dělají krize, války...zločiny...obyčejní lidé si to nedělají...

Mezi obyčejnými lidmi se vždy najdou darebáci, kteří by druhé utiskovali, kdyby se nebáli zákonů, ač ani ty mnohé nezastaví. Kdyby jich nebylo, odkud by se brali „zástupci lidu?“

Píšete:

Účel je sice vzdálený (v budoucnu), projevuje se však proti času (do minulosti) jako příčina (našeho poznávání), která je nám blízká.

Tedy říkáte, že budoucnost již nyní existuje, protože působí!

Jsem z toho úplně rozrušený.

1. Takže budoucnost ani minulost ve skutečnosti neexistuje?

Resp. existuje, ale zaráz? Je to jen iluze? Protože skutečné je pouze teď?

Mohlo by ale „teď“ být bez minulosti a budoucnosti, bez iluze?

Potřebuje skutečnost iluzi? Nebo iluze potřebuje skutečnost?

Může existovat minulost a budoucnost bez „teď“?

2. Takže kam tedy spějeme? Do minulosti nebo do budoucnosti?

K účelu v budoucnosti, nebo k příčině v minulosti, která však jako následek účelu přece nemůže být potom minulostí, když následuje za budoucností?

Tvrdíte vlastně, že minulost neexistuje! Existuje jen něco jako následek budoucnosti, což nemůže být minulost!

Potom by se spíše měla příčina nazývat za-budoucnost! Něco jako super-budoucnost! Nad-budoucnost!

Je pravdou, že je potom otázkou relativního pohledu, odkud se na „za-budoucnost“ díváme. Protože se může jevit i jako „před-budoucnost“!

Jenže neexistuje-li minulost, potom nemůže existovat ani budoucnost! A už vůbec ne ani "za-budoucnost".

Zcela jste mne dopletli. Nevím co je dřív. Příčina nebo následek? Minulost nebo budoucnost?

Existuje vůbec čas?

Logické je, že první je příčina, druhý je její následek!

Vy tvrdíte, že účel se projevuje jako příčina! Není to tautologie?

Bílé se projevuje jako černé!

Že příčina je tedy projevem účelu!

Tak dokazujete totéž tímtéž!

 Bílé je bíle, ale projevuje se jako černé! Takže jaké je?

A co když bílé je ve skutečnosti černé a projevuje se jako bílé? Hmm?  

3. Lidskost tedy působí jako příčina poznávání? Jak?

Účel je sice vzdálený (v budoucnu), projevuje se však proti času (do minulosti) jako příčina (našeho poznávání), která je nám blízká.

Projevená příčina našeho konání je představa účelu.

Účel se tedy projevuje proti času jako naše představa účelu, která nás podněcuje k budoucímu konání, k naplňování účelu v čase.

Neříkám tedy, že budoucnost již nyní existuje, protože působí. To, co působí není budoucnost, ale účel, který lze naplnit v čase, až v budoucnosti a proto může působit jen z budoucnosti (proti času) do minulosti.

„Teď“ (tady v přítomnosti) putuje časem ve spáře prchavého okamžiku. Putuje mezi „předtím“ (tam v minulosti) a „potom“ (tam v budoucnosti).

Přítomnost je člověk sám (já), který budoucnost (to, co ještě není) přeměňuje v minulost (to, co již je). Čas je vlastně pohyb (z minulosti do budoucnosti) a pohyb je vlastně změna stavu. Změněný stav je v minulosti, nezměněný stav je v budoucnosti. Vlastní „změna“ (to, co vše mění) je v přítomnosti (ve spáře okamžiku), je naše já.

Odtud rčení: „Život je změna!“

Svět a naše tělesnost v něm, jak v nich žijeme, jsou tedy budoucnost měnící se v minulost.

Minulost („předtím“) ani budoucnost („potom“) nemohou existovat bez přítomnosti („teď“). Čas nemůže existovat bez prchavého okamžiku. Nic nemůže existovat beze změny. Změna je trojjediná (ničitel, budovatel i udržovatel), Změna je já.

Já jsem cesta, pravda i život.

Není jednosměrné cesty. Vyvíjíme se v kruhu (po obvodu kruhu), jako had požírající svůj vlastní ocas. Naše cesta je obvodem kružnice skládajícím se ze dvou protisměrných půl-obvodů:

Například:

půl-obvod směřující zleva doprava = +píR (vývoj do budoucnosti)

půl-obvod směřující zprava doleva = - píR (vývoj do minulosti)

Spojení obou půl-obvodů do obvodu = +píR - píR = 0 (obvod kružnice)

Školský matematický obvod kružnice v podobě „2píR“ je akademická lež.

Jak již bylo řečeno, minulost je přeměněná (naplněná) budoucnost...

Lidskost je tedy na počátku a ne na konci vývoje?

Potom ale tvrdíte, že se k počátku prodíráme.

K čemu tedy potom směřujeme, jestliže vše máme již na počátku?

Usiluji-li o lidskost jen proto, že si myslím, že ji nemám, ale přitom ji mám, tak potom stačí jen říci: A mám tě, lidskosti!

Už tomu vůbec zase nerozumím.

Vy to vždy jaksi dopletete.

Kde tedy jsem, na konci nebo na začátku? Nebo  někde uprostřed? Kde jsem třeba já?

Vzadu, vpředu, na konci, před koncem, za počátkem?

Hlava se mi z toho točí….

Cíl, který je na konci je vlastně na počátku? Konec = začátek?

Potom tedy cesta k němu neexistuje, protože ve skutečnosti žádná není! Cesta je tedy jen pouhou sice skutečnou, ale iluzí?

Lidskost není na počátku, vývoje, ale samotným počátkem. Na konci vývoje k lidskosti je lidskost plně (pravdivě) poznaná, potvrzená (ANO lidskost).

Protože jsme na cestě k lidskosti, nejsme již na počátku, ani ještě na konci. Proto se musíme k lidskosti jako k počátku zpětně prodírat (analyticky) zpětně cestou, kterou jsme již absolvovali.

To, k čemu směřujeme, co je na konci cesty (vývoje) k lidskosti, je plný relativní projev lidskosti (ANO lidskost).

Než o čemkoli můžete říci „mám tě“, musíte se toho opravdu chopit (pochopit). Nestačí to mít jen někde (bůh ví kde) v těle. Je to jako se vzpomínkou. Pokud si ji nevybavíte (plně neprojevíte), tu jako byste ji neměl. Tu máte zapomnění, nikoliv vzpomínku.

Jak jsem již řekl, jste někde uprostřed cesty.

Cíl (plný projev počátku) není na počátku, ale na konci, jako potvrzený počátek (ANO počátek).

Rovnice: „počátek = konec“ je opravdu pravdivá.

Představte si hermetického hada, který takříkajíc „požírá“ svůj vlastní ocas.

Přesto nelze říci, že cíl je „na počátku“.

Na počátku je cíl nepoznaný (NE cíl), na konci je cíl poznaný (ANO cíl).

Cesta k cíli je Vaše cesta poznávání, kterou naznačuje onen had požírající svůj ocas.

Kdyby tato cesta nebyla skutečná, nikdy by jste se nemohl ani částečně projevit jako člověk, přestože člověkem jste...

Píšete, že lidskost není na počáku, ale je počátkem.

Kde se vzala tedy lidskost?

Co je na počátku, když tam není lidskost, ale je už před ním?

Něco může stát jen na něčem.

Něco xx stojí na počátku. Je-li počátek lidskost, co na ní stojí?

Je-li prvotní lidskost (jako něco stvořené v tomto relativním světě), čeho je relativním opakem?

Nepředpokládám, že nelidskost není stvořením boha.

Co či kdo stvořil,-o nelidskost?

Na počátku je vše relativní (včetně iluze relativity). Na počátku je čas i prostor, vývoj i aktuálně vyvinutý stav. To vše počínaje tím prvním a konče tím posledním (1-x).

Samotný počátek tedy nemůže být první ani poslední, ukazuje na něj pouze nula (0). Můžeme tedy o počátku mluvit jako o „nultém“ stavu...

„Co je na počátku, když tem není lidskost?“

Na počátku počíná vývoj k poznání a k relativně plnému projevu lidskosti!

Protože absolutno (lidskost) není relativní, nemůže být ničeho relativním opakem. Nic nemůže být relativním opakem absolutna.

Tzn., že nelidskost nemá původ v relativním světě, ale v iluzi relativního světa. Nelidskost je iluze relativního opaku lidskosti. U lidí se nelidskost projevuje všude tam, kde lidé podléhají iluzi (egu). Ego je iluzorní obraz lidského já...

Otázka, „kde se vzala lidskost?“, je otázkou, kde se vzal počátek (všeho i ničeho).

Otázka, „kde se co vzalo?“ je otázka na původ relativity a archaické iluze.

Na absolutno se takto relativně ptát nelze, neboť mimo ně už není nic, odkud by se co mohlo vzít.

Absolutno je zřídlem všeho i ničeho. Je zřídlem sebe sama, relativna i iluze.

Abychom tomu byli s to porozumět, k tomu je nám zapotřebí vývoje reálně logického myšlení. Jinak budeme absolutno stále dokola řešit jako relativno, tedy iluzorně...

Ještě mne napadlo, že lidskost možná není vlastnost, ale cíl lidského konání.

Jestliže totiž máme vlastnosti byť jako lidé ještě i ne-lidské, tudíž je nutno také definovat, co je člověk.

Logika věci říká: je-li člověk lidský, potom má i lidské vlastnosti a tedy vše je lidské. Vše je obrazem lidskosti.

Má-li něco ne-lidské, pototm to není ještě úplný člověk, ale chybí mu právě k lidskosti ten kousek nelidskosti, který musí odstranit. Jako skvrna na bílé (stěně). Nemůžeme řící o bílé, že je čistá bílá, jestliže má někde černou skvrnu.

Takže lidskost je teprve to, čeho jako účelu máme dosáhnout.

Do té doby spolu v člověku bojuje lidskost proti nelidskosti. Vašimi slovy: mravnost proti nemravnosti.

Dá se tu hovořit o mravním účelu nebo o účelové mravnosti?

Jak potom chcete dokázat účel? Vy musíte jako první dokázat že vůbec existuje účel, až pak mravnost.

V jedné větě říkáte: „lidskost možná není vlastnost...“

V druhé větě říkáte: „máme-li vlastnosti jako lidé ještě i ne-lidské...“

Ve třetí větě říkáte: „je-li člověk lidský, potom má i lidské vlastnosti...“

Zde si evidentně protiřečíte: „lidskost“ vlastností „JE i NENÍ!“...

A dále:

Tvrdíte: „...lidskost je teprve to, čeho jako účelu máme dosáhnout...“

Nakonec tvrdíte: „...musíte jako první dokázat že vůbec existuje účel...“

Zase si protiřečíte: „účel JE i NENÍ“...

Vše, co tvrdíte, vzápětí popíráte. Co s tím?

V jedné větě říkáte: „lidskost možná není vlastnost...“

V druhé větě říkáte: „máme-li vlastnosti jako lidé ještě i ne-lidské...“

Ve třetí větě říkáte: „je-li člověk lidský, potom má i lidské vlastnosti...“

Zde si evidentně protiřečíte: „lidskost“ vlastností „JE i NENÍ!“...

A dále:

Tvrdíte: „...lidskost je teprve to, čeho jako účelu máme dosáhnout...“

Nakonec tvrdíte: „...musíte jako první dokázat že vůbec existuje účel...“

Zase si protiřečíte: „účel JE i NENÍ“...

Vše, co tvrdíte, vzápětí popíráte. Co s tím?

Dobře, zkusím formulaci jinou, ale otázky zůstávají stejné:

Cílem lidského života je být skutečným člověkem. Až ten je skutečně lidský.

Tedy lidskost je cílem života člověka. Tedy být lidský = nebýt nelidský!

A to je účel života člověka.

Lidskost je zároveň vlastností skutečného člověka, a také účelem života, cílem.

A jaký je tedy důkaz toho, že existuje takový účel lidského života = lidskost? Tedy jako nejvyšší účel? Co je víc než aby byl člověk lidský?

My pracujeme se tím, že každý má nějaký cíl. Tedy dá si účel svého života.

A s tím souvisí to,  důkaz lidskosti jako účelu života. Jestli tedy je lidskost účelem života člověka, nebo jen jedním z mnoha účelů života? Je nejvyšším účelem? Nebo ostatní účely jsou nižší a jsou zahrnuty jako podmnožina tohoto nejvyššího účelu?

Jestliže si sami dáváme životní cíl (účel života), co tu chcete dokazovat? Že cíl skutečně existuje? Kdyby neexistoval, jak bychom si ho mohli dávat?

Protože si můžeme dávat různé cíle, je evidentně „lidskost“ jen jedním s životních účelů.

Otázkou tedy je, kdo rozhoduje o tom, který z cílů (účelů) je ten nejvyšší.

Obecně lze tvrdit cokoliv. Rozhodující je, který cíl si za ten nejvyšší kdo sám zvolí...

Ptám se stále, co je lidskost?

Ptám se, jestli lidskost není náhodou účelem člověka.

Protože jak je vidět, všichni o lidskost pouze usilujeme.

Lidskost je něco, co by ve všech směrech naplňovalo mravní intuici poznatelnou myšlením. Tedy nejvyšší lidské poznání ve všech směrech. To asi nemá nikdo na světě, nebo jen nějaký zasvěcenec, nebo v dnešní době asi opět inkarnovaný člověk, bodhisatva, v minulém životě pod jménem RS. Případně znovu inkarnovaný Kašpar Hausser nebo Christian Rosenkreuz…

Je tedy lidskost nejvyšší účel? Ne subjektivně, že si někdo myslí, že má nejvyšší cíl: třeba vydělávat peníze a stát se prezidentem, bankéřem… Mne ale nezajímá, co si kdo namýšlí a vymýšlí za fantasmagorie. Zajímá mne pravda.

Ale objektivně? Objektivně nejvyšší cíl – patrně je asi jinými slovy formulovatelný jako: poznání pravdy. A to dává svobodu, jako nejvyšší ideál lidství? My zde se jen učíme lidskosti. Ale ani pořádně zatím nevíme, co to je?

21.1. 2015 jsem Vám odpověděl:

„Lidskost je vlastnost pravého lidského já (lidského ducha).“

Máte-li pocit, že ne, pak se točíme v bludném kruhu...

Lidskost je tedy samotný člověk, který pravdivě poznal sám sebe. Poznání sebe sama je účelem, předmětem poznání je lidskost.

Toto poznání není nejvyšší ve všech směrech, neboť mimo nás (vnitřní svět) je tu k poznávání ještě vnější svět. Vnější svět se však od svého počátku vyvíjí stále dál (stále dál posouvá svůj konec), takže v tomto směru jeho poznávání stále pokračuje.

Ke konečnému poznání vnějšího světa můžeme dospět jen směrem k jeho počátku (k poznání jeho počátku).

A protože vnějším poznáním se obohacuje (mění) také sám člověk (nikoliv jeho lidskost), vyvíjí se stále dál i poznání sebe sama. I zde lze tedy ke konečnému poznání dospět jen poznáním počátku sebe sama.

V obou případech je tedy nejvyšším účelem poznání počátku, neboť jak praví Jan:

„Já jsem počátek i konec!“

Ano, tím mi odpovídáte na dilema, které mám:

Jak mohu chtít být lidský, když lidskost nemám? Ani vlastně nevím, co to je.

On je to nějaký vzdálený účel. Cíl.

Ale teprve v procesu vývoje se k němu dobírám jako k tomu začátku.

Sice nevím kde to, co to je, ale stále to nějak hledám. Třeba jako tu lidskost.

Což chápu i jako poznání počátku.

Bez takového poznání totiž neznám sebe. 

To je takové sofisma: Jsem člověk. Mohu ale být lidským, člověkem, když nevím, co to je?

Protože jste člověk nutně lidskost máte. Je však zcela překrytá svými tělesnými projevy, jejich animální přirozeností.

Účel je sice vzdálený (v budoucnu), projevuje se však proti času (do minulosti) jako příčina (našeho poznávání), která je nám blízká.

Lidskost je skutečně počátkem.

Poznávání sebe sama není sofisma, neboť si v ničem neodporuje. K počátku se prodíráme analyticky, očišťováním jeho relativních animálních projevů. Jakmile k němu dospějeme, začneme ho projevovat synteticky. To je idea zmrtvýchvstání v těle.

Dokud sami nedospějeme k poznání lidskosti, můžeme se řídit příklady lidskosti jiných. To je původní poslání dějin...

Lidskost (příp. slušnost) je bych  řekl určitá norma chování. Pozitvní norma, na straně dobra, pravdy...

To se snaží do společnosti vnést i zákony.

Jako souvisí lidskost a zákonnost?

Slušnost je lidská vlastnost. K lidskosti patří i slušnost.

Ale lidský výtvor je i zákon.

Jsou to vše lidské vlastnosti a výtvory?

Dá se lidskost nějak uzákonit?

Asi ne, stejně jako skušnost.

Co zde má přednost?

Zákon někdy mezi lidmi dělá zlo, člověk kvůli zákonu je ukřivděný, protože o něm rozhoduje a nebere v potaz jeho individualitu a konkrétní situaci.

Lidskost (slušnost) není norma, ale mravnost. Mravnost je mravní intuice, poznatelné důsledným myšlením o vnímaných projevech světa a sebe sama (o vnějším a vnitřním světě).

K mravní intuici ovšem dospívá dosud jen velmi málo lidí. Mohou je však sdělit ostatním lidem v podobě mravních představ a idejí (pojmů) lidského chování, na třech úrovních reality (mravní, morální, fyzické = duchovní, duševní, tělesné). Jsou-li mravní intuice lidem pouze sdělovány, mohou lidskou vůli (chování) inspirovat. Jsou-li lidem přikázány (panující mocí) nazýváme je zákony.

Když dal Solón Athéňanům zákony, opustil Athény. Samotný inspirátor či zákonodárce se totiž neřídí svými inspiracemi či zákony, ale svými mravními intuicemi. Proto je svobodný, zatímco ostatní jsou nesvobodní (nekonají z vlastní vůle, ale z příkazu zákona).

Zákonodárnost zasvěcenců lze ovšem napodobit pouhou „zákonodárnou mocí“, jejíž zákony pak ovšem nejsou uzákoněnými mravními intuicemi, ale pouze uzákoněnou vůlí mocných, která je bez mravních intuicí nutně svévolná a sobecká...

Lidé se do vnějšího světa inkarnují v animálním těle s jeho vnitřní přirozeností (vnitřním světem), jejíž animálnost (zvířeckost) musejí postupně překonávat (vývojem zušlechťovat) a nahrazovat vlastní lidskostí (mravními intuicemi). Řádně se vyvíjející člověk tedy svou animální přirozenost postupně odkládá (odtud říše pod člověkem: zvířecí, rostlinná a nerostná), až se stane ve svém těle plně svobodným (odtud idea zmrtvýchvstání ve fyzickém těle).

Na každém stupni svého vývoje se však může stát, že se lidská vůle egoidně zvrhne a obrátí svůj vývoj v úpadek (odtud tzv. elity, celebrity, zločinci). Může však také obrátit úpadek ve vývoj (odtud napravení hříšníci)...

Tady vnímám převeliký problém:

Kdo je schopen říci, že to či ono je inspirováno mravní intuicí?

Dnes máme na každém kroku gay, homo, gender, multikulti  korektnost….zkuste říci něco proti homoloby či proti muslimům resp. jiným ekonomickým přeběhlíkům…tak vás roznesou na kopytech…

Oni budou tvrdit, že správné je milovat i gaye, imigraci, globalizaci, centralizaci, GMO potraviny, éčka, veškeré zákony atd. atp.

Jaký máte důkaz, že mravní intuice je pravdivá? Nemůžete jim říci lidově řečeno: dementi, držte huby…

Oni samozřejmě neargumentují, nebo jejich argumenty jsou tvrzení typu: musíme být lidští a pomáhat lidem z těch území (které sice předtím bombardovalo NATO či USA) …

Musíme prý pomáhat, protože máme morální povinnost vůči těm lidem…To, že na světě je cca 3 miliardy lidí pod hranicí chudoby, to by všechny měla zachránit Evropa? Nebo Rothschildi se svým FEDem, kteří stojí za vším děním na planetě Zemi?

Jaký je logický postup při dokazování mravních intuicí?

Všichni budou tvrdit, že právě jejich mravní intuice je ta správná.

Ti odpůrci naší mravní intuice budou tvrdit: ne vaše, ale naše mravní intuice je správná!

Co s tím?

Inspiraci mravní intuicí pozná ten, kdo má mravní intuice, nebo ten, kdo má alespoň cit pro pravdu.

Těm, co mají smysl pro pravdu, pravdivost mravních intuicí dokazovat nemusíte.

Dokazovat cokoliv bláznům, lhářům a zločincům nemá smysl. Ti, co sami neargumentují, nestojí o argumenty. Pro ně platí jediný argument: Odejměte jim moc nad ostatními...