Spravedlnost je naprosto základní zákon karmy: „Vše musí být uvedeno do původního stavu!“

O naši existenci a přežití se však nestará karma, sle stvořitel a spasitel (Mesijáš, Kristus), který praví zhruba toto:

„Nebe a Země zaniknou, ale má Slova nikdy nezahynou!“

Jinými slovy: Do původního stavu se musí vrátit vše, co z něj bylo vzato, čím byl porušen. Nevrací se jen to, co vzniklo navíc (neplatí se úroky).

Záleží tedy na každém člověku, zda bude žít jen jako konzument toho, co pochází z původního stavu (vč. něho samého), či zda vyvine něco navíc, co by mu zůstalo a nedalo zahynout...

Mechanismus možnosti „vznikání sil navíc“ se v matematice nazývá „násobení“. Kdyby se o násobení učilo v akademické-školské matematice pravdivě, věděl by jste o co jde. Akademicky vzdělaní lidé (vč. matematiků) však nemají o skutečném násobení ani „ánunk“...

Píšete: Spravedlnost je naprosto základní zákon karmy: „Vše musí být uvedeno do původního stavu!“

Kým a jak?

Jestliže Stvořitel stvořil svět, jak ho může uvést do původního stavu?

Stvořitel si zabral něco (prostor), co mu nepatřilo?

Použil prostředky, které musí vrátit? A kde se octne on, když vše vrátí? I Stvořitel pracuje přece v tom (prostoru), co má propůjčeno. Ne?

Jestliže v nějakém původním počátečním neindividualizovaném stavu neexistoval Stvořitel, komu nyní Stvořitel vrátí to, co si vypůjčil?

Jestliže neexistuje individualita (ale jen nějaký původní stav), které by to vrátil?

Změněný stav je relativní, relativně duální (vnější/vnitřní).

Původní stav tedy nemůže být relativní, ale nutně absolutní (obecně ho zveme například „Bůh“).

Tam kde je v relativním světě přítomno něco absolutního, jeví se v něm jako „nic relativního“. Tento relativní projev-neprojev „ničeho relativního“ známe v relativním světě jako „absolutní nic“, které vyjadřujeme matematicky jako absolutní nulu (0).

Sepneme-li například dlaně k modlitbě, vytvoříme mezi nimi absolutně nulovou spáru. Tato spára má absolutně nulovou (0) relativní míru (R) a v ní je přítomno absolutno.

Protože prostor i čas mají relativní míru (R), nejsou absolutní a jsou tedy předmětem relativního stvoření (relativní změny v absolutně původním stavu).

Absolutně nulovou spáru vytvářejí nejen sepnuté dlaně, ale v principu také jazýčka vah. Původním relativním stavem vah je totiž relativní rovnováha. V rovnováze je mezi jazýčky vah spára, takže jazýčky tu v principu ukazují na přítomnost absolutního nic (0). Nedejte se mýlit relativně nepatrnou mírou (R) spáry mezi jazýčky. Bez ní by totiž váhy nebylo možné vychýlit. Absolutní nic ve stavu relativní rovnováhy tu tedy musíme předpokládat hypoteticky (v principu). Samotná rovnováha vah (jazýčků vah, ramen vah) je ovšem relativní.

Jinými slovy, váhy v relativní rovnováze neukazují žádnou relativní míru (R). Neukazují tedy relativně nic, ale projevují relativní nic. Rovnováha projevuje relativní nulu (0). To na co ukazuje, je absolutně nic ve spáře mezi nimi, ukazuje absolutní nulu (0).

Vychýlíme-li pak váhy jednostranně z rovnováhy, tu začnou ukazovat relativní míru (R) nerovnováhy.

Relativní rovnováha vah je dána stejnou mírou sil zemské gravitace tak, že na obou stranách vah jsou síly gravitace postaveny proti sobě (jako protisíly), takže se relativně vzájemně anulují: +R -R = 0.

Můžeme tedy říci: Stvořitel stvořil relativně duální rovnováhu protisil (+R -R), relativně po stranách absolutní nuly (0), která je absolutně přítomná ve spáře mezi nimi: +R/0/-R.

Matematicky vyjářeno tu absolutní nulu (0) zastupuje spára (=) mezi jazýčky vah, spára mezi relativními protisilami: R = R (+R/0/-R).

Jakmile Stvořitel přestane tuto relativní rovnováhu sil (R = R) udržovat, stane se z Udržovatele Ničitelem (srovnej praindickou trojici: Brahma, Višnu a Šiva). Následkem toho relativní sily (a s nimi stvořený relativní svět) zmizí a vše se vrátí do původního stavu absolutna, jež naše relativní pojímání neumí nazvat jinak, než jako „absolutní nic“ (0)...

Zajímavý, relativně dobře vyzbrojenou armádu Iráku spláchli za měsíc USA prakticky sami.
Koalice "všech" proti IS(IL) existuje už rok a IS expanduje dál.

Slyšel jsem, že Rudlof Steiner hovořil o tom, že lidé se narodí tam, co nenávidí.

Tedy ten, kdo nemá rád třeba Asiaty se narodí jako Asiat.

Neumíte vysvětlit proč?

Nemám--li rád bídu, narodím se pak příště právě proto v bídě?

Mám-li rád pěkné, hodné a vzdělané kultivované lidi, tak se nenarodím mezi nimi, ale naopak se narodím mezi škaredé gaunery a bezcharakterní barbary?

Proč se naopak nenarodím v tom, co mám rád?

Proč se dle RS rodím v tom, co nemám rád?

A tedy ti lidé, kteří nyní např. nechtějí islám, tak se narodí jako muslimové?

Ty statisíce, miliony obětí bojů v dávné i nedávné historii proti tatarským, osmanským, tureckým, islámským nájezdníkům - tak tito obránci křesťanských hodnot, Evropanů  se narodí jako Tataři, Mongolové, muslimové?

Právě proto, že bránili své domovy a nenáviděli útočníky?

Není taková karma bláznivá? Jaký toto má smysl? Uniká mi.

Karma vede narození člověka do národa, který nenáviděl. Člověk se toti musí odnaučit nenávistli.

Bída s tím nemá co dělat. Ta je dána karmickými dluhy.

Kdyby se člověk rodil v tom, co má rád, nepokračoval by ve vývoji, ale byl by stále týž. Nerodí se ovšem ani v tom, co nemá rád. Rodí se vždy ve zcela nových (změněných) poměrech, jaké ještě nezažil...

Muslim znamená česky „otrok“. V míře, v níž člověk svým vývojem dospěje ke svobodě, se současně zbavuje otroctví. Svobodný se tedy nemůže narodit jako otrok, ledaže by někoho sám zotročil...

Karma je moudrá...

Vaše slova „bránili útoku, a logicky nenáviděli“ nejsou tak úplně logická, jak se zdá. V konkrétních bitvách s muslimskými vojsky nikdo nebránil celou Evropu (v níž nejednou válčil evropan proti evropanu), ale jen své zájmy. Nikdo také nebojoval s celým muslimským světem, ale jen s konkrétním muslimským vojevůdcem, či s konkrétními nájezdníky.

Útok na celou Evropu je veden až dnes a to nikoliv Muslimy, ale euro-americkými „zástupci lidu“, kteří do této „války“ vmanipulovali sfanatizované Muslimy. Tuto situaci i její výsledek předpovídala již Sibyla, byť pojem „Muslim“ tehdy ještě neexistoval.

Následující vývody o karmě, které dál rozvíjíte jsou tedy zcela na vodě.

Reinkarnace skutečně neprobíhá tak rychle, aby se mrtví z Druhé světové války již dnes znovu rodili.

Omluva za zločiny nyšich příbuzných či předků je vždy namístě, nejméně ve smyslu „stydím se za jejich jednání!“

Moji známí včelaři si zoufají, že včely už nejsou takové, jako před lety.

Mnoho včelstev opět vymřelo přes zimu, ačkoli mají plno zásob. Včelstva se z úlů doslova vypařila!

Zásoby v úlu zůstaly a včely nikde!

A to je mnoha případech. Včelaři nad touto záhadou kroutí nechápavě hlavou.

Během roku zase včelstva mají problémy tzv. narazit si novou matku.

Dříve jste dali do jiného prázdného úlu několik rámků se včelami i s plodem a včely si udělaly novou matku.

V posledních letech se včely k ničemu pořádně nemají.

Nesouvisí to s nějakými duchovními posuny? Nereagují včelstva nazměny duchovních podmínek? RS hovoří o včelstvech jako o nějakém organismu.

Nevyznám se ve včelařině

Stále mi vrtá hlavou, kde je počátek?

V čase nebo v prostoru?

Existuje také jednotka sama o sobě od počáku? Je-li počátek stvořen, potom musí asi někdo nebo něco existovat už před počátkem? Tedy musí existovat nějaký skutečný počátek počátku? A ten je před počátkem? Od kdy lze datovat počátek? Který počátek je skutečný?

Vezměte nůž a rozkrojte dlouhou nudli na dvě menší nudle. |

Kde je počátek obou menších nudlí?

Od kdy lze tento počátek „datovat“?

A kde má tento počátek svůj počátek (počátek počátku)?

Kde je „počátek počátku“, má-li být před počátkem?

Vezměte nůž a rozkrojte dlouhou nudli na dvě menší nudle. |

Kde je počátek obou menších nudlí?

* Počátek obou menších nudlí je ten řez, plocha na kraji každé menší nudle. Řez velké nudle je počátkem dvou menších nudlí. Počátek menší nudle nudle, je ten tvar okraje menší nudle.

Ale nechápu, jak z jednoho řezu mohou vzniknout dva počátky.

Není už ten první řez velké nudle počátek?

Je počátkem okraj malé nudle nebo ten řez, jako ta mezera mezi dvěma menšíma nudlema?

Od kdy lze tento počátek „datovat“?

* Počátek menších nudlí následuje po řezání velké nudle.

Počátek (řezání velké nudle) datujeme před vznik počátku malé nudle.

Nyní přesně nevím, o který počátek se zajímáte? O počátek řezání nebo o počátek vzniku malých nudlí nebo o počátek něčeho úplně jiného?

Už se v tom začínám ztrácet.

A kde má tento počátek svůj počátek (počátek počátku)?

*vidím, že mi tu vzniklo asi několik počátků. Prostorový i časový.

časový počátek vzniku menší nudle má tedy svůj počátek před tímto počátkem.

prostorový počátek je na kraji, na řezu menší nudle - počátek nudle jako tvar nudle je její součástí.

* Kde je „počátek počátku“, má-li být před počátkem?

Počátek počátku je tedy asi forma kolem tvaru nudle.

Není-li počátek součástí nudle, potom je tedy počátek ta mezera mezi nudlema (tedy forma kolem nudle, a to vlastně ze všech stran).

Je-li počátek součástí nudle, potom je to tvar nudle (a ten je také vlastně povrchem nudle na všechny strany).

Myslím, že bychom se asi měli bavit pouze o počátku v místě řezu. Tedy o počátku jako o tvaru nudle v místě řezu resp. o počátku jako o mezeře, formě nudlí v místě řezu.

Mimochodem, jak je tomu s počátku tvaru nudle resp. formě okolí nudle jinde než v místě řezu?

Řez je spára mezi rozříznutými nudlemi, je tam, kudy prošel nůž. Řez tedy není oříznutou plochou žádné z nudlí, není tvarem povrchu žádné z nich. Spára mezi rozříznutými nudlemi je společným počátkem jejich oříznuté délky. Tento společný počátek není součástí žádné z odříznutých nudlí...

Jedním řezem (spárou řezu) tedy nevznikly dva počátky, ale jen jeden...

Spáru řezu jako počátek lze datovat od okamžiku řezu...

Kdybychom řezali dál, kratší nudle na ještě kratší, následovlalo po sobě několik počátků, každý počátek by však byl počátkem něčeho jiného (kratších a kratších nudlí)...

Počátek řezání není ničeho počátkem. Počátkem je dokonaný řez. Počátek počátku tedy neexistuje...

Počátek prostoru (spára mezi nudlemi) je týž, jako počátek času (okamžik rozříznutí nudlí).

Počátek tvaru nudle (po celé její délce) je rovněž ve spáře, tentokrát mezi tvarem nudle a jejím okolím...

Přehlédli jste důležitý rozdíl. Vy zde sice hovoříte o nudli, o jejím počátku, ale vůbec neberte v úvahu, že hovoříte o dalších nudlích, které vznikají řezáním původní větší nudle! Počátek menších nudlí je zcela jiný, než počátek původní dlouhé nudle!

Jde tu přece o vznik té původní veliké nudle. Tam je počátek. Krájení původní nudle již je jiný proces. Kratší nudle vznikají jinak, než ta první nudle! To je počátek krátkých nudliček! A toto jste popletli.

Také jste přehlédli svoji chybu v tom, že když já udělám jeden řez, tak díky němu vznikají dvě nudle menší. Tedy u každé menší nudle je její počátek, ale to není jeden společný počátek všech (dvou) nudlí. Jeden je počátek nudle napravo a druhý počátek je nudle nalevo. Objevil jsem, že jedním řezem vznikají dva počátky, každý u jiné nudle.

Pokud Vás to uspokojí, tak si původní velikou nudli představte uválenou do uzavřeného prstence, který počátek ani konec míry této nudle jaksi neukazuje. Máte-li čas, můžete počátek a konec na obvodu toho prstence marně hledat, jako v bludném kruhu.

Vezmete-li si však příklad ze svých předchůdců, rozetnete ten prstencec mečem (rozkrojíte nudli):

- Zvenčí, jako Alexandr Veliký „górdický uzel“.

- Z nitra, jako Břetislav Malý „řetěz Svinibrodského kláštera, při únosu Jitky“.

V obou případech je počátek nudle jenom jeden, a to tam kde byl počet mečem (ve spáře řezu).

Kdyby byly počátkem oříznuté plochy nudle, pak by jste po rozříznutí prstence dospěl zcela absurdně ke dvěma počátkům jedné nudle!

Píšete: Počátek prostoru (spára mezi nudlemi) je týž, jako počátek času (okamžik rozříznutí nudlí).

To se mi nějak nezdá. Nepletete se opět?

• Čas i prostor jsou od počátku? Ale v řeckých  mýtech je přece napsáno, že čas (Kronos) vznikl až později, tedy jako až po stvoření něčeho před ním. Zdá se mi, že čas vznikl později než říkáte Vy. A nebo mohl vzniknout na počátku, ale pak musí být něco před počátkem, kde ještě čas neexistuje.


• Ona mi sama logika napovídá, že je-li čas od počátku, potom je stvořený, tedy relativní. Potom logicky bůh Stvořitel asi již musel existovat před tím, než začal tvořit. Takže před stvořeným časem zde asi existoval minimálně Stvořitel času sám o sobě. A tudíž jako něco absolutního,  něco mimo tento relativní čas.

Se vší úctou ke Starořeckým mýtům musím trvat na tom, že mýtus není argument. I tak jste si daný mýtus nedůsledně vyložil. Před Kronem (chronem = časem) byl Úranos (bez času), podobně jako před stavem relativna byl nerelativní stav absolutna.

Rovněž Vaše pokračující úvahy nejsou důsledně domyšlené:

Bůh Stvořitel nemohl existovat před tím, než začal tvořit. Dokud netvořil nebyl Stvořitelem! Tak ani relativno nemohlo existovat před tím, než bylo relativně stvořeno z absolutna...

Píšete:

Počátek prostoru (spára mezi nudlemi)...

Takže Vy považujete řez nudle za počátek prostoru, spáry?

Počátek spáry je počátek prostoru?

Chcete-li přeci něco říznout, musí to již existovat, tedy musí to být v prostoru.

Tedy máte opět další  chybu v úvaze. Před Vaším řezáním, které - jak říkáte - vytváří prostor, spáru,   zde již ale musíte mít něco, v čem tu spáru chcete dělat. Vy zde jen vytváříte další prostor v prostoru, ale neřešíte vznik počátečního prostoru, protože byste neměl do čeho říznout.

Rozříznutí nudle se spíše podobá počátku lineálního času.

Názorným počátkem prostoru by mohlo představovat spíše vyříznutí obvodu kružnice do archu papíru.

Čas je pak oříznutou nudlí a počátek času je ve spáře.řezu.

Prostor je pak vyříznutým kruhem a počátek prostoru je ve spáře řezu obvodu kružnice.

Protože v obou případech je počátek ve spáře, Váš pojem „počátek spáry“ nedává smysl.

Pravíte: „Chcete-li něco říznout, musí to již existovat, tedy musí to být v prostoru... “

Odpovídám: Chci-li oříznout (ohraničit) prostor, jak by mohl existovat „v prostoru“, který oříznut nebyl?

Pravíte: „...zde již musíte mít něco, v čem tu spáru chcete dělat. Vy zde jen vytváříte další prostor v prostoru, ale neřešíte vznik počátečního prostoru, protože byste neměl do čeho říznout...“

Vaše slova se „potloukají“ v „aporii proti prostoru“ Zénóna z Eleje, který v ní vyvodil závěr, že pokud je protor v prostoru, jde o naprostý nesmysl a proto žádný prostor nemůže existovat!

Pravdou je, že žádný „počáteční prostor“, jak o něm mluvíte, neexistuje, Přesněji řečeno, každý prostor je sám o sobě „počáteční“, protože má počátek (i konec).

Vaše myšlenky tedy musejí hledet stav před prostorem, neprostorový stav, jenž není prostorem, v němž je možné prostor ohraničit...

Píšete:

Počátek tvaru nudle (po celé její délce) je rovněž ve spáře, tentokrát mezi tvarem nudle a jejím okolím...

* Takže tvar nudle je součástí nudle? A počátek tvaru nudle něco jiného než nudle?

* Je-li okraj nudle tvarem nudle, tedy samotnou nudlí, potom nejde říci, kde nudle končí a kde začíná. Pak kterákoli součást nudle je její počátek, včetně konce.

Tvar nudle je tvarem povrchu obsahu (podstaty) nudle a je tedy nutně součástí nudle.

Počátek nudle samozřejmě není součástí nudle, ale spárou mezi tvarem a formou okolí.

Neřešíme-li tedy jen počátek délky nudle, ale počátek celého tělesa nudle, pak si věc nejlépe představíme na průřezu nudlí, tj. na tvaru kruhu ve formě jeho okolí.

Vyřízněme tedy do archu papíru spáru obvodu kružnice, která arch papíru rozdělí na vnitřní kruh (prostor nudle) a formu jeho vnějšího okolí.

Nyní je zřejmé, že nudle (její kruhový průřez) začíná na svém počátku, tj. na vnitřní straně vyříznutého obvodu kružnice. Protože počátek průřezu kruhového prostoru nudle je na obvodu kruhu, musíme konec tohoto kruhu hledat v jeho středu...

Nerozumím slovům: Nyní je zřejmé, že nudle (její kruhový průřez) začíná na svém počátku, tj. na vnitřní straně vyříznutého obvodu kružnice. Protože počátek průřezu kruhového prostoru nudle je na obvodu kruhu, musíme konec tohoto kruhu hledat v jeho středu...

Spára obvodu kružnice je tedy ten počátek?

Obvod kružnice není součástí kružnice ale je součástí počátku?

Nechtěli jste říci „spára na obvodu kružnice?

Neumím si představit to, co píšete: Počátek průřezu kruhového prostoru nudle je co? Ta plocha kruhu?

A nyní jste podobu nudle změnili na kruhový průřez koule?

Nyní už vůbec nechápu, jak vypadá nudle, o které se bavíme.

Také by mne zajímalo, jak z kruhové nudle na počátku (což je zde psáno asi jen pro znázornění mechanismu stvoření – kdy to, co Stvořitel tvoří nazýváte pracovně nudlí) vznikne skutečná nudle? To je již nějaká jiná fáze, která už asi není Stvoření, ale nějaký další vývoj stvořeného?

Počátkem je obvod kružnice ve spáře!

Zatímco hrany spáry jsou kružnicí oříznutými hranami nudle a jejího okolí, takže jsou součástí nudle a okolí, obvod kružnice (kruž-nice = kroužící nic) není součástí ničeho.

Od kružnicí oříznutých hran spáry má také kružnice těmito hranimi zpětně ohraničen svůj obvod. Ač má tedy průřez kružnice nulovou míru obsahu (svého průřezu), přece můžeme mluvit o vnější a vnitřní straně jejího obvodu. Na vnější straně obvodu má tento obvod hranu oříznutého okolí (formu otvoru v okolí), na vnitřní straně má hranu oříznuté nudle (tvar jejího obsahu).

Svůj počátek má tak nudle (kruh jejího průřez) na svém vnějším tvaru (povrchu), konec ve svém středu...

Měl jsem za to, že znázorněním těchto poměrů na obyčejné nudli nebudu Vaši představivost příliš namáhat:

Obvod kružnice = počátek (tvaru kruhu a formy okolí).

Spáry na obvodu kružnice = hrana tvaru kruhu a hrana formy otvoru v okolí.

Počátkem průřezu prostoru (tvaru plochy kruhu) je tedy obvod kružnice.

Podobu nudle jsem nezměnil na kruhový průřez koule, ale na kruhový průřez „válce“ (uválené nudle).

Stvořitelem válce nudle je kuchař.

Stvořitel světa stvořil svět od počátku jako kouli.

Vy to těm stvořitelům strašně komplikujete. S takovou představivostí by nestvořili ani tu ubohou nudli...

Nerad komplikuji Stvořitelům jejich tvoření, ale jejich představivost a kreativita je asi mimo mé chápání.  Proto je mi řada věcí nejasná.

Píšete:

„Zatímco hrany spáry jsou kružnicí oříznutými hranami nudle a jejího okolí, takže jsou součástí nudle a okolí, obvod kružnice (kruž-nice = kroužící nic) není součástí ničeho.“

Takže kružnice je vlastně spára?

Jenom tato kružnice nemá svůj obvod? Její obvod je tvořen hranami okolí, jak píšete dále:

„Na vnější straně obvodu má tento obvod hranu oříznutého okolí (formu otvoru v okolí), na vnitřní straně má hranu oříznuté nudle (tvar jejího obsahu).“

Obvod kružnice není součástí kružnice?

Slovy:

„Obvod kružnice = počátek (tvaru kruhu a formy okolí)….“ zase tvrdíte, že kružnice má vnější i vnitřní hrany…tedy, že kružnice není spára, ale je ve spáře.

Toto je nyní pro mne klíčové místo stvoření.

Jak by mohla být kružnice stvořena, když vlastně neexistuje, nemá na sobě svůj vnější tvar ani vnitřní formu? Nebo ona sama je zároveň tvarem nějaké věci i formou kolem dané věci?

Ani pak nechápu, jak by mohla vzniknout? Řezem. Tam se netvoří přece něco, nějaká samostatná kružnice. Tam se jen řeže, rozkládá….netvoří. No, vlastně tvoří se ten počátek nudle. Ale ten je spíše jen ideový. Řez jsme prostě nazvali počátkem.

Velmi vážná věc je ta, že tito muslimští útočníci, studenti UP Olomouc se na akci museli asi předem připravit, tedy jako organizovaná skupina!

To nebyl akt nějaké klukoviny či klackovitosti, jak se to snaží bagatelizovat rektor UP Olomouc.

A tak jim prý otcovsky domluví!

Jak přecitlivělá péče pana rektora o muslimské útočníky. Domlouvá snad otcovsky i jiným maldým lidem, kteří schází na scestí zločinu? Nebýt přítomnosti police v civilu, kdo ví, jak by útok dopadl!

Klukovina je, že kluci vypustí vzduch povolením ventilu na kole...klukovina je, že když rozbijí okno, tak utečou a dělají, že  to nerozbili!

Ale útok na petiční stánek, jako organizovaná skupina, předem domluvená...navíc s ideologickým jasným názorem...to není klukovina! To je fanatismus!

To je nerespektování nejzákladnějších hodnot mezilidského soužití v Evropě. To jsou ony evropské hodnoty!

Nebudu přece napadat někoho, u koho jsem na návštěvě a komu se nelíbí moje chování!

Muslimští útočníci smetli za stolu nejzákladnější hodnoty slušnosti, respekt k hostiteli, který mne již dál nehodlá hostit.

Oni si to vynucují násilím!

Rektor UP Olomouc však kritizuje hostitele, že by se nad sebou měli zamyslet, že jsou xenofobní!

Setkal jsem se s názorem, že vše, co člověk dělá, je motivováno strachem.

Jeden se bojí o zdraví a tak dělá vše pro to, aby byl zdravý...cvičí, medituje, atp.

Další zase má strach, že nebude mít peníze....vše potom podřizuje tomu, aby měl příjem, křiví se před nadřízenými, lže, donáší, nevěnuje se rodině, protože  přece musí zajistit rodinu.

Další zase má strach o rodinu, tak se věnuje zajištění a blahu rodiny, další zase má strach o to, že není dost inteligentní, další se bojí o to, že nebude šéfem atd atd. Další se bojí smrti a tak proto se věnují třeba duchovním věcem.

Jak by se měli lidé motivovat, přeci strach jako motor motivace je snad špatně.

Mám pocit, že si člověk může říkat, že on hledá poznání, pravdu, on hledá krásno, věčnost, dobro, lásku, boha....

Na první pohled samé ušlechtilé touhy a cíle...

ale není náhodou tato touha motivována strachem?

Ti lidé se jen bojí a namlouvají si, že před něčím utečou, zapomenou na strach?

Touha po něčem totiž nemusí být pro tu věc samu!

Ale pravda o motivech může být jiná.

Skutečný motiv touhy je strach. Co s tím?

Dnes člověk prožívá v sobě vnitřní úzkost, kterou se snaží překonávat jako Faust Mefista (satana, Ahrimana). Snaží se překonávat svou vnitřní úzkost únikem ze svého duševního světa, s nímž si neví rady, do širokého vnějšího hmotného světa, který chce prožívat (užívat si ho), jako nevědomé odpovědi na sžíravé otázky záhady sebe sama, na ďábelské (luciferské) otázky Sfingy. Na ty však mohl v minulosti nalézt odpověď jen jako Oidipus u Théb, odpověď, která ho přivedla z vnějšího světa do světa vnitřního (skokem se Sfingou do propasti). Dnes musí člověk znovu nalézt cestu z vnitřní úzkosti zpět do širokého světa vnějšího, ne však hmotného, ale duchovního. Dnes on sám musí klást tzv. „parcifalské otázky“, na cestě hledání Svatého Grálu (duchovního světa), který mu na správně kladené otázky sám odpoví. Tuto cestu nazývá duchovní věda „intuitivní myšlení“.

Shodou okolností jsem šel odpoledne od Priora k radnici kolem petičního stánku proti mešitám a islámu v ČR.

Viděl jsem již zdálky chumel nějakých černochů, myslel jsem si, že to je nějaká skupina turistů v centru Olomouce.

Blíže jsem zjistil, že to jsou mladíčci, Arabové, většinou v černém oblečení, , někteří fousatí jako imámové. Bylo jich asi dvacet. Obcházeli okolo stánku, cosi hulákali, rozhazovali rukama. Někteří pak obstoupili petiční stánek, u kterého jsem náhodou postával,  vrhli se na stánek, který povalili a trhali z něj, co se dalo.

Okamžitě zasáhli policisté v civilu, kteří asi byli na svolanou akci muslimů připraveni a pohybovali se okolo jako obyčejní lidé. Odtrhli několik muslimů od stánku a od lidí, co tu petici dělali.

Prý to jsou studenti University Palackého v Olomouci,z Pakistánu.

Rektor UP Olomouc se vyjádřil, že muslimským útočníkům otcovsky domluví! A prý by se na nad sebou měli zamyslet lidé, kteří jsou xenofobní a proti muslimům!

Paní, která petici organizovala hovořila o fanatickém zlu a nenávisti v očích těchto islámských útočníků v Olomouci. Jako přímý účastník muslimského útoku v Olomouci mohu říci, že jestli toto jsou oni umírnění muslimové (jak se o muslimech hovoří v masmédiích), kterých je prý většina, jak potom vypadají neumírnění muslimové! Tady bez respektu k čemukoli útočí studenti, kteří již celé roky jsou aklimatizovaní v Evropě a dokonce jako vzdělaní studují v Olomouci.

Jsou zde na návštěvě a takto agresivně vyjadřují svůj postoj k naší kultuře!

Tady bylo dvacet mírumilovných muslimských studentů v čr a udělali peklo na náměstí!

Lidé potom obcházeli petiční stánek obloukem, lidé s báli, všude policejní auta, policisté, prostě muslimové v Olomouci začínají úřadovat! Někdo z Olomoučanů volal: Není to někde daleko. Už je to tady, máme to už v Olomouci!

Svým způsobem těchto 20 muslimských útočníků udělalo kus dobré práce, lidé v tu chvíli pocítili strach, báli se! V centru Olomouce byli lidé nuceni se bát nepopsatelné hrozbě. Prostě tam byl cítit strach, který lidé měli!Strach z něčeho zlého visel ve vzduchu!

A to zde bylo cca jen dvacet muslimských útočníků! A to patrně neměli ani zbraně, ani bomby!

Neumím si představit, jak s námi naloží, až jich bude v Olomouci 20 000. A budou ozbrojeni.

Ale oni to řekli jasně, když křičeli před svědky: Za 15 let budete našimi otroky!

Islám není náboženství, není to náhodou nacistická ideologie nadřazenosti jedněch nad druhými?

Neměl by být rektor UP odvolaný za podporu ideologie podporující nacismus?

Neměla by Olomouc vyhlásit zákaz provokací islámu na území obce Olomouc a to včetně zákazu nošení šátků?

Muslimky v Olomouci schválně chodí zabubané a provokují a ponižují tím své okolí, že oni jsou něco víc!

Potkal jsem svého známého právníka ze soudního dvora a hovořili jsme o světě.

Jaký by byl svět krásný, kdyby neexistovaly takoví lidé, co rozdmýchávají válečné konflikty po celém světě.

Co to musí být zrůdy, co to musí být za ne-lidi, kteří toto dělají.

Všude by byl klid, žádný hladomor, žádné civilizační stresy, lidé by si pomáhali, vše by vzkvétalo, věci by se neničili. Lidé by žili do stáří, a nebyli podřezáváni a zabíjeni ve válkách. Stáří by mělo váhu a vážnost. Ostatní by chodili na rady k moudrým stařešinům. Lidé by rozhodovali sami o sobě, protože normálním uvažováním každý člověk dospěje k tomu, že moc  se musí decentralizovat a lidé mají rozhodovat sami o sobě v obcích. Děti by byly vítány do světa, byly by to poslové duchovních světů, lidé by se na ně těšili, výchova by byla nejvyšší služba v obcích, rodičovství by mělo tu nejvyšší podporu. Na co antikoncepce, éčka, očkování? Svět, lidé by byli normální, všichni by si pomáhali s poznáním, protože smrt by tu nehrozila z válek, ale byla by to meta života, jako završení hodnotného života. A z hlediska toho by se i vše odvíjelo.

Na co by zde měla občany šikanovat nějaká architektonická, památkářská, právnická lobby, která si dělá živonost z toho, že šikanují občany. Centrální moc těmto zájmovým skupinám dala moc nad lidmi a tak lobbyisté je nyní týrají.

Tak jsme si spolu postěžovali a tu mne s hrůzou napdadlo, co vše se musí změnit, aby se svět trošku pohl z místa.

Jak je toto vše zabetonované.

Co vše se ještě musí stát, aby občané ze sebe střepali tyto pijavice?

Dnes si chod spolenosti ani nemumí lidé bez těchto totalitních institucí představit. Hrůza.

Otázka byla: Kdo toto dělá, co toto musí být za lidi, či ne-lidi?

Oni dostali moc, protože jsou takoví, nebo oni tuto moc instalovali?

Kdyby moc uchopil třeba ne klan Rothschildů, ale nějaký jiný, třeba by ten jiný klan nebyl tak posedlý mocí a touhou vraždit ne-Chazary?

Byl by svět jiný?

Nebo na místo Rothschildů by se nemohl dostat nikdo jiný, kdo by nedělal to, co děkají oni nyní?

Tedy je úplně jedno, který klan bankéřů tam je, protože jen dostal propůjčenu roli a pozici a moc nad světem, penězi?

Jakýkoli jiný osel, bankéř, vrah by mohl být namísto nich?

Nebo je to tedy nutnost vývoje řízená z duchovních světů?

Nejde to jinak? To musí téci potoky lidské krve? To musí být tolik zla, nenávisti, nepřejícnosti?

Pravíte: „mne s hrůzou napadlo, co vše se musí změnit, aby se svět trošku pohnul z místa.“

Odpovídám: Tolik se toho zdá být nutné měnit proto, že Vás tu napadá „hrůza“ a ne zdravý rozum. Změnit je třeba jen jedno. Nežijte podle výmyslů parazitních spolků, ale podle metodiky TSO...

Oni si moc nad druhým vymysleli, aby mohli žít na jejich úkor.

K uchopení této sociální moci je třeba být bezohledným parazitem. Na jméně či změně klanu nezáleží...

Zde je třeba uchopení osobní svobody, tj. nesoužit parazitům. To je vše...

Hovořil jsem s jením člověkem o pravdě a poznávání.

Řekl mi: Myslím si, že žádná absolutní pravda neexistuje.

Na to jsem mu řekl: Já si myslím, že absolutní pravda existuje....

Chvíli jsme na sebe koukali...co s tím...

Já se ještě zmohl na reakci:

Jak můžeš tvrdit něco jako pravdu, když sám tvrdíš, že žádná absolutní pravda neexistuje.

Také on se ještě zmohl na odpověď:

No, já nehovořím absolutní pravdu, ale hovořím pouze relativní pravdu o té absolutní.

A tak jsme na sebe zase chvíli koukali,  nikdo nevěděl jak dál vést hovor.

Vím, že to jsou nádherné disputace, dialogy, ale my nevěděli jak se hnout z místa.

Jak byste prosím dál vedli tento dialog? Jak dál  řešit tento problém?

Aby bylo možné brát zmíněnou diskusi vážně, měl by Váš „člověk“ říci, jak vlastně poznal, že řekl „relativní pravdu o té absolutní“, nikoliv absolutní pravdu o té relativní. Měl by alespoň říci, jak se podle něj liší pravda relativní od té absolutní. Vy by jste měl samozřejmě udělat totéž...

Jestliže on tvrdí, že absolutní pravda neexistuje, tak snad nemusí rozlišovat mezi relativní a absolutní.

On  řekne, že existují jen relativní pravdy. Jako nějaké pomíjivé, naše malé pravdy.

Já bych řekl, že absolutní pravda je nějaká nejvyšší, jedna.

Relatních pravd je mnoho a mají jen dílčí pravdu. Mnohost relativních pravd vytváří pravdu absolutní.

Relativní pravdy jsou podmnožinou absolutní pravdy.

Absolutní pravda je někde mimo, nějak nad těmio relativními, kterých se nijak nedotýká. Nemůže být s nimi ve vztahu či relaci. Jinak by nebyla absolutní.

Pak ale nemůžeme absolutní Pravdu poznat. Přestávám tomu opět rozumět....

Potom chápu Platona a ostatní svedené a bloudící filosofy, kteří řekli, že svět idejí se nijak nedotýká našeho světa a je nepoznatelný.

Zde mám ale problém: Je svět idejím světem absolutní pravdy?

V případě že ano, jak jej lze tedy poznat?

Spíše se nyní přikláním k názoru, že svět idejí asi není světem absolutní pravdy.

Nerozlišuje-li Váš známý mezi absolutní a relativní pravdou, pak je pro něj obojí pravda tímtéž, pak by měl mluvit jen o jakési „hybridní pravdě“ absolutně-relativní, či relativně-absolutní. On však tvrdí, že řekl relativní, nikoliv absolutní pravdu. Musí tedy rozlišovat, neboť jinak kecá nesmysly.

Nemůže tedy tvrdit, že „existují jen pomíjivé malé relativní pravdy“. Co by pak bylo jejich opakem, tou „nepomíjivou relativně velkou pravdou“?...

Je-li, podle Vás relativní pravda „dílčí pravdou“, pak neexistují relativní pravdy, ale jen relativně „dílčí pravdy“. Dílčí pravda je však neúplná pravda a neúplná pravda se nazývá „nepravda“ (iluze, omyl nebo lež)! Podle Vás tedy mnohost lží (neúplných pravd) vytváří absolutní pravdu...

Kdyby mohly být „relativní pravdy podmnožinou absolutní pravdy“, pak by obdobně mohli být mravenci podmnožinou slona...

Je-li absolutní pravda někde mimo svět relativních pravd, jichž se nijak nedotýká, pak nám tu hlásáte učení Emanuela Kanta o „věci o sobě“. Jak by jste za takových okolností mohl vůbec vědět, že „absolutní pravda“ vůbec existuje, že je někde mimo nám známý relativní svět? Nevymýšlíte si tu s Kantem?

Pravdu máte v tom, že absolutní pravda je mimo vztah (relaci) a proto je absolutní (sama o sobě) nikoliv relativní (ve vztahu).

Absolutní pravdu bychom však nemohli vůbec poznat, vůbec bychom nemohli vědět ani to, že vůbec existuje, kdyby se nám neprojevovala v podobě mnohosti relativních pravd...

Pojem „svět idejí“ sám napovídá, že se jedná o mnohost relativních pravd, tedy nikoli o svět absolutní pravdy, která je samo-jediná. Ani relativní pojem „jeden“ se pro stav absolutna nehodí. Relativního světa čísel (1-X) se absolutno dotýká jako nula (0), která číslem není (přestože nám akademická „matika“ tvrdí, že číslem je). Absolutno tedy není relativně jediné (1), ale absolutně „nulté“. V relativnu se „absolutno“ jeví jako „nic“, jež není relativní...

Neporozumíme-li Steinerově (RS) „Teorii poznání“ a jejímu vyústění do „Filosofie svobody“, pak se budeme marně s jeho duchovní vědou potloukat po duchovních světech.

„Teorie poznání“ RS česky dosud nevyšla. Její české překlady jsou však natolik zmatené, že jsou pro normálního smrtelníka zcela nesrozumitelné.

„Filosofie svobody“ vyšla česky již dvakrát, oba její překlady jsou však rovněž zmatené. Překladatel tu navíc dokonce sám vykonstruoval rovných dvacet bezprostředních protimluvů. Ve svém doslovu k druhému vydání se týž překladatel natolik „odborně“ rozšoupl, že tu přidal zcela nehorázné poučení o „čistém myšlení“, v naprosto opačném smyslu, než v jakém o něm (v té samé Filosofii svobody) mluví RS. Z uvedených důvodů neznám nikoho, kdo by Filosofii svobody v českém překladu porozuměl, přestože v knihovně snad žádného anthroposofa nechybí.

Jsem tedy mile překvapen, že jste v tomto překladu přece jen něco srozumitelného našel...

Abych jen nekritizoval dodávám, že se dokončuje příprava vydání jak „Teorie poznání“ tak „Filosofie svobody“. Doufám, že tato vydání budou tentokrát nejen věrná RS, ale také každému srozumitelná...