Celkem dobře ale složitě vyjádřeno, pokud tu z dvojsmyslného vybereme to pravé, což každý neumí...

Říkáte, že je to celkem dobré, ale složitě vyjádřeno a pokud tu z dvojsmyslného vybereme to pravé, což každý neumí...

Máte pravdu, já to nedokážu a tak Vás prosím, můžete to udělat Vy?

Zdraví Atrea

Říkáte, že je to celkem dobré, ale složitě vyjádřeno a pokud tu z dvojsmyslného vybereme to pravé, což každý neumí...

Máte pravdu, já to nedokážu a tak Vás prosím, můžete to udělat Vy?

Zdraví Atrea

Právě to musíte udělat sama. Pokud se to nenaučíte, zůstane u pouhých abstrakcí, které Vám k ničemu nebudou...

Ano, máte pravdu, to musím udělat sama, jinak zůstane u abstrakcí...........

Děkuji Vám.......

Zdraví Atrea

Je šílené, že mámy a tátové jsou denně od rána do večera v práci.

Za tmy odcházejí a za tmy přicházejí domů.

Jak potom může vypadat taková výchova dítěte?

Vnímám 8 hodinovou pracovní dobu jako teror na rodičích, na rodinách, na svěřencích...zaměstnanecký poměr jako cílený rozvrat rodin a výchovy mladé generace, dětí!

Dokud bude člověk od nevidim do nevidim v práci, nemohou fungovat rodiny.

V době, kdy robotizace pracovišť a automatizace výroby je úplně noprmální, stále přetrvává 8 hodinová pracovní doba a 42.5 hod týden. To je nelidské a zrůdné. Možná tak půl den v týdnu, kdyby dva půldny...ale takhle je to státem řízený rozvrat rodin!

Jak nejlépe začít se zkrácením pracovní doby? Všem říci, že se bude pracovat o dvě hodiny denně méně? Ale co provozy nepřetržité?

Rukopis Zelenohorský ve svém úvodu vypráví, že naši předkové (staří Keltové) žili v kmenovém sociálním uspořádání zvaných „čeledoj“. I když pracovali od rána do večera, byli stále doma i se svými dětmi a při práci je vychovávali.

Tak zvaná „vozová hradba“ nebyl vynálež husitů (Žiškův), ale tradicí starých Keltů (čeledínů), kteří své rodiny brávali sebou i do bitev. Přijeli na vozech a ty sestavili do hradby. Za hradbami byli staří, ženy a děti, které během bitvy dodávali „munici“ (kameny, oštěpy, šípy aj.) a ošetřovali raněné. Muži bojovníci bojovali před hradbou, za níž se uchýlili když prohlráli...

Podobně fungovaly ještě tak zvané „cechy“, sdružující po dámácku pracující remeslníky...

To, co roztrhalo rodinu a výchovu vůbec se jmenuje „továrna“!

Továrna toto zlo umořňuje za účelem koncentrace veškerého zisku do rukou továrníka. Pokud je továrna v rukou podílníků (keltských čeledoj), odpadá parazitní továrník a narůstající získ se projevuje v poklesu nutné délky pracovní doby a tedy nárůstu doby trávené v rodině.

Dnešní úroveň industrializace odůvodňuje délku pracovní doby zhruba na 4 hodiny týdně. Nenažraný továřník však vyžaduje 24 hodin denně! Proto ve svých továrnách nahrazuje lidi roboty a hledá „vědecký“ způsob likvidace nepotřebných jedlíků (nezaměstnaných)...

Nepřetržitým provozem je například „kadibudka“. Proto se v ní „zaměstnanci“ nepřetržitě střídají...

Na Reprezentantu lidství je v levém rohu nahoře prý tzv. Humor....

Proč Homor? Boj dobra a zla, pravdy a lži. 1. a 2. Světová válka, další války....miliony mrtvých...., genocida bílé populace v Evropě, genocida křesťanské populace atp....a jak s tím jde dohromady humor?

Boj Lucifera s Ahrimanem a s Kristem? Všichni tři se mezi sebou perou? Tedy jako ti dva s Kristem?

A co jako Humor? Jaké je jeho místo? To Humor snad má nějak odlehčit?

Viděl jsem fotku, jak někde vojáci stříleli zajatce, jednoho a mířili na něho pistolí a poslední okamžiky života se ten člověk, zajatec, odsouzenec na smrt usmíval na svého vrha, či jen tak, do objektivu, na svět.... co měl dělt? Bezmocný? Tak se usmíval....

I v životě, ten Humor vlastně nad zlem vítězí tím smíchem, ačkoli Humor zlo nemůže porazit, tak se mu směje do tváře. Shodí to zlo, ve smyslu zesměšní ho, zlehčí ho? Tak nějak?

Humor není zlo a zlo není humorné!

Humor je dán porozuměním, že nebylo porozuměno pravdě. Například:

„Více soch je sousoší, více žen je soužení.“

Humorné je také tendenční vyhýbání se pravdě. Například:

„Musel sem ji znásilnit, protože mi nechtěla dát dobrovolně...“

Proto je na sousoší RS „representant člověka“ (v Dornachu) tvář humoru zobrazena po pravici Lucifera (v horním levém rohu platiky), nikoliv vedle Krista, ani vedel cynického Ahrimana...

Pere se Lucifer s Ahrimanem. Kristus se nepere, ale projevuje se na kontrastním rozhraní mezi „práči“ (pracanty?), jako rovnováha mezi miskami vychýlených vah...

Humor může vyvolat úsměv, úsměv však není vyvoláván jen humorem...

Samotný humor zlo neporazí. Může však upozornit na zlo, na které jsme si jaksi zvykli jako na samozřejmost, či zákonnost...

Jak mohlo dojít k tomu,  ze současné zákonnosti vznikla vlastně nezákonnost. Normální člověk se nemůže dovolat spravedlnosti. Vyšetřování se protahuje, je ovlivněno vlivnými telefonáty a celkově se všude vše zametá pod koberec.

Ale vše je podle podle zákona. Vše je zákonné. Jak to? V čem je problém?

Kdyby nebylo „zákonů“, nemohli by být „nezákonnosti“.

Zákonnost a nezákonnost = dualita relativně kontrastních protikladů, vzájemně neoddělitelných jako den od noci.

Lze lapidárně říci, že „nezákonnost je zákonitá“!

Umělá „zákonnost a nezákonnost“ není totéž jako přirozená „spravedlnost a nespravedlnost“.

Zákony se neřídí ani sami „zákonodárci“.

Zákony jsou jen pro bezmocné.

Mocní utlačují bezmocné prostřednictvím „výkladů zákona“, které se řídí jejich mocí, takže je vše podle zákona.

V čem je problém se dočtete v metodice TSO...

No mám to pěkně domuchlané.............

Zdraví Atrea

Absolutno netvoří SEN, ale život. Na zemi tvoří ,,Matrix"...

Samotná iluze absolutna (vnější/vnitřní) je tendencí k relativnu, danou uzavřením proudu podstaty absolutna (VŠE a NIC) do uzavřeného obvodu (v průřezu do obvodu kružnice). Není to tedy tendence ke snu, ale k uzavírání obvodu, jíž je dán sen absolutna (relativní iluze).

Duální sen absolutna (relativní iluze vně/uvnitř) je však ve své absolutní podstatě absolutně a nulový (0), má jen relativně nulovou (0) iluzorní délku obvodu...

Narůstání od počátečního obvodu (0) relativně duálním stupňováním (všestranně velké/malé) již není iluze, ale relativně reálným vývojem konkrétních paprsků sil, jež jsou téže podstaty, jako nulový obvod (0). Iluze (vnější/vnitřní) se od počátečního obvodu (0) postupně vzdaluje tak, že je na obě strany posouvána konci všestranně narůstajících sil (Nebe/Země). Odtud mezhvězdná temnota (vnější iluze) a temnota v nitru Slunce (vnitřní iluze).

Naše planetární Slunce je středo-bodem našeho reálného vesmíru. Tento středo-bod (Slunce) však není „akademický žhavý šutr“ (či chcete-li „žhavý prd“), ale tímtéž (v malém), co výchozí obvod kružnice...

V nitru stébla paprsku světla musíme rozlišovat dvojí světlo. To, co prozařuje ven a dovnitř, je „odražené“ fyzické světlo a to, co je anulováno ve spáře mezi vnější a vnitřmí fyzickou světlostí je příčina fyzického světla, je duchovní světlo (obvod kružnice).

Paprsek fyzického světla (vnější/vnitřní) je opravdu nosičem světla duchovního (anulovaného), je světlonošem, Luciferem!...

Paprsek fyzického světla (vnější/vnitřní) se nijak nemísí s iluzí temnoty, ale pouze jí proniká jako nůž máslem, takže vytlačuje temnotu do stran (vně/uvnitř). Proto biblická temnota (iluze) světlo nepřijala (nesmísila se s ním).

Temnota se mísí se světlem jen pokud není všeobecnou iluzí temnoty (mezihvězdná temnota, či temnota Protizemě), ale jen je-li reálným konkrétním stínem. Jen do stínu může paprek světla prozařovat a měnit jeho tmu v tak zvaný „šerosvit“ (biblické jitro a večer, ale také doména obrazů Leonarda da Vinci, „objevená“ patrně českou gotickou malbou, viz: Mistr třeboňského oltáře)...

Ego je dáno mnohostí koncentrovaných konců vnitřních (malých) paprsků světla. Vnitřní temnota ega je táž jako „temnota vnitřního obsahu Slunce“ (viz sluneční skvrny). Toto temné ego drží opratě (konce paprsků světla) celého našeho vesmírného prostoru (hvězdy). Temnota ega tedy není anulovaným duchovním světlem (0), ale iluzí vnitřní temnoty (Filoláova Protizemě)...

Lidké ego musí být odvráceno od temnoty „Protizemě“ ke Kristově světlu betlémské hvězdě Nebe/Země...

Pochopila jsem to dobře?

Zdraví Atrea

Ano, relativno (náš svět) je relativním projevem absolutna.

V duální podstatě relativna se projevuje pra-podstata absolutna sama o sobě.

Protože projev není tím, co se projevuje, nemůže se výrok Ježíše Krista („Já a Otec jedno jsme“) týkat rovnosti relativního projevu s projevujícím se absolutnem, ale jen světa relativních projevů.

Vnitřní konec „Já“ (střed prostoru Země) a vnější konec „Otec“ (tvar prostoru = tvar mezikruží Nebe), jedno jsme.

To znamená, že na obě strany (vnější/vnitřní) platí:

„Já jsem počátek i konec“ = alfa i omega (0 = 0).

Zevně/vnitřně platí:

Vnější konec (/) Otce = počátek (/) = vnitřní konec (/) Já.

(Vnější 0) = (počáteční 0) = (0 vnitřní)

0 = 0 = 0

Na počátku (0) oba konce (vnější 0 a vnitřní 0) splývaly s počátkem (0), takže platilo:

iluze/0/iluze (vnější/vnitřní)

Paprsky betlémské hvězdy, roznesly na obě strany (vně/uvnitř) počátek (0) jako dva jeho konce (0-0-0), přičemž s prostorem mezi oběma konci souvisí také počáteční iluze, která se v původní podobě rozestoupila, v prostorové podobě se však stala „Májou“:

iluze 0-0-0 iluze = iluze/-/-/iluze = iluze/Mája/Mája/iluze

Jako Mája se iluze stala objektivní součástí relativního prostoru (viz například iluze protipohybu krajiny a klidu jedoucího vlaku, iluze perspektivy aj.).

Jako Mája je však iluze jen součástí relativního prostoru. Na žádný způsob není součástí relativního času.

Iluzi podléhá jen relativní prostor, nikoliv relativní čas...

Skutečnost, že čas není iluzorní nedává akademickým sedmilhářům teoretické vědy spát. Oni chtějí zrelativizovat (zpochybnit) totálně všechno relativní. Tedy také nezpochybnitelný relativní čas a jeho absolutní prapodstatu (věčnost). Odtud akademické subjektivní iluze (teoretické učení) nekonečna „teorie množin“, Myšpulínův kvadratický čas (sekunda na druhou), Einsteinovy „teorie relativity“, čas jako „čtvrtý rozměr“ nebo popírání existence času vůbec...

Kdybychom si z relativního prostoru odmysleli objektivní iluze (Máju), vůbec bychom svět relativních projevů nemohli vnímat a reálně logicky mu porozumět. Jen si pokuste představit jízdu vlakem bez příslušných objektivních iluzí, nebo krajinu bez perspektivy. Vůbec se Vám to nepodaří!

Mája je krásná!

I sama realita se jí odívá „Ma-rí-ja“!

Kdyby relativní realita nebyla současně objektivní iluzí (Májou), nemohla by vůbec existovat. V pouhém čase, by si jí nikdo nemohl ani všimnout, takže by se v okamžiku svého vzniku ihnet zase rozpustila v absolutnu...

Učení, že „Já je reálné a vše ostatní je iluze“ je učením „advajty“ (učením Maharišiů).

Je to jdednostranné pojímání reality jen z hlediska relativního času, při současném ignorování relativního prostoru, bez něhož by se „já“ (střed prostoru) nemohlo vůbec vyvinout...

Mají být děti vedeny k čestnosti a dobrotě srdce? Jak?

Příkladem. Ve škole je kolektiv, společenství žáků RS hovoří o tom, že každé společenství, i třebas nahodilé, v autobusu, vlaku, má svého ducha, svoji bytost....třeba po nějakém semináři, nějaké přednášce či dvou denním kurzu je vnímat, že je tam něco někdo navíc, a to je ten duch společenství? Ve škole ta bytost, duch je více se vyvíjející s tím kolektivem. A v něm by se měly věci řešit čestně, poctivě....učitelé by měli být vzory, jak zatočit se lháři a nepoctivci?

Je dobré vést děti k nějaké hrdosti, třeba na školu, na město  = obec či národ? Nebo na to, že jsme křesťané a běloši?

Aby se to nepřesmyklo na pýchu, domýšlivost, ješitnost....namyšlený egoismus...

Jaký je rozdíl mezi tím, že je člověk hrdý (na co?)  a tím, že má rovnou páteř a je to čestný člověk?

On čestný člověk, nemusí být hrdý. Nemusí mít vztyčenou hlavu a přesto je čestný. Bojuje a není hrdý.

Ten čestný a hrdý navíc má ještě jakousi jinou hodnotu, co to je? Lidství? Lidskou důstojnost? Ale to i ten čestný, ne?

Děkuji za odpověď...

Aby mohly být děti vedeny k lidkosti, je především nutné odstranit ze škol nepoctivost myšlení teoretické vědy (hromadného akademického ducha), jež pak přestane rozvracet rodinu a myšlení rodičů...

Pedagog musí být především morálním a mravním vzorem!

Morální a mrvaní rodič a pedagog (autorita) vede děti mj. k oprávněné hrdosti na rodinu, obec, město a národní kulturu (její historii atp.) a k uznávání týchž kvalit u jiných lidí.

Oprávněně hrdý (morální a mrvaní) člověk nosí vztyčenou hlavu, ať se děje cokoliv! Nikdy hlavu před nečestností neskloní a nenutí k tomu jiné...

Nejvyšší hodnotou morální mravnosti čestných a hrdých lidí je „lidskost“ (pravda, individuální svoboda a láska = křesťanství)...

Jaká to je „oprávněná“ hrdost (se vždy vztyčenou hlavou) na rodinu, obec, město a národní kulturu?

Jak se liší hrdost od egoismu a namyšlenosti, pýchy, suverénnosti, pohrdání druhými?

Lidskost je touha po pravdě, poznávání pravdy, konání ve smyslu pravdy, které vede ke svobodě? Lidskost má jako svůj ideál individuální svobodu? Jak s tím souvisí láska? Především, jak lásku pojímáte jako synonymum křesťanství?

Hrdost učitele na to, že své žáky neohlupuje teoriemi (subjektivními iluzemi), ale naopak je něčemu reálně logickému učí, je oprávněná hrdost.

Oprávněně hrdý učitel nosí hlavu vždy vztyčenou (ať se děje cokoliv), přestože je skromný.

Naproti tomu teoretický „pa-učitel“ je buď neoprávněně hrdý (nosí hlavu falešně vzhůru) nebo neoprávněně skromný (nosí hlavu sklopenou, pod tíhou svých špatných skutků)...

Oprávněná hradost vyniká tím, že své okolí převyšuje, skromně se však k němu sklání (pomáhá mu).

Neoprávněná hrdost „vyniká“ tím, že své okolí ponižuje (například oblbováním, útiskem aj. = ďábelská pýcha, satanské pohrdání atp.)...

Kapka vody rozpuštěná v moři nemůže milovat sama sebe, protože neexistuje. Nemůže milovat ostatní kapky, protože také nejsou. Může milovat moře?

Může člověk milovat lidstavo (moře lidí), nemiluje-li jednotlivé lidi (kapky)?...

Kapka deště nemůže milovat sama sebe ani ostatní kapky, protože si je ani sebe neuvědomuje (nic o sobě a o nich neví).

Abychom mohli milovat, musíme nejdříve pozat sami sebe a ostatní lidi. Musíme poznat pravdu, že my i oni individuálně existujeme a společně představujeme lidstvo (= jednota mnohosti jednotlivců). Bez jednotlivců (jejich součtu) není lidstva.

„Nekonečné lidstvo“ bez konečného součtu jednotlivých lidí je asociální subjektivní iluze akademické „teorie množin“...

Jsou-li jednotliví lidé dáváni násilím (státem) či oblbováním (akademií „věd“) dohromady, je jejich vědomí jako kapky rozpouštěné v moři.

Abychom mohli milovat, musíme nejen poznat pravdu, že individuálně existujeme, ale musíme existovat také individuálně svobodní (nikoliv ve státě, ale v TSO)!

Teprve potom můžeme být lidští, milovat jako opavdoví lidé (desátá hierarchie)...

Láska se projevuje svobodnou obětí (darem atp.)!

Znáte nějakého boha, který by lidem obětoval sám sebe?

Víte o něm. Jmenuje se Ježíš Kristus!

Láska je synonymem „kristovství“, synonymem křesťanství, synonymem lidskosti!...

Absolutno je podstatou VŠEho a NIČeho. Vše i NIC je tu v podstatě. Absolutní podstata není relativním projevem ničeho, není ničím relativním, není ničeho relativní podstatou.

Protože absolutno je pra-podstatou všeho relativního, je mj. také pra-podstatou relativní negace (NE).

absolutno = absolutní podstata = pra-podstata relativna

Mimo absolutní podstatu existuje ještě relativní podstata:

absolutno = pra-podstata relativní podstaty...

Protože absolutně je VŠE a NIC ve své podstatě neoddělitelné, týká se oddělování v pojmu „pod s tata“ jen relativní podstaty.

Představte si současnou dualitu Nebe/Země jako planetární soustavu:

Zemi jako kruh = sféra vnitřních planet (Merkur, Venuše, Slunce)

Nebe jako mezikruží nad kruhem Země = sféra vnějších planet (Mars, Jipiter, Saturn + Sféra stálic)

Mezi oběma sférami je obvod kružnice nulové spáry počátku (/) Nebe/Země, po němž krouží Zeměkoule se svým Měsícem.

Kružnice (0) spáry počátku (/) je mezi tvarem kruhu Země (sféry vnitřních planet) a formou mezikruží Nebe (sféry vnějších planet + Sféra stálic).

Mezikruží Nebe je na své vnitřní straně ohraničeno formou a na vnější straně tvarem (Otcem na Nebesích). Nad tvarem Otce (mezikruží) je ještě forma okolí prostoru Nebe/Země, to je forma neprostoru zvaná Lillith (hrana obřízky NIČeho co NENÍ). Nad formou neprostoru (Lillith) je iluze prostoru, kterou se domíváme „vidět“ jako mezihvězdnou temnotu, do níž naši akademičtí hvězdáři čumí svými hubellovskými dalekohledy a objevují tam Mišpulíny a jiné vyšpulené myši (své bludné myšlenky).

Prostor mezi Lillith a slunečním středem duálního prostoru je vyplněn silovými paprsky světla éterné hvězdy a vším, co je z podstaty světla ještě vytvořeno (utvářeno a formováno). To vše utvořené z podstaty paprsků světla (stupňovaných z obvodu kružnice počátku, z NIC co JE) je relativním projevem absolutní pra-podstaty. Protože však projev není tím, co se projevuje, není v relativní podstatě ani špetka pra-podstaty, ale jen její obraz. Podobně v zrcadleném obraze není ani špetka toho, co se v něm zrcadlí.

Cituji: „Když NIC co JE tvoří doslova z NIČEHO (z NIC co NENÍ), z iluze...“

Reaguji: Zde je chyba v představě.

NIC co JE (obvod kružnice počátku všeho relativního) tvoří vše relativní samo ze sebe (silovými paprsky světla, které jsou z něj na obě strany stupňovány), nikoliv z NIČeho co NENÍ (z iluze mezihvězdné temnoty).

NIC co NENÍ (temnota iluze) je využíváno jako kontrast ke světlu NIČeho co JE, aby realtivno mohlo být viditelným kontrastním projevem:

„Oddělil Bůh světlo od tmy!“...

Chybná je také úvaha, že iluzi si může „uvědomit“ již „vědomí samo o sobě“ (absolutní podstata vědomí). Je-li vědomí samo o sobě, pak přece nemá předmět vědomí.

Iluze může mít jen relativní vědomí.

Úvaha o vytváření iluze samotným vědomím je jednotranná. Iluze jsou relativně dvojí:

objektivní iluze = iluze vnímání = například mezihvězdná temnota

subjektivní iluze = iluze úsudku = například teorie (teoretická věda)
Omyly jsou tu opravdu dány pojímáním NIC co JE jako obvodu kružnice odděleného od absolutna.

Pokud obvod kroužení pojmeme jako pra-podstatu relativního strouhátka na tužky, pak jde pořád o proudící absolutno. Pokud ho však pojmeme jako pra-podstatu podstaty relativního vědomí, pak je to sice stále ještě proudící absolutno, to si však současně neuvědomuje samo sebe reálně jako součást absolutna, ale iluzorně jako předěl (/) mezi vnější a vnitřní iluzí (Nebe/Země).

Proud pra-podstaty vědomí (obvod kružnice) je tedy součást absolutna, která má současně sen (podlehla iluzi) duálního (relativního) předmětu vědomí. Tím předmětem vědomí není samotný předěl (0), ale rozdělená luze (vnější/vnitřní).

No a tím jsme se konečně probloudili k tendenci absolutna k relativnu...

Z uvedeného je zřejmé, že tedndence absolutna k relativnu je samovolná, nikoliv „potřebou projevit se“...

7 duálních pádů české mluvnice (to v závorce je latinsky) skutečně souvisí s pádem (do podstaty relativna). Duch absolutna se v relativnu NE+projevuje jako kroužíce NIC co JE, ale být takto (poznáním sebe sama) teprve potvrzen (ANO+obvod kružnice NIC co JE = princip jablka).

Tzv. „česká mluvnice“ je božsky geniální přenesení (tsranslatio regni) cyrilo-metodějské moravské liturgie do Čech (vývoj nutnosti ve 14. zastaveních „subjekt+objekt“ při nesení kříže atp.), do řeči lidí (mluvnice)...

Není mi zde jasná jedna věc:

Říkáte, že tendence absolutna k relativnu je samovolná.

Z předchozí diskuse o erozi vyplývá, že tendence relativna k absolutnu je rovněž samovolná...

Tím jsme ale vlastně nic nevyřešili. Tím jsme řekli, že se v podstatě vše děje samovolně, čímž ignorujeme bytosti za tím stojící..... nebo mi jen něco uniká? Prostě mi nesedí, že by se vše dělo samovolně.

Řekneme-li, že proud pra-podstaty vědomí je součást absolutna, která má současně sen duálního relativního předmětu vědomí, tak tím ale není vyřešeno, proč ke snění vlastně došlo. Bez té potřeby snění se mi jeví jako nemožné, aby to vůbec nastalo.

Vezmu to na příkladu člověka: Může se nám zdát, že sen nastává samovolně - jako když "samovolně" - únavou - usne člověk a sny v jeho vědomí vystupují jaksi samovolně, samy od sebe. Ale to je přece iluze... Sny se neobjevují samovolně. Je k nim přece nutná předcházející vědomá aktivita, která vyústila v potřebu spánku, což vyústilo ve snění. Spánek nenastává smovolně, ale s konkrétní příčinou, stejně jako následný sen. Takže i tak zde vidím onu potřebu, která ke snění nakonec vede. Bez ní by k němu nedošlo. A potřeba spánku je projevem bytostí temnoty, budujících bytostí, jako je světlo vědomí projevem bytostí odbourávajících...

Střídání spánku a bdění se v našem životě přece neděje samo od sebe, ale je podmíněno konkrétními zákony, které jsou projevem konkrétních bytostí. Samovolné se může zdát toto střídání jen tomu, kdo tyto bytosti a jejich projevy nebere v úvahu, ne?

Samovolná tendence absolutna k relativnu = iluze (sen).

Samovolná tendence relativna k absolutnu = eroze.

Kdyby zůstalo jen u samovolných tendencí, existovalo by pouze proudící absolutno (absolutně VŠE a NIC) se střídavě vznikajícími a zanikajícími relativními iluzemi (vnější/vnitřní) v absolutní podstatě vědomí.

Samovolné zanikání (eroze) samovolných relativních iluzí (snů) by nikdy nedovolilo vznik světa relativních projevů, kdyby tu tvořivě nezasahovalo relativně procitající vědomí Stvořitele, nejen tvořícího, ale od počátku také neustále bojujícího s erozí (Ničitelem) jako Udržovatel.

Tato Trojnost vědomí řeší všechno!

Nemusíme tedy propadat bezradnosti teoretické „vědy“ a uchylovat se k tautologickým teoriím typu: „To samo!“...

Otázka, proč k relativní iluzi (snu) v absolutnu vlastně došlo, je otázkou proudění absolutna, jež nahodile uzavřeno do obvou vyvolává iluzi relativního rozdělení na vnější/vnitřní.

Samotné proudění absolutna je dáno tím, že absolutno není ani v relativním pohybu, ani v relativním klidu.

Absolutní proudění = není relativní pohyb či klid

To znamená, že o potřebě relativního snění v absolutnu nemůže být řeč...

Únava není samovolná (= následek námahy, například nudy)!

Ani sny absolutna (iluze vně/uvnitř) nevznikají samovolně, ale následkem uzavření absolutního proudění do obvodu.

Iluze, že sny vznikají samovolně = subjektivní iluze (teorie)

V protikladu k subjektivní iluzi pak můžeme iluzi absolutna (vně/uvnitř) pojímat jako iluzi „objektivní“.

Potřeba snění (iluze) se týká jen subjektivních iluzí (teorií), nikoliv iluzí objektivních. V absolutnu není nijakého individuálního subjektu, ten musí teprve vzniknout relativně...

Světlo vědomí = projev bytostí odbourávajících (= obřezávajících).

Světlo = ve spáře = světlost spáry = paprsek světla (viz blesk)

Temnota spánku = je projevem bytostí erozivních (rozpouští obourané).

Střídání spánku a bdění = střídání NE+vědomí a ANO+vědomí = ryze zákonitost světa relativních projevů = osobní

Tendence absolutna k relativnu (iluzi) a obráceně je samovolná = neosobní (všeobecné)

Zde je patrné, jak blízko blizoučko můžeme být pravdě a přesto to pravda není:

Pravděpodobné = NE+pravdivé

Akademické nekonečné přibližování k pravdě v tak zvané „konvergentní řadě“ je „vědecky“ propracovaná metoda, jak se pravdě spolehlivě vyhnout!

Z Trojnosti Vám vypadl „Stvořitel“:

vnější//vnitřní = mezikruží / 0 / kruh

Stvořitel/Ničitel/Udržovatel (Brahma, Šiva, Višnu).

Otec/Duch sv./Syn

Tvar Otce (mezikruží) je v ženském lůně Lilit (forma iluze okolí tvaru).

Duch sv. (placenta) je v mateřském lůně spáry (//).

Tvar Syna (kruh) je v mateřském lůně Ducha sv. (formy placenty).

Tvar Krista je v mateřském lůně středo-bodu kruhu (Syna, Slunce)...

Zmp ;”...Kružnice (0) spáry počátku (/) je mezi tvarem kruhu Země (sféry vnitřních planet) a formou mezikruží Nebe (sféry vnějších planet + Sféra stálic)....” - Takže se dá říci, že makrokosmická spára je vzdušný obal Země?  Vzduch => v /ve spáře/ -z /z absolutna/ -”duch” kroužící nad vodami?  Jakoby to písmeno,znak:  “Z” naznačovalo : horní horizontála - ; vnitřní forma nebes , střední diagonála /; Duch. A dolní horizontála _ ; tvar Země...Nebo,když si pro lepší představu pomůžu proměnou vzduchu na mlhu jak mléko, tak vnitřní forma té mlhy těsně ulpívající na tvaru Země, tak ta spára je mezi nimi?  Nebo tu spáru řešíme z duchovního hlediska a já ji pořád marně hledám ve fyzičnu, kde je anulovaná?

Zmp ;”Proud pra-podstaty vědomí (obvod kružnice) je tedy součást absolutna, která má současně sen (podlehla iluzi) duálního (relativního) předmětu vědomí. Tím předmětem vědomí není samotný předěl (0), ale rozdělená luze (vnější/vnitřní).”

• 
  

  Uf, že jsme se k tomu dobloudili, díky :-)  A z toho už mi vyplynul jen dotaz ; Tzn.,že relativno, svět relativních projevů je snem absolutna, té jeho kroužící součásti- NIČeho co JE?

  
  

Ale proč se nám jeví tak reálně ? … A čím bude člověk dále ve vývoji, v tím větší míře bude moci přetvářet tento sen-svět relativních projevů?  Z přednášek RS je patrné, že obrovský vliv na fyzično budou mít i ti nepokročilí, řekněme služebníci temnoty - Proč?  Čeho je relativním opakem fyzický svět- duchovního světa, resp. je zevním projevem duchovních bytostí?  Nebo vzhledem k pojmům VŠE a NIC je fyzično opakem NIČEHO relativního nebo absolutního?  a lze říci že fyzický svět je “jenom” NĚCO?

„Země“ je název:

- čtvrtého živlu (oheň, vzduch, voda, země)

- planety (zeměkoule)

- sféry vnitřních planet (Merkur, Venuše, Slunce)

- vesmíru, prostoru manvantary Země (sféry vnějších a vnitřních planet)

Spára (/) počátku (0) Nebe/Země je oběžnou dráhou planety Země (zeměkoule) kolem Slunce.

Samotná planeta Země je zmenšeným planetárním modelem celého našeho vesmíru, ohraničeného na jedné straně (vně) Sférou stálic a na druhé straně (uvnitř) Sluncem. Zmenšený planetární model počátku Nebe/Země (planetární obvod kružnice) tedy musíme hledat na ideálním kulovitém povrchu planety Země. Ten ovšem neodpovídá zemskou rotací zploštělému (čočkovitému) povrchu „zeměkoule“, jejíž výrazné zploštění svádí:

- praktické zeměměřiče k představě ploché Země

- teoretické podvodníky k falšování (zaokrouhlování) povrchu Země na satelitních fotografiích...

Relativno je původně počátečním snem (iluzí vnější/vnitřní) absolutní podstaty vědomí (NIC co JE), uzavírající svůj proud do obvodu kružnice (0). Tento původní stav (iluzi) relativna můžeme nazvat „akt stvoření“.

Po něm však následuje relativně duální vývoj v podobě stuňování (vnější/vnitřní) silových paprsků světla na obou stranách obvodu kružnice. Iluze vnější/vnitřní se tak vyvíjí v realitu světelné hvězdy (vnější/vnitřní), kterou můžeme nazvat „betlémská hvězda“ (makrokosmický člověk).

V pokračujícím sestupném vývoji se světlo rozpadá na „prach země“ (hmotu), jímž je naplněn planetární vývoj i vývoj mikrokosmického člověka (v manvatarách: Saturn, Slunce, Měsíc, Země). Potom následuje vzestupný vývoj (manvantary: Země, Jupiter, Venuše, Vulkán)...

Ve vývoji nepokročilí lidé a duchové temnoty (zla) vůbec budou mít vliv na fyzično, neboť jak tu (v diskusi) bylo již řečeno, žádná síla se bez překážky (působiště síly) nemůže relativně projevit. To, co se na překážce relativně projevuje jako velikost síly, je bez překážky pouhým absolutním „prouděním“ (NIC co JE), zvaným mnohými „energie“.

Energie = absolutní NIC co JE (absolutní podstata vědomí)

Síla = relativní duch (světlost podstaty paprsku relativního vědomí)

Působiště síly = relativní duch odporu (temná podstata relativního vědomí)

Svět = světlo

Duchovní svět = svět duchů světla a temnoty

Fyzický svět = prach země = plnost relativních projevů

VŠE a NIC = absolutní, nebo relativní (duchovní či fyzické)

Relativní NĚCO = analytický předmět smyslového vnímání a chápání vjemů fyzického světa myšlením

Relativně VŠE = syntetický předmět duševně-duchovního myšlení (chápání vnímaného)

Nějak zde nevidím žádnou zmínku o duši........

Nerozumím definici SÍLY=relativní duch (světlost podstaty paprsku relativního vědomí)....

Pod pojmem paprsek si představuji tyč, pod světlostí tyče si představuji otvor v tyči (např. bambusová tyč).

Světlost tak chápu jako vnitřní formu relativního ducha a tedy individuelní duši podstaty paprsku relativního vědomí.

Z toho mi vyplývá, že SÍLA=relativní DUŠE (světlost podstaty paprsku relativního vědomí).

Vedle světa duchovního a fyzického je také ještě svět duševní, nebo se o duševním světě nedá mluvit jako o světě ?

Děkuji za objasnění.

Duše je dána relativní formou, na rozdíl od těla, jež je dáno relativním tvarem. Duch je počátkem (nad vodami) Nebe/Země, ve spáře mezi formou a tvarem.

Konstruktérem relativních tvarů a forem je duch, který na počátku jen obřezává iluzi (vnější/vnitřní = forma/tvar). Až v pozdějším vývoji se forma může projevit plně jako tvar. Tělesný tvar je naplněn světlem, duševní forma je otvorem v obsahu tvaru (v astrálním těle). Duše je tedy relativním „výtvorem“ (otvorem), pozdějším než tvar těla. Proto je Eva (duše Adama) produktem pozdějšího vývoje, než první člověk (bezejmenný muž)...

Pod paprskem světla si správně představujete „dutou trubku“ (rouru), formu světlosti tvaru bambusu či rákosu (srovnej biblické „rákosové moře“).

Obsah světlosti je tvar ducha (NIC co JE), duchovní podstata vědomí.

Síla = vystupňovaná míra paprsku světlosti

Z venčí je paprsek síly tělesným tvarem, z nitra duševní formou a v lůně formy tvarem podstaty obsahu světlosti, vědomím ducha.

Odtud trichotomie „tělo, duše, duch“.

Svět tělesný, duševní, duchovní...

Říkáte, že Konstruktér na počátku jen obřezává ilusi (sen absolutna). Je toto obřezávání onou tendencí k ničení iluse? Pak bych řekla, že v této tendenci je také síla k ničení (NIČITEL) a ta narůstá tou měrou, jakou síla ducha naráží na odpor Iluse, která sice sílu nemá, ale nese v sobě tendenci se udržet (UDRŽOVATEL), jako takové doznívání tendence absolutna k relativnu (ve snu absolutna).

Počáteční obřezávání iluze (vnější/vnitřní) je tendencí absolutna k relativnu, nikoliv k ničení iluze...

Objektivní iluze nelze ničit, ale je překonávat (nepodléhat jim, uvědomovat si je). Jedeme-li například vlakem, tu máme iluzi, že náš vagon stojí zatímco okolní krajina ubíhá kolem (v protisměru jízdy). Jak bychom měli tuto objektivní iluzi zničit? A co bychom tím získali?

Porozumění této objektivní iluzi posiluje ducha, jenž se tím stává schopným k ničení subjektivních iluzí (např. k zahození iluze Einsteinovy teorie relativity)...

Objektivní iluze (tvar a forma Máje) je nedílnou součástí relativity, její objektivní reality...

Představíme-li si paprsek světla jako stéblo rákosu, pak jeho světlostí (světlem) není těleso (tělo) stébla (vnější tvar těla a vnitřní forma duše), ale tvar obsahu světlosti (ducha) v lůně stébla (v průřezu v lůně mezikruží). Stéblo rákosu (tělo a duše paprsku světla) je vnitřním světlem (duchem) rozzářeno, takže svým tělesným světlem (zářením) osvětluje také své okolí (srovnej blesk). Protože rozzářeným tělesným světlem osvětluje také své nitro (tvar vnitřní světlosti) je vlastně světlo ducha anulováno ve spáře mezi rozzářenou formou stébla a tvarem vnitřního rozzářeného obsahu světlosti stébla...

V principu je Trichotomie jednoduchá, na pochopení však velmi obtížná, zejména díky akademickým subjektivním iluzím, jež jsou nám po celý život nalévány do hlavy...

Cituji ; “VŠE a NIC = absolutní, nebo relativní (duchovní či fyzické) “ - Tzn., že relativní VŠE a NIC , tak VŠE lze pojímat v duchovnu zkrátka jako VŠE co tam je a  NIC jako spáry mezi tím co tam je. A obdobně ve fyzičnu lze relativní VŠE pojímat jako VŠE vnímatelné fyzickými smysly, veškerou hmotu  a  NIC opět jako spáru mezi relativní plností (hmoty)  a vnější prázdnotou,např. mezi povrchem Země a formou vzduchu..?

Relativní NĚCO pak jako analytický předmět smyslového vnímání , tedy např. strom..?

Ale jak může být ;”Relativně VŠE = syntetický předmět duševně-duchovního myšlení (chápání vnímaného)”?  - ten syntetický předmět je relativně VŠE v tom smyslu jako že to je poznání  všeho relativna v principu?

Zde si stále musíme uvědomovat rozdíl mezi absolutním a relativním VŠE a NIC.

Absolutně reálně logicky platí: VŠE = NIC:

VŠE co JE absolutní = NIC co JE relativní

Relativně reálně logicky platí: VŠE/NIC

VŠE co JE relativní / NIC co JE relativní (např. děravý kruh = mezikruží)

Relativně iluzorně platí: VŠE = NIC:

VŠE co JE zdánlivé = NIC co NENÍ reálné logické (absolutně či relativně)...

Absolutno není relativně „duchovní opak fyzického“!

Tak jako je fyzické duální, plné/prázdné (děravý obsah kruhu = hrnec), tak je také duchovní duální, plné/prázdné (= duchovně-duševní).

Proto RS praví, že astrálno vytváří dutiny...

Z uvedeného je zřejmé, že duch (obvod kružnice) ve spáře duality (vnější/vnitřní) je jen v relativnu (duchovním i fyzickém). V absolutnu není (je rozpuštěn)! Proto absolutno nelze jen tak beze všeho nazývat „duchovním“!...

Ano, „strom“ je analytický předmět nímání = NĚCO!

Chceme-li pomocí „stromu“ vyjádřit VŠE, tu řekneme:

„les“ = podobenství chaosu = VŠE neuspořádané.

VŠE neuspořádané (les) nepoznááme syntetickým myšlením, ale obvykle vnímáme chaoticky.

Rekneme-li:

„sad“ = podobenství řádu = VŠE uspořádané = „ráj“!

VŠE uspořádané (sad, ráj) poznáváme vzácným syntetickým myšlením, jako VŠE uspořádané z mnohosti analytických NĚCO.

Předmětem analytického poznání VŠEHO uspořádaného není princip VŠEHO (abstrakce), ale reálně logické VŠE a NIC!...

Zřejmě nejsem schopen reálně logicky pochopit, že : “Absolutně reálně logicky platí: VŠE = NIC:
VŠE co JE absolutní = NIC co JE relativní “ - protože rovná se “=” chápu jako rovnováhu vah, z čehož lze udělat “absolutně reálně logický” závěr, že : VŠE co JE absolutní = NIC co JE absolutní. Přece absolutní VŠE co JE se nemůže rovnat relativnímu NIC co JE, ale pouze absolutnímu NIC co JE ve spáře mezi relativními protiklady, v relativnu.Absolutní VŠE co JE obsahuje NIC co JE, ale je v něm rozpuštěno. Uzavře li se v kroužení absolutní VŠE co JE do obvodu, jeví se v něm z pohledu relativna jako absolutní NIC co JE. Tím začíná vývoj relativního VŠE co JE a relativního NIC co JE mimo spáru…...(?)

A jestli se pletu, tak mě pošlete zas do první třídy na počátek.

Zapomínáte, že absolutno pojímáme relativními pojmy „VŠE a NIC“.

Proto jen absolutně platí, že:

VŠE a NIC = VŠE + NIC = (VŠE = NIC)

Absolutní VŠE co JE = absolutně NIC co JE

Aby nám z toho nešla hlava kolem, držíme se především pojmu absolutna v podobě VŠE a NIC. Jsou to však jen dva relativně opačné pohledy na totéž absolutno.

Rovnici „VŠE co JE absolutní = NIC co JE relativní“ jsem raději neměl vůbec použít. Chtěl jsem tím říci, že:

absolutně VŠE = NIC relativního

Ač je to správné, přece to i mě zpětně motá hlavu.

Ve světě relativních projevů je ve spáře (/) mezi relativními projevy (vně/uvnitř) absolutně anulováno (0) VŠE co je absolutní. To však můžeme jen předpokládat, protože ve spáře v podstatě NIC absolutního není. Ať je tam cokoliv, je to absolutně anulováno (0)!

Relativně evidentní je jen to, že ve spáře JE přítomný relativně anulovaný obvod kružnice (+píR -píR = 0), jenž je v podstatě jen NIC co JE.

U každého relativního pojmu absolutna nutně narážíme na rozpory. Absolutno je totiž absolutně nevyslovitelné, nepojatelné!

Pomocí relativních pojmů (VŠE a NIC) můžeme přijmout vědění o existenci absolutna jen jako „dar“ pána relativna (stvořitele), jak to napovídá druhý kryptogram RZ „mar dar“ (mar = aramejsky pán)...

Zkrátka s relativní rovnicí absolutna je spojeno příliš mnoho představ a myšlenek, v nichž člověk snadno zabloudí. Proto rovnici „VŠE = NIC“ nedoporučuji používat.

Vhodnější rovnice „VŠE co JE absolutní = NIC co JE absolutní“ však sama o sobě rovněž obsahuje rozpor, opět v podobě „VŠE = NIC“.

Proto skláním před pojmem absolutna Rukopisem Zelenohorským (RZ), v podobě „VŠE a NIC“, přestože „VŠE + NIC“ je spíše pojmem relativna „VŠE/NIC“ (VŠE vedle, nad NIC = v prostoru).

Relativní pojem absolutna „VŠE a NIC“ se zkrátka neobejde bez nezbytného výkladu. Jako pouhá relativní abstrakce je jen pojmem relativna.

Ve vztahu k absolutnu nemůžeme být víc, než jen žáky první třídy a to jen na jejím počátku, jen na počátku relativna, k němuž lze dospět jen zpětnou cestou (analytickým vylučováním všeho relativního). Právě proto je druhý kryptogram RZ „mar dar“ napsán obráceně „rad ram“.

Předtím je jen nultá třída samotného absolutna, kde bychom se rozpustili jako Ramakrišnova solná panenka v moři.

Potom následují tři třídy relativna (stupňování), v nichž se relativnímu pojetí absolutna vzdalujeme (ve prospěch relativna)...

Zkrátka, vůbec se nepletete. Na počátku první třídy to jinak není možné!

Onen druhý kryptogram RZ „mar dar“ lze pojímat také jako “moře darů” - moře relativních projevů..?

Ty tři třídy na cestě od absolutna lze pojímat jako ; 1.třída - manvantara Země, 2.třída - manvantara Jupiter a  3. třída - manvantara Venuše?  Vulkán,to už se neučí, to už se odpočívá. Nebo tam bude probíhat jakási konečná syntéza všeho dosud naučeného, poznaného, jako konečná rekapitulace, zopakování všech předchozích stavů,přičemž pro opozdilce už nebude možnost pokroku, protože ustrnuli, padli v kulisách vývoje předchozích vývojových stupňů - a to jejich opakování na Vulkánu skutečně nebude jejich poslední možností k vysvobození se?  Nebo se opozdilci znovu vrátí do 1.tridy - Země a budou to celé opakovat?  A  co při takovém návratu s časem - když už se to pro ně jednou (či vícekrát) událo, to nikde nebude uchována tato skutečnost,ani v akaše  pro ponaučení? … A  vulkánští opozdilci, ti co nepokročili, kdyby se naráz vrátili z Vulkánu na dnešní Zemi - působili by tady dojmem jako většina lidstva?  Na vulkánu, v jeho podmínkách jako strašný zlo, v podmínkách manvantary Země jako něco normálního…?

Kryptogram RZ „mar dar“ by mohl znamenat také „moře relativních projevů“, kdyby nebyl napsán pozpátku...

Tři třídy jsou před a tři po manvantaře Země. Manvantara Země je centrální a uprostřed ní se stal Logos tělem, Boho+člověkem (v RZ se dva bratři ve sporu o dědictví, Chrudoš a Staglav stanou jedním).

Před Golgotou měl dědičné právo (vývoje) jen starší bratr RZ (v duchu soudu falešných „přemyslovců“, o nichž není v RZ ani zmínka, ale naopak je RZ Přemyslovci vydáván za falzo).

Po Golgotě budou mít dědičné právo oba bratři (Bůh i člověk), v duchu Libušina soudu RZ (mystéra Matky).

Před manvantarou Země lze k absolutnu dospět jen analyticky, pozpátku proti času „rad ram“ (Měsíc, Slunce, Saturn).

Po manvantaře Země lze k absolutnu dospět synteticky, v čase „mar dar“ (Jupiter, Venuše, Vulkán). To však již musí být napsán „nový RZ“ (srovnej Nový zákon)...

Po Vulkánu Nebe a Země zaniknou.

S Jupiterem se opozdilci vrátí do 4. třídy, vznikne pro ně (vedle Jupitera) „nová Země“, kde budou moci svou ztrátu dohánět. Poslední šanci budou mít s Vulkánem. Kdo to nestihne ani tady, zaniká s Nebem a Zemí (s Vulkánem i s Akašou)...

https://www.youtube.com/watch?v=MEtIeEBXC9U

Pestrou podívanou poskytnou lidem na většině míst Země vesmírné úkazy, které budou pozorovatelné o víkendu. Na začátku přijde částečné zatmění Měsíce, pak se představí „československá” kometa 45P, která nese jméno jednoho z českých astronomů 20. století.

Neříkal jsem svůj názor!!

Jen jsem vás z prominutím zkoušel. Souhlasím, že pojem syn boží patří spíše do sféry babiček z první poloviny dvacátého století. Nyní by se hodilo spíše označení Mesiáš nebo správce zemského éteru... (boží miláček Michael)

Pojem „Syn boží“ patří mezi principy světa relativních projevů.

Pojem „Mesiáš“ patří mezi principy relativního vývoje...

A kde máme hledat ducha svatého? Je zakuklený v lidských duších relativního projevu?

Nebo je všude jako božská činná síla v relativním projevu?

Může být po levici otce jako součást trojice, nebo ho Otec bůh vykopl za vrata absolutna? (pořád lepší než, kdyby ho

shodil na zem jako Krista.)  že by byl duch svatý všechen relativní projev...  Co to je ten (tajemný) duch svatý?

Božská trojice je principem světa relativních projevů, který se zevně jeví jako Mojžíšovo stvoření Nebe/Země.

Nezdá se, že by jste k těmto božským principům pociťoval nějakou úctu...

Uctívám boha v sobě a na principy kašlu ( i když Kristus je férovej kámoš).

Jakou úctu k jakýmsi obřízkám, škvírám a uroborům?! JC uhodil přímo na hlavičku - i když jako důsledek své bludné cesty (uctívat boha - a ještě k tomu s malým b - v sobě je základ satanismu - viz LaVeyovu Satanskou bibli). (Tak to dopadá, když z Boha rekvalifikujeme na neosobního mechanika a jeho Stvoření na mašinu... Každý poctivý mystik Vám však řekne, že Bůh je ŽIVÝ a OSOBNÍ - a dkonce umí mluvit - viz "hořící keř"). Podle mne se Duch svatý projevuje jako naše vyšší já a SVĚDOMÍ - proto rouhání proti němu nemůže být nijak (nikým) odpuštěno...

Člověk se překlepne a už je z něho satanista, jak tvrdí Farizej Myšpulín.( doporučuji méně číst satanskou Bibli kámo)

Zajímalo by mě, jestliže má Bůh Syna, kde má Otce?, že by v ultra Elohím ústavu pro seniory?

(natož pak tchyni...) a co na říká adoptovaný Archanděl Michael?

Vaše komplikovaná otázka je téhož zrna, jako laická otázka kreacionistům:

„A kdo stvořil Boha?“

Evolucionistům bychom tuto otázku museli položit „odborně“:

„A z čeho se vyvinul vývoj?“

Obojí je otázkou po „původním stavu“. Jenže „laici“ i „odborníci“ se tu ptají donekonečna jako děti kladoucí své nekonečné „proč?“...

Evolucionisté k otázce původního stavu nemohou nikdy dospět, neboť freneticky popírají již Stvořitele relativně „prvotního stavu“ (stvoření, kreace).

Kreacionisté nemohou nikdy dospět ke konečnému stavu, neboť freneticky popírají vývoj (evoluci). Mají však pojem původního stavu, pojem „Bůh“.

Na nejapnou evolucionistickou otázku „Kde se vzal Bůh?“ (= kde se vztal původní stav?) však kreacionisté nedokážou odpovědět jinak než dogmaticky (bla, bla, bla), což dnešní myšlení přirozeně nemůže akceptovat. Ani sami kreacionisté by se tím neměli spokojit.

U původního stavu (absolutně nultého, nikoliv relativně prvotního stvoření) nemá smysl otázka „kde se vzal?“, ale jen otázka „jaký je?“

Díky duchovní vědě je v silách dnešního člověka nalézt na tuto otázku pravdivou odpověď. Je tu však akademický problém s poctivostí lidského uvažování. Odtud věčný spor kreacionistů s evolucionisty, ale také dané otázky JC...

Pane prof. Myšpulíne. Je jasné, že jste velká kapacita a kreativní šašek, ale neurážejte prosím Rudolfa Steinera.

Člověka, kterému nesaháte ani po kotníky...

Samozřejmě nesahám. Mám sice jistý problém s autoritami, doktoru Steinerovi však neupírám jeho fenomenální genialitu - i když bohužel poněkud jednostrannou (jako vždy). Každý se v něčem mýlíme a chybujeme. (Anebo někdo ne??) I multikulturní světoobčan - deista RS byl "postižen" svým heretickým okolím, pohanským bylinkářem Kogutzkim počínaje, přes ježibabu Blavatskou a satanisty nejhrubšího zrna, aristokraty, buržoy a Rothschildy konče (jejichž chechtáky na Goetheaunum aj. projekty se mu vůbec neeklovaly) a sám si vylezl na ten zednářský piedestal a zaprodal duši. (Je otázka, zda mu všecko to poznání stálo za to...) Dobré jest zříti všecky strany mincí a nic si nenalhávat, i když pravda velmi bolí... Vaše devótnost však brání tomuto pravdivému poznání. I kvůli některým věcem zde se však profesor doktor Steiner musí obracet v hrobě (nebo urně či kam ho schovali)... Omlouvám se Goetheanusu, ale nemám rád temné modly a protikřesťanské kulty.

Po bitvě je každý generál. Lépe Miss šulín.

Jaký je rozdíl mezi trestem a pomstou?

Trest je třeba výchovný. Rodič se přece nemstí dítěti, nebo snad ano? Lépe zní, že je trestá...

Sice by se to někdy jako msta (za pláč) dalo nazvat, ale je v tom cítit něco - jak to říci - škaredého, nelidského, nevýchovného... snad pejorativního...mstít se svému dítěti, to zní skutečně hrozně. Trest vnímám ve spojení s nějakým prohřeškem, a že je spojen spíše s výchovou.

Pomstu vnímám (chápu) spíše tak, že je spojena s něčím, že mi někdo vědomě a schválně ublížil, ubližoval. Ale dítě či chovanec také vlastně ubližuje, třeba tím, že neposlouchá pokyny vychovatele či rodiče. A to dělá někdy i často vědomě a schválně. Zase v tom mám guláš:-)

Nebo že by trest byl pomsta? Nějak mi to trhá uši...nebo duši...

Pomsta je sladká. Proč? Hřeje u srdce? Pak by mělo znít, že je teplá či horká. Sladká jako určitá libost či uspokojení ze  satisfakce? Sladké jako symbol něčeho lahodného, opojného, toho, co je dobré? Ale i hořké a kyselé je dobré, ne? Nebo hořké není lahodné? Pravda je, že hořké, trpké asi není lahodné... proboha co s tím, jak to řešit? Takové obyčejné věci a já si s tím nevím a neumím poradit!

Trestáme jakoby ,,z vyššího hlediska mravního" trestáme neosobně v rámci nějaké společnosti (rodiny). Naopak pomsta ,,zub za zub" je osobní egoistycká ve stylu zlo plodí zlo.

Pomsta je lidská náhražka božského trestu nebo soudního (společenského) trestu.

Pomsta muže být nedokonaná, trest už je hotová věc.

Pomsta je sladká jen výjimečně. Většinou je hořká, protože se chováme jako ten, který nás poškodil.

Běžně lidé zaměňují trest s pomstou a pomstu pokládají za tres...

V principu je obojí odveta. Avšak:

Trest je odvetou poškozeného vůči škůdci, je náhradou způsobené škody (vyrovnáním, včetně trestu smrti).

Pomsta je „oblažující“ odvetou škůdce a jeho obhájců vůči poškozenému a jeho svědkům za to, že donutili škůdce nahradit škodu.

Trest může působit výchovně, pomsta však ukazuje, že nepůsobil.

U nenapravitelných škůdců (recidivistů) souvisí s trestem preventivní nástavba v podobě trvalého omezení jejich svobody...

Pokud jsou pro nás pojmy (např. trest a pomsta) pouhými abstrakcemi, jako pro Myšpulína kružnice, potud si nevíme rady například s přívlastky pomsty, jak jste je vyjmenoval.

Pokud pojmy chápeme (prožíváme) konkrétně, pak také víme, že i u škůdců platí: „Někdo má rád holky, jiný vdolky!“ (sladké, kyselé, hořké či jiné)...

Hlavní monoteistická náboženství, judaismus, křesťanství a islám jsou vykladači náboženství nazývány jako náboženství knihy (bible). Všechna se hlásí k Abrahámovi, Židé i Arabové se považují za jeho potomky. Křesťanství vychází ze Starého zákona, islám tvrdí, že už samotný Abraham, židovští proroci a Ježíš byli muslimové. Podle islámu je totiž každý člověk od narození jakýmsi "potenciálním" muslimem. Výše zmínění proroci však podle islámu žili zcela v souladu s učením islámu a jeho zásady hlásali.  A tedy chápe judaismus a křesťanství jako jakýsi odchýlený islám.

Co tato náboženství pojí a co rozděluje? Které je pravé či nepravé? Proč?

Občas slyším argumentaci, že islám vítězí v Evropě proto, že Evropané už na rozdíl od musulmanů nemají víru v Boha, že odpadli od Boha.

Alberto Vojtěch Frič objevil jeden kmen přídodních lidí, žijící v jihoamerické džungli, jmnující se tuším Bororo. Tento kmen tvrdí, že Vámi zmínění proroci, žili věrně podle zásad Bororo a chápou judaismus, křesťanství a islám jako jakési odchýlené odnože Bororo. Všechny příslušníky těchto monoteistických „náboženství knihy“ pak pokládají za potmky Yvomáharba, jejich prapředka...

Proč tyto tři pravé odnože bororo něco pojí a něco nepojí? Pojí, protože jsou to pravé odnože a nepojí protože jsou to jen odnože. Jedna z těch odnoží inklinuje k Ahrimanovi, druhá k falešnému Kristu a třetí k Liciferovi. Všechny tři odnože tak odpadly od pravého Boha (dle Bororo odpadli od velkého ducha zvaného Hůb, k nepravému duchu jménem Muznok)...

Jak může Islám vítězit v Evropě, když doma dostává mlatu, co se do něho vejde, přičemž si ten výprask islamisté udělují sami mezi sebou?

Vypadá to, jako by všechno uctívání organizováno lidmi degenerovalo na egu různých pravých věřících.

Lidé by měly božství hledat v sobě a né v institucích. Pomalu začínám mít rád agnostiky než černoprdelníky, které

ovládají jako na drátkách Čerchmanti a Archonové (v Islámu známí jako Džinové z lampy).

V této vizi se nedokážu zorientovat, takže neposoudím, nakolik souhlasí s mechanismem stvoření. Možná se v tom vyzná někdo jiný...

Vizím se automaticky vyhýbám, i svým vlastním. Pánbů ví, odkud přicházejí. Namáhám se především s tím, na co lze přijít v bdělém vědomí systematicky svým vlastním rozumem...

Zdravím, ze začátku nemůžu pochopit co je ta ahrimanská spára a co spára Loga.

Možná by jste mohla výklad předat více jednostraně a konkrétněji.

Super!!!   tento výklad dává smysl a je hodně prozíravý podložený znalostmi díla Dr. Steinera.

O další vysvětlení se pokusím až příští týden, protože mi za chvíli přijede přítelova dcerka na víkend a tak nebudu mít čas...Mějte se zatím hezky .........zdraví ATREA

Zdál se mi nedávno lucidní sen ve kterém jsem potkával živé i zemřelé lidi. Řešily jsme docela bizardní situace. Bylo to reálné astrální setkání nebo bludy.? Rozumí tady tomu někdo?

Nikoli, zde se řeší pouze reálné 3členné 3,14*oviny...

Ach jo... to abych znova skočil do spáry a pustil si Čtyřlístek.

Byli to bludy...

Někde o tom, ale tatíček Steiner píše... možná chyběl jen kousek a byl to total astral.(Při spánku přece jsme v astrálním

těle...?) leda, že bych sledoval Eterné bláznivé myšlenky?

No možná Vás "tatíček Steiner" chtěl potěšit snem o budoucnosti, ve které (dle jeho sdělení) budou zase mrtví spojeni s živými a mrtví budou spolurozhodovat při řešení reálných otázek života, které (pokud nezavedeme TSO co nejdříve) naberou jistě bizardní podoby. Již dnes můžeme vidět jejich počátky v multikulti posedlosti mnoha lidí. Možná Vás tímto snem nabádá Vaše vyšší Já k obrácení svého postoje (ten je zatím spíše negativní) k metodice TSO a k lidem, kteří ji chápou a nebo alespoň cítí, že to je ta pravá cesta vývoje lidstva. Pozitivní na tom snu je to, že jste v něm byl spoluúčasten. Já bych řekla, že tento sen měl povzbudit Vaši duši, ať neklesá na mysli, ať se nebojí, protože i ona je součástí rodícího se nového (tvůrčího) sociálního života.

Protože jste ho sdělil nám s nadějí, že jej bude někdo z nás schopný vyložit, je ten Váš sen i pro mne poselstvím naděje.

Srdečně zdraví ATREA

Pojmy „protože tam už není“ či „ještě tam není“, vypovídají o prchavém okamžiku v relativním čase (ještě, už) a o místě (tam) v relativním prostoru. V absolutnu však nic relativního není...

Ano, ve spáře relativna krouží absolutní NIC, co JE!

My to kroužící NIC (kružnici) nemůžeme bezprostředně vnímat, protože ono je naším vnímajícím vědomím, které se relativně projevuje jen mimo spáru (vně/uvnitř) jako obraz v zrcadle. Proto, dokud nepoznáme sebe sama, dokud si ve spáře neuvědomíme sami sebe, mluvím o abstraktní představě svého já, jak si ho uvědomujeme když bdíme. Jakmile v té představě poznáme semi sebe, není to už představa, ale my sami (naše já) ve spáře která se rozestoupila (otevřely se Nebesa)...

Zrnko písku kroužící na obvodu jako proud vody ve spáře, je představa planety na oběžné dráze kolem Slunce. Ta planeta se pohybuje tam kde právě JE, nikoliv tam kde NENÍ. Odstraníme-li tu planetu i Slunce, všechno zmizí a rázem můžete se Zénónem jen předpokládat (představovat si), že „pohybující se se nepohybuje tam kde JE, ani tam kde NENÍ!“ Můžeme si to jen abstraktně představovat. Vidět to nebudete ani jasnovidec, protože absolutno k ničemu ani k nikomu nenavazuje vztah („Boha nikdy nikdo neviděl!“ Jan).

Mohlo by se zdát, že pohybující se podle Zénóna vůbec nepohybuje (neproudí). Jenže to by byla iluze. Tak by přece nešlo o „pohybujícího se“...

Ta planeta kroužící po nulovém obvodu se Vám jako nevyhnutelná představa kroužení ve spáře nepovoluje, popřípadě povoluje jen dočasně, aby se Vám nestala trvalou součástí představy. Nic takového totiž ve spáře není. Mohu Vás však odkázat na vajíčko zárodku živého tvora. Na povrchu vajíčka se totiž takový bod skutečně pohybuje. Všimněte si, že v případě slepičího vajíčka, se zárodek vyvíjí ve spáře mezi bílkem a žloutkem, odkud jeho růst vychází...

Zmrtvýchvstání na duševně-duchovní úrovni se nazývá „vzkříšení“ (rusky „vaskresenie“ = neděle = sedmý den v němž Stvořitel od svého tvoření odpočinul). Je to vlastně vzkříšení z nebytí do bytí, tedy nikoliv zmrtvýchstání těla, které žilo a zemřelo.

Vzkříšení má několik fází. V první fázi mluvíme o nezrození duše a ducha, v další fázi o duševně-duchovním probuzení atp. Ve všech fázích (i ve věčnosti) se střídají stavy bdění a spánku.

Život = rytmická změna stavu (já jsem)

Lidově: „změna je život“...

Slovy „kdo nezemře dřív než zemře, ten zemře až zemře“ cituje RS tuším Mistra Eckharta či Jakoba Böhma. Kdyby něco takového bylo možné v absolutnu, nebylo by třeba relativna. Kdyby to bylo možné v duchovních světech, nebylo by třeba fyzického světa Země...

Absolutně anulované spáry jsou v relativním světě uvnitř i vně fyzického těla, ale také krabice od bot či jiného tělesa. Táž spára je také mezi duší a duchem. Mezi fyzickým tělem a duší (vč. spáry vně obojího) může být spára jen v případě zmrtvých-vstalého duchovního těla (u duchovního člověka)...

Individuální vědomí ve spáře člověk probouzet nemusí. To má zapůjčeno, jako má ditě mléčné zuby od rodičů, kolem sedmého roku je však musí nahradit svými vlastními zuby. Obdobně musí člověk ve spáře v darovaném individuálním vědomí probudit své vlastní vědomí, poznáním sebe sama. Dokud člověk nepozná sebe sama a ve fyzickém těle nevstane z mrtvých, je jako ruská matrioska. Duální (vnitřní vnější) fyzické tělo je zevní matrioska, duální duševní tělo tělo je matrioska uvnitř té zevní a další matrioska je duální tělo já.

Ve vaší představě je tvarem a formou fyzického těla stěna hrnce. Voda v hrnci je duší a zmrzíme-li tu vodu, můžeme propíchnout střed ledového špalku jako vlastního ducha (já). V dosavadních spárách (vně a uvnitř hrnce) je tedy jen zapůjčený duch (stvořitel jako věřitel). Po probuzení vlastního ducha (probodením středu špalku) si náš vlastní duch (já) všechno přizpůsobí sám sobě. Předělá hrnec s děravou vodou v „jablko“ (v třetí Goetheanum), z něhož „věřitele vyžene ven“ (na povrch jablka jako nové Nebe)...

Absolutno sice nikdo neviděl (fyzickýma očima), ale někteří zasvěcenci určitě ano. Nebo absolutno minimálně prožily (na okamžik osvícení). Nevěřím plně Bibli, protože je z cenzurována a nezdá se my, že by Jan(boží posel) řekl zavádějící, že boha ještě nikdo neviděl.

Protože projev je relativní, nemůže se absolutno projevit absolutně, ale jen relativně. Projevem absolutna je tedy jeho relativní obraz (například duchovní). To znamená, že absolutno nikdy nikdo neviděl ani fyzickýma ani duchovníma očima. Tady žádné „osvícení“ nepomůže. Pokud někdo tvrdí opak, pak se o obrazu domnívá, že je to jeho předloha (to co se v obrazu projevuje není obraz, tak jako obraz v zrcadle není tím, kdo stojíi před zrcadlem)...

Bible je skutečně cenzurovaná církvemi, rádoby „vědci“, chybně překládaná atp. Pravdivost Janova výroku, že boha nikdo neviděl je ovšem reálně logicky ověřitelná...

Spára je prahem, nikoliv Strážcem prahu...

Mlžný opar může mít tvar a formu podobně jako mrak či brambora, kterou pojímáme jako beztvarou. Beztvarost mraku je navíc proměnlivá, takže tu stejně dobře můžeme mluvit o proměnlivosti tvarů...

Zde jsem se trochu zarazil :  “Ta planeta kroužící po nulovém obvodu se Vám jako nevyhnutelná představa kroužení ve spáře nepovoluje, popřípadě povoluje jen dočasně, aby se Vám nestala trvalou součástí představy...”   -představa se mi nedovoluje - tak na cestě k pravdivým a ideálním představám je asi nevyhnutelné dělat si nejdříve mylné a nepravdivé představy, které nám jsou systémem od malička vtloukány do hlav. A  naopak, kdyby lidé byli od malička krmeni pravdivými představami a  pravdou, nemohli by si osvojit, vydobýt vlastní vnitřní síly k překonání lží a omylů, obdobně je to se zlem, viz.dotaz J.K..Z toho mi vyplývá že iluze, omyly, lži, prostě  zlo nebude k vývoji potřeba pro tu část lidstva, která se vysvobodí, což bude ještě v manvantaře Země,budou to ti, kteří ideálně realizují TSO, což bude místo, kde zlo nebude mít žádnou moc, tedy v podstatě tzv. “nebeský Jeruzalém” snesený (realizovaný)  na Zemi…?

...stejná spára,jakou má tělo má i krabice od bot (vlastně cokoliv) ,co tedy v podstatě způsobuje rozklad a vůbec erozi všeho hmotného..? Ten rozklad ve fyzičnu je nějak zakódován v tý spáře?  Rozklad a zánik tedy začíná už v okamžiku vzniku a síly rozkladu jsou tedy síly negace..? Pak to tedy znamená, že negací negace dosáhne člověk mj. NEsmrtelnosti, smrt (negace života) => NE x smrt = NE X NE = ANO - věčnost. Negace negace je tedy poznané zlo, které po jeho poznání můžeme definovat jako dobro, mj. díky tomu, že nám toto poznání umožnilo tím, že se nám stavělo do cesty jako překážka, jejímž překonáním jsme se vyvinuli dál - časově “za” překážku. Kdybychom zůstali stát “před” překážkou, zaostaneme ve vývoji a překážka se nám bude jevit jako nepřekonatelné zlo…

Je pravdivá tato “rovnice” ;

Absolutně negované absolutno,VŠE co JE  absolutně negováno ve spáře = absolutní NIC co JE (ve spáře)...?

Cituji zmp ;”Individuální vědomí ve spáře člověk probouzet nemusí. To má zapůjčeno,................... Obdobně musí člověk ve spáře v darovaném individuálním vědomí probudit své vlastní vědomí, poznáním sebe sama. Dokud člověk nepozná sebe sama a ve fyzickém těle nevstane z mrtvých, je jako ruská matrioska…” - Vlastní vědomí (pramenící z poznání sebe sama) není individuální,tedy není duální, tzn., že je jedno (“1”)? Ale probuzení vlastního vědomí ve spáře v darovaném individuálním vědomí by znamenalo, že vlastní vědomí je jaksi nulté, ve spáře “O”. Tzn.,že všechno darované (zapůjčené) je duální, tedy i indivi-dualita, jako mantinely, duální protiklady , mezi kterými se má probudit vlastní vědomí člověka, poznáním těchto mantinelů, světa relativních projevů, protože po poznání relativna je vlastní vědomí to,co zbyde, jakoby se toto vědomí vysvobodilo tím, že se odečte negováním VŠEHO z čeho, nebo díky čemu vzniklo…?

Rozdíl mezi indivi-duálním (darovaném)  vědomím a  probuzeném vědomí sebe sama je ten, že předmětem individuálního vědomí je relativno, dualita, protiklady světa relativních projevů a předmětem probuzeného vlastního vědomí je právě toto probuzené vědomí-vědomí sebe sama?

/ Už mám dojem, že se mi to snad začíná dařit “přežvýkávat”. Ale stejně si připadám jako bych chodil kolem pramene živé vody a scípal při tom žízní, protože nevím JAK se z něj napít… /

Obvod ve spáře (/) Nebe/Země je z počátku jen čistou obřízkou (řeznou ránou). Teprve v mnohem pozdějiším vývoji se na tomto obvodu pohybuje planeta. Ten obvod je tu však nezávisle na ní dřív než ona. Proto není dobré představovat si obvod jen v souvislosti s planetou. Berte tedy mé „nepolvoluje“ s nadsázkou...

Protože i pro osvobozené pokračuje vývoj dál dalšími změnami stavů, bude i pro ně nutné zlo nutné. Bude mít jen jiné podoby (ne tak primitivní jako dnes). Pro svobodného člověka bude mít poznané nutné zlo podobu dvojí „námahy“ (práce na sobě a na svém okolí).

Praví-li B. Engels, že „svoboda je poznaná nutnost“, pak staví koně za vůz. Nejdříve musí být svoboda a teprve potom poznané zlo, jako poznaná nutnost...

Vůči svobodnému člověku nemá zlo nijakou moc, je však připouštěno jím samým jako poznaná nutnost. Poznání nutnosti ještě nutné zlo nepřekonává, ale je jen impulsem k jeho překonání v mechanismu tak zvané „negace negace“. Po překonání jednoho nutného zla svobodný člověk připouští jiné nutné zlo (námahu), neboť jen tak se může vyvíjet dál a dál...

Překonáním negace (překážky) se nevyvíjíme „za překážku“, ale i s překážkou. Například vertikální síla akce překonává horizontální překážku ve vzájemné interakci, z níž vzejde spojení vertikály s horizonálou v podobě písmene „T“. Překonaný nepřítel se stane naším přítelem. Jinak zůstaneme stát před překážkou, která pro nás bude nepřekonatelná a zaostaneme ve vývoji…

Eroze se týká jen světa relativních projevů, kde je „přírodním zákonem“

o němž dnešní teoretická věda nechce nic pravdivého vědět. Obvodem ve spáře mezi vnějším a vnitřním jsou dány různé relativní hustoty prostředí.

Mechanismus těchto rozdílů je v principu tím, co mluvnice českého jazyka pojímá jako duální stupňování v prostoru (vnější/vnitřní):

STUPŇOVÁNÍ v prostoru:

největší-větší-velké / malé (menší) (nejmenší)

Zatímco vnější stupňování představuje růst míry sil, vnitřní stupňování má od počátku jen malou míru sil, která je pak stupňována dovnitř (v závorce). Tím dochází ke zhušťování malé míry sil, jako když obrátíte naruby ponožku. Vztah mezi vnějším a vnitřním stupňováním tedy můžeme pojímat také jako vztah: řídké/husté.

Ohraničení různých hustot (obvodem ve spáře /) funguje jen relativně dočasně. Příroda má vlastní tendenci vyrovnávat různé hustoty (= eroze), což je tíhnutí k původnímu stavu, který byl duálním stupňováním porušen (negován). Proto se voda odpařuje i v zimě a namočíte-li ruku do vody, drží voda na ruce proto, že nasává vyšší hustotu ruky. Současně je však sama nasávána okolním vzduchem, takže nám mokrá ruka uschne. Hustota suché ruky je nasávána okolním vzduchem (= transpirace, pocení atp.).

Zkrátka, obvod ve spáře působí opačně vůči přirozené erozi. Z obvodu narůstající (stupňované) paprsky sil (vnější/vnitřní) jsou tím, co duchovní věda nazývá „éterické ělo“, či „tělo životní“, které je udržovatelem života vyšší hustoty fyzického těla v okolním řidším prostředí...

Éterické tělo je představitelem negace (porušení) přírozené rovnováhy (tendence přírody), je negací původní rovnosti hustot.

Jako rovnost hustot lze tedy relativně pojímat také absolutno, v němž je VŠE a NIC rozpuštěno. Absolutní NIC je odpovědné za proudění absolutna, a absolutně VŠE je to, co v absolutnu proudí. Absolutní NIC je podstatou kroužení obvodu (kružnice) ve spáře relativna.

Boj mezi stupňovanými éternými silami sil a erozí (mezi erozí a její negací) tedy „zuří“ již od samotného počátku relativna.

Přes Vaši otázku na erozi jsme se dostali také k zapomenuté otázce, kde se v absolutnu vzala tendence ke vzniku (zapříčinění) relativna...

Nebudeme-li za negaci pokládat přirozenou erozi, ale naopak umělé éterické tělo, můžeme přes nagaci negace (NE x NE) dospět k pozici (ANO) nesmrtelného (věčného) silového těla (fyzicko+éterického)...

Ve spáře relativna je jen proudění absolutního NIC co JE, bez absolutního VŠE co JE, které se zdá být NIČím popřeno (negováno). Proudění NIC co JE ve spáře relativna se jeví rozloženě na dynamické kroužení absolutně anulovaného obvodu (kružnice) a jeho formu a tvar, jež jsou dány statickou relativní (duální) spárou. Relativně duální spára jakoby negovala obvod, který jakoby řezáním (obřízkou spáry) negoval okolní prostředí. Kružnice je tedy absolutně negovaná (0) jen vzhledem ke své podstatě (VŠE co JE). Obvod kružnice (0) je anulován (negován) jen relativně (je složen ze dvou protisměrných půlobvodů), takže ho lze pojímat dvojím způsobem. Absolutně nebo relativně, ale také jako negující. Neguje absolutní VŠE co JE a obřezává (ničí) své okolí. Obvod kružnice se také jeví jako to negované, jako negovaný (utlačovaný) spárou relativna. Tento obvod kružnice představuje současně to, co nazýváme vztah (relaci „/“) mezi tím, co odděluje (obřezává vnější/vnitřní).

Za uvedených okolní není snadné sestavit nějakou jednoznačnou rovnici, jak ji navrhujete. Vaše rovnice je správná jen z jednoho pohledu na věc...

Vědomí ve spáře relativna je duální, protože je obvodem složeným ze dvou protisměrných půlobvodů a vnímá ze dvou stran (vně/uvnitř). Je tedy relativním vědomím, které je jedno a současně duální (1 = 1/1). Poznáme-li sebe sama, poznáme v darovaném vědomí své vlastní vědomí, své vlastní já.

Jako darované má toto vědomí sklon ke schozofrenii (1/1). Jako vědomí našeho já je jednotou (1). Takto je ovšem vědomí vyjádřeno jen pořadovými čísly (1 = 1/1 = indivi-dualita). Ve svém principu (dynamické podstatě) je vědomí nulté, tj. nulou (0) symbolizující obvod.

Zde by Vás mohla mást akademická rovnice tak zvaného obvodu kruhu v podobě „2píR“. To je však akademická iluze, která nás má odvést od poznání pravdy. Správný vzorec obvodu je relativní nula:

0 = +píR -píR...

Čáry máry fuk: 1/2 navijáku – 1/2 navijáku = 0 = o = 1 kružnice...  :-O

???

Záčíná se nám to tady Mišpulínama a Čáryfukame hemžit:

Stejně dobře by ste mohl říci:

1 = jedna devítka 9

Bububu!

Jsem to, ale pěkná mrška. Mě žádné stupně nezastaví.

"Správný vzorec" vyvážených vah je relativní nula:
+1 pytlík mouky – 1kg závaží = 0

anebo

+ 10 dkg hřebíků – 10dkg závaží = 0

Čáry máry fuk!

"Správný vzorec" obvodu čtverce je relativní nula:
+ 2a – 2a = 0
Čáry máry fuk!

π = o/d = o/2r
o = π.d = π.2r = 2π.r
Fuj!!!

Pinďa si prve klohnil svá oblíbená míchaná hýlí vejce s mrkví (Fifina dělá tichou domácnost a nevaří) a při tom vymyslel správnou rovnici skořápky:

kulatá půlskořápka + anihýlovaná^*) spára + špičatá půlskořápka = původní celá bezespárová skořápka!

^*) Ani paní hýlová nemá páru, kde, kdy a jak ta spára vzniká. Pokud prý však zárodek vykoumá gnostickou pravdu o spáře, tato pravda kuře vysvobodí ze spárů spáry...

A jak tak míchal vařečkou, vymyslel i úplně nejsprávnější rovnici kružnice:

horní ukruh + pravá spára + dolní ukruh + levá spára = 1 úplný okruh!

(Okamžiky průchodu vařečky spárami však při tom vždycky propásl...)
(Stále však nemůže přijít na to, zda a čím je zeměkoule slepená ze severní a jižní, nebo západní a východní polokoule...)

Přes otázku na erozi jsme se dostali také k zapomenuté otázce, kde se v absolutnu vzala tendence ke vzniku (zapříčinění) relativna…-Tak k té otázce jsme se sice dostali, ale zůstává stále nezodpovězena...To v absolutnu vznikla touha po jeho konkrétním projevu v relativnu?

A když  “Je Éterické tělo je představitelem negace (porušení) přírozené rovnováhy (tendence přírody), je negací původní rovnosti hustot.” - jakto, že jeho negací (negací negace) dospějeme k (ANO) nesmrtelnému tělu, to negované nezmizí, nezanikne, to se nějak přetransformuje?  Mě z toho v myšlení vychází, zřejmě díky mé omezené představivosti, že negováním éterického těla, které uspořádává relativně hustší hmotu fyzického těla dojde prostě k jeho smrti. Pořád si prostě neumím představit JAK a čím mám provést tu negaci ét.těla - myšlením, vědomím?  Dejme tomu, že o něm mám reálnou představu a to že si představím jeho negaci jako probodení středu (ega)  éterické hvězdy, tak tím se to přece nestane duchovní realitou? Negace všeho relativního znamená pravdivé poznání (všeho relativního), že všechno relativní je v podstatě iluzí?

Když je má rovnice (Absolutně negované absolutno,VŠE co JE  absolutně negováno ve spáře = absolutní NIC co JE (ve spáře)) - je správná jen z jednoho pohledu na věc, zeptám se ; je správná z pohledu NIC co  JE?  Tou “věcí” na kterou se snažíme hledat pohledy je VŠE co JE předpokládám?  Těch pohledů (či stanovisek)  na VŠE co JE  je doufám konečné množství, třeba 72 základních pohledů? (Někde jsem zaslech, že tolika způsoby, nebo z tolika úhlů pohledů lze pojímat každý citát z bible…)

...Není vzorec  +píR -píR taky vzorem pro negaci “O”?  Nebo negování musí vždy probíhat pouze prostřednictvím násobení ✖?  Znaménko Plus ➕ je vertikála protínající horizontálu a  krát ✖ je diagonála protínající diagonálu.Pokud ➕ nakloníme o 30 stupňů , znaménko ukazuje  ✖… Jen vůbec netuším, co z toho vyplývá. Náklon nějak souvisí s klonováním (kromě s  “klaněním se”, např. v “klanu”..?

-Relativno vzniklo jako dar Boha z lásky k duchovním bytostem(hlavně lidem), aby se v něm mohly vyvíjet

Pojmy „vznik“ a „touha“ jsou relativní (vztahové). Například „toužit“ lze jen po něčem, co je odděleno. Proto například nemůžeme toužit po své hlavě, když od nás oddělena není.

Protože v absolutnu není nic relativního, nemůže být jeho tendence k relativnu relativní, ale musí nějak vězet už v samotné podstatě absolutna...

Tvrdíme-li, že se absolutně VŠE ve VŠEm rozplývá (jako Ramakrišnova solná panenka), pak současně nelze popřít (nelze negovat tvrzení), že absolutně NIC od NIČeho není odděleno.

Absolutně VŠE a NIC jsou dvě pojetí absolutna, která od sebe nelze relativně oddělit, neboť spolu splývají absolutně tak, že platí-li jedno, platí současně (bez relativního času) i to druhé.

VŠE a NIC je od sebe odděleno jen v relativnu.

Platí-li, že relativně VŠE se VŠÍm souvisí (má vztah), pak současně nelze tvrdit (musíme negovat tvrzení), že relativně NIC s NIČím nesouvisí (nemá vztah).

Relativně VŠE a NIC jsou dvě pojetí relativna, která jsou od sebe relativně oddělená, takže k sobě mají vztah (relaci). To, co platí o jednom, to současně NE+platí o tom druhém.

Nyní si všimněme podstatného rozdílu mezi absolütnem a relativnem. Tím rozdílem je relativní projev negace (NE) a relace (vztah), jenž v absolutnu možný není, zatímco v relativnu možný je. Je v relativnu jaksi navíc, takže se musíme ptát: Kde se v relativnu vzal?

Zde nelze říci, že obojí bylo relativně stvořeno (darováno atp.), neboť tvořit (darovat) lze jen ve vztahu (relaci) mezi stvořitelem a stvořeným (dárcem a darem). Nejdříve musí být relativní možnost vztahu a teprve potom je možné relativně tvořit, darovat, po něčem toužit atp.

Oproti absolutnu představuje relativno „změnu stavu“ (změněný stav). Protože však potvrzení (ANO) stav nemění, zatímco negace (NE) původní stav mění, nezbývá než připustit, že nejdříve se musí nějak projevit negace (NE) a teprve potom může být možný vztah (relace), bez něhož relativita není možná.

A protože negace a relace nemohou vzniknout relativním stvořením, ani jeho následným vývojem, nemohly vzniknout z relativna, které samy zakládají, ale musely být nějak obsaženy již v absolutnu. V absolutnu se však jako negace a relace nemohou projevovat, nejsou v něm jako negace a relace možné. Musejí být tedy v absolutnu přítomny jinak, jaksi rozpuštěny v NIC, jakoby v absolutnu vůbec nebyly. Přesto v absolutnu jsou! Proto o nich nelze mluvit jako o „NIC co NENÍ“, ale jen jako o „NIC co JE“ rozpuštěno ve „VŠEm co JE“ podstatou absolutna.

Nedáme-li se strhnout k předčasným kategorickým soudům (rádoby definicím, jež jsou pouhými spekulacemi, teoriemi), ale dáme svému myšlení čas vzít v úvahu nejen rozdané karty, ale být vždy připraveni k případnému přijetí nových karet (nových odůvodněných myšlenek), pak se můžeme nadít, že hledanou „tendenci absolutna k relativnu“, nakonec objevíme...

Eroze je tendence relativní přírody k rovnováze hustot, takže to, oč se tu jedná je ve své relativní podstatě tendence relativna k absolutnu.

My tu však hledáme tendenci absolutna k relativnu, která je ve své absolutní podstatě opakem eroze.

Dejme tomu opaku eroze pracovní název „život“.

Éterické tělo je tělo „životní“!

Životní síly éterického těla pořádají neživé látky fyzického těla, které eroze soustavně rozptyluje (transpirací atp.). Protože po smrti fyzického těla jsou látky fyzického těla erozí rozptýleny úplně, je zřejmé, že fyzická smrt představuje oddělení éterického těla, od těla fyzického (éterických sil od fyzických látek).

Všimněme si nyní, že předmětem negace (NE) je původní rovnováha látek, zatímco samotnou negaci (NE) představují éterické síly které všeobecnou rovnováhu látek negují životem tak, že je přeuspořádávají v individuální fyzické tělo. To znamená, že negací negace nejsou podruhé negovány látky fyzického těla, ale životní síly éterického těla, jež byly původně uspořádány podle vztahů mezi látkami fyzického těla. Tyty životní síly (NE+rovnováha látek) se negací negace (v pravé interakci) násobí a jejich uspořádání se potvrzuje (zpevňuje):

ANO+síly fyzického těla.

Negací negace tedy není potvrzeno uspořádání fyzických látek, ale uspořádání životních sil fyzického těla. Potvrzené fyzické tělo je tedy současně potvrzeným (nikoliv přetransformovaným) éterickým tělem. To, co při tom mizí, jsou látky fyzického těla, které jsou ponechány erozi (srovnej zmizení fyzického těla Ježíše v uzavřeném božím hrobě a jasnozřivý omyl Máří Magdalény, která zmrtvých vstalé fyzické tělo Ježíše Krista pokládala za zahradníka).

Zkrátka, negaci negace získáváme nesmrtelné tělo!...

To, co se nazývá smrtí éterického těla, se po smrti fyzického těla nerozpouští ve světovém éteru tak, jako se látky mrtvého fyzického těla rozplývají v látkách okolní přírody (rozkládají v zemi). Síly éterického těla splývají se světovým éterem uspořádané v neporušeném celku, jako živý příspěvek do světové paměti (kroniky Akaša)...

K negaci původní rovnováhy látek dochází silami myšlení individuálního relativního vědomí. Tím opět dospíváme k již zapomenutému předpokladu, že cesta z absolutna do relativna vede přes pojímání absolutna jako pra-podstaty relativního vědomí, přes absolutní podstatu vědomí...

Pojem „absolutně negované absolutno“ je protimluv.

Ve spáře relativna je absolutně negována (anulována) absolutní podstata vědomí (absolutně VŠE), nikoliv absolutní NIC, které ve spáře relativna krouží jako relativně negovaný (anulovaný) obvod kružnice (+píR -píR = 0 = Uroboros), který je relativně nultým počátkem (relativním NE+vědomím) všeho relativního.

Kružnici (kroužící NIC co JE) relativního NE+vědomí popisuje Mojžíš jako „ducha božího, vznášejícího se nad vodami“, jako ducha ve spáře, mezi formou a tvarem relativní iluze (NIC co NENÍ), jako počátek (/) stvoření Nebe/Země.

Iluzorní NIC co NENÍ (nicota) = „samá voda“ (na rozdíl od reálné vody)...

Na obvodu je možných pohledů (stanovisek, hledisek pozorovatele) bezpočet. Abychom však s pohlížením vůbec mohli začít, pro relativní potřebu plně postačuje konečný počet 72 pohledů. V exoterní praxi se spokojujeme s pouhými čtyřmi hledisky (sever, jih, východ západ)...

Nerozumím otázce: „Není vzorec +píR -píR taky vzorem pro negaci “O”?“

Znaménko „+“ je dáno přeškrtnutím znaménka „-“, abychom sčítání odlišili od jeho opaku, od odčítání. Podobně od rovnítka odlišujeme od rovnítka nerovnítko (přeškrtnuté rovnítko).

Znaménko „krát“ (x) není dáno pootočením znaménka „+“ o 45 stupňů, ani nesymbolizuje (x) protínání diagonály s vertikálou. Znaménko „x“ (krát) symbolizuje vzájemné „křížení“ éterických sil násobených v pravé interakci „T“. Podobně jako v botanice či biologii totiž z křížení NExNE povstává něco nového „ANO“!...

Kolik měříte v pase? .............Uroboros! 

Tzv. "uroboros zpáteční" – jeden tam a jeden zpátky...

Řekneme-li, že se VŠE ve VŠEM rozplývá, pak tím současně říkáme, že se NIC v NIČem NE+zhušťuje!

Spleteme-li první knoflík, pak už se správně nezapneme, ani kdybychom náhodou některý knoflík přece jen zapnuli do správné dírky...

Zdravím... Arteo. Máte imaginace (lehké vize), na které bohužel ověřitelná logika ZMP (plus, mínus rovná se pravítko)

moc nepasuje...

...Tak vztah se v relativnu vzal právě díky negaci (absolutna). Negací absolutna (obřízkou,kroužením) vzniklo relativně vnější/vnitřní a  ve spáře ( / )  mezi vnějším a vnitřním je kroužící absolutní NIC co JE  vztahem mezi vnitřním a vnějším. Ta spára je vlastně negace původního stavu absolutna VŠE co JE- které JE podstatou absolutna...To vypadá- teď mě napadlo , jako by relativno bylo NE+podstatnou částí absolutna… A když je negace i relace v absolutnu rozpuštěno,tak jak se to dá dohromady, aby se to mohlo projevit?  Přece se to, co je rozpuštěné nemůže projevit konkrétně jako nerozpuštěné?  Je to jako přinutit sůl rozpuštěnou ve vodě, aby se stala pevnou Ramakrišnovou panenkou - to ta rozpuštěná sůl sama neudělal.Musí přijít někdo s vědomím účelu (tvaru a formy panenky) , vyjmout z moře určitý objem vody, oddělit ji (odpařit) od soli a  z té soli co mu zbyde už tu panenku může vytvořit… A ten “někdo s vědomím účelu” je Kristus, Negace, relace - stejný název pro totéž?Kristus je ta tendence absolutna k relativnu? Když sám sebe Kristus definuje jako “Já jsem Alfa i Omega”, tedy počátek i konec pak mi z toho vyplývá, že je první negací absolutna, že není tím, co bylo před počátkem, ani po něm, tedy je absolutním NIC co JE spárou, obřízkou, obvodem, tedy počátkem, od něhož probíhá vývoj dostředivě a následně odstředivě zpět k obvodu, který se tak dá nazvat po absolvování vývoje koncem ; O-megou. A reálný čas (jehož Duchem je také Kristus) , jako spára okamžiku mi připadá jako další kružnice času. Prvotní obřízka (negace) na vyčlenění prostoru, ve kterém bude probíhat vývoj v čase, tu si pro jednoduchost představím jako horizontální a spáru okamžiku času jako vertikální. A  (teď zřejmě zcela svévolně) si spáru v čase prodloužím do kružnice, která protíná tu horizontální (“prostorovou”) kružnici v jejím středu, která protíná tu vertikální také ve středu, nechám ji rotovat s obvodem ve středu horizontální kružnice a vychází mi z toho představa “jablka”,makrokosmického duchovního pravého Já - okamžik Golgoty… (?)

Zmp ;”...cesta z absolutna do relativna vede přes pojímání absolutna jako pra-podstaty relativního vědomí, přes absolutní podstatu vědomí…”

-Tedy; chci z absolutna do relativna,tak musím absolutno pojímat jako pra-podstatu relativního vědomí, jenže -  jak mohu pojímat absolutno jako pra-podstatu něčeho (relativního vědomí),  co tu (v absolutnu) ještě není? A  rozdíl mezi pra-podstatou relativního vědomí a absolutní podstatou vědomí je jeho (vědomí)  vývoj v relativnu?

Otázkou ;”Není vzorec +píR -píR taky vzorem pro negaci “O”?“ jsem myslel to “O” jako spáru, která je negací VŠEHO co JE, když platí že  +píR -píR = O (negace), pak by to mělo platit i obráceně ; Negace (O) = +píR -píR…

Absolutno nelze negovat v absolutnu, kde se negace (NE) neprojevuje relativně jako negace (NE). Negace se v absolutnu neprojevuje vůbec. V absolutnu je příomná jen její absolutní podstata (VŠE a NIC).

Absolutno lze negovat (NE+absolutno) jen relativně, jen z relativna, z relativního projevu absolutna. Relativní projev však není tím, co se relativně projevuje (absolutno).

Příčinou (počátkem) světa relativních projevů je dynamické NIC (obvod kruž-nice), které je současně relací (vztahem) i negací (formou kružnice). Toto dynamické troj-jediné NIC lze pojímat buď jako ducha (proudění) absolutna, nebo iluzorně, jako obvod kružnice oddělený od absolutna a obřezávající NIC co NENÍ (iluzi)...

Iluze neexistuje reálně, ale iluzorně (zdánlivě), jako sen spícího vědomí. Je to jakýsi stav přechodu z absolutní pra-podstaty vědomí, do relativní podstaty vědomí. Je to jako procitání (biblické jitro) mezi spánkem a bděním. Nejde tu však o procitání ze spánku, ale o procitání do relativního spánku (NE+vědomí) z jakého absolutního „podvědomí“...

Pokud se nedokážeme do uvedených pojmů konkrétně vžít (meditovat je), budou se nám jevit jen jako abstraktní hra se slovy, umožnující bezuzdné fantazírování nebo Myšpulínovy akademické (údajně „odborně vědecké“) teorie:

NIC do JE obřezává NIC co NENÍ (iluzi), čímž „vzniká“ v iluzi spára, daná:

- na jedné straně formou Nebe (vnější hranou obřezanou obvodem kružnice = ženská obřízka),

- na druhé straně tvarem Země (vnitřní hranou obřezanou obvodem kružnice = mužská obřízka).

Obřezaná nulová (0) spára (/) je vlastně negací (anulováním) absolutní podstaty (VŠE co JE), obřezanou dynamickým projevem absolutního NIC co JE.
Proto Vám zapříčiněné relativno připadá jako NE+podstatné, jako starým indům, kteří pokládali svět relativních projevů za iluzi...

Je-li negace a relace absolutně rozpuštěna v dynamickém NIC co JE, pak to znamená, že se nemůže relativně projevit tím, že se obojí dá dohromady, ale naopak tím, že se jedno od druhého oddělí.

To, co je absolutně rozpuštěné se může relativně projevit jako nerozpuštěné, protože relativní projev není absolutnem, které se v něm projevuje! K tomu nikdo od nikud nemusí přijít jako někdo třetí, ale ten „nikdo“ musí procitnout z absolutna jako stvořitel relativna, aniž z absolutna cokoliv ubere (nabere). Nenabere z absolutna NIC co JE v absolutnu, jen absolutno relativně projevuje (tvoří relativno). Umocňuje síly (duálním stupňováním éterické hvězdy) svého relativního projevu jako Ježíš Kristus, jenž o sobě praví:

„Já jsem ta cesta, pravda a život“

(= kroužení a vývoj, duální podstata relativna a éterické tělo hvězdy).

Zde si mj. můžeme uvědomit podstatný rozdíl mezi fantaskně teoretickým abstraktním pojmem „negace“ (NE) a konkrétním pojmem, prožívaným jako „negace přírodní eroze“ v podobě éterického těla...

Pokud Kristus sám o sobě praví: “Já jsem Alfa i Omega” (počátek i konec),

pak mluví jen o stvoření a vývoji relativna. Absolutno (věčnost) přece žádný počátek ani konec nemá!

Konec vývoje (vertikální narůstání) sil od obvodu počátku (dnes oběžné dráhy Země kol Slunce), je na obě strany agresivně odstředivý. Zpětná degrese vývoje představuje návrat do původního absolutního stavu (husitský návrat k bohu), což je karmický zánik vývoje a jeho stvoření.

O tom Ježíš Kristus praví:

„Nebe/Země zanikne, má Slova však nikdy nezaniknou!“

„Má Slova“ = lidé, kteří reálně (nikoliv jen abstraktně) prožívají: „NE Já, ale Kristus ve mně!“...

Na rozdíl od paprsku světla, jenž se stupňováním v prostoru uzavírá do obvodu, jako do „bludného kruhu“, se současný čas neuzavírá. Jeho počátek na jedné straně se s koncem na druhé straně nespojuje, ale pokračuje tak říkajíc „do nekonečna“.

Iluze nekonečna = stálé posouvání konce = narůstání konečna.

Představíme-li si současný čas jako neustálé narůstání poloměru kruhu (či mezikruží), pak se okamžik v čase jeví jako obvod kružnice, vertikálně protínající narůstající poloměr kruhu či mezikruží (konec minulého času/počátek budoucího času).

Spojení počátku a konce času v podobě jablka představuje relativní napodobení absolutní věčnosti, tedy Kristovo Slovo, které po zániku Nebe/Země nezaniká...

Cituji: „jak mohu pojímat absolutno jako pra-podstatu něčeho (relativního vědomí), co tu (v absolutnu) ještě není?

Reaguji: Abstraktní pojímání vede k iluzím. Pra-podstata je z relativna zpětně pojaté absolutno, bez něhož by relativno nemohlo existovat. Podstata relativna není v absolutnu pra-podstatou, ale naopak je relativním projevem absolutní pra-podstaty. Relativní projev prapodstaty nevzniká z prapodstaty, ale z NIČeho!...

Není rozdílu mezi pra-podstatou a absolutní podstatou neboť obojí tímtéž. O pra-podstatě mluvíme jen v abstraktní souvislosti s relativní podstatou vědomí (NIC co JE)...

0 = +píR -píR je vzorcem relativního obvodu (0) kružnice, která je relací, projevující se v obřízce jako forma negace (NE), jejíž součástí je na počátku i tvar (tvor v lůně formy negace).

0 = +píR -píR je vzorcem obvodu formy či tvaru, nikoliv formou či tvarem...

...Mám pocit,že jsem si ty knoflíky na pomyslný košili zapnul jeden od rukávu k límci,druhej od rukávu někde k pupku a zbytek sem pozapínal co dalo zápěstí tak,že si připadám jak to absolutno ve svěrací kazajce relativna.Přesto to ještě zkusím,od toho tu ta diskuze přece je...
zmp:"...Negace se v absolutnu neprojevuje vůbec. V absolutnu je přítomná jen její absolutní podstata (VŠE a NIC). "
-Tzn.,že  Absolutno je tou podstatou negace? Když v absolutnu samém o sobě kromě něj již nic jiného není,pak to jinak není možné.Tedy podstata=absolutno?  Zas ale pojem “pod s tata” naznačuje, že se jedná o cosi “pod” s “tatou”- s Otcem a už pojem “pod” naznačuje prostorovou konfiguraci, že je to vůči něčemu dole (pod) a  ještě k tomu s Otcem, který by měl být “na” nebesích. To naznačuje hledisko vnější formy nadnebesí (Lilith) za níž už NIC NENÍ. Nebo JE, ale tváří se to že není,protože to co NENÍ prostě nemůže mít hledisko.Hledisko může mít jen to co JE ...

Já prostě nedovedu pojmout, když před počátkem stvoření světa relativních projevů bylo pouze absolutno samo o sobě , to se projevilo relativnem a  v relativnu se teprve začala projevovat negace, proudící absolutní NIC co JE - Duch (absolutna) vznášejícího se nad vodami a  to NIC obřezává NIC co NENÍ, pak mi z toho prostě pořád vychází, že ten projev absolutna-relativno je NIC co NENÍ. Když NIC co JE tvoří doslova z NIČEHO (z NIC co NENÍ), z iluze, pak si tu iluzi musel někdo o něčem nebo o někom udělat a nezbývá, než že si ji udělalo absolutno, vědomí samo o sobě “samo o sobě”.NIC co NENÍ je iluze absolutního vědomí o sobě samém…?  Jestli ono to nebude tím, že pořád pojímám NIC co JE, (kroužícího Ducha) iluzorně jako kružnici oddělenou od absolutna...Jenže když to kroužící NIC co JE není odděleno od absolutna, samo je kroužícím absolutnem, pak krouží (tvoří, obřezává) v absolutnu a nikoliv  v NIČEM co NENÍ, pak tvoří z absolutna, ze VŠEHO a nikoliv z NIČEHO...zmp.;”Obřezaná nulová (0) spára (/) je vlastně negací (anulováním) absolutní podstaty (VŠE co JE), obřezanou dynamickým projevem absolutního NIC co JE. “- tady to chápu jako potvrzené. A to, že NIC co JE obřezává NIC co NENÍ je iluzorní chápání absolutna… zmp.:”Toto dynamické troj-jediné NIC lze pojímat buď jako ducha (proudění) absolutna,NEBO ILUZORNĚ, jako obvod kružnice oddělený od absolutna a obřezávající NIC co NENÍ (iluzi)...”
-Jelikož lze absolutno negovat pouze relativně z relativna (z projevu absolutna),jehož příčinou (vzniku)  je dynamické NIC (absolutní NIC co JE),které je současně relací i negací,tak mi připadá,že absolutno z relativna nelze pojímat jinak,než jako absolutní NIC co JE.Projev absolutna-relativno tak dává mantinely pro své pochopení skrze dynamické kroužící NIC co JE.Jakoby se to absolutno chtělo poznat (procitnout) mezi těmi mantinely relativna,kde může projevit směr v tom kroužení ve spáře...Takže negace se v absolutnu nikde nevzala,ta v něm byla prostě rozpuštěna "odjakživa". Ale to pořád nevysvětluje, kde se v absolutnu vzala tendence k relativnu. Když je relativno projev absolutna, tak se lze také ptát ; Kde se v absolutnu vzala potřeba projevit se? A komu,čemu by se mělo absolutno projevovat, než sobě samému, když mimo něj již nic jiného není…?

...Nesouvisí, no vlastně určitě s tím musí souviset 7.pádů české mluv-NICe.

Zkopíruju je sem tak,jak mi je našel internet ;

“1.) kdo, co? ( Nominativ )
2.) z koho, čeho? ( Genitiv )
3.) komu, čemu? ( Dativ )
4.) koho, co? ( Akuzativ )
5.) kdo, co! oslovujeme, voláme ( Vokativ )
6.) o kom, o čem? ( Lokál )
7.) s kým, čím? ( Instrumentál )”

To v té závorce je asi nějaké akademické učené nóvum. Ale myslím, že pád souvisí s pádem dolů ; “pod”,takže souvisí s pod-statou , tedy s pádem ducha absolutna do relativna, kde se projevuje jako kroužící NIC co JE? Určitě to souvisí se 14  (2x7 - dualita) zastaveními křížové cesty Ježíše.Pod křížem padl 3x - vývoj nutnosti… Za každou pádovou otázku lze přidat : 1- Kdo, co tvoří?, 2-z koho,z čeho tvoří? 3-komu a čemu tvoří? 4- koho a co tvoří?

U 5. pádu se už neptám a po něčem volám, někoho oslovuji - Stvořitele?  6.- o kom o čem je Stvoření? 7.-s kým, s čím Stvořitel tvoří, již s Bohočlověkem , Vulkánem..?  Souvisí 7.pádů i se 7 dny stvoření, se sedmi manvantarami-jak?

A  když souvisí s vývojem makrokosmu, tak musí souviset i s s vývojem individuálního vědomí mikrokosmu. A  nesouvisí “pád” pouze s vývojem nutnosti? Když chápu vývoj svobody jako vzestup, přijde mi to logické…

Vaši úroveň „znalosti“ stvoření naznačují Vaše slova: „Stvořitel neřekl: "VETO - a budiž po mě potopa a tma!"

Což na samém počátku bible nestojí: „Bůh stvořil Nebe a Zemi... a nad propastnou tůní byla tma?

Což o pár kapitol dál bible nemluví o potopě světa kvůli „zlému“ stvoření?

Není Vám trapné takhle lhát?...

Okamžik smrti fyzického těla, je okamžikem vzkříšení do duchovních světů. Neříkáte „přechodem z relativna do absolutna“ něco podobného?...

Pro Vás zlomková čára „/“ spárou není! To je také vše, co o věci umíte říci. Patrně nechcete vědět, že když něco od něčeho oddělíte, tak mezi obojím vznikne spára (rozhraní), ne-li celá propast...

Znaménko pro sčítání (+) praví, že sčítání představuje jednostranný vztah, například: 1 + 1 = 2. Také výsledné pořadové číslo dvě (2) praví, že v daném případě je vztah mezi dvěma jednotkami je jednostranný (+). Při psaní dané rovnice se totiž pořadí jednotek „načítá“ (sčítá) jednosměrně z leva doprava, což platí i v protisměru při čtení zprava doleva.

Chci-li tedy pomocí matematického symbolu jednostranného vztahu (+) vyjádřit vztah oboustranný, musíme napsat dvě znamenká plus (++) vedle sebe. Tím je řečeno, že dva vzájemně jednostranné vztahy představují vztah oboustranný (++), který se v případě negace negace mění ve vzájemnou interakci, v násobení: „x“ (srovnejte tzv. „jadernou reakci“ danou pouhým spojením, součtem, dvou podkritických množství štěpného materiálu).

Ostatní reálně logické matematické operace (NExNE atd) jsou vhodné pro reálně logicky chápavé. Pro Vaši akademickou nechápavost, která není argument, reálně logická matematika není vhodná. Vy chápete jen ryze abstraktní akademickou matiku, důsledně emancipovanou od reality.

Cituji: „Upozorňuji, že "NE" je operátor...“

BUBUBU!

Skutečně se vyhýbám akademickému „definování“ a akademickým „množinám“ (tzv. teorii množin) a držím se zuby nechty logiky reálity (např. reálné matematiky, mechaniky, fyziky atd.), kterou se Vy se svými vypláchnutými akademickými kumpány snažíte lidem z mozku vypláchnout...

Cituji: „Mezi znalostmi získanými přirozeným poznáním, a znalostmi získanými exaktními metodami, je kvalitativní propast...“

Reaguji: Co ví Vaše ryze abstraktní „mate-matické“ myšlení o „exaktním přirozeném poznání“? Evidentně pouze to, že jste obyčejné čárky (fajky), zvané „pořadová čísla“, akademicky přejmenovali na „přirozená čísla“. Pro Vás je „přírodou“ a „přirozeností“ (vnější/vnitřní objektivní realitou) jen abstraktní matika. Jen takt můžete lidem sugerovat, že mezi rychlostí a zrychlením zeje propast, o které v případě zlomkové čáry (/) nechcete ani slyšet...

Také to, co nazýváte „příjemce informace“ pro Vás není nic jiného, než zarytý odpůrce všeho reálného...

Váš neformální (akademický) český jazyk má s reálnou češtinou společné snad jen spojky a citoslovce.

Cituji: „Významy jazykových konstrukcí přirozeného jazyka jsou... přiřazovány prostřednictvím emotivní, subjektivní a vágní konotace...“

BUBUBU!

Proč rovnou taková osočující slova, jako bych Vám šlápl na slepé - totiž kuří - oko? Cokoli řeknu, Vás apriorně vyděsí a rozzuří jako rudý hadr. Přitom jste nic nepochopil a ještě si naběhl: smysl oné věty byl "Stvořitel neřekl 'Nechci, aby byla tma', nýbrž 'Chci, aby bylo světlo'"! (Nestiskl Váš vypínač, ale můj "zapínač".) Dále jste pošlapal a zahodil můj pravdivý graf ("Čáry máry fuk!"), popřel i svoji vlastní reakci, stvořil Stvořitele, přečaroval kružnici na mezikruží a nazval mě lhářem. Skutečně "seriozní dialog (diskuse)"!

"Okamžik smrti fyzického těla, je okamžikem vzkříšení do duchovních světů."
- Pěkné, ale kde máte jakousi Vaši prostorovou špáru?! Mihne se Vám v onom časovém okamžiku jako Mydlářova sekera?! Nepřítomně zakouslá užovka se otočí o 2π a vypaří se?! Pokud něco relativního roztrhnu, vzniknou dva relativní kusy a do trhliny vtrhne prostor (ssss-pára!), který byl kolem původního relativna (a je i v nich), a obklopí obě nová relativna. Kde, sakra, vidíte nějakou zlomkovou čáru?! Natož "absolutně anulovanou"!? (Zlomkovou čáru - resp. dvojtečku - však můžeme abstraktně dodat, chceme-li vzájemně porovnat obě relativna STEJNÝCH veličin. A můžeme ji i "anulovat", když podíl podělíme; tím to však poděláme, protože ztratíme informaci o velikostech podílů.)

Vám se však z nějakého osobního důvodu zlomková čára jako grafický symbol dělení, oddělující i dva jazykové výrazy, zalíbil, že jste jej nazval negací a povýšil na univerzálního Boha a nacpal do logiky i algebry a sebe povýšil na neomylého papeže, vykládajího zjevení spáry, ačkoli jde pouze o subjektivní, vágní a emotivní konotaci. (Jazyková pozn.: "Moje" "akademická" čeština se snaží být obsahově i formálně konzistentní. Naopak Vaše "reálná čeština" je brutální masakr, který se bohužel stává součástí našeho národního jazykového korpusu - "tělem ducha jazyka", chcete-li.)

A pokud Vám lomítko náhodou asociuje roztrženou oponu, tak ta se asi těžko roztrhla šikmo - natož vodorovně či kruhově), ale nejspíš vertikálně (|). A nebylo to asi proto, že kdyby spadla garnyž, nebylo by to tak efektní a nepřipomínalo to Vaše poměřování. Vtip je totiž v tom, že roztržená opona - resp. roucho - není záležitost rozumu, ale citu! Jistě víte, že se původně jednalo o prastarý rituál "keria": natržení - ne úplné roztržení!! - cenného roucha jako vnější znamení vnitřní bolesti (s hodnotou roucha nesouměřitelné) pozůstalých. (A ne o šábesu, kdy je povinnost radovat se.) Nicméně Vám to jistě nezabrání dělit třeba duši tělem nebo život smrtí atd. - dle ctěné libovůle.

Je skutečně pozoruhodné, jak leccos správně tušíte, a přitom nedokážete správně vyjádřit; jak v jedné oblasti máte jasno, zatímco v druhé temné bezvědomí, které Vás podvědomě děsí. A že vše, co nezapadá do Vašeho "prehistoricko-postfaktického světa", šmahem a s výsměchem odmítáte, tzn. chováte se sektářsky (spolu se svou konformně-exkluzivní skupinou). Víte, problém nejsou poctiví "akademici se svými teoriemi, rovnicemi a grafy" (zejména těmi, které v praxi evidentně fungují, jak můžete vidět kolem sebe - pokud nežijete v jeskyni), nýbrž ti akademici, učitelé a popularizátoři, kteří jsou líní přemýšlet a/nebo vysvětlovat principy a souvislosti, protože "za to nejsou placení" a protože se bojí příp. ztrapnění u ostatních chytřejších kolegů (vždy se najde někdo chytřejší - alespoň v něčem). Tak je to. Podle sebe soudíte ostatní a podsouváte jim zlé úmysly. Ačkoli Vám musel nějaký učitel nebo rodiče kdysi hodně ublížit (anebo akademikům závidíte tituly, které se na VUMLu naštěstí nerozdávaly), díky Bohu, že jste ráčil vzít na milost alepoň Gausse! Směle prosím pokračujte, jste v posvěcující milosti Boží. (Náš svět je komplexní a nelineární - jakékoli měření jakéhokoli fyzikálního parametru Vás o tom kdykoli přesvědčí - vlastně Vás hned tak ne, když jste zakrněl někde u dřevěného pravítka a kružítka, omalovánek a vystřihovánek... (I když asi je to dobře. „Vzdávám ti chválu, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým." - Mt 11:25)

"Sčítání (+) představuje jednostranný vztah, například: 1 + 1 = 2."
- To je "svět podle Trumpa". Zkusil se někdy "sečíst" např. s jakoukoli studentkou?! I když mrtvoly do hrobu (i zhrobu) lze házet libovolně, jen je otázka, jestli navážou vztah... Sčítání (třeba lidu) není žádný vztah, ale proces!!

"výsledné pořadové číslo dvě (2)"
- Furt plantáte hodnotu a její pořadové číslo (obojí je totožné pouze ve speciálním případě číselné řady přirozených čísel).

"že jste obyčejné čárky (fajky), zvané „pořadová čísla“, akademicky přejmenovali na „přirozená čísla“. "
- Prdlačky, já u toho nebyl! A co máte proti přirozeným číslům? Že jste si je nepojmenoval Vy?

"Chci-li tedy pomocí matematického symbolu jednostranného vztahu (+) vyjádřit vztah oboustranný, musíme napsat dvě znamenká plus (++) vedle sebe."
- Tímto "zdivočelým paraakademickým operátorem" se neohrabaně, nevědomě a marně snažíte nahradit vektorový součet skalárním, což se Vám nepodaří, ani kdybyste se pos...tavil na hlavu. (Výslednou koňskou sílu při "oba hot" i při "jeden hot, druhý čehý" spočítáte, ale při "každý pes jiná ves" bez goniometrie nikoli. Vot - éto těchnika!)

"Tím je řečeno, že dva vzájemně jednostranné vztahy představují vztah oboustranný (++), který se v případě negace negace mění ve vzájemnou interakci, v násobení: „x“"
- Tak toto je opravdu lahůdkový nářez, který by stál za hlubší matematický rozbor. Z kumulovaného sčítání přecházíte přes odčítání volně k negování a od něj k násobení. Mohu poprosit o nějaký důkaz nebo alespoň příklad a všeobecně srozumitelný zápis?

"srovnejte tzv. „jadernou reakci“ danou pouhým spojením, součtem, dvou podkritických množství štěpného materiálu"
- další obecně oblíbený vulgární nesmysl. Víte, že ta podkritická množství musíte k sobě zatraceně fest a dostatečně dlouho přitlačit, abyste překonal energetickou bariéru jejich odporu (asi jako dva souhlasně orientované magnety) a dosáhl kladné zpětné vazby? A že vylepšené atomovky spolehlivě bouchají, i když obsahují pouze jediné podkritické množství? A vůbec Vám nevadí, že je štěpení exponenciální (geometrická) řada, kde pořadová čísla hodnot rostou lineárně, ale samotné hodnoty kvadraticky? Vaše slova naznačují Vaši úroveň „znalosti“ praktické "reálity, které se držíte zuby nechty" (Vaše "reálná čeština?"), aby Vám ji nikdo - nedej Bože - nevypláchl... S tím byste neprošel ani na ZŠ Třeskoprsky. (Nejde-li však člověku studium, hebrejci doporučují zkusit soulož - "... i poznal Adam ženu svou"...)

"Ostatní reálně logické matematické operace (NExNE atd) jsou vhodné pro reálně logicky chápavé."
- tomuto se opravdu nedá oponovat, než "BUBUBU"!

bez reakce

Spíš to vypadá, jako kdyby na kuří oko někdo neustále v jednom kuse šlapal Vám...

"Pro Vás je „přírodou“ a „přirozeností“ (vnější/vnitřní objektivní realitou) jen abstraktní matika. Jen takt můžete lidem sugerovat, že mezi rychlostí a zrychlením zeje propast, o které v případě zlomkové čáry (/) nechcete ani slyšet..."

- Přestože ZMP na mé konkrétní otázky zvysoka ignoruje, pro pořádek a klid v duši:
Začal bych tou absolutní jedničkou. Chceme-li si v krámu nakoupit, musíme specifikovat předmět (že ne slivovici, ale švestky), jednotky (že ne litry, ale kusy) a jejich množství (obvykle v arabské desítkové soustavě).
Kusy jsou nám intuitivně (analogicky) jasné, litry však musíme "normalizovat", tzn. zvolit nějaké všeobecně uznané jednotkové množství (či "jednotkovou míru", chcete-li), s níž budene všechna ostatní množství relativně srovnávat. Oslím můstkem jsme se dostali k rychlosti:

Rychlost je dynamická veličina (měnící se s časem), proto ještě hůře intuitivně uchopitelná.
Rychlost je definována jako POMĚR dráhy (rozdílu dvou bodů) k (rozdílu) času (a protože se rozdílu říká i diference, říkáme tomuto podílu rozdílů prostě a jasně "časový diferenciál" - pokud Vám ale z nějakého osobního důvodu nevyhovuje, vymyslete lepší; mně se nepodařilo - a ani nemám egoidní potřebu):

v = (B – A) / t_b – t_a = Δs / Δt [m/s]

(Rychlost je tedy tzv. "1. diferenciálem dráhy podle času". Samotná trasa dráhy je někdy nazývána "nultým diferenciálem", jelikož silnice jsou časově neměnné.) Všimněte si však, že kvůli názornosti nezůstáváme u původních hodnot ("auto projelo dálnici mezi 50. a 150. kilometrem v čase 13:15 až 14:15 hodin", ani že "ujelo 100 000 m za 3 600 s", ale že "jelo (průměrnou) rychlostí 100 km/h", příp. 27,777 m/s = 27,777 metrů za JEDNU sekundu!! Všechny jevy "uchopujeme" tím, že si je relativně vztáhneme k nám relativně dobře rozumem "uchopitelné" jednotce (km, m, dm, cm, ...) o absolutní velikosti 1 (JEDNA).

A teď k tomu podivnému časovému kvadrátu při zrychlení:
Zrychlení je definováno jako časová ZMĚNA (diferenciál) rychlosti, de facto tedy ZMĚNA ZMĚNY dráhy v čase (zrychlení je tedy 2. diferenciálem dráhy podle času):

a = Δv / Δt [(m/s) / s] = [m/(s.s)] = [m/s²]

Aneb zrychlení je změna rychlosti (dodání další energie) nad rámec původní rychlosti, kterou by se těleso strvačně pohybovalo bez odporu prostředí (konstantní energie).

Anebo ještě polopatičtěji: "Zrychlení je, když se ZMĚNILA původní KONSTANTNÍ rychlost, vztažená k 1 m, právě během toho samého 1 m" - takže výsledné jednotky vyzerajú zvonka jako kvadrát času... Běžná SŠ matika. Každopádně se jedná o dvě různé konkrétně realizované relativní dynamické kvality (jak se lze přesvědčit akceklerometrem či pádem na hubu v brzící šalině), lokalizované v jediném, absolutně nulovém statickém (nikoli dynamicky kroužícím!!) okamžiku. (Pokorně však uznávám, že kdo je hybatelem, opravdu nevím.) Je někomu - tedy kromě "nedokončeně vzdělaného" ZMP - na tom ještě něco nejasného??

Na absolutní jednotky a kvadráty času už nereaguju...

A je to! (Nezapomínejte však, že přiznání - nebo lépe zpověď a litování hříchů - je polehčující okolnost!)

Příklad:

Svaz obcí chce postavit např. velký most (1 rok práce, 100 techniků, potřeba mnoho materiálu, služeb a zboží, vše i s prací za 10 000.000,- )

Svaz obcí nemá na to nic našetřeno, ale most chtějí/potřebují.

A dle metodiky TSO víme, že :

Peníze smí vydávat jen výrobce zboží + peníze smí být v oběhu jen v takové míře (celkové abstraktní hodnotě), odpovídající míře (celkové konkrétní hodnotě) zboží, nabízeného na trhu.

Otázky:

Kdo je výrobce zboží/mostu? Svaz obcí?

Ale most asi není zboží...jak ho vnímá TSO?

Peníze pro to vše natiskne banka TSO?

Nebo na to lidé musí první našetřit? Popřípadě proč?

Je možno peníze natisknout předem? Popřípadě proč ne?

Budou se pak muset peníze bance TSO vrátit? Formou třeba mýtného? Popřípadě proč? Jak si lidé rozhodnou?

Vrácení peněz mi přijde divné, však most stojí, materiál pro to byl vytvořen ''vyroben'', zboží (i zžp) pro to bylo vyrobeno/zaplaceno....atd. atd

Vím i, že doslovně by se dalo říci, že při práci na mostu budou peníze dostávat postupně za to, co se právě postavilo - ale ani to to mi nepřijde úplně pak to, že  - peníze smí být v oběhu jen v takové míře (celkové abstraktní hodnotě), odpovídající míře (celkové konkrétní hodnotě) zboží, nabízeného na trhu......apod....nebo?

Chci tím i naznačit, že mi přijde, že někdy je potřeba peníze natisknout a dát do oběhu předem - pro něco/pro někoho, kdo svou službou/prací bude tvořit něco, co teprve vznikne/bude. Že je někdy potřeba první práce/služba, než-li i vznikne ono zboží/něco ze zboží. Že jsem si i všiml, že v dokumentech TSO a v textu o vzniku o státním dluhu je psáno a počítáno s tím, že (v té nápravě) na počátku tvorby peněz je zboží. Že by to možná chtělo i doplnit/domyslet verzi, kdy na počátku je dlouhodobější služba/práce.

Také možná i verzi, kdy je tvořeno zboží (například kabely, apod), které ale tím, že se stanou součástí mostu (který není zbožím), tak tím náhle tyto kabely apod. z trhu zmizí...

Most jako celek není zbožím nabízeným na trhu, ale zbožím na jednorázovou zakázku (zákazník = svaz obcí TSO).

Pro zjednodušení představy mluvme o kamenném mostu.

Takto můžeme rozlišovat tři druhy výrobců:

- výrobce projektu mostu = projektant

- výrobce kamenných kvádrů = mnohost kameníků (resp. HO)

- výrobce kamenného mostu = stavitel

V uvedeném pořadí dostane každý výrobce zaplaceno za dodané zboží, . Nezáletí na tom, zda „banka svazu obcí“ potřebné peníze vytiskne postupně či předem. Důležité je, že je dá oběhu až je zboží dodáno. Pokud je něco třeba zaplatit předem, potud jsou peníze dány do oběhu jako dluh. Tento dluh musí být (s příslušnými náhradami) bance vrácen výrobcem, který předem zaplacené zboží (či služby) nedodal.

Pokud by svaz obcí něco zaplatil ušetřenými penězi či dostal darem, potud peníze vytisknuté bankou nepoužije (nedostanou se do oběhu).

Problém je v tom, že svaz obcí TSO není výrobce, takže peníze na zaplacení mostu nemůže pokrýt jím vyrobeným zbožím a jsou tedy jeho dluhem (úvěrem), který musí být bance s příslušnými náhradami vrácen (jinak by tyto dlužné peníze byly v oběhu jako nekryté, falešné, inflační).

Občané TSO tu mohou rozhodovat jen o vzniku dluhu a způsobu jeho vrácení (navýšením ZPP občanů, mýtným či jinak).

Protože most jako dodané zboží stojí (byl dodán), nemusejí peníze vracet jeho výrobci. Stále tu musíme mít na paměti, že peníze jsou poukázky na zboží, resp. dluhopisy, které banka vydává za odběratele (zde za svaz obcí) jenž by měl své dluhopisy pokrýt (dodavatelům mostu) svým zbožím. V tržním hospodářství však výrobci mostu mohou za tyto dluhopisy svazu obcí dostat zboží od jiných výrobců, ti zase od jiných atd. Jen svaz obcí by tu od počátku trčel na trhu jako padělatel dluhopisů, které nijakým zbožím nepokryl. Musí tedy své nekryté dluhopisy vrátit do banky jako kryté tržním zbožím (umořené ZPP, mýtným atp.).

Právě tady je „zakopaný pes“ tržního hospodářství, který nás tak snadno může zmást (soukromí finančníci našeho zmatení systematicky a soustavně využívají k našemu nepředstavitelnému okrádání):

V principu by měl být dluhopis za odebrané zboží jen písemnou zárukou, že bude dodavateli nahrazen zbožím odběratele, který je jeho dlužníkem. Po nahrazení dluhopisu zbožím dlužníka by měl být dluhopis zničen a při každé nové obchodní transakci znovu vystaven a znovu zničen a tak stále dokola.

Nahradíme-li dluhopisu penězi, nemusejí být tyto trvalé dluhopisy ničeny a znovu vystavovány, ale mohou v tržním okruhu běhat stále dokola jako „oběživo“ v bludném kruhu.

Protože zboží stárne, musí být jeho oběživo (peníze) „stárnoucí“.

Protože se trh mění (rozrůstá či upadá) musí být jeho oběživo, podle aktuálního objemu tržního zboží, v tržním oběhu navyšováno či z něho stahováno...

V matodice TSO se mluví o dávání do oběhu peněz na výrobu zboží, které je tím evidováno, ale ještě nevyrobeno a neprodáno. V případě, že k jeho vyrobení a prodeji nedojde, musí být na ně vydané peníze (dluh výrobce bance) uhrazen jinak, než tržbou. To v sobě zahrnuje i dluh obce za kamenný most.

Banka TSO uloží obcí navrácené zbožím kryté peníze (mýtné za most) do trezoru, jakoby je zničila. Využije je jen k jinému úvěru, na jiný obecní most. Naproti tomu totalitní banka obcí vrácené peníza dá do oběhu jako své vlastní falešné peníze. Totalitní banka jakoby sama sobě půjčila peníze, aniž by vziklý dluh vrátila (uhradila penězy krytými zbožím). Totalitní banka se chová jako penězokaz, jenž dává do oběhu falešné peníze, jimiž okrádá trh (bankéř kupuje tržní zboží pro sebe, za falešné peníze, které si sám natiskl).

Totalitní bankéř dává do oběhu falešné peníze, nepodložené tržním zbožím, které způsobují inflaci, která všem účasníkům trhu snižuje hodnotu peněz které mají v rukou. Takto jsou všichni účastníci trhu inflací ukrádáni.

Hodnota inflace = lup bankéře

Totalitní banky tedy tisknou falešné peníze pro bankéře, neboť z nichž mají užitek (lup) jen bankéři, zatímco trh z nich má jen škodu.

To, že má bankéř plat třeba 1.000.000, to souvisí s dalším okrádáním trhu tím, že bankéř „půjčuje“ (dává do oběhu) falešné peníze státu (správci trhu) na úrok. Půjčuje také cizí peníze uložnené v bankách vkladatelem na úrok který patří vkladateli, ponechává si ho však bankéř. Také tyto ukradené úroky půjčuje na úrok. Odtud rčení: „Peníze dělají peníze“.

O uvedené nuance může metodika TSO („Totalita a její pilíře“) doplněna...

Hlavní rozdíly mezi FEDem a bankou TSO tkví v tom, že banka TSO nedává do oběhu falešné peníze (nepodložené tržním zbožím) a úroky z úvěrů nekrade vkladatelům.

V TSO je „úrok“ náhradou za škodu vzniklou věřiteli stárnutím zapůjčených peněz...

zmp

Současnost jako „doba smrti pravdy“, bezprostředně předchází „zmrtvýchvstání pravdy“! „Blaničtí rytíři“ pricházejí na pomoc, když je nejhůř! Držím palce Ondřeji Neumannovi, řediteli Ústavu nezávislé žurnalistiky...

Nyní to píšu na způsob: jde slon s mravencem po mostě a mravenec říká slonovi: To to dupeme....

Snažíme se zde odůvodnit JAK asi absolutno může resp. musí vypadat, aby to bylo absolutno.

Nabývám dojmu, že vlastně hledáme podobu absolutna, nikdo ho nikdy neviděl, nikdo o něm pořádně nic neví, a když, tak jen z doslechu.... Aby absolutno splnilo absolutně podmínky své existence, musíme ho zpětně stále upravovat a pozměňovat. Ono asi i bez nás existovalo, jen my až nyní zjišťujeme JAK.

A propos - absolutno existuje či neexistuje?

Stále nerozumím tomu, jak se v absolutnu objevila negace? Tuto zásadní věc zastírá mnoho ne zcela jasných slov.

Kdyby tam byla, tak by negovala absolutno, a to by nemohlo existovat  = tedy negace tam být nemohla.

Negace tam tedy jedině musela nebýt!

Jenže právě, když tam nebyla, jak se tam mohla potom objevit, jestliže neexistuje ani v absolutnu!?

Vyplývá mi, že negace v absolutnu neexistuje stejně jako relativno. Stále mi chybí přechod z absolutna do relativna.

A to je revoluce či evoluce, vývoj?

K tomuto příspěvku musím přistoupit od jeho konce:

Cituji: „“Vyplývá mi, že negace v absolutnu neexistuje stejně jako relativno. Stále mi chybí přechod z absolutna do relativna.“

Reaguji: Jak Vám může chybět přechod z absolutna do relativna, když pro Vás absolutno ani relativno (negace absolutna) neexistuje?

Berete alespoň svá vlastní slova vážně?...

Podobu absolutna hledáme (myšlenkově rekonstruujeme) právě proto, že ho nikdy nikdo neviděl!

Víme-li o něm jen z „doslechu“, pak o absolutnu víme podle jeho relativního projevu. To je Vám málo? Podle čeho jiného bychom se měli orientovat, ne-li podle jeho projevu? Podle akademických teorií?

O této diskusi přece také víte jen podle jejího digitálního relativního projevu a přece nepochybujete, že existuje.

Protože se absolutno relativně projevuje, víme, že existuje, stejně jako podle Vašich projevů (příspěvků do diskuse) víme, že existujete Vy, ač Vás nikdo nikdy neviděl...

Podle Vás absolutno neexistuje, protože dáláme chybu tím, že o něm mluvíme a naše slova Vám nejsou jasná.

Nenapadlo Vás, že by chyba mohla být ve Vás, protože nerozumíte relativnímu projevu absolutna, ani absolutní či relativní negaci (NE)?

My se snažíme porozumět, Vy nikoliv. Postupejete tedy „vědecky“. Co nechápu, to prostě popřu...

Cituji: „“Vyplývá mi, že negace v absolutnu neexistuje stejně jako relativno. Stále mi chybí přechod z absolutna do relativna.“

Reaguji: Jak Vám může chybět přechod z absolutna do relativna, když pro Vás absolutno ani relativno (negace absolutna) neexistuje?

Berete alespoň svá vlastní slova vážně?..."

Z čeho usuzujete, že pro mne absolutno ani relativno (negace absolutna) neexistuje?

Nechápu jen, kde se zrodí NE tak, aby to ještě bylo absolutno, ale už to nebylo relativno.

Vaše pokusy o logický konstrukt absolutna mají za účel nějak vyspekulovat přechodovou fázi, resp. stav Absolutna tak, abyste z něj mohli vyčarovat relativno.

Já řekl, že negace v absolutnu (vámi pojímaném jako absolutní vše)  být nemůže, protože by to nebylo absolutno. Až v absolutnu negace bude, pak to bude relativno.

Až nyní jsem si uvědomil rozdíl v pojetí pojmů absolutna a absolutně všeho, který se v této diskusi ztratil a tím došlo k neporozumění:

Zvláště, když pak jen tak dodáte (cituji):

„...Pojmeme-li absolutno jako obecného všeobsáhlého (vševědoucího) Boha, pak v něm máme absolutně rozpuštěnou trchotomii:

Stvořitele (vztah), udržovatele (VŠE) a ničitele (NIC), jak je znají všechna světová náboženství (např. hinduistický Brahma, Višnu, Šiva)....“

Proč by negace jako neprojevená část (ejhle nyní trojnosti absolutna) nemohla být součástí absolutna?

Dosud jsme kladli otázku stylem:

Není-li v absolutním vše i nic, je to absolutně vše?

Proč by v absolutně všem nemohla být i negace?

Samozřejmě, to je špatně položená otázka...

Tady totiž došlo ke smíchání „absolutna“ s „absolutně vším“....

Otázka má být položena:

Není-li v absolutnu i nic, je to absolutno?

Proč by v absolutnu nemohla být i negace?

Navíc mám dojem, že zde směšujete „nic“ a „negaci“.

Protož pak by vaše trichotomie

„...Stvořitele (vztah), udržovatele (VŠE) a ničitele (NIC), jak je znají všechna světová náboženství (např. hinduistický Brahma, Višnu, Šiva)....“

byla ANO= NE

za předpokladu, že vše je ANO, ničitel je NE a vztah mezi nimi Stořitel.

Jaký mají Vaše otázky smysl? Zastírací?

Ptáte se: „Z čeho usuzujete, že pro mne absolutno ani relativno (negace absolutna) neexistuje?“

Cituji: „Snažíme se zde odůvodnit JAK asi absolutno může resp. musí vypadat, aby to bylo absolutno. Nabývám dojmu, že vlastně hledáme podobu absolutna, nikdo ho nikdo neviděl, nikdo o něm pořádně nic neví, a když, tak jen z doslechu.... Aby absolutno splnilo absolutně podmínky své existence, musíme ho zpětně stále upravovat a pozměňovat. Ono asi i bez nás existovalo, jen my až nyní zjišťujeme JAK. A propos - absolutno existuje či neexistuje?“

To Vás musím doslovně citovat, abyste uvěřil tomu, co sám říkáte?

Cituji: „Vaše pokusy o logický konstrukt absolutna mají za účel nějak vyspekulovat přechodovou fázi, resp. stav Absolutna tak, abyste z něj mohli vyčarovat relativno.“

Odpovídám: Nejsem jasnovidec. Jasnovidnost se však i tak vztahuje jen k relativním duchovním světům, nikoli k absolutnu. Nezbývá tedy než absolutno hledat reálně logicky, analitickým vylučováním z úvahy všeho relativního a z toho, co zbude se snažit synteticky „rekonstruovat“ původní stav (absolutno). Máte-li to za „čarování“ pak sebe i mě svými diskusními příspěvky neokrádejte o čas a běžte raději na pivo...

Diskuse je dialog, v němž se obě strany snaží nalézt a opravit chyby ve výkladech toho druhého a zpětně i svých. Nadávání, osočování, proklínání a obecné znevažování typu „to je blbost“ či „to je čarování“, je snad přípustné jen u pavlačových drben a Mišpulínů, ne však v seriozním dialogu (diskusi).

Pokud uvedená „omezení“ přijmete, zkuste následující text Vaše příspěvku přeformulovat (pokud možno po lopatě) tak, abych měl šanci pochopit, co vlastně chcete říci...

Vaše absolutno je zatím tak tajemné, že jen víme, že existuje pojem „absolutno“. Nyní se dozvídám, že vněm je trojice (a třeba tam může být i pětice, osmice, desetice? A proč ne spíše absolutnice?) atp., dozvídám se, že je v něm kromě „absolutně všeho“  také „nic (co je)“ či „nic (co nen)í“ atp., z toho mi pak logicky vyvstává otázka, zda toto absolutno - už tím, že vyslovujeme teze o něm, tak nemůže být skutečné absolutno. O takovém absolutnu se nedá říci ani že existuje, ani že ne-existuje. Stejně jak může existovat, tak ani nemůže existovat. Existuje tak, že neexistuje (zde v relativním světě)?

Proto jsem se ptal na tuto „hru“ se slovy. Ale jak sami píšete, tak to není slovní hříčka. A musí se dbát na slova a jejich význam.

Logické hledání a rekonstruování samozřejmě není čarování. Ale když se zde něco přeskočí a chybí mi zde logická souvislost, tak mi to logicky právě jako čarování připadá.

V případě, že „absolutno“ není „absolutně vše“, ale absolutně vše je pouze součástí absolutna, pak v absolutnu je i negace. Jen nevím, zda jako „NE“ či jako „NIC“ resp. „NIKDO“.

Proto jsem nazýval takové absolutno jako jednotku a ne jako nulu či nic.

Předpokládám, že jen víte, že existuje pojem „absolutno“, nikoliv pojem „Vaše absolutno“ či „absolutno zmp“...

Dozvídáte-li se, že v absolutno je trojice (nějak zdůvodněná), přesto však tvrdíte, že v něm může být i pětice, osmice, destice či absolutice, o níž se nikde nedozvídáte, takže tato hausnumera nejsou nikým, ničím a nikde nijak zdůvodněná, pak se musím ptát:

Jaký smysl má pro Vás vznášet takové námitky? Jen aby nestála řeč?...

Z toho, že jsou o absolutnu vyslovovány nějaké logicky zdůvodné teze, Vám přece nemůže „logicky vystávat otázka „zda absolutno skutečně absolutnem je či není.“

Buď není logika v cizí tezi, nebo ve vašem vyvstávání, popřípadě v obojím. Vy však logiku tezí nevyvracíte, ale jen ji bezdůvodně a tedy nelogicky zpochybňujete, přičemž o „logických důvodech“ svého nelogického vyvstávání nepochybujete. Proč s tak chabou výbavou do diskuse o absolutnu vstupujete jako oponent a ne jen jako tazatel?...

Hlavu a patu má Vaše odtázka: „Absolutno existuje tak, že neexistuje v relativním světě?“

Ano! Jinak to není možné...

Když někdo něco ve svém výkladu „přeskočí, takže tu chybí logická souvislost“, pak se stačí na chybějící doptat. V žádném případě z toho „logicky nevyplývá, že jde o čarování!“...

Bylo řečeno, že absolutno není jen absolutně VŠE, ale také absolutní NIC, jako roupouštědlo dáné „absolutní negací (NE) relace (vtahu)“.

Nevíte-li zda a jak negace (NE) v absolutnu je, pak jde o Vaše nepozorné čtení cizích tezí, pro přílišné zaneprázdnění vlastními bezdůvodnými a tedy malichernými námitkami...

Z toho všeho, co uvádíte, nijak logicky nevyplývá, že by absolutno mělo být pojímáno spíše jako „relativní jednotka“, než jako „absolutní nula“...

Tady mě napadá - že slova Nic,Negace absolutna a Relativno, vlastně jsou v podstatě duchovní bytosti

odvracející se od tváře boha...

A můžeme donekonečna přemýšlet jestli je nic v absolutnu nebo vedle něho...

Ale možná neznám kontext celé diskuze.

Pojmy BŮH, VŠE, NIC, NEGACE a RELACE (vztah) jsou skutečně duchovní bytosti, jenže v absolutnu (BOHU) rozpuštěné, takže se takto u Boha nemohou od Boha odracet.

Individuální projev těchto bytostí je možný jen relativně. Svět realtivních projevů je však možný jen negací absolutna, tedy odvrácením relativních projevů od Boha (absolutna).

Jinými slovy, relativní projevy bytostí rozpuštěných v absolutnu, jsou jiné bytosti „děti těch absolutních“, které jsou nutně relativně stvořeny jako zlé (negativní). Těmito zlými dětmi jsme také my sami. Nechceme-li být zlým stvořením, musíme hledat cestu zpět k Bohu (= vývoj = napravení zla). Snažíme se však o takový návrat k Bohu, abychom se zase zpětně v absolutnu nerozpustili (srovnej biblický návrat marnotratného syna).

Musíme tedy přemýšlet kdo je Bůh, kde je, jaký je (je-li v něm NIC či není atp.), abychom se omylem namísto k reálnému Bohu nevrátili k akademickému čertu. Pokud se nám naše přemýšlení nedaří, není o návratu ani pomyšlení. Nezbývá tedy než přemýšlet dál, tak říkajíc „donekonečna“...

To je právě kontext této naší diskuze...