Slova papeže jsou ideje jezuitů, na smrt nenávidějících živé zjevení ducha a svobodomyslného člověka. Oni chtějí mít jen mrtvé, zdogmatizované zjevení bible, jímž má být naprogramováno vědomí otroků pána světa, kterého nazývají „Ježíš“, je to však v pravdě Ahriman (srovnej středověký jezuitský stát v jižní americe – tuším Paraqay či Peru)...

Říkáte, že bez individuelní svobody není vlastní lásky, ale jen cizí......

Vlastní láska znamená (dle mě) sebeláska.

Dle RS je láska uvnitřněná moudrost.....

V sebelásce je ukrytá moudrost, která vede člověka k jeho seberealizaci v životě a je to vidět v tom, že např. děti již většinou nepokračují v řemesle otců, odpoutávají se i za cenu, že si nabijí hubu.

Sebeláska je tedy láskou seberealizace a je jen v individuelně svobodných lidech.

Tak doufám, že individuelně svobodných lidí je v Evropě dost na to, aby zaplnili láskyplnou náruč Krista-Otce.......

Zdraví ATREA

Vlastní láskou míním schopnost milovat, nikoliv být jen milován (cízí láskou).

Pravíte: „Sebeláska je tedy láskou seberealizace a je jen v individuelně svobodných lidech.“

Parafrázuji: „Sebeláska je láskou seberealizace a je jen v individuelně NE-svobodných lidech.“

Svobodný člověk nechce realitzovat sebe, ale své mravní intuice...

Ano, chápu, že svobodný člověk chce realizovat své mravní intuice a tedy Krista v sobě a tím realizovat sebe ve prospěch druhých.....

Díky za diskusi.......

Zdraví ATREA

Potřebná síla je všude kolem nás. Jen ji musí usměrnit TSO...

Vyjádřil jsem se poněku neobratně:

V rámci TSO lze usměrňovat spojené síly těch, kteří TSO přijmou...

Na tuto Vaši otázku jsem již reagoval "Janovým zjevení"...

Bez TSO neexistuje nijaké řešení!

No Horníček v žádném případě nebyl duchovní. Duchnový však také ne. Pokud si dobře pamatuji, tak byl v Ostravě povýšen na Horníka...

Naivního Theofila nesmíte brát zas až tak kontemplativně a už vůbec ne autoritativně...

S těmi „kontemláři“ ste to skoro trefil na hlavičku. „Jejich konto“ však nebylo jejich, ani papežské, ale kontem vkladatelů, neboť kontempláři fungovali jako bezúročná a neprosto spolehlivá banka. Satanista Filip Sličný a jeho papež zaplakali nad výdělkem, když se pokusili tuto banku rozkrást. Zmocnili se zpravidla jen nemovitostí. V posledním roce svého života se tehdy nezvěstný Moloy zdržoval na Moravě. Pak se do něho dal mol. Nějak s tím souvisí také vraždy posledního Arpádovce a posledního Přemyslovce (v Olomouci)...

Pokud vím, tak Goethe ani Horníček na ženský moc nebyli (na kluky samozřejmě také ne)...

V dobách, kdy jsem se s Goethem teprve seznamoval, jsem byl přesvědčen, že byl sukničkář, přinejmenším, že mu ženy nedaly pokoj. Čím více jsem se však s Goethem seznamoval, tím více jsem byl překvapován spíše opakem, lze říci až Goethovým puritánstvím. V žádném Goethově životopisu jsme nenašel ani zmínku o nějakém sukničkářství. V jeho díle rovněž ne. Eckermanovy „Rozhovory s Goethem“ neobsahují nic, co by Horníčka mohlo inspirovat k napsání hry „A co ženy, pane dvorní rado?“ Jako dvorní rada byl Goethe vlastně pupkatý šosák...

Eckerman nebyl Goethův pobočník, ani sekretář, jak se mnozí domnívali, ale jen Goethův skutečný obdivovatel, pozorný posluchač a bystrý diskutér. K dopsání Fausta Goetha nedokopal.

Největší vliv na Goethova Fausta měl Schiller, kterému bylo „dopomoženo“ k předčasné smrti (kvůli práci na divadelním dramatu: „Dimitrij“), což způsobilo také přerušení práce na Faustovi. Goethe se také pokusil neúspěšně dokončit Schillerova Dimitrie a málem ho to rovněž stálo život...

V každém případě mě však výsledky Vašeho pátrání velmi zajímají a rád změním názor, prokáže-li se opak...

Český knížete Boleslav II., který žádal Řím (přes svou dceru Mladu) o povolení slovanské (moravské) liturgie, dostal od tehdejšího papeže odpověď v tom smyslu, že Čechy (Boehémie) patří do oblasti, kde lidé nemají mnohé vědět. To platí dodnes. Odtud Vaše zkušenost s mlžením a informacemi zpravidla jen cizojazyčnými...

Téměř vše, co má o Goethovi negativní nádech, pochází od jezuitů (vč. ilumínátů)...

Dobrák Eckermann se mohl pokládat za Goethova žáka a spolupracovníka, protože to navyšovalo jeho sebevědomí, přestože ničím takovým nebyl. Eckermann nebyl nijakým myslitelem a ani jinak nebyl nijak talentovaný. Goethe ho rád viděl, protože byl příjemným a uhlazeným společníkem a hlavně pozorným posluchačem. Jak byly pro Goetha tyto vlastností vzácné pochopíme z jeho slov: „Ve společnosti raději mlčím, abych nikoho nezraňoval“.

Coethe Eckermana často nabral někde do kočáru cestou do přírody. O editaci Goethova díla (podkud vím, nic se této editace nedochovalo) se domnívám, že se jí Eckermann „ujal“, aby měl záminku Goetha navštěvovat.

Že by Eckermann pečoval o Goethova syna, o tom nic nevím (Goethe měl vlastní služebnictvo). Ani v „Rozhovorech s Goethem“ o tom není zmínka. Tím méně bych u Goetha hledal nějaké příznaky povýšenosti, které neprojevoval ani vůči svým služebným. Pokud jim něco vyčítal volil slova typu: „Udělám vám tu ostudu a půjdu si to koupit sám!“

Připadá mi jako velká šaškárna celé toto divadlo s tzv. islámskou imigrací a s černochy v tunelu u Calais, když tak silné státy jako je Francie, Británie se tváří, že si neumí poradit s partou výtržníků, černochů a muslimů, kteří přepadají nákladní auta, případně se snaží dostat do jiné země.

Kdyby dělali takový bordel normální lidi, tak je nakopou do antonů a zavřou.

Když v uprchlickém táboře v čr udělali včera muslimští ilegální vetřelci vzpouru a zdemolovali ubytovnu, tak tam dokonce zavítal ministr Chovanec! Jaká dojemná péče o invazní armádu banditů.

Proč vlády států, zastupitelé se zabývají názory a přáním invazní armády muslimů a černochů z Afriky, ale ne přáním a názory vlastních normálních bílých Evropanů?

Pokud si pamatuji, tak šaškování spojoval se zločinem už J. P. Belmondo...

Co říkáte na motto Zátopka: Když nemůžeš, tak přidej...

Až když někomu hoří koudel za prdelí, tak zjistí, že má ještě spoustu sil.

Zátopek mluví o stupňování vůle, jak se to hodí pro pozemské poměry i v případě, že se to pokládá za duchovní cvičení (viz jezuité)...

Duchovní věda staví na trpělivém stupňování čistého myšlení, jehož vyšší stupně jsou intuitivním myšlením.

Reálné myšlení musí být vždy spojeno s konkrétní představou a s cítěním (myšlení srdcem).

Čisté myšlení = vjem, představa, pojem (idea).

Intuitivní myšlení = pojem (idea), představa, vjem...

Zdravím všechny diskutující a moc jim děkuji za toto jedinečné diskusní fórum, ač prozatím (doufejme že dočasně) řídce diskutujícími obsazené.

Procházím alternativní e-stránky (myslím tím alternující hlavní informační směry) psané českým jazykem a neušlo mi, že se v posledních dvou letech objevila spousta nových, kriticky zaměřených na situaci v naší lidské společnosti. Zdá se mi, že obsah těchto kriticky vedených článků se týká především smyslově poznatelného světa, jakoby ještě nenastal čas informovat širší veřejnost o smyslově nevnímatelném pozadí všeho, co se odehrává na materiální rovině okolo nás. Může to znamenat, že:

- nejsme ještě dostatečně zralí na tyto informace, většina uvažuje víceméně materiálně,

- není pro tento čas vhodné zatěžovat čtenáře dalšími nformacemi, aby neutekli, když jim jinými tolik oblíbená esoterika nesedí,

- pro změny ve společnosti je nutno především definovat objekty snadno viditelné a uchopitelné všemi, tedy i dělníky, rolníky a pracující inteligencí, jak jsme dříve slýchávali,

- duchovní pozadí všeho živého je určeno jen pro užší skupinu, která je informována a není jí zatěžko se v něm orientovat a která je schopna se dostatečně uzemnit pro spolupráci s ostatními méně vědoucími?

Nebo je to projev ducha v různých podobách a do budoucna je třeba všechny použitelné směry sjednotit v jedné základně tak, aby se projevila tvůrčí představivost jedinců potřebná pro posun naší lidské společnosti?

Vítejte na našich stránkách.

Ač jsou lidé většinou zaměření materiálně, přece jsou zralí k uvažování o duchovních světech. Zralé je především lidstvo střední Evropy. Odtud novodobá tendence střední Evropu geneticky pokazit.

Akademické školství a sdělovací prostředky (včetně internetu) intenzivně pracují na odvádění pozoronosti od esoteriky, na předsudcích vůči ní a na zaměstnávání hlav lidí animálními, uměle naléhavými a také zcela zbytečnými starostmi.

Jedna věc je totiž zralost pro esoteriku a jiná věc je k esoterice se nějak přijatelně dostat a pěstovat ji.

I na poli esoteriky jsou lidé zahlcováni nepřehlednou spoustou zpravidla falešných informací. Zralost k esoterice je tak směrována na nepravé cesty v podobě mnohosti různých esoterických skupin, chovajících se vzájemně nesnášenlivě jako sekty. Z této strany mají lidé vsugerováno, že esoterika se týká víry v nějakého (nejlépe východního) guru a samostatné myšlení, že je tu nežádoucí. Proto nelze různé směry sjednocovat. Sjednocovat je třeba lidské reálné myšlení, které člověka uschopňuje individuálně (svobodně), nikoliv kolektivně (nesvobodně).

Jen tak se mohou projevit tvůrčí schopnosti jednotlivců, potřebné pro posun celé lidské společnosti...

Ke zneužití anthroposofie docházelo už za života RS v samotném Dornachu. Díky Anthroposofické společnosti lze dnes již mluvit o ukradené anthroposofii, na všech stupních její hierarchie a ve všech jejíc sesterských iniciativách. To, co se dnes nalévá do hlav řadových členů AS je neskutečně plytké a prolhané a lidstvu nepřátelské stejně jako sama demokracie. Ahriman už neklepe na dveře, ale sám dělá dveřníka...

Svěříme-li demokraticky moc nad sebou takové spoustě zločinců, jaký div, že nemáme přehled ani vliv na takovou spoustu systematicky promýšlených škod.

Nevím jak Orwell, ale Steinter tento stav předvídal a dal nám na obranu TSO. Jinak, že budeme „chodit bosou nohou po spálené Evropě“...

Netuším, proč věřící ctí Abrahama, který by byl schopen zabít i svého syna, kdyby mu v tom Hospodin nezabránil.

Chtěl bych porozumět tomuto biblickému obrazu, co to má znamenat. O co v tomto podobenství jde? (Je-li to vůbec nějaké podobenství a ne skutečný příběh.)

I událost která se skutečně stala může být podebenstvím, zobrazujícím (demonstrujícím) zákonitosti a cíle vyšších (duchovních) světů. Takto obrazně (např. v podobě představení) předváděla svá podobenství například mystéria starověku (zasvěcenci mystérijních chrámů Efezu, Eleusíny atp.).

Abrahamovo obětování Izáka (zastoupeného beránkem) bylo podobenstvím konečného cíle Abrahamem zakládaného národa Izraelitů. Tím cílem bylo genetické vypěstování takového lidského těla (Ježíše z Nazareta), v němž by se mohl inkarnovat Bůh Kristus (Syn Boží, beránek Boží), jehož tělo pak byl obětováno na Golgotě...

Z nauky RS jsem pochopila, že na Golgotě došlo nejen k obětování těla Ježíše, ale i k rození ducha na kříži Golgoty (z probodeného boku Ježíše tekla krev s vodou-plodovou).

Je tento nový duch, Kristem zrozený do duchových světů, oním "novým Nebem" a zmrtvýchvstalé tělo Ježíše onou "novou Zemí" ?

Jde mechanicky o zjevené vnější a vnitřní  ohranění rozestouplé spáry?

Zdraví ATREA

RS často upozorňuje na souvislost bodu s okruhem (obvodem). To znamená souvislost ducha Stvořitele s lidským duchem (Já). Probodením srdce na Golgotě tedy došlo k otevření ega, související s otevřením spáry (roztržením chrámové opony).

Nebem je vždy spára okruhu (počátku či konce), tedy i nové Nebe. Bod, který je v podstatě tímtéž, je středobodem, je duchem (Já), kterého Kristus lidem poslal jako utěšitele za sebe. Obdobně zmrtvýchvstalé fyzické tělo Ježíše z Nazareta souvisí s novou Zemí. Proto se Kristus stal Pánem Země i karmy, tedy i reinkarnace.

Hrany rozestoupené stvořené spáry mezi Nebem a Zemí představují ohraničení konců (konečného okruhu a středobodu) nového Nebe a nové Země...

Představit si Stvořitele a jeho tvoření mi stále dělá velké potíže.........

Netvořícího Stvořitele si představuji jako NULU (nic), která je možným počátkem tvoření.

V NULE  je obvod (vědomí, duch) absolutně anulovaný hranami počátku i konce spáry Absolutna (věčnosti).

Spára je tedy tím, že má dva počátky (mezi nimi je absolutně anulován obvod) a dva konce,  možností možného naplnění duálním projevem Stvořitele.

Prvotní naplnění možného tvaru silou Stvořitele došlo k rozestoupení obou konců spáry od počátků spáry.

Síly Stvořitele odtlačili oba konce spáry do takové míry, až vnitřní konec spáry vytvořil středobod.

Zjevuje se tak ego Stvořitele jako ne-pravé Já Stvořitele, zatím co pravé Já je absolutně anulované mezi hranami počátku spáry?

Nebo je středobod egem silového tvora (vnější síly odstředivé / vnitřní síly dostředivé) a vnější hrana konce spáry lůnem (formou, matkou), v němž silový tvor spočívá?

Nebo se stal středobod duálním opakem vnějšího ohranění spáry (tvar spáry / forma spáry)?

Zjevuje se mi tak trojnost:   forma spáry,  tvar spáry, obsah mezi formou a tvarem spáry, který v sobě zkrývá absolutně anulované Já Stvořitele.

Je toto prvotní tvoření Stvořitele  stvořením MAKROKOSMU?

Je to ona první manvantara zvaná SATURN v lůně spáry Stvořitele?

Zdraví ATREA

RS často upozorňuje na souvislost bodu s okruhem (obvodem). To znamená souvislost ducha Stvořitele s lidským duchem (Já). Probodením srdce na Golgotě tedy došlo k otevření ega, související s otevřením spáry (roztržením chrámové opony).

Nebem je vždy spára okruhu (počátku či konce), tedy i nové Nebe. Bod, který je v podstatě tímtéž, je středobodem, je duchem (Já), kterého Kristus lidem poslal jako utěšitele za sebe. Obdobně zmrtvýchvstalé fyzické tělo Ježíše z Nazareta souvisí s novou Zemí. Proto se Kristus stal Pánem Země i karmy, tedy i reinkarnace.

Hrany rozestoupené stvořené spáry mezi Nebem a Zemí představují ohraničení konců (konečného okruhu a středobodu) nového Nebe a nové Země...

Nula (0) je matematický symbol obvodu kružnice (Urobora), tedy počátku tvoření (ducha vznášejícího se nad vodami), tedy tvořícího Stvořitele. Jeho počátečním stvořením (před rozestoupením spáry) je makrokosmos zvaný Saturn...

Nula naznačuje absolutně anulovaný obsah (podstatu průřezu) obvodu, samotný obvod jako okruh je relativně anulovaný (+píR -píR = 0)...

Spára má jeden počátek (obvod mezi hranami spáry). Rozestoupená spára má navíc dva konce...

Středobod jako vnitřní konec, je absolutně anulovaný bod (bodná rána), který se jeví jako forma nulového otvoru v okolním obsahu kruhu (Země), což je ego. Probodením (otevřením) tohoto ega se otvírá brána bodu, pro vstup duchovního Já do vývoje...

Souvislost bodu s okruhem naznačuje, že bod má tutéž „anatomii“ jako okruh (obvod ve spáře). V prvé řadě tu platí: „Já jsem počátek i konec!“ V mikrokosmu je forma vnitřního konce egem člověka.

Probodení srdce na Golgotě představuje otevření ega v nitru. Otevření spáry (roztržení chrámové opony) se odehrává vně.

Počáteční Nebe (Saturnské) je formou spáry nad „duchem vznášejícím se nad vodami“ (obvod nad tvarem spáry, tvarem Země).

Nové Nebe je obvodem počátku (klenba mezi „silovými vodami“) rozestoupené spáry (mezi dvěma konci).

Ostatní je správně...

Takže tvořící Stvořitel je "duch vznášející se nad vodami" (vody = absolutno = samá voda). Uroboros je tedy duch a jeho počátečním stvořením je makrokosmos zvaný Saturn. Dle RS je Saturn tepelný a je tedy možno říct, že prvotním stvořením ducha je projev tepla, ohně? Poukazuje na to sdělení Jana Křtitele, že Kristus křtí ohněm ducha svatého?

Představuji si to tak, že tento oheň zažehnutý v lůně probodeného srdce, je ohněm lásky v lidské individualitě. Tohoto může od Golgoty dosáhnout každý člověk.

Něco jiného je "roztržení chrámové opony", kde došlo k oddělení "silových vod" (předjímáno Mojžíšem rozestoupením vod moře), tím se zjevují nové konce spáry jako možnost sociální svobody, ale k naplnění této spáry láskou na Golgotě nedošlo.

Naplnění spáry nového Nebe láskou je úkolem lidí, kteří naplní metodiku TSO svojí láskou, kterou získají probodením ega (ne já, ale Kristus=Já ve mně).

Tento proces byl zahájen apoštoly, kteří hlásají (každý po svém) moudrost Stvořitele, aby tato mohla být člověkem uvnitřněna v probodeném srdci (duši)  jako utěšitelka do té doby, než se vrátí Kristus na éternou rovinu a zažehne oheň lásky v srdcích naplněných soucítěním, moudrostí a vůlí pro spravedlnost.

Takovíto lidé budou realizovat TSO s právem veta a tím umožní Stvořiteli povstat v nitru svého tvoření jako trojnost Otce (síly vnější), Syna (síly vnitřní) a Ducha svatého (obvod, /)  v nové podobě KRISTA = DUCHA SVOBODY, ROVNOSTI, BRATRSTVÍ.

Pak je možno říst:   SVOBODA = BRATRSTVÍ

Duch svatý se pak stane hybatelem svých vlastních vnějších a vnitřních sil.

K realizaci TSO je třeba trojí hodnoty lásky: 1) láska ke zrodu Krista v nitru každé individuality (osvobození duše - Syna)

2) láska ke Kristu v každém z lidí (právo veta - Ducha svatého)

3) láska k oběti individ. ega pro celek lidstva (bratrství v těle - Otce)

Zase jsem se nechala unést fantasií................

Srdečně zdraví ATREA

Stvořitel je skutečně „duch nad vodami“, vody však nejsou absolutno, ale relativně duální iluze (samá voda)...

Teplo Satrunu se v rámci ilze vyvíjí postupně (vývoj Saturnu), jako „křest ohněm“ (křest makrokosmu)...

Kdyby „k naplnění spáry láskou na Golgotě nedošlo“ nemohla by být chrámová opona roztržena „odshora až dolů“. Zde zaměňujete vývoj makrokosmu s vývojem mikrokosmu...

Je správná moje představa relativně duální iluse jako představa stojaté vody, do které jsme vhodili kámen a voda se v kruzích rozšiřuje. Ty kruhy jsou relativně anulované (tvoří obraz nuly)?

Iluse je tedy relativně anulovaná ( absolutně není anulovaná) a relativní anulování jí neumožňuje realizaci a tím zůstává ILUSE v realitě STÁLE JEN ILUSÍ?

Dochází při mikrokosmickém křtu ohněm až k fyzickému projevu vyššího zahřátí krve?

Takže vývoj TSO je záležitostí mikrokosmickou a jde o realizaci vnitřní / vnější SVOBODY člověka?

Realizace lásky v lidstvu je tedy záležitostí Krista? RS říká, že budeme v 6. poatlantské rase doslova dýchat lásku.

Žití v lásce je sice lákavá představa, ale když nezískáme my lidé do té doby SVOBODU (jak vnitřní, tak vnější), bude pro nás život v lásce vlastně překážkou v dalším růstu (jako když zůstane dospělé dítě v sevření rodičovské lásky). Je to tak?

Musíme tedy do 6. poatl. rasy zrealizovat TSO, aby jsme v něm mohli žít svobodně v lásce, tedy v Kristu.

Zdraví ATREA

Mám ufixované některé představy jako např., že ego je plný tvar....

Přepisuji si Vaše odpovědi rukou a "čumím" do toho několikrát a až po x-krát  jsem pochopila (snad dobře) Vaši odpověď, že středobod je absolutně anulovaný bod (bodná rána).......

Řeknu to svými slovy - ego je tedy FORMA nulového otvoru, která absolutně anuluje (svírá) Ducha svatého v nitru Země (makrokosmicky) a v nitru člověka (mikrokosmicky). Je to tak dobře?

Makrokosmicky bylo ego Země probodeno ( skrze Ježíše)  Duchem svatým a tento Duch svatý vstal z mrtvých a vystoupil k Otci.

Duch svatý tedy vstal z mrtvých v bodné ráně Země, a jako zmrtvýchvstalý ji opustil, aby vystoupil k Otci?

Znamená vystoupení k Otci výstup k vnější formě spáry? Není výrok výstupu k Otci úmyslně zkreslený a nemělo to znamenat výstup k Matce?

Je otevřená makrokosmická bodná rána nyní naplněná ANTIKRISTEM?

RS říká, že s ANTIKRISTEM svede závěrečný boj samotný KRISTUS až na budoucí manvantaře ZEMĚ zvané VENUŠE.

RS mluví také o tom, že k  ukřižování Krista došlo ještě na éterné rovině......

Neznamená výstup Krista postupný výstup skrze vnější silový obsah (tzv. duchovní světy)?

Plete mě pojem duchovní světy - považovala jsem je za světy naplněné duchy, ale nyní chápu, že je jen jeden duch a tím je Duch svatý.

Takže nyní chápu duchovní světy jako světy tvořené duchovními bytostmi, které jsou takovou jemnější (vyšší)substancí silové energie oproti hrubé substanci (více ztlačené energie - projevu Ducha svatého a tedy Stvořitele) bytostí nižších světů, tvořících opak vyšších bytostí (tzv. odpůrčím světem - duchy luciferskými, ahrimanskými a asurskými).

Člověk je bytostí neustále tvořenou bytostmi vyšších světů a neustále pronikán bytostmi nižších světů a má za úkol sám svobodně tzv. tvořením z ničeho přetvořit tělesné schrány stvořené vyššími bytostmi a dostat tak sám sebe pod svoji kontrolu.

Umožňuje mu to zmrtvýchvstalý  (Duch svatý vylitý na apoštoly)?

Otvírá Kristus (opětnými ukřižováními) chrámové opony jednotlivých sfér ( éternou, astrální, dolní devachan) aby vstal z mrtvých ve spáře mezi obřezaným tvarem dolního devachanu a formou horního devachanu?

Srdečně zdraví ATREA

Pozor na fixování představ, aby se nám z nich nestala dogmata. Vzhledem k probíhajícímu vývoji se věci mění a také představa jejich aktuálního stavu nám může vypovídat stále nové a nové skutečnosti (souvislosti).

Zhruba řečeno: Mluvíme-li o středu Země jako o vnitřním konci makrokosmu Nebe/Země, pak tou Zemí není planeta Země, ale sféra Země (sféra planetární soustavy). Středem Země“ je tedy dnešní Slunce, které je již otevřeným středobodem (probodeným egem)...

Makrokosmicky bylo ego otevřeno v dobách, kdy Kristus sídlil na Slunci. Tehdy ještě nebyl spojen s Ježíšem...

Kdyby duch opustil střed Země, pak by nemělo smysl tento střed otevírat (Duchovní Já). Počátek i oba konce stvoření jsou jedníma a týmž duchem, který k Otci vystupuje vnějším koncem. Vnější konec je ve spáře, mezi Matkou a Otcem (mezi formou a tvarem) makrokosmu. Ve vyšším smyslu je „Otec“ absolutno. Je tedy ošidné fixovat představu Otce (představy vůbec)...

Antikrista musíme hledat ve formě otevřeného ega, v níž se chce vyvinout v plný synovský tvar. Toto poskrvnění vzdorotvarem (mrtvým duchem) se chce stát světovládcem v duchu prvního svodu Ježíše Krista na poušti („všechna království Země ti dám, budeš-li se mi klanět!“)...

Mám za to, že k ukřižování Krista došlo na éterné úrovní na přelomu 19. a 20. století. K témuž dojde také na strální úrovni. Vstává z mrtvých postupně na všech úrovních, vždy otevřením trojí spáry (počátku a dvou konců)...

Všechno je duch (živý nebo mrtvý). Duchovní světy jsou všude kolem nás, zakryté závojem iluze (chrámovou oponou)...

Představa kamene hozeného do vody a vytvářejícího na hladině soustředné kruhy, je představou stvoření nikoliv od počátku, ale od vnitřního konce: „Na počátku bylo ego!“. To je představa Maharišiho (viz advaita)...

„Křest vodou“ představuje oduchovnění zvenčí (holubice na hlavě Krista, či ducha sestoupivšího na apoštoly o letnicích).

„Křest ohněm“ představuje produchovnění z nitra (z duchovního Já).

Bez individuální svobody není vlastní lásky, ale jen cizí...

Pokud se nemýlím, tak RS říká, že k ukřižování Krista na éterné úrovni došlo v 15. století.

Myslím si, že nejen ukřižování Krista na fyzické rovině proběhlo skrze člověka-Ježíše, ale i ukřižování na jiných úrovních je možno vidět probíhat skrze příslušné tělo v jednom člověku.

RS měl hluboký vztah k Christiánu Rosenkreucovi a popsal významnou událost, která se odehrála v 15. století skrze 12.letého Ch.Rosenkreuze.  Do životních sil tohoto chlapce vlilo 12 mudrců své znalosti, pak upadl chlapec do komatu v němž vystoupil ke Kristu. Když se vrátil, tak oznámil mudrcům obsah jejich moudrosti proměněný Kristem a zemřel.

Myslím si, že tehdy proběhlo ukřižování Krista na éterné úrovni.

Nyní vnímám, že ukřižování na astrální rovině se projevilo u RS  jako zrození pospolitní bytosti - živé duchovní bytosti AS.

RS také mluvil o tom, že ještě musí dojít k inkarnaci Ahrimana v lidském těle. Nyní chápu, že Ahriman se inkarnoval do RS.

Každé ukřižování je ukřižováním Ducha sv., který na kříži rodí nového Ducha svatého (svého syna) vždy na vyšší úroveň.

Je to proces vynášení, který můžeme vidět na člověku jako rození potomka a doplňování dědičnosti  novými ne-zděděnými  vlohami.

Že v RS působil Ahriman chápu podle toho, že obrazy, které RS snášel atavistickým zřením z duchovních světů, přetvářel silou logiky v obrazy uchopitelné logikou (sílu konání vystupňovanou až k síle myšlení nese v sobě Ahriman).

Každé ukřižování doprovázelo také zesílení  působení ducha (z trojnosti Lucifer, Ahriman, Asura), který ještě nebyl ukřižován spolu s Kristem.

V 15. století myslím probíhali tzv. hony na čarodějnice, tedy na léčitelkyv nichž již působil obrácený Lucifer.

Ukřižováním na astrální rovině se Ahriman obrací ke Kristu a otvírá obrovský technický bum. Nyní došlo k zotročování (oklamávání, zavírání, usmrcování) vynálezců přinášejících lidstvu tyto ahrimanské výdobytky. Vynálezů se zmocnili ti lidé, které byli obsazeni asurskými bytostmi.

Asuři působí jako zlo pro zlo. Pochopila jsem, že takovým zlem je SEBELÁSKA. Současná vládnoucí elita světa je společenství "sebelásek" spolčujících se do" společenství " objímajícím vše pro ně (zlo pro zlo).

SEBELÁSKA se vyvíjí v středobodu a VŠE OBJÍMAJÍCÍ LÁSKA na obvodu Země (sféry planetární soustavy).

Jakmile je dokonáno mysterium na duchovní rovině je spára mezi dolním a horním devachanem naplněna všeobjímající láskou.

Mysterium bylo dokonáno 8.4.2013 a aktér tohoto mysteria sdělil (po probuzení z komatu), že "Ježíš Kristus se narodil".

Všichni schanelingoví jasnozřivci jásají, protože začala působit tato VŠEOBJÍMAJÍCÍ LÁSKA.

Takže nyní reálně působí LÁSKA VNĚ i UVNITŘ a mezi sebou anuluje STVOŘITELE:   VŠEOBJÍMAJÍCÍ-LÁSKA / SEBE-LÁSKA

Všeobjímající láska má schopnost do sebe pojmout všechny sebelásky, protože do sebe zahleděné ego se v přílivu všeobjímající lásky ztratí jako kapka v moři.

Do tohoto stavu musí nyní vstoupit lidé osvícení Duchem svatým, pochopit a realizovat možnost pro spojení   KRISTA-OTCE (všeobjímající lásky) a KRISTA-SYNA (sebelásky).

Tato možnost je v mechanismu TSO S PRÁVEM VETA.

DUCH SVATÝ je tedy (podle mě) jen jeden a je to Stvořitel, který se projevil jako vnější a vnitřní forma spáry (pláč je projevem dítěte, pláč není dítě).

Stvořitel vstupuje do svého projevu vždy znovu a znovu jako " spermie", která oplodňuje svůj projev a tvoří novou podobu projevu tak dlouho, až je zde dualita lásky a lidstvo, které je schopno pochopit stvořitele a svým pochopením ddělit vody slz od sebe (Mojžíšovo rozestoupení vod) tak, aby mohly oči nové Matky prohlédnout a radovat se se Stvořitelovými dětmi .

Radost dětí  (realizátorů TSO) se stane radostí Stvořitele, protože jeho tvoření (neustálé prolévání slz) končí a slzy jsou proměňovány v trojjedinou LÁSKU ( Otec  a Syn v  Duchu  svatém lidstva).

Srdečně zdraví ATREA

Proč se říká: ráno moudřejší večera?

Po večerním pití se kocovina dostaví až ráno...

Proč se říká: ráno moudřejší večera?

Pamatujeme si a řešíme tím snadněji, čím vícekrát se během učení či řešení vyspíme. Naše bdělé úsilí se úročí během spánku, takže se výsledek zpravidla nedostaví po celodení námaze večer, ale až ráno...

Takovou reklamaci nelze uznat, neboť zjištění, že jsme ráno stejně blbí (popř. blbější) jako večer, je tzv. prohlédnutím, to je překonáním iluze, že se vyvíjíme progresivně, to je poznáním, že ve svém vývoji stagnujeme (popřípadě se vyvíjíme degresivně)...

Několika pojmům ve Vašem příspěvku jsem neporozuměl.

Proč jste ve zmínce o Horníčkovi použil pojem „ačkoli“ namísto pojmu „nýbrž“, frekventovaného u našich anthroposofických odborníků snad i častěji, než pojem „duchový“?

Ve Vašem podání „Stainerova didaktického trojkroku“ (ve skutečnosti „krok-sun-kroku“ v duchu vídeňského valčíku nebo české polky), se mi zdají splývat následující pojmy:

Čučení (vnímání) s Cítěním.

Trávení s Myšlením.

Do didaktického trojkroku mi pak chybí vůle (chtění).

Do čtyř mušketýrá mi takto chybí celkem dva (Aramis a Dartaňan).

Ešli ten D-artaňan, nepředstavuje tu naši d-emenci (nebo d-eminenci?), kterou jsem zařadil do evoluce z ryze sobeckých důvodů...

No „duchový Horníček“ je pro mě stejně zašmodrchaný pojem, jako Horníčkova „středoškolská“ definice bumerangu: „Bumerang je, když se to hodí a nevrátí se to, tak to bumerang není!“

Nejšpičkovější český „anthroposofický odborník“ se dal slyšet, že pojem „duchový“ je vhodný tam, kde se má čtenář zamyslet. No já jsem u takového pojmu vždy zaražen a mé zamyšlení je takové, že mi nad tím zůstává rozum stát...

Tak nevím, je-li Athos koncentrovaný za nebo před meditujícím Aramisem, nebo naopak.

Poku spící Dartaňan kontempluje, pak v noci někam pluje s kontem až do rána...

Ve školách se v dějepise dokola opakuje, že: Revoluce požírá vlastní děti.

Co je na tom pravdy?

Spiklenc jednají společně za stejným cílem, který však sledují z různých důvodů. Jakmile je cíle dosaženo, začnou v jeho rámci sledovat své různé důvody, které se zpravidla vzájemně vylučují. Není to tedy stejný cíl (revoluce aj.), co požírá spiklence, ale různé důvody které k němu vedly...

Píšete, že spiklenci jednají společně za stejným cílem.

A jak jednají nespiklenci? I čestní lidé snad mohou mít stejný cíl.

A když jednají společně za stejným cílem, není to náhodou společný cíl?

Je vůbec rozdíl mezi cílem stejným a společným?

Jakmile je společný, resp. stejný cíl (např. revoluce) dosažen, tedy neexistuje. Píšete, že revolucionáři se pustí do sebe. Právě proto, že každý má jiné důvody. Jen na první pohled se zdá, že cíl je stejný. Je důležité nenamlouvat si, že cíl je společný.

Je jednotná resp. stejná, společná i cesta?

Jednají-li za stejným cílem spiklenci (např. revolucionáři), cíl jejich jednání je vnucen také lidem, kteří do spiknutí nejsou zapojeni.

Jednají-li za stejným cílem nespiklenci (např. šachisti), jejich cíl (uspořádání šachového turnaje) nikomu jinému vnucen není.

Cíl spiklenců je stejný (revoluce), ne však společný, protože o něj usilují z různých důvodů a různými cestami, které někdy mohou být účelově stejné.

Cíl nespiklenců (šachový turnaj) je společný, protože o něj usilují společně z tých důvodů...

Pokud takové trestní oznámení někdo podá, pak se poučí, že zákony pro někoho platí, pro někoho neplatí, podle toho, jak se to hodí „Velkému zákonodárci“...

Na jménech nezaáleží.

Lidskost je vlastnost Stvořitele a cílem vývoje stvořeného.

Stvořitel je ve své podstatě absolutně nulovým počátkem stvoření, které je jeho relativně duálním projevem, který se postupně (vývojem) naplňuje (plně realizuje)...

Není třeba říkat, že něčemu nerozumíte. Stačí formulovat otázku...

Jestliže je lidskost vlastností Stvořitele, tak jako vlastnost Stvořitele stvořila co?

Jaké jsou další vlastnosti Stvořitele? Kromě lidskosti a schopnosti tvořit (stvořovat).

To, co tvoří je Stvořitel, nikoliv jeho vlastnost (schopnost atp.).

To, co chce Stvořitel stvořit a co tím chce dosáhnou (smysl stvoření), to závisí především na jeho vůli a na příslušné jeho schopnosti (tvořit). Na jeho ostatních vlastnostech tedy nezáleží.

Co záleží například na tom, že hrnčířovou další vlastností je běhat za ženskýma?...

Na otázku „kam se vnější svět vyvíjí?“, odpovídám „stále dál!“

Smyslem vývoje vnějšího světa je „měnění kulis“ pro vývoj člověka ke svobodě.

Vývoj člověka spočívá v poznávání vnějšího světa a v poznávání sebe sama (odlišením od vnějšího světa). Jakmile bude tohoto účelu vývoje (individuální svobody) dosaženo dostatečným počtem lidí, tento vnější svět zanikne.

Poznání vnějšího světa je konečné, poznáme-li jeho počátek (tím získá naše poznání pevnou půdu pod nohama). Poznávání „nekonečných“ proměn vnějšího světa pak končí tam, kde člověk vyvine individuální svobodu...

Není jenom tvoření, ale také vývoj.

Není jen vývoj progresivní, ale také degresivní.

Není jen pokrok, ale také úpadek...

Zkopírovala jsem svůj dotaz a také trochu poopravila...........

Chápu dobře, že Absolutno nemá vztah k ničemu, je samo o sobě (beze vztahu), ale v relativnu je vztahem se zdánlivým absolutně anulovaným počátkem a zdánlivými dvěma neanulovanými konci (vnější/vnitřní)?

Je VZTAH MEZI duálními opaky např. vztah mezi  učitelem a žákem?

Byly by tyto duální opaky (učitel / žák) nadále  VE VZTAHU v případě, kdyby žák přestal učitele uznávat za učitele (přestal by být jeho žákem) a nebo učitel přestal žáka učit (přestal by být jeho učitelem)?

VZTAH MEZI nimi by nebyl, ale oni by zůstali VE VZTAHU?

Vyplývá mi z toho, že vše stvořené je VE VZTAHU a mezi stvořenými opaky může nastat vztah. Je to tak?

Když samotný vztah (relace) tedy není relativní, ale absolutní, je možno říct, že "absolutno / absolutní vztah"?

V případě rozestoupení „chrámové opony“, kdy se hrany spáry od sebe vzdálili, zjevuje se ve spáře mezi zdánlivými hranami dvou počátků (vnější/vnitřní) Stvořitel (obvod)?

Došlo tehdy k rozestoupení absolutně anulovaných počátků?

Srdečně zdraví ATREA

V relativnu je absolutno absolutně anulovaným vztahem.

Absolutní počátek je absolutně anulován (0) skutečně, nikoliv zdánlivě. Je anulován sraženými hranami relativna (vnější//vnitřní), které sám na obou stranách obřezal.

Po rozestoupení hran spáry na obě strany (vnější/--/vnitřní) má tento vztah vnější a vnitřní míru (R + R), uzavřenou mezi dvěma konci, které jsou rozestoupenými hranami nulové spáry na počátku. Rozestoupený vztah již není absolutnem, ale obsahem relativně duálního (vnějšího/vnitřního) prostoru (vesmíru), v jehož okolí a v jeho středu (za hranami obou konců) je neprostor. Uvnitř relativně duálního vesmíru se rozmnožují různá relativně duální prostorová tělesa, která mají svůj počátek a své konce a mezi sebou počátky a konce vzájemných vztahů (určité míry paprsků světla, zvuků, či doteků absolutně nulové míry atp.). Okolím a ve středu mnohosti těles však už není neprostor, ale prostor...

Vztah učitele a žáka končí tím, že se mění v jiný vztah (přátelský, nepřátelský aj.).

V relativnu je absolutno vztahem absolutně nulové míry (0).

V realtivnu jsou také relativní vztahy určité duální míry (R+R)...

Duch stvořitele je absolutně anulován (0) ve spáře (/ = //) na počátku stvoření (vnější/vnitřní). Tento duch se dostává mezi hrany stvoření jaksi z nitra spáry (z absolutna). V případě rozestoupení spáry (chrámové opony) vstupuje do otevřeného duálního prostoru vztahu jiný duch. Vstupuje zvenčí (z okolí rozestoupené spáry). Je to relativně duální duch (Lucifer/Ahriman), přičemž původní absolutně anulovaný duch počátku (/) zůstává mezi nimi (Kristus, či mnohost duchovních Já člověka). Vstup do spáry zvenčí si můžeme představit jako nalezení své přítomnosti (duchapřítomnosti) člověkem v čase, to je ve spáře prchavého okamžiku (minulost/budoucnost)...

Aha, takže je tu iluze subjektivní, moje, malá.

A pak nějaká objektivní, která je mimo mne.

Takže ta moje subjetivní je pro mne iluze.

A objektivní je pro mne skutečností? Relativní skutečností?

Ačkoli obě iluze jsou relativní. Tak moje není skutečná.

A k čemu to vede? Co to má za smysl?

Diskutujete sám se sebou. S mými slovy to nemá nic společného...

Jaký je rozdíl mezi subjektivní a objektivní iluzí?

A co je to objektivní svět - myslím tím z hlediska Stvořitele. To jsou jeho představy? Tedy jeho iluze?

Objektivní iluzi podléháme všichni (např. fata morganě), protože nejsme její autoři.

Subjektivní iluzi podléhá každý sám jako její autor...

Žijeme v subjektivních myšlenkách (vč. iluzí) Stvořitle, které se nám (vč. nás samých) jeví jako součást objektivní reality. V průběhu vývoje se však člověk svým poznáním objektivizuje (znovutvoří sám sebe)...

Jestliže nazvete absolutno iluzí, což de facto, na základě toho, co říkáte o absolutnu, je, potom je absolutno produktem absolutna, protože nikde neexistuje nic jiné než iluze.

Jestliže iluze je tím jediným, co může vůbec existovat spolu s absolutnem tak, aby to ještě bylo absolutno, potom je vůbec otázkou, jestli jediným o čem se můžeme vůbec bavit není iluze. Proč nazývat iluzi jako absolutno? Nazvěme absolutno rovnou iluzí.

Vše, co řekneme, že je absolutno, tak absolutnem není, protože by to nebylo absolutno..

S iluzí, je to  jinak! Vše, co řenete o iluzi, tak iluze je! Ne, že není, jako u absolutna.

Iluze mi připadá sympatičtější, pozitivnější, lidsky vstřícnější a je zábavnější, je s ní legrace. S absolutnem nic není. Absolutno mi zavání něčím ledovým, něčím strnulým. O všem smí říkat jen ne! A i to je iluze. A když by řeklo (jako že stejně nesmí), ano!, tak by i to byla je iluze.

Takže pojmeme-li iluzi jako absolutno, tak iluze je dokonalejší, protože v takovém iluzorním absolutnu existuje ano. Ve vašem Absolutnu to máte zařízeno tak, že vlastně nesmí říci ano! Takže je nedokonalé!

Dokonce je prolhané. Protože kdybyste se toho vašeho absolutna zeptal, zde existuje v absolutnu ne, tak  vám ho i zapře! To jste si teda vymyslel absolutno!

To například moje iluzorní absolutno, to je ryzí zrno, je lepší! A nelže jako to vaše!

Stále dokola opakujete, že jsem absolutno nazval iluzí. Má taková diskuse smys?