Z přednášky RS Ahrimanský svod; Hled’te milí přátelé je třeba jen řekl bych tohoto Ahrimana, tj. zástupy Ahrimanovy znáti. Nic se nevyřidi tím, že jméno Ahrimanovo nacházíme hodným pohrdání a zástupům pohrdáníhodných bytostí dáme jméno Ahriman. Na čem záleži, to jest,že v Ahrimanovi stojí před námi především světová bytost té myslitelně největší inteligence, světová bytost, která již docela přijala inteligenci do individuální podstaty.Ahriman je v každém směru vysokou měrou přeinteligentní on ovládá oslňující inteligenci, oslňující inteligenci, která přicházi z celé lidské bytosti, jenom ne z té části lidské bytosti, která právě v lidském čele se lidsky utváří.Kdybychom Ahrimana spodobnili v lidské imaginaci, museli bychom mu dáti ustupující čelo a frivolně cynický výraz, protože u něho přicházi všechno z těchto nižších sil, ale z těchto nižšich sil přichází právě nejvyšší inteligence. Pustiti se snad
s Ahrimanem do diskuse znamenalo by že by člověk byl přimo rozdrcen logickou důsledností , grandiosní výstižnosti s jakou on ovládá svoje důkazy. Pro svět lidí /takového mínění jest Ahriman/ musí se teprve rozhodnout zdali bude vládnouti chytrost nebo bláhovost. A bláhovým nazývá Ahriman všecko, co inteligenci
neuzavírá v sobě v úplně osobní individualitě, nebot každá ahrimanská bytost jest osobně přeinteligentní, jak jsem Vám to právě ličil, kritická v odmítání všeho nelogického, posměvačně pohrdavě myslící.

• 
  

  Zde se musím zeptat - Ahriman má nějakou svou speciální logiku?  Osobně si myslím, že nemyslím pohrdavě, ale když mi přijde něco nelogické, také to odmítnu a snažím se to odmítnutí logicky odůvodnit, vysvětlit proč je to odmitnuté nelogické, nesmysl… A co jsou “Ahrimanovy důkazy “ - v čem spočívá jejich nevyvratitelnost a co se jimi snaží dokázat a komu?

  
  

_______________________________

Z přednášky RS, Asurský svod ;

"Ak sa má určitá bytost stat' schopnou, postavit sa v kozme na odpor Otcovi, musí prúd zla v kozme natolko dozriet (zostúpit), že sa vytvorí karmická oblast, na ktorej by táto bytost mohla zakotvit. Tejto oblasti dnes ešte nie je, zvolna sa však vytvára z fyzických dôsledkov Ahrimanovho pôsobenia. Tieto následky nie sú však mienené v
zmysle choroby (choroba znamená karmické vyrovnanie), ale v zmysle Ahrimanského zdravia! Asura sa teda zrodi v okamihu, ked sa počne utvárat také ludské fyzické telo, ktoré už nebude existenčne závislé od prílivu sil z oblasti prvej hierarchie (zo sféry Otca). Takéto telo bude čerpat sily z iných zdrojov.Až bude fyzické telo privedené na tento stupeň, ako následok svojho Ahrimanizovania, potom príde okamih, v ktorom môže zasiahnuť bytost Asura. Tento stav fyzického tela, bude môct nastat len vtedy, ak nastane v terajšom pomere
éterického a astrálneho tela, ktorý sa vyjadruje spánkom a smrtou, zmena, ktorá spôsobí odpadnutie nutnosti spánku a smrti. Vtedy ja nebude opúšťat oba nižšie články (telo fyz. a éterické), ani v spánku, ani v smrti, a zamedzi tak úplne možnost prílivu duchovných síl z oblasti prvej hierarchie. To dá vzniknút stavu, v ktorom Asura bude môcť začať svoj útok proti Otcovi."

-To ahrimanský zdraví dovedené k dokonalosti je stav nesmrtelnosti , po kterém touží satanistické elity- stav způsobený zřejmě nějakou biotechnologií budoucnosti a stav týkající se pouze fyzického těla?

A ten , kdo se stane nesmrtelným na duchovní úrovni, svým zmrtvýchvstalým pravým Já - ten- jeho fyz. tělo už také není závislý na přílivu sil z hierarchie Otce?  Mám z toho dojem, že dříve než se podaří ahrimanskými silami učinit nesmrtelné (stejně jen dočasně ne? )  fyzické tělo, tak dříve zde (za života ve fyzickém těle) musí dojít k zmrtvýchvstání pravého Já mikrokosmu v duši. Toto zmrtvýchvstání v souladu s vývojem makrokosmu - to bude mít za vedlejší následek taky (dočasnou) nesmrtelnost fyz. těla?  Spíš myslím jako delší životnost než je obvyklé, protože fyzické tělo je vlastně prach a v prach se zase obrátí. Ale ta ahrimanská nesmrtelnost fyz. těla - bude toto tělo vůbec ještě nositelem něčeho lidského…?

____________________________
Z přednášky RS Ahrimanský klam ;

“...Astrálne telo je teda "bojiskom" Ducha sv. s Luciferom a v éterickom tele bojuje Syn s Ahrimanom! Skutočnost že fyzicke telo nie je ešte dejiskom určitého boja, nám ukazuje na
významnú kozmickú skutečnost. Vo svete nie je ešte bytost, ktoré by sa cítila v prítomnej dobe dost silnou, aby sa odvážila vystúpit proti Otcovi! Ahriman to nečini,má úctu pred Otcom, bojuje (odporuje!) len proti Synovi v nádeji, že priebeh svetovej karmy mu pred Otcom dá proti Synovi za pravdu. Ahriman skladá svoju nádej vo vytvoreni takého prúdu svetovej karmy, ktorý by presvedčil Otca.Ahriman tvorí takú kozmickú situáciu, v ktorej by mohol pred Otcom povedat;
"Hla, daroval si ludom bytie; aby sa stali slobodnými. Oni si však nevyvolili Tvojho Syna, ale mňa!"
- Tady se poněkud zhrozen zeptám , nestojí už teď Ahriman před Otcem a  neříká mu “Hle, daroval si lidem bytí, aby se stali Svobodnými.Oni si však nevyvolili Tvého Syna, ale mě! “...?

Shledá li to Ahrimanovo tvrzení Otec skutečností, řekne mu “ Tak pak patří tobě, vtěl se mezi nimi a vem si ty, co si tě zvolili do své říše “...?

Vyplynulo mi to též v kontextu jedné z odpovědi zmp nedávno zde na fóru ;

Zmp;

“Pokud lidskou nedbalostí zlo definitivně zvítězí (což hrozí právě dnes), zůstane filosofie svobody omezena jen na pár jedinců. Vše ostatní bude muset být zničeno, protože to ztratí smysl.”

-Co je tou  konkrétní lidskou nedbalostí, díky které může zlo definitivně zvítězit?  Ptám se protože lidských nedbalostí je obrovská spousta, ale nějaké konkrétní musí mít tyto strašlivé následky. Je tou nedbalostí zatvrzelé odmítání ducha a duchovna celkově, tedy zanedbávání duchovního vývoje?

K Ahrimanskému svodu:

Původní je reálná logika, jako uspořádání vztahů reality.

Od reality se emancipovala formální logika, jako uspořádání samo o sobě (uspořádání ničeho, resp. pouhých slov)

S formální logikou souvisí objektivní iluze, subjektivní omyly a lži.

Formální logika je doménou lidí (akademických věd).

Reálná logika je doménou Ahrimana.

Mimo myšlení (reálné či nereálné) máme ještě cítění, které je doménou Licifera.

Do třetice máme také chtění či vůli, která přirozeně navazuje na cítění a uměle na myšlení.

S vůlí vázanou na cítění souvisí morálka (ve vztahu k lidem) a mravnost (ve vztahu ke světům a bohům). To již Ahriman nemá.

Zatímco luciferskému cítění vládne pýcha, ahrimanskému myšlení vládne kriticky posměvačně pohrdavě myšlení, pohrdavé odmítání všeho nelogického. Protože Ahriman nemá morálku, rozhoduje se, zda bude vládnout chytrost nebo bláhovost. Chytrost i bláhovost souvisí s formální logikou (emancipovanou od reality). Vývoj lidstva je tak Ahrimanem (prostřednictvím satanismu) usměrňován k elitářské parazitní chytrosti na jedné straně a k bláhovosti zotročeného davu na straně druhé.

Mezi Luciferem a Ahrimanem se projevuje reprezentant lidství, Kristus, samotný Logos, samotná morálně mravní reálná logika, odmítající vše nemorální, nemravné, nelogické a nereálné.

Ač má Ahriman reálnou logiku, přesto jsou jeho „důkazy“ jen formálně logické, pro satanistickou elitu chytré, pro ubohý dav bláhové...

K asurskému svodu:

Právě fyzické tělo je mikrokosmickou říší Otce. Protože vnitřní musí souviste s vnějším, je a bude na přílivu sil Otce záviset lidské smrtelné i nesmrtelné fyzické tělo. Nazvěme tuto závislost „výměnou látek (sil)“.

Předpokládám, že ahrimanské zdraví bude dovedené k dokonalosti mechanickým napojením na „volnou energii“ Nikoly Tesly. Všechny vyšší články lidské bytosti se změní, budou podřízeny tomuto „biologicky mechanickému“ fyzickému tělu, které se tak stane asurským. Biologická stránka těchto „zombi“ bude závislá na zdrojích lidské krve, jako pověstný upír. V nebohém davu již dnes porobíhá třídění, kdo bude příslušet k upíry vysávanému stádu (dnes oddaní služebníci elit). Prodlužování zdraví a života krví jiného člověka (tzv. lidskou obětí, rituální vraždou zejména dětí) má už dnes dlouhověkou tradici.

K upírskému stádu nebudou patřit jen ti, kteří ve své duši vědomé zrodí pravé Já (počínaje duchovním Já a konče nesmrtelností Ducovního člověka). Ti pak povedou válku o každou duši v upírském stádu.

Na konci vývoje Země asurská nesmrtelná těla zaniknou.

V nových poměrech si zlo bude hledat nové cesty uplatnění.

K ahrimanskému klamu:

Ježíš Kristus řekl: „Nebe a Země zaniknou, má Slova však nikdy nezaniknou!“

Těmi Kristovými Slovy jsou lidé s pravým Já! Vše ostatní je dočasnou součástí Nebe a Země. Vývoj Nebe a Země poskytuje dostatečný čas každému člověka k tomu, aby vyvinul své pravé Já, jako něco, co vzniká navíc nad síly vývoje Nebe/Země. Síly navíc vznkají tak zvaným pravým násobením sil. Vše, co bylo vyňato z původního stavu, se do původního stavu musí nutně (karmicky) zase navrátit. To platí i pro síly zůčastněné na násobení. Síly vynásobené navíc se však do původního stavu karmicky nevrací, protože z něj nevzešly, ale jsou navíc, jsou svobodné!

Od manvantary Země je Ahrimanem veden boj o to, aby nijaké síly navíc nevznikaly, aby se vše vrátilo manvantaře Měsíce (kosmu moudrosti), v níž byl reálně logický Ahriman součástí hierarchie (tuším) Archai. Ahriman tedy vede s Kristem svůj spor o lidstvo již od počátku Nebe/Země a v současnosti tento spor vrcholí (viz kniha Jobova a Goethův Faust).

Protože je spor veden o vývoj lidské svobody, ani Kristus, ani Ahriman nemohou spor o lidstvo rozhodnout silou (nesvobodně lidem výsledek vnutit). O vítězi tohoto sporu před Otcem musí „dobrovolně“ rozhodnout každý člověk sám. Jak člověk v tomto sporu sám o sobě rozhodne, tak s ním Otec naloží. Nedbalé přiřkne Ahrimanovi, dbalé Kristu.

Pokud se nepletu, tvrdíte, že čas je prostorová míra, odvozená od rotace Země.

Může existovat i nějaká jiná sluneční soustava, kde by rotace a míry jejich Země byly jiné, potom i čas by měl jinou charakteristiku? Prostě nebyl by to náš čas. Nebo vše běží všude nějak stejně? Neexistuje tam jiný poměr otáček a vzdáleností?

Tak to se pletete. Nic takového netvrdím.

Čas není prostorová míra! Čas má časo-míru! Přitom čas a časomíra jsou dvě různé věci. Časomíru (nikoliv čas) lze skutečně odvodit od prostorové míry a obráceně (viz „dráha pohybu“ aj.)...

Slunečních soustav existuje „neurekom“. Míry jejich „Země“ a její rotace mohou být různé, v principu však nemá nijaký smysl, aby byly jiné. Palec jako palec...

Také čas může mít různé míry, má však stejnou charakteristiku (podstatu)...

Nic neběží všude stejně, ale v principu ve stejném prostoru i čase...

Místem (možností) je vždy forma. Tvar je vždy prostorem, na počátku jen „možným prostorem“.

Formu nelze naplnit. Lze ji jen plně projevit jako otvor v plném obsahu tvaru. Forma má duševní (lunární) vědomí, jímž si uvědomuje zejména tvar (vjem, pojem či vlastního ducha, já) ve svém lůně...

Obřezávají se tvary i formy (mužská a ženská obřízka). Duch (Uroboros) obřezává formu i tvar již na starém Saturnu...

K oplodnění lunární formy solárním duchem (Uroborem) dochází až na starém Slunci, vývojem silových paprsků světla éterné hvězdy. O solárním oplodnění mluvíme jen ve vztahu k formě, protože paprsky hvězdy narůstajícími do jejího lůna je forma vynášena ven nahoru, jako archa při biblické potopě světa.

Ve vztahu k vnitřnímu tvaru mluvíme o solárním „požehnání“, neboť paprsky hvězdy tlačí na jeho hřbet a snášejí ho dovnitř dolů, jako arch při biblické potopě světa...

1/ Na starém Saturnu se možný tvar v lůně formy možnosti naplňuje teplem, jako tepelný (ohnivý) první Muž v lůně Ženy...

2/ K duální (vnější/vnitřní) potopě světa dochází ve vývoji Slunce jako v rámci troj-jediné sluneční osoby ženské (Žena, Matka, Dcera) a mužeské (Otec, Syn, duch). Vše dohromady dává „prvního světelného Muže v lůně první Ženy“...

3/ Ve třetí manvantaře se vývoj starého Měsíce odděluje od slunečního vývoje duální trojjedinosti (mužské a ženské). Starý Měsíc astrálně následuje vývoj starého Slunce, vývojem duální troj-jedinosti člověka, který nedospěje až k já, ale pouze k NE+já...

4/ Ve vývoji Země se dokonává vývoj já a odděluje se lidské pohlaví. K falickému oplodnění mužem se připojuje solární oplodnění duchem. K pozemskému zrození dědičnosti (DNA) se připojuje druhé zrození nebeského zárodku reinkarnovaného ducha (extraktu já)...

Spasitel a Vykupitel:

Spasení souvisí se shromažďováním (sjednocováním) mnohosti silových paprsků éterné hvězdy, tedy s překonáváním Lucifera.

Vykoupení souvisí s překonáváním Ahrimana (peníz daně)...

Naznačené kvantitativní kombinace tvarů, forem a spár v různých fázích (manvantarách) vývoje, není zcela přehledné a proto ani příliš spolehlivé. Nedoporučuji tedy se těmito pracnými šablonami příliš zabývat, neboť spoléhají na paměť, nikoliv na poznání kvality podstatných věcí...

Děkuji za vysvětlení a radu. Myslím, že jsem konečně pochopila, že se za něčím ženu, na co nemám a nebylo by dobré tvrdošíjně pokračovat.

Srdečně zdraví ATREA

Když mi bylo z více stran potvrzeno, že Anthroposofické působení (to pravé) je plně ve smyslu ducha doby - Michaela, vyvstala mi následující otázka, se kterou se nějak nedovedu vypořádat.

Lidé (a zasvěcenci), působící (fil)anthroposoficky, jsou v podstatě v současné době Michaelovým vojskem. Anthroposofie vychází z nutností a požadavků , a je tedy v michaelském věku plně michaelská.

Jak tomu ale bude v buducnosti? Vezme na sebe Anthroposofie novou podobu, např. orifielskou, nebo zůstane pořád v základu michaelská?

Uvážíme-li, že se duchové času střídají (mám teď na mysli sedmerost duchů času - Michael, Gabriel, Orifiel atd.), jak tomu bude například v Orifielově době, jak v té době budou tito lidé a zasvěcenci působit? Přizpůsobí svou činnost a své úsilí novému duchu času, Orifielovi, nebo zůstanou věrní Michaelovi..?

Vím, že se to nedá takto kategoricky brát, každý je individuální a bude záležet na něm, jak se rozhodne působit. Je-li ale dnes nejplodnější působit pro dobro lidstva michaelsky, bude v orifielské době (která započne cca r. 2234) nejplodnější působit orifielsky, nebo bude michaelské působení až do konce zemských časů to nejúčinnější...?

Alexandr Veliký nevedl jen války, nekráčel jen z bitvy do bitvy, ale všude tam, kde ovládl dobyté území zakládal místa (města) zvaná „Alexandrie“. Byla to vlastně sociální centra, tvořící zázemí aristotelských škol. Dodnes nikým nenapodoben si i zde počínal nevšedně geiálně a citlivě. Ducha místních kultů a tradic nikdy neměnil. Jen je oplodňoval Aristotelem.

Tím chci říct, že jedna věc je duchovní boj na určitém místě a v určité době vyhrát, a jiná věc je pak dané vítězství smysluplně využít. Odtud střídání duchů času, v němž opět přijde řada Michaela.

Alexadndrií dnešních Michaelitů je TSO, jako líheň nových (fil)anthroposofů.

V této souvislosti připomínám slova RS, že po tisících letech zůstane ze současné anthroposofie jen „filosofie svobody“ (viz úvod posledního vydání „Filosofie svobody“ RS)...

Z toho tedy vychází, že v michaelských obdobích jsou vždy sváděny ty nejurputnější boje, na základě jejichž výsledku se pak dále pracuje v šesti ostatních obdobích, až zase přijde nové michaelské období, je to tak?

Ještě se pokusím říci, jak chápu po tisísích letech zůstavší filosofii svobody:

Anthroposofii vnímám jako výchovu k vnitřní subjektivní svobodě, a zároveň také jako výchovu ke schopnosti realizace takových zevních podmínek, které umožní plnou objektivní realizaci vydobyté vnitřní svobody (= TSO). Anthroposofie jako nauka v budoucnu zanikne, a zanechá po sobě jen vyvinuté svobodné lidské individuality naplněné láskou ke Kristu a lidstvu a podle toho konající... Protože až se lidé vyvinou k jasnovidnosti prodchnutou jasným a čistým myšlením odpoutaným od hmotných zrcadel (fyzických orgánů), nebude anthroposofie v současné podobě potřeba - ona v nich bude žít, a zevně se bude sdělovat něco ještě vyššího, co si dnes nedokážeme představit, a co bude těmto lidem přiměřené... Jestli tedy RS říká, že z Anthroposofie zůstane v budoucnu pouze filosofie svobody, míní tím, že Anthroposofie tu není kvůli ničemu jinému, než kvůli samotnému smyslu a účelu lidského vývoje...

Tak jako veškerý vývoj postupuje cyklicky, tak se i zlo ve vývoji dostavuje cyklicky v různých proměnách a tak musí být také lidstvem překonáváno. Pokud lidskou nedbalostí zlo definitivně zvítězí (což hrozí právě dnes), zůstane filosofie svobody omezena jen na pár jedinců. Vše ostatní bude muset být zničeno, protože to ztratí smysl.

Anthroposofie po tisíciletích nebude třeba tak jak říkáte a také proto, že se nezmění jen pokročilé lidstvo, ale i poměry v duchovních světech a v jejich vztahu k člověku.

Anthroposofie v současné podobě je tu v podstatě právě jen kvůli filosofii svobody...

Jaké jsou techniky boje Alexandra? Patrně byl nejschopnější válečník své doby.

Pokud vím, tak v rozhodující bitvě s Dareem měl 40 000 proti asi 300 000. Hledal prý skulinu v řadách Dareovy armády. Ta skulina = rozestup mezi jednotkami vznikl asi nějakým pohybem jednotek Darea sledujích pohyb na koni jedoucího Alexandra v čele asi dvoutisícovky svých jezdců, který hledal (a snad si i připravoval a vytvářel) tuto jedinou možnost. Poté z poza terénní vlny zmatek způsobily jeho schované oddíly práčat a lučišníků aj.

Jak obrazně a symbolicky vede nyní takový Alexandr  svůj boj? Kde má své vojsko?

Alexandrův boj tehdy byl útočný, on byl dobyvatel, ne? Kdo je nyní Dareem? Jak se bránil Dareus? Nebo také útočil? Dnes útočí akademici na všech frontách proti bezbranným lidem. Dnes se spíše brání (a to pouze individuálně a tedy vlastně skoro neúčinně - nekoordinovaně nebo velmi slabě)  obyčejní lidé před útoky (ofenzívou) akademiků na všech frontách...a to od matematiky a teoretické vědy (Einsteinovy teorie), ekonomiky  a bankovnictví, přes právní systém (politiku), až po kulturu - umění v lékařství, energetice, autodopravě....., umění dávat jedy do potravin, vzduchu, vody...umění legalizace genocidy bílé popuplace a křesťanů...atd.atp...

Alexandr Makedonský byl nejschopnějším válečníkem všech dob a vycvičil si k tomu také nejschopnější armádu. Byl to žák Aristotelův a můžete si bít jist, že mu to podle toho „pálilo“. Jeho přídomek „Veliký“ naznačuje sféru jeho působnosti ve vnějším světě a navíc také, že má relativní protiklad v pojmu „Malý“, jenž naznačuje neméně schopného válečníka ve vnitřním světě...

Útočnou techniku Alexandrova boje jste v podstatě naznačil. Po způsobu „odborníků“ jste však nevzpoměl jeho relativního opaku, souběžné „obranné techniky“. Vítězný útok by nebyl Alexandrovi k ničemu, kdyby ve svém týlu neubránil svůj vojenský tábor, jenž se stal přirozeně předmětem soustředěného útoku Dáreovy jízdy. V daném smyslu Alexandr často ukončil bitvu doslova za pět minut dvanáct...

Alexandrova taktika je stále stejná. Změnil se jen protivník a bojiště. Jeho vojskem jsou dnes lidé, kterým jde o pravdu. Proto žádný jiný voják nemůže být lepší. Jde jen o to, aby k rozhodné bitvě bylo takových vojáků „dostatečné“ množství...

Moc jsem neporozuměl tomu, proč je Alexandr Veliký a ne Malý? Nebo je obojí?

A také nerozumím tomu, co je útok a co obrana?

Vztahují-li se oba pojmy k nějaké prvotní příčině, potom je to jasné. Kdo byl napaden, tak se brání. Jako Rusové hnali Napoleona od Moskvy. To není útok, ačkoli dobyli až Paříž.

Jsem-li napaden, bráním se.

A je jedno, že se bráním proti-útokem.

To už asi pletu s taktikou obrany.

Alexandrův útok spočíval v nalezení či vytvoření skuliny, mezery v řadách obránců a tedy proniknout tam a udělat tam melu.

Alexandrova obrana bránila týl. Tam nejde hledat skuliny v řadách útočníků?

Mělo být řečeno, že Alexandr Veliký, má svůj historický relativní protějšek v „Alexandru“ Malém. Ten Malý neválčil ve velkém, ale v malém a nejmenoval se „Alexandr“, ale měl české jméno...

Útok je aktivní překonávání reaktivní obrany soupeře.

Obrana je reaktivní hájení svého postavení, například vojenského tábora...

Když Rusové hnali Napoleona od Moskvy do Paříže, byli v útoku (v proti-útoku), zatímco Napoleon se při ústupu bránil.

Na taktice tu nesejde. Útok je aktivní, obrana reaktivní.

Alexandrova obrana byla vždy chráněna náspy tábora. Při tom zpravidla není dostatek obránců na to, aby mohli zaútočit na skulinu v řadách útočníků. Ale i to je možné...

Tušíte, kdo to je?

Říkal mi jeden člověk: Když je boj, tak v boji musíš použít vše!

V boji .... musíš nebo můžeš...použít vše?

V boji obranném či útočném?

Víte, je někde hranice mravnosti či morálky co ještě udělám či neudělám?

Je v této souvoslosti rozdíl mezi obráncem a útočnikem?

Co by bylo omluvou pro obránce, ale pro útočníka ne?

Ačkoli se budu bránit, přejdu do protiútoku, budu tedy útočit, mám i za cenu podrazů, podlostí?

Je v této souvislosti vůbec správné používat nějaké morální či mravní pojmy a soudy?

Dá se vůbec mluvit o podlosti či podrazu někoho, kdo se brání útoku?

Zlo = nepřítele, útočníka musím zničit za každou cenu?

Skutečně?

Slyšel jsem o pohádce, kde měl syn uhodit svoji mámu, aby tím zachránil své bratry či koho. On neuhodil mámu. Přesto potom po velkém utrpení se to nějak vyřešilo... Tolik pohádka, co udělat ve skutečnosti? Uhodit mámu za cenu záchrany sourozenců?

Cituji: „Tušíte, kdo to je?“

Tuším, na co se ptáte, přece však bych dal přednost jasné otázce...

Ne-lí boj spravedlivý, nesmím použít nic, ani ten boj.

Ve spravedlivém boji smím proti škůdci použít cokoliv...

„Pohádka“, v nichž má syn uhodit svoji mámu není pohádka, ale zvrácenost...

Nic na světě se nepodobá hoření slunce.

Kdyby tam byla nějaká hmota, plyn, tak to přeci logicky shoří a je konec.

Kdyby tam probíhala nějaká štěpná reakce, tak by to byl nějaký atomový či neutronový výbuch. Jednorázový a byl by opět konec.

Hovoří se o tom, že na Slunci probíhá jakási fůze. Nevím přesně, co to je. Ale stále nechápu, proč by to buď nevybouchlo, nebo neshořelo. Jak to může roky takto nějak svítit? To nedává logiku s ohledem na tato zemská a materiální vysvětlení.

Ale chápu, že může být něco, jako je atomový výbuch, který prostě nemá na Zemi v ničem obdobu a přesto ho někdo nějak vynalezl. Nějaké kritické množství čehosi s čímci v přesném poměru....

Nebo na Slunci běží něco podobné?

Tady máte příklad toho, co učeného se musí dít v hlavě lidí, kteří popírají účel...

Jaký účel? Země a Slunce?

A jak se od účelu Země a Slunce dostaneme k tomu, jak je tomu se Sluncem?

A jak je tedy tomu se Sluncem?

Co učeného se děje lidem v hlavách, kteří popírají účel?

Slunce, Země atd. (celý náš vesmír) nejsou účelem, ale mají účel, o němž je tu stále dokola řeč.

V hlavách popírajících účel se děje tendenční nerozumné lhaní (teoretizování), o němž mluvíte jako o učených nesmyslech.

Výstěžně to popisuje také JK...

Dobře, a jak tedy Slunce svítí, hřeje, a to až na Zem.

Co to tam tedy je? Nebo kdo to dělá? A co?

Proč je to možné?

Jestliže je ve vakuu nic, jak se přes něj může šířit teplo resp. světlo?

Vpravo nahoře je na naší diskusní stránce kolonka: „VYHLEDAT V DISKUSI“. Tam si zadejte heslo „pythagor“ a v tom, co se po odkliknutí objeví, najdete mj. odpovědi na Váš dotaz. Poměrně nedávno jste je patrně už četl...

Zde snad lze ještě dodat:

Podle naší akademické vědy se ve vakuu nemůže šířit teplo Slunce (například až k Zemi). Přesto však se prý Země slunečním teplem přehřívá, protože si ji prý spalováním fosilních paliv příliš přitápíme...

... a to je zase soratovské zatemnění. Protože ve skutečnosti se naše Země pomalu stává Sluncem, a proto se ohřívá. Takto kristovsky to ale akademik nikdy nemůže brát. Země se připravuje se na opětovné vyšší splynutí se Sluncem. Sorat to ale musí zatemňovat protikladem - teorií o destrukci - o spalování fosilních paliv.....

"Učenci" se se Sluncem nikdy nevypořádají, pokud neprohlédnou Soratovy klamy a iluze, ve kterých jsou udržováni - a které mají snad i rádi. Vzhledem k tomu, že přísahají na autoritu Soratovu, tedy anti-Kristovu = anti-sluneční, zůstane jim Slunce (i jeho fyzický projev) navždy záhadou. Slunce je pro ně to nejzáhadnější právě proto, že ho vlastně popírají. Jak můžou chtít vysvětlovat něco, co popírají = zatemňují? Zatemňování je naprostým opakem vysvětlování! Výsledek tohoto zatemňování jsou jejich "teorie",  které říkají, že Slunce vlastně neexistuje! Taková zvěrstva pak lidem sugestivně a autoritativně podstrkují. (Podle těch soratovských teorií, se kterými jsem se seznámil, je opravdu nemožné, aby nějaké Slunce existovalo, a takto na plnou hubu to samozřejmě nikdy neřeknou, protože pak by to nemohli lidem skrytě podsouvat.)

Zásadní chyba v jejich vývodech je už jen to, že násilím projektují pozemské fyzikální zákony i na Slunce, kde platit nemohou - neboť kdyby pozemské zákony na Slunci platily, nebylo by Sluncem, ale Zemí! (projektují je i na Měsíc a vůbec celý vesmír... a zhypnotizovaní lidé se pak pod tímto soratovským sugestivním halasem halasně hlásí na lety na Mars a podobná zvěrstva.....)

Po smrti těla se prý následně v duchovních světech zpětně prožívá minulý život, tedy vše se odvíjí pozpátku, jako bychom pustili pozpátku film.

Je tomu tak, že člověk zpětně prožívá i to, co slyší? Slova, věty, vše pozpátku?

Jak tomu potom rozumí?

Nebo o co tady jde?

Je to snad potom ona nějaká nebeská, rajská řeč? Pozpátku?

Když někdo v našem světě se učí hovořit pozpátku, tu má několik možností: říci opačně každé slova a tatoopačně vyslovená slova skládat do věty, která je ale jinak z našeho světa, tedy nevyslovuje se opačně celá. Což je ten další způsob. Ale ten v našem světě ztrácí smysl, protože my ze slov něco vyvozujeme. Logicky postupujeme k něčemu. Nemůžeme zde vědět něco předem bez myšlenkového, slovního, pojmového vyjádření a logického vyvozování.

Padlo tu již v diskusi, že v čase „Nebe+Země“ se duch projevuje jako příčina, například jako hrnčíř. Proti času „Země+Nebe“ se duch projevuje (zpětně) jako účel, jako hrnčířova představa hrnce.

Nyní se musíme ptát:

Co udělá hrnčíř, když se mu hliněný hrnec nepovede?

1/ Vypálí hliněný hrnec do trvalé podoby.

2/ Zničí hliněný hrnec, vrátí ho do „hrnčířova pole“ a začne znovu.

Zvolí-li hrnčíř první variantu, špatný hrnec od něj nikdo nevykoupí, hrnec skončí na smetišti a hrnčíř se může jít pást.

Zvolí-li hrnčíř druhou variantu, musí se po zničení špatného hrnce vrátit k původnímu účelu. Na této zpětné cestě se poučí o každém svém kroku, který učinil v čase špatně a který dobře, co musí příště napravit a co uplatnit jako schpnost vycházející ze zkušeností, které se osvědčily. Teprve potom může začít znovu od „hrčířova pole“.

Naše kroky v čase, jsou na zpáteční cestě k účelu schody (šlápoty), představující naše dobré či špatné volní akty, pocity a myšlenky, nikoliv jejich zlomky, které by nedávaly hrnčíři žádný srozumitelný smysl...

Kdyby tomu bylo tak, jak si představujete, hrnčíř by nemohl mít ani žádné smysluplné vzpomínky. Namísto na hrnec, by vzpomínal na „cenrh“, namísto na účel by vzpomínal na „lečú“ a na jiné nesmysly. Přesně tak by to muselo vypadat, kdbychom měli moc zavrhnout účel nejen ve svých teoriích, ale také fakticky...

Pozoruhodná je Vaše myšlenka, že po smrti bychom měli slyšet a vidět to, co jsme viděli a slyšeli smyslově, ale tentokrát pozpátku. V takovém případě by však musel mít smrtelný hrnčíř nesmrtelné uši a oči, a to obrácené naruby...

Pokud svou „vědeckou“ námitku opustíte, můžete se příště narodit jako rozumný člověk. Pokud u ní setrváte, narodíte se příště jako učený akademik, jehož teoriím akutně chybí zdravý rozum...

Přesto mi tady něco nesedí.

Jestli se zpětnýě odvíjí film našeho života, tu také nedává smysl, protože následek existuje jako první a příčina následku až následně, což také zdravý rozum nebere. Nevím, nakolik je to "logické" a jaké to asi může dát zdravému rozumu nějaký smysl.

A stejně tak mi nedává smysl, aby v případě snad jen zdánlivě nesmyslného a nelogického zpětného chodu našeho života po smrti, se řeč odvíjela smyslně, logicky.

Bude-li to podle vás, potom člověk dřív něco provede pozpátku a teprve potom dostane logickou odpověď, výklad atp. (řečenou v našem pozemském rozumem uchopitelném projevu) a nebo nejdříve člověk řekne větu, logický závěr, a teprve po něm bude následovat zpětné promítání v kině káma-loky čin?

Zpětné promítání se týká jen fyzických činů nebo se zpětně promítají i myšlenky? Někdy soud, myšlenka vyplývající ze situace přijde až po delších úvahách. A vyplyně jako by z věci. Ten soud vidí ten chudák v káma-loce také předem (než se fyzicky něco odehraje)? Nebo až po? Nebo vůbec? A jaký to má smysl?

Zpětné prožívání (proti času) vzpomínek je docela běžné. Určitě s tím máte i Vy nějaké zkušenosti. Při tom se řadí události tak, že jednotlivé obrazy spojujeme slovem „před tím“. Například: „Rozbil jsem si hubu, když jsem předtím spadl ze schodů, když jsem před tím do toho šlápl...“

Jak vidíte, při zpětném vpomínání také zpětně myslíme.

Já nevím jak Vám, ale mě to rozum v pohodě bere...

Na rozdíl od zpětného vzpomínání (vč. káma-loky) nemůžeme zpětně nic provádět (fyzicky konat)...

V káma-loce se fyzicky nic neodehrává!

V káma-loce dochází k tomu, že nešťastník tam sleduje zpětné konání obrazu svého těla, a nelogicky nezpětně k tomu mu vyvstávají myšlenky.

Nemohu si pomoct, ale jestli je to v káma-loce takto, tak právě z toho musí být člověk úplně dopletený. Musí být z toho zoufalý. nenormálnost a nesmyslnost všeho ho musí totálně rozdrtit.

Neshledávám v tom nic jiné, než týrání zoufalého ducha uvězněného duchovními hierarchiemi v rozporu se zdravým rozumem!

Třeba v dřívější době - kdy lidé nebyli schopni samostatného myšlení -  to někomu vyhovovalo. Mělo to snad nějaký účel. Např. zesílení jáství v následku jeho totálního rozpolcení. Jako když Mongolské či Asiatské hordy nájedníků vnesly do Evropy ten prvek hrůzy, který lidstvu potom pomohl ve vývoji...  jak o tom píše RS.

Ale jestli to duchovní světy takto (pro dnešek již) nelogicky a bláznivě nastavily, musí to platit na věky? Logické to mohlo být pro předchozí dobu, ale již ne pro dnešní. Já s káma-lokou v takovéto naprosto nesmyslné podobě nesouhlasím.

Duch doby si žádá jiné postupy. Toto je překonané.

Může dojít k nějaké nápravě duchovních světů? Lze nějak protestovat či podat stížnost?

Nebo tomu musí být nějak jinak, takové hlouposti by snad duchovní světy nedělaly.

Po tělesné smrti „sledujeme“ (vidíme po 3,5 dne) éterný panoramatický obraz, rozplývající se v akaše...

V káma-loce každý (nejen nešťastník) prožívá celý svůj život zpětně duševně (s příslušnými pocity, myšlenkami a chtěním). Nikdo tu zpětně nesleduje „konání obrazu svého těla“.

Káma-loca Je podobný proces, jako když pářeme pletený svetr...

Protože to v káma-loce není tak, jak tvrdíte (čert ví kde jste to vzal. Nečetl jste RS pozpátku?), nemůže být z toho člověk dopletený. Neexistuje případ, že by se při párání pleteného svetru někdo zbláznil...

Vaše klamné závěry se formálně logicky zakládají na pouhých iluzích (tedy bez účasti zdravého rozumu). Vše, co ze své iluze dál vyvozujete charakterizuje Goethe slovy:

„Kdo splete první knoflík, ten se už řádně nezpne!“

Svým zmatením si navíc troufáte „buzerovat“ ducha doby.

Napravovat není třeba duchovní světy, ale Vás! Proto je třeba podat stížnost duchovním světům na Vás, ne naopak...

Mám ještě doplňující otázku k diskusi Df/zmp o času a prostoru...

zmp:

Pokud se duch projevuje v čase, je zván příčinou (stvořitelem), což Bible charakterizuje v pořadí: „Nebe a Země“.

Pokud se duch projevuje proti času, je zván účelem (spasitelem, vykupitelem), což Bible charakterizuje opačným pořadím: „Země a Nebe“.

Je to tentýž duch?

Již několikrát jsem se zamýšlel nad tím, do jaké míry jsou Otec, Syn a Duch Svatý odděleni a do jaké míry jsou jedna a táž bytost a tato Vaše formulace ji ve mně vyvolala znovu. Cítím, že zde je třeba našlapovat také velmi opatrně, takže se pokusím nebýt jako slon v porcelánu...

Jsem si vědom toho, že jde o troj-jedinost. Pojem "trojjedinost" mi vždy byl hodně záhadný.

Říká totiž jakoby dvojí - zaprvé, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou trojností, a zadruhé, že jsou jednotou. A přitom neříká ani jedno z toho. Nevím, jak to pořádně uchopit. Povrchnímu uvažování se to může jevit jako sofisma (Bůh trojností JE i NENÍ; Bůh jednotou JE i NENÍ... jenže trojnost ani jednota zde nejsou, je tu jen ta záhadná trojjedinost.) Trojjedinost totiž není trojnost ani jednota. Jakoby to bylo něco "mezi tím". Jak si s tím poradit?

Trochu světla mi do toho vnesl RS, který říkal, že z hlediska hmotné pláně se božství jeví rozdělené na Otce, Syna a Ducha Svatého; z hlediska duchovního světa jde o jednu a touž bytost, tam tato (zdánlivá?) oddělenost mizí.

U člověka tomu je zase obráceně - ve fyzickém světě se jeho mikrokosmos jeví jako jeden celek (vůle - Otec, cítění - Syn, myšlení - Duch Svatý), zato po přechodu přes práh se tyto tři části rozdělí a osamostatní, a člověk je musí vědomě uvádět v soulad svým Já...

Jsou tedy Otec, Syn a Duch Svatý relativními projevy jednotného Božství, Boha?

"Pokud se duch projevuje v čase, je zván příčinou (stvořitelem)" - tj. zde se projevuje jako Otec;

"Pokud se duch projevuje proti času, je zván účelem (spasitelem, vykupitelem)" - tj. zde se projevuje jako Syn

Ještě mi někam z příspěvku zmizela poslední věta:

Duch Svatý je tedy mezi příčinou a účelem, mezi Otcem a Synem...?

Legenda vypráví, že když se svatý Augustin procházel po břehu moře, narazil na kluka, který lasturou nabíral vodu z moře a naléval ji do důlku vyhloubeného v písku, v němž se voda zase ztrácela. Augustin se po chvíli pozorování zeptal, proč to kluk dělá. Kluk se proměnil v anděla a odpověděl:

Dřív přeleju vodu z moře do tohoto důlku, než ty pochopíš Trojjedinost! A zmizel...

Slova RS, která zmiňujete, o trojjedinosti, trojnosti a jednotě praví:

Trojjedinost platí pro oba světy dohromady.

Trojnost platí v jednom z obou světů a jednota v druhém...

Věc si lze názorně představit následujícím experimentem:

Vezmeme kruhovou mísu a naplníme ji vodou.

Vodu v míse těsně zakryjeme kruhovou překliškou, kterou kruhovitě rozdělíme na vnější mezikruží a vnitřní kruh, v němž propíchneme střed.

Takto rozdělená překlíška představuje prostor Nebe (mezikruží) a Země (kruh).

Mísa a její okolí představuje iluzi, neprostor (mezihvězdnou temnotu).

A nyní počítejme spáry v předklížce:

1/ spára mezi tverem kruhu a formou mezikruží,

2/ středobod (propíchnutý střed kruhu),

3/ spára mezi tvarem mezikruží a formou mísy.

Z hlediska spáry „1“ mezi Nebem/Zemí (počátku Nebe a Země) Janovo zjevení (Apokalypsa) na dvě strany praví:

„Já jsem počátek i konec (alfa i omega).“

To znamená, že ostatní dvě spáry jsou konce. Spára „2“ je koncem Země (sféry vnitřních planet), spára „3“ je koncem Nebe (sféry vnějších planet).

Tří spáry předklížky fungují jako kapiláry nulové míry, do nichž vzlíná vlhkost vody pod překlížkou. Vlhkost ve spárách překlížky (ve světě Nebe/Země) je trojí (trojnost). Vlhkost pod překlížkou (voda v míse) je jedna (jednota).

Trojnost vlhkosti ve spárách překlížky je individualizovaná. Jednota vlhkosti (voda) pod překlížkou je všeobecná.

V obou světech dohromady je vlhkost Troj-jediná!

Nad překlížkou je ještě třetí svět, vrstvy (hierarchie) atmosférického vduchu, který v našem experimentu můžeme nazvat světem duchovním. Ten se vůči překlížce chová podobně, jako absolutno pod překlížkou...

Snad Vám i sv. Augustinovi uvedený experiment dopomůže k pochopení věci dřív, než anděl přeleje moře...

Děkuji, pokusím si s tím nějak poradit..

Zejména lidstvo střední Evropy dozrálo ke schopnosti překonat akademické iluze teoretické „vědy“. Proto tak intenzivní snaha satanistických elit toto lidstvo genteticky kontaminovat tím, co je v Janově apokalipse zváno „kobylkami“. Akutně je to namířeno zejména proti Německu a později také na zbytek střední Evropy. Tento úmysl má být naplněn dřív, než se středoevropané z akademické davové hypnózy proberou. Proto se v této věci mimořádně angažují také komedianti a tzv. „vysoké školy“.

Probuzení a s ním i TSO je na spadnutí. Vše závisí na tom, jak rychle se dají kontaminovat středoevropské ženy, které jsou k tomu politiky otevřeně vyzívány (viz. český Diensbier atp.)...

Zrození pravého Já individuálně člověku příliš nepomůže, nebude-li v tomto směru angažovat také ve prospěch ostatních lidí (TSO). Takoví lidé tu jsou možná ve větším počtu než si myslíme. Jen se musejí probudit, jako pověstní Blaničtí rytíři. Mystérium Vykupitele má sílu jen v nich...

Říkáte, že se lidé s pravým Já ještě musejí probudit....

Napadlo mě, že se probudí, když se z Ženy (Lilit) stane procitlá Nevěsta (budoucí Anna samotřetí).

Myslím si, že když Žena(Lilit)pochopí, že se na Zemi zrodil Vykupitel (účel), tak svým pochopením rozvírá spáru mezi ní a MužemOtcem a tím vynáší tento účel z nitra MužeOtce do spáry nad něj aby se jako sociální účel mohl naplnit mnohostí pravých Jáství.

Toto procitnutí Lilit je jako procitnutí Šípkové růženky a s ní se probudí i celé království a princ (Vykupitel) se ujme vlády (nejmenší stane se největším).

Z Lilit se (realizací TSO)stane také Matka (Anna samotřetí): ŽenaMatka/MužOtec/Matka/Syn/Dcera/pravé Já........

Jsou zde tři formy (dvě matky a jedna dcera) - Anna samotřetí, dále Otec+Syn+pravé Já a ještě 5x(/)=pět spár naplněných duchem=pět smyslů Mesiáše.

Je to tak?

Zdraví Atrea

To nemá chybu...

Dnes jsem narazil na informaci týkající se Moravy a jejího začlenění resp. nezačlenění do Československa. Na stránkách http://www.nasamorava.eu/ je návrh ústavy republiky Morava. To mě přivedlo k otázce, proč se používal během války název Protektorát Čechy a Morava. Německá menšina byla v té době docela početná, ale dle mého vítr vane určitě odjinud. Napadá mě heslo rozděl a panuj, ale proč by se v té době měli stavět Češi proti Moravanům, když všichni společně pracovali pro říši? Nebo německá zahraniční politika měla jiné plány a dočasně zvolila tímto názvem návrat do minulosti?

Otázka Moravy je pro tzv. „českou státnost“ velmi citlivá, dokonce existenčně nebezpečná. „Česká státnost“ je novodobý intelektuální výmysl, který nemá žádnou tradici, tím méně nějakou historii. Naproti tomu Velká Morava má za sebou vývoj mnoha tisícíletí, který má být Moravanům z hlavy a ostatnímu světu z historie vygumován. Součástí tohoto gumování je mj. také „návrh ústavy republiky Morava“ (viz http://www.nasamorava.eu/ aj.)

Moravský vývoj na určitý čas ustoupil nutnému vývoji starých Řeků, Římenů a Germánů a nutně se znovuzrodí...

Protože idea německé říše má okultní kořeny, pochází Protektorát Čechy a Morava odtud, nikoliv od sudeto-německé manšiny. Cíl tu byl ryze politický, zpochybnit a oslabit během války i poválečně „českou státnost“...

Proti logice TSO lidé stavějí podvědomý strach nesouhlasit s teoretickou vědou. Pokud je nezbavíme tohoto strachu, nemá smysl jim TSO vysvětlovat...

Proti michaelské škole poznávání pravdy se vyvinula ahrimanská škola akademických „věd“, která je učením naprostého opaku všeho.

Je tu přece také luciferský fanatismus a ten lze nazvat pravým opakem satanismu, ač od 19. století získává akademický punc...

Asura a Sorat jsou následná stádia rozkladu a upírské savosti, jak se historicky projevily při likvidaci (roztrhání) řádu Templářů a v soratovských výpovědích jednotlivých Templářů, jimž bylo nelidsky zvráceným mučením vyhnáno z těla já.

Dnes je nástupu Asury a Sorata vystaven sociální život celé Evropy.

Sorat není naprostým protikladem Syna (Krista), ale Otce. Nestaví se jen proti Kristově svobodě jako Lucifer a Ahriman, ale proti lidské přirozenosti všemožnou zvráceností, kterou přijímá za svou také vše relativizující původně satanistická teoretická věda...

Negováním lží teoretické vědy pracujeme dnes už proti celé čtyřce: (Luciferovi, Ahrimanovi, Asurovi i Soratovi). Sociální život se této čtyřky zbaví jen v TSO. Lidé se však tomu bojí uvěřit.

V působení zmíněné čtyřky není třeba se detailně přehrabovat. Její působení je vzájemně již tak promícháno, že to snad ani nejde rozlišovat. S každým překonáním nějakého bludu teoretické vědy, dostane po prstech celá čtyřka. Po způsobu Alexandra Makedonského musím hledat trhliny v akdemickém šiku, jimiž se lze nemilosrdně prodrat rovnou k jeho čtyřkomorovému srdci...

Děkuji!!!

Předpokládám, že ve fyzicky smyslovém světě tvoří ono "čtyřkomorové srdce" lidé, jakýsi vrchol akademický pyramidy. Tito lidé (4?) jsou si vědomi toho, že veškeré učení teoretické vědy jsou bludy?  Je zde předpoklad, že pokud se k tomuto srdci temnoty probojujete přes akademické šiky jej chránící, bude mu možné zasadit smrtící ránu (probodnout ho) v podobě logického argumentu?  To ovšem předpokládá,že tento logický argument (Longinovo kopí)  bude přijat - to by předpokládalo zdravý rozum u této čtyřky, pokud ovšem má být přijat touto čtyřkou,což mi připadá jako zhola nemožné.Nebo jde o souboj o veřejné mínění?  Jenže rozum je individuální, nikoliv veřejný, všeobecný. Jaký účel  tedy sledujete tím, že by jste se probojoval k onomu čtyřkomorovému srdci?

Pouze „zdravý rozum“ je individuální. Ostatní „rozumy“ jsou spiklenecké, kolektivní (dnes již „čtyřkomorové“, akademické).

K probodení akademického srdce nestačí „logický argument“, neboť z tohoto materiálu se vyrábí akademický krunýř.

Longínovo kopí je „reálně logický orgument“!!!

V pohádce „Tři zlaté vlasy Děna Vševěda“ Vševěd radí:

U kořene stromu je svinut had. Toho hada zabijte, strom přesaďte a ponese zase zlatá jablka.

Na dně studny, u pramene sedí žába. Tu žábu zabijte, studnu vyčistěte a bude v ní zase živá voda...

Nejde tu tedy o to, aby reálně logický argument přijal akademik, ale aby byl zničující pro akademické učení a tak mohl být přijat veřejným míněním. Čtyřkomorové srdce „akademie věd“ i „reálně logický argument“ jsou duchovní. Alexandr tu vede válku duchovní, válku bílé magie proti černé magii...

Opět jsem se zamyslel na vysvětlivkou pojmu “mesiáš” z pátého evangelia ;

“mesiáš (vykupitel)   - nejvyšší účel vývoje,  jehož budoucí naplnění je zvěstováno již na počátku.Účel se vyvíjí z budoucnosti do minulosti v přítomné podstatě,  v níž se projevuje jako příčina jejího vývoje z minulosti do budoucnosti.”

• Nejvyšší účel vývoje - Kristus, je přece ten, který již svůj vývoj dokonal,je dokonalý (“dokonáno jest”), tedy proč by se měl vyvíjet, když svůj vývoj už dokonal?  A pokud se přesto vyvíjí, tak k čemu - k jakému dalšímu stupni vývoje?  A jak si mám vlastně takový vývoj účelu z budoucnosti do minulosti představit?  To účel při svém postupu proti proudu času vnímá stejné kulisy vývoje , jaké vnímá a vnímat bude “přítomná podstata” ( individuální vědomí člověka?) ve svém vývoji z minulosti do budoucnosti?

Lidem se někdy nebo občas (vlastně furt) stává, že něco popletou a pak se svým omylem polemizují, jakoby ho vyslovil někdo jiný.

Účel se projevuje (NE vyvíjí) z budoucnosti do minulosti!

Pokud se to, co se projevuje jako účel současně také vyvíjí, pak se tento jeho vývoj neprojevuje jako účel. Představa hliněného hrnce, jako účel sledovaný hrnčířem, je pořád stejná, přestože se už dělají kovové hrnce...

Mesiáš (spasitel vůči Luciferovi a vykupitel vůči Ahrimanovi) je účel sledovaný starým zákonem, aniž by kde byla řeč o jeho vlastním vývoji. To, co se ve Starém zákoně vyvíjí vstříc svému účelu, to v něm zahrnují rodokmeny, které jsou pak shrnuty v evageliích...

Účel se projevuje (jako představa) v příčině (v hrnčíři), která se naplňuje vyvojem z minulosti do budoucnosti jako hrnec...

Kristovo „dokonáno jest“ se týká jím sledovaného účelu (jeho představy), který sledoval uskutečňováním mystéria Golgoty. Toto mystérium Kristus nepotřeboval realizoval kvůli svému vývoji, ale kvůli vývoji nás lidí.

Jinými slovy, kristus na kříži Golgoty nedokonal svůj vývoj, ale naplnil představu našeho budoucího vývoje. Obdobně hrnčíř svým „dokonáno jest“ mluví o dokonání hrnce, nikoliv o dokonání sebe sama. Ne náhodou bylo za Jidášových třicet stříbrných koupeno „hrnčířovo pole“...

Nikdo nesleduje pouze jediný účel. Po dokonání na kříži Kristus dokonal ještě zmrtvýchvstání, vystoupení na Nebesa, učil se Ahrmanovu umění „dělat z kamene chléb“ a já nevím, co ještě. To vše mohl dělat a dělá jen proto, že je k tomu účelu svými schopnostmi dokonalý, nikoliv proto, aby se k tomu účelu tepreve vyvíjel. Ani hrnčíř se dělání hrnců neučí, ale je Mistrem hrnčířem protože už umí nabrat na hrnčířově poli hliněnou podstatu a dělat z ní hrnce...

Hrnčíř Hujer například se dál již nevyvíjí v umění hrnčíře, ale cvičí hru na akordeon a v pěstování švestek na zahrádce...

Účel se z budoucnosti do minulosti jen projevuje (jako hrnčířova představa hrnce) a z minulosti do budoucnosti se k němu musí vyvíjet hrnec. Naproti tomu Kristus představuje účel, který se z budoucnosti do minulosti pouze neprojevuje (jako představa starozákonních proroků), ale sám v tom směru (proti času vývoje) sestupuje, aby se stal rovnou hotovým hrnčířovým hrncem (ne jen hrnčířem nabranou hlínou). Jen ve smyslu tohoto „umění sestupu“ můžeme mluvit o „vývoji účelu z budoucnosti do minulosti“. Tento vývoj si tedy musíte představit jako představu účelu, sestupujícího skrze hrnčíře (Zarathruštu) do jeho hrnce (tělesného člověka).

Při tomto sestupu proti proudu času nemůže Kristus vnímat kulisy, jaké vnímá hrnec, vyvíjející se v minulém čase. Kristus k němu sestupuje v protisměru budoucího času...

Čas = současnost = minulost + budoucnost

Kdyby šlo ve vývoji jen o vývoj přirozenosti pozemského člověka (hrnce), nebylo by Krista vůbec zapotřebí. K tomu plně dostačuje jako ideál přirozeného vývoje Bůh Otec (vývoj nutnosti v čase). Kristus však proti času přináší něco nového, nebývale „heretického“. Přináší možnost vývoje svobody, možnosti osvobození od samotného ideálu Boha Otce, od přirozené dědičnosti, vývoj umění svobody, která se obrací k Otci nikoliv s poslušností, ale s láskou. To přirozená povinnost nechápe. Proto všechna náboženství, všechny kultury Otce, zcela přirozeně křesťanství tak bytostně nenávidí!

...Když si ten vývoj mám představit jako představu účelu, pak představy účelu jsou kulisy, ve kterých se vyvíjí hrnec…?  Zkusím značně triviální přirovnání ; cesta vývoje hrnce je jako silnice, kterou lemují domy s čísly od 1 do 77 (kulisy). Hrnec postupuje ve vývoji od domu č. 1. k domu č. 77. a účel od domu č. 77. k domu č. 1…?  Dejme tomu, že se potkají někde v půlce v domě č.35., to co má za sebou hrnec je minulostí a to co má za sebou účel je budoucností hrnce a současně minulostí účelu…?  U nebo v  č. 35 dojde ke spojení vědomí hrnce s vědomím účelu, hrnec naplnil svůj účel ve spáře mezi minulostí a budoucností,v přítomnosti, v “tady a teď “ se vědomí hrnce probudilo do věčnosti, tzn., že z hrnce se stal hrnčíř…?

Když čas = současnost = minulost + budoucnost a minulost už není a budoucnost ještě není, pak mi z toho vyplývá, že čas je prostě iluze.  Není + není = pořád není…?  Čas byl odvozen z pohybu Země kolem Slunce, ale pohyb Země kolem Slunce není čas - to,co bylo z něčeho odvozeno není tím, z čeho to bylo odvozeno. Když něco z něčeho vyvodím,odvezu, odvodím, vyvedu, odvedu, vyjmu - abstrahuji - je čas abstrakce vytržená z reality?  Jako pokus o rozfázování, rozsekání pohybu Země kol Slunce na jednotlivé části a částečky - dny,hodiny a vteřiny…?

Např.  Buddhismus je také náboženství či kultura Boha Otce?

A ještě se zeptám ; Lze popírat něco, co neexistuje?  Mám na mysli ateistické popírání (až hysterický a nenavistný)  všeho duchovního. Jaký smysl má popírat něco co není, cožpak to není zbytečný?  Nebo už jsou natolik v Satanově moci, že se tím pohrdavým nenavistným odmítáním snaží z pozic autorit zastrašit všechny, kteří by se jen odvážili pomýšlet na to, že “něco je”?  Freneticky křičet, že “NEní NEní (duchovno)”,  mi prostě přijde přinejmenším jakoby hloupost.  NEní X NEní = NE ❌ NE = ANO, tedy Ano JE (duchovno) ….?

Silnice lemovaná domy od 1 až 77 je „Starým vývojem“ v duchu Otce. Nový vývoj v duchu Syna (Nového účelu) vstupuje jen do hrnce plně vyvinutého Mistrem hrnčířem Otcem (příčinou). Plně vyvinutý hrnec (následek příčiny) se stává hrnčířem (příčinou), jenž přijal svou představu účelu jako své já. V tom okamžiku lze říci, že se Syn a Otec jedno jsou (Kristus se spojil s duchem vývoje Otce, s hrncem hotového hrnčíře).

Vývoj lidské přirozenosti v duchu Otce v daném případě skončil. Může však pokračovat vývojem lidské svobody v duchu Syna...

Samozřejmě, že také během vývoje Otce, jsme čas rozlišovali na minulost (např. 1 až 33) a budoucnost (34 až 77). Ve vztahu ke Kristu však jde o rozlišování času veškerého vývoje:

Minulost = vývoj v duchu Otce (1-77)

Budoucnost = vývoj v duchu Syna (78-neurekom)

Touto budoucností sestupoval Syn (účel) k Hrnčíři (k příčině, k dokonání vývoje v duchu Otce, k plnosti vývoje Zarathrušty)...

Čas = současnost = minulost + budoucnost:

Čas je jediná „entita“, která na rozdíl od prostorových entit nepodléhá iluzi (ani objektivní, ani subjektivní).

Protože prostor podléhá iluzi, máme o něm „teoretickou vědu“. Neúspěšným pokusem o „teoretickou vědu času“ je Einsteinova teorie relativity, udržovaná vší silou (nikoliv silou „vši“, ale „akdemickou “) v iluzi „vědecké úspěšnosti“.

S časem mají naše iluze takové potíže, že ho nedovedou nikam zařadit. Bezradný Einstein čas uklidil do akademického „čtvrtého rozměru“, zatímco Vy jste ho uklidil do nebytí. Oba jste tím znemožnili jak Zarathruštův vzestup v čase ducha Otce (minulý vývoj), tak i Kristův sestup k Zarathruštovi a následný vzestup člověka v čase ducha Syna (budoucí vývoj).

Oba by Vás za to „kantor času“ pokáral slovy: „Styďte se!“

Naštěstí „duch času“ není kantor, ale Kristus.

Vaše úvahy o minulém a budoucím čase, nejsou úvahy o živém dynamickém čase (Já jsem cesta, pravda i život), ale o mrtvé prostorové časomíře. Budete-li například posouvat prst po krejčovském metu, bude krejčovský metr prostorovou časomírou a skutečným časem bude Váš prst (duch času).

Čas není prostor (časomíra)!

Čas znáte z vlastní zkušenosti jako tak vzvaný „prchavý okamžik času“.

Okamžik = mžiknutí oka = mrknutí = spára mezi víčky

Ve spáře okamžiku (spáře mezi minulostí a budoucností) je absolutně anulovaná přítomnost ducha času. Mrtvá minulost už není, nežívá budoucnost ještě není, živá přítomnost je pořád, i když má absolutně anulovanou míru, kterou mezi „už není a eště není“ neumíme přesně určit.

Z pohybů Země (rotace a oběhu kol Slune) odvozujeme prostorovou míru času (minulosti a budoucnosti), nikoliv nulovou míru okamžiku živé přítomnosti ducha času...

Všechna náboženství jsou kulturami Boha Otce!

Budhismus však nevyznává žádného Boha, ale jen jeho míru, řád...

Pojem „neexistence“ se stejně jako pojem „existence“ vztahuje ke čtyřem entitám:

K iluzi (objektivní i subjektivní) a k realitě (absolutní či relativní).

Řeknu-li, že něco neexistuje, pak jsem vlastně neřekl pravdu. Musím říci, ve vztahu ke které entitě něco neexistuje, neboť ve vztahu k některé jiné entitě určitě existuje. Potíž jse s iluzi, o níž se totiž také nedá říci, že neexistuje, neboť tu iluze přece je. Existuje iluzorně!

Něco, co neexistuje tedy nelze jen tak beze všeho popírat, ale jen ve vztahu k určité entitě. Intelektuální volové se kvůli tomu rozčilují, vztekají, někteří při tom dokonce neesteticky slintají.

Proto těmto bláznům radím: Neubližujte si frenetickým popíráním. Prostě si vše někam zařaďte, do nějaké škatulky. A bude klid...

Tak když je čas okamžikem, spárou,věčnou přítomností, prstem na krejčovském metru mezi budoucností a minulostí, pak se čas nemůže rovnat současnosti (minulost + budoucnost) . Vlastně by se dalo říct, že minulost a budoucnost jsou relativními okolnostmi absolutního (Ducha) času…? Lze si pak představit, že hrnec (individuální vědomí) vyvíjející se mezi minulostí a budoucností je budoucností formován a minulostí tvarován?  Že již naplněná mrtvá minulost má tvar - mužský princip a nenaplněná budoucnost je formou - ženský princip, že budoucnost je vlastně ženou,nebo matkou minulosti…?  Temná plná minulost, která (“který” by asi znělo lépe) se snaží pořád dohnat a naplnit čistou budoucnost a ta bude utíkat do konce vývoje v čase ducha Otce dokud se ve spáře mezi nimi nezrodí co nejvíce dětí, hrnců,dokud se mezi nimi neprobudí co nejvíce individuálních vědomí do věčné živé, vlastně už nesmrtelné přítomnosti, tedy ze současnosti do věčnosti…?

A ten “okamžik”- spára mezi víčky, když jsou oči zavřené => že ten (uvnitř) za těmi víčky spí, když se vzbudí, spára se rozšíří a ze spícího je bdící, vidoucí - není už jen tento mikrokosmický každodenní mechanismus rozcvičkou, poukazem či symbolikou “roztržení chrámové opony”,oním probuzením,uvědoměním se vědomí ve spáře, která,která tak už nebude absolutně anulovanou bez obsahu, ale naplněna vědomím…?

A ještě - jaké iluzi podléhá prostor? Si o sobě dělá iluze sám, jako třeba že není dán ohraničením?  Entity (tvořící...?)  prostor si o něm dělají iluze o jeho obsahu…? Nepředpokládám, že by prostor sám, či entity jej tvořící  podléhaly iluzím, které o něm šíří teoretická věda….

Při vyjadřování těchto věcí musí člověk opatrně našlapovat, jinak se velmi snadno dopustí zmatení v nichž se nadlouho či nadobro ztratí...

Statická míra času (současnost) je relativním projevem ducha času, jako je Nebe/Země relativním projevem Urobora.

Zatímco míra prostoru „poloměr mezikruží/poloměr kruhu“ je všestranná, míra času (současnost) je dvoustranná (lineální).

Duch času je přítomen ve spáře (/) mezi minulostí a současností, Uroboros je přítomen ve spáře (/) mezi Nebem/Zemí.

Spára je v obou případech dána hranami, zvanými v čase „okamžik“, v prostoru forma/tvar. Hrany jsou povrchem obsahu a tedy součástí obsahu času (současnosti) i prostoru (Nebe/Země)...

Duch času a Uroboros (duch prostoru) jsou absolutně anulovanou přítomností (/ = tady) mezi „tam/tam“. Prst na krejčovském metru tedy není okamžikem (spárou), ale přítomností majitele prstu ve spáře okamžiku...

Hrnec má vnější (otcovský) tvar a vnitřní (mateřskou) formu:

Vnější tvar hrnce souvisí s formou okolí (jakoby byl otcovský tvar zvenčí tvarován formou Ženy).

Vnitřní forma hrnce souvisí s vnitřním tvarem (jakoby byla mateřská forma zevnitř formována tvarem Syna).

Ve skutečnosti je vnější tvarování a vnitřní formování dáno (zapříčiněno) Uroborem (v čase duchem času). Forma Ženy (+ otcovský tvar hrnce) představuje minulost, tvar Syna (+ mateřská forma hrnce) budoucnost...

Minulost naplňuje budoucnost (obsahem stěny hrnce) jen zdánlivě. Ten kdo tu naplňuje je věčný duch (/) přítomný v času a v prostoru...

Pokud se duch projevuje v čase, je zván příčinou (stvořitelem), což bible charakterizuje v pořadí: „Nebe a Země“.

Pokud se duch projevuje proti času, je zván účelem (spasitelem, vykupitelem), což bible charakterizuje opačným pořadím: „Země a Nebe“.

Vnikneme-li do spáry (času a prostoru) vědomím svého já, jakobychom prošli bránou do jiného světa (světa ducha) a brána (spára) se za námi zase uzavře.

V prostoru a v čase, kde překonáváme své „vědecké“ iluze o nich, jsme se ocitli tak, jako bychom prošli spárou prostoru a času, která se za námi uzavřela a my hledáme cestu zpět. Ty iluze si nedělá prostor a čas, ale naše vědomí v prostoru a v čase...

Mám dotaz, je možno říct, že nás do "prostoru a času vědeckých ilusí" uvedli naši církevní otcové (tuším v roce 869), když zrušili z trojnosti těla, duše a ducha právě DUCHA ?

Já to vnímám tak, že tím vytvořili v lidstvu takovou možnost bezduchého prostoru (možnost s možným bezduchým vajíčkem) jako možnost nového tvoření Bohočlověka.

A tak jsme se svým intelektem stali obsahem onoho bezduchého vajíčka. Pouze ti, kteří se propracují svým pochopením zpět k DUCHU (návrat ztraceného syna), tak z toho bezduchého vajíčka vystoupí a vytvoří kolem vajíčka onu éternou ochranu, která umožní oplodnění tohoto bezduchého vajíčka DUCHEM SVATÝM, z něhož pak povstane Kristus jako jednorozený Syn v lůně DUCHA.

Když se nezaktivuje a nespojí určitý počet chápajících, tak nevznikne žádné TSO, jako mezikruží Krista, v jehož nitru by se lidé (jako občané TSO) mohli rozvíjet k plnému uchopení Já jsem v sobě a tedy k individuelní svobodě.

Uvažuji dobře?

Zdraví Atrea

Akademická materialistická „věda“ je dítě římsko-katolické církve. Samozřejmě rozhodující krok k materialismu učinil církevní koncil v 9. st., vyloučením ducha z trojnosti člověka (tělo, duše, duch). Materialistická věda byla z počátku více méně mylnou „přírodní vědou“, která po vyloučení ducha uskutečňovala postupné vylučování duše.

S nástupem Jezuitů a jejich systému vzdělávání (navazujícím na farizejství) nastoupila „teoretická věda“, která svými systematickými abstrakcemi přírodní vědu zcela odpřírodnila a vyloučila tím v podstatě i tělo. Lidé, kteří jsou takto „vědecky“ determinováni, nikdy TSO nezaloží...

Je tedy podle Vás vůbec nějaká reálná šance TSO zavést?

Je tedy vůbec v lidských silách zastavit celý ten vývoj teoretické vědy a její současné působení, které ovlivňuje satansky nejen absolventy vysokých škol, vládnoucí tzv. elity s jejich poskoky, ale celou konzumní společnost (již skoro celý svět)?

Vypadá to, že se vědomí lidí (při nejmenší celý západní svět) nyní ocitlo v  tom prostoru a čase, kde překonává své " vědecké iluse" o nich a hledá cestu zpět.

Já si myslím, že pokud se tedy někomu (nejsme přece všichni ztraceni) podaří svým vědomím z této iluse vystoupit, tak získá právě tím síly svého sebevědomí a tím se v něm zrodí  pravé "Já jsem přemožitel Lucifera i Ahrimana v sobě".

Myslíte si, že těchto lidí nyní není ( a ani v brzké době nebude) dostatek k tomu, aby se spojili a zavedli TSO?

Pokud se to nyní nepodaří, pak to vidím černě, protože v té zhnědlé multikulti populaci NWO by to již nešlo vůbec.

A co mysterium Vykupitele, dopad tohoto mysteria nového lidského společenství má přece ohromnou sílu a nebo se mýlím?

Zdraví Atrea

Takže abychom své vědomí dostali do spáry - nebo abychom spárou prošli do duchovního světa (...? - Projít spárou a dostat se do spáry není totéž…),  tak musíme poznat své i akademické iluze o čase a prostoru. Musíme pravdivě poznat relativní projevy ducha času i prostoru a pak teprve se mé individuální vědomí probudí do věčnosti skrze spáru?  Nebo ještě před projitím ono probuzené pravé Já potřebuje do sebe přijmout jakousi kvintesenci Krista, princip Kristovy bytosti, ne Krista samotného, protože ten už se do fyzického těla mikrokosmu neinkarnuje, ale ani kousek Krista, protože ten se přece nerozkouskuje, tak asi jakési mikrokosmické kopie účelu, které obdarovaný mikrokosmos naplní vlastním individuálním vědomím, které si bude plně vědomé svého pravého Já…..?

A ještě, mě prostě připadá, že v principu je každé vědomí již ve spáře mezi budoucností a minulostí, kde jinde by bylo,  přece vědomí nemůže být v tom, co ještě není nebo už není...?  Akorát v té spáře spí, nebo je natolik hypnotizované a rozptýlené okolnostmi, že není sto si to uvědomit.

Při střídání NE+vědomí s ANO+vědomím (spánku s bděním) se nemění „vědomí“, ale střídá se tu jen prostá negace (NE) s „negací negace“ (ANO). Přesněji řečeno v pravidelných intervalech s prostou negací (NE) se násobí druhá negace (NE), která ze vzájemné interakce pravidelně zase odstupuje. Podstata „vědomí samého o sobě“ se tím nemění, jakoby zůstávala za spárou a přes ni k ní navazovala vztah prostá negace (NE), není-li tou negací samotná spára...

Překonání akademických iluzí a pravdivé poznání relativní pravdy nás ke spáře jen přivede. Tady musíme pozdat podstatu vědomí a tím proniknout na drouhou stranu. Vědomí samo o sobě Je třeba poznat absolutně, nikoliv jako relativní zlomek vědomí. Protože je Kristus Avatar, můžeme takto obdržet jednu z reprodukovaných kopií vědomí jeho pravého Já.

Vědomí pravého Já je tedy ve spáře pouze latentně, jako možný tvar (tvor) počatý ve formmě (v lůně) možnosti, kde může být naplněno a tak se zrodit. Je tedy otázkou, zda lze tento stav pojímat, jako spánek vědomí ve spáře (atp.), neboť tím bychom absolutní podstatu vědomí pojali jako relativní nevědomí...

Cituji z článku pana Františka Nevařila

http://outsidermedia.cz/17-11-1989-jako-druha-bila-hora/

k revoluci 17. listopadu: "...Nová doba přinesla úbytek narozených dětí, každoročně okolo 30 tisíc. Rodiny si jich totiž nechtějí nebo nemohou dovolit. Což za 27 let reprezentuje ztrátu zhruba 800 tisíc nových občanů a budoucích pracovních zdrojů, ale současně to státním (veřejnoprávním) institucím a rodinám přineslo velkou úsporu(?), která podle odborného odhadu už sama kumulativně přesáhla bilion korun. Je to tvrdé, ale je to tak..."

Ptám se není to genocida čr?

A její výhody pro stát?

Ušetřit...

S takovými počty nakonec vyjde nejlépe, když vymře celý národ, tak se ušetří cca 12,5 bilionů a jednou pro vždy bude klid... s nějkými občany čr...že ano, není-liž pravda....

Takže stát svými statistikami a výpočty říká: Pro stát je nakonec nejvýhodnější, aby jeho občané vymřeli?

Ten bilon bylo nutné ušetřit, pro přistěhovalce, které si tím pádem můžeme dovolit, na rozdíl od vlastních dětí...

Pro totalitní stát je nejvýhodnější, aby jeho občany byli nekřesťanští přistěhovalci...

Maďarský premiér nyní ve svém projevu v parlamentu řekl, a to jako vůbec první státník v celé Evropě:

"Nebude-li Evropa křesťanská, nebude vůbec!..."

Ani muslimy vítajíc papež, který líbá na obřadu muslimům nohy, to neřekl. Ten papin, který má mít křesťanství na starosti, dělá vše proti křesťanství!

Je to tak? Má být Evropa celá křesťanská? Nebo alespoˇm z části.

Dále řekl, že jde o to, aby Maďarsko bylo křesťanské.

Hebrejsky OR = světlo

Orbán má pravdu!

Vaši závěrečná informace „Hebrejsky OR = světlo“ Vám od někud vypadla. Vůbec ji nechápu...

Ze zmíněné diskuse vyplývá, že její závěrečný motiv jen vyplaval na povrch. Diskusi však ovlivlivňoval od začátku. Budou-li naše výklady bezchybné, dosáhneme zpravidla jen toho vyplavání motivu na povrch. Nic víc. Lidé jsou doslova hypnotisováni satanismem. Bojištěm tedy není idea TSO, ale satanismus ve všech sférách jeho „vědeckého“ působení. Tam musí být přemožen...

Takže tedy chápu správně, že ten, kdo je zhypnotizovaný satanismem, ideu TSO přijmout nemůže a je zbytečné mu ji nějak vysvětlovat? U takového člověka je tedy třeba se zaměřit na negování lží teoretické vědy = jejich obracení v pravdy michaelsky-kristovské vědy.

Ještě se zeptám - je-li Ahriman pravým protikladem Krista a Sorat naprostým protikladem Krista, jsou lži teoretické vědy ahrimanské nebo soratovské? (Asi bych řekl, že tam jsou zamíchány oba typy, ale nevím, jak to v tom vědeckém maglajzu rozlišit...)

Cítím ale, že když někdo pracuje na negování lží teoretické vědy, pracuje přímo proti Antikristovi (Soratovi), je to tak?

Proti Ahrimanovi se zase pracuje v TSO....

Nerad bych tyto dvě věci (působení proti Ahrimanovi a působení proti Soratovi) míchal dohromady...

A dále, při psaní této otázky mi vyvstala další:

Ahriman je pravým protikladem Krista.

Sorat je naprostým protikladem Krista.

Kam "zařadit" Asuru?

zmp: "... Zde je třeba připojit, jak se duchovní vědou mění člověk i jeho vztah k jinak zotročující povinnosti..."

Pokusím se vyjádřit, jak si myslím, že se mění vztah člověka k povinnosti:

Přirozený stav je takový, že člověk vnímá povinnost jako něco, co mu brání ve svobodě, tedy jako něco zotročujícího, svazujícího. Skutečnost je ale taková, že takto vnímá povinnost iluzorn, protože ji vnímá zamlženou iluzí vnitřního subjektu - egem. Ego zabarvuje povinnost tak, že se pak člověku jeví iluzorně jako svobodu omezující; skutečnost je ale taková, že povinnost omezuje pouze egoistickou zvůli a tím vychovává člověka ke svobodě.

Duchovědným pochopením lidské bytosti se mění vztah člověka k povinnosti tak, že ji začne milovat. Tato láska k povinnosti povstane z poznání, že svobodní můžeme být jen duchovně; a také z poznání, že ve fyzickém světě si musíme navzájem pomáhat, nepracovat pro sebe, ale pro bližního svého. Uvnitřní-li člověk ve svém "já" morální a mravní principy, pak již, ač je vnitřně svobodný, nemůže jinak, než se ve fyzickém světě neustále obětovat pro blaho bližních, čímž pracuje nepřímo i pro blaho své. Motiv "mít své blaho" již ale zmizel, neboť ten byl smeten s prohlédnutím iluze ega.

Teprve probodením ega může povstat láska k povinnosti; a jako relativně polární protiklad k tomu povstane to, co RS nazývá "umírněností vůči svým právům a nárokům" - tedy, že nebudeme halasně řvát "Já mám právo na to a na to, právem mi to náleží, tak honem sem s tím!!".

Tedy duchovědný vývoj vidím jako obrácení o 180°. Jdnoduše řečeno je to obrácení k Bohu, a v kontextu této úvahy je to obrácení vztahu člověka k právům a povinnostem. Dříve (před probodením ega) člověk miloval svá práva a byl vůči svým povinnostem - eufemisticky řečeno - velmi umírněný. Pak ale, když se obrátí ego v duchovní Já, člověk své povinnosti miluje a vůči právům je umírněný....

Bedřich Engels by líp neřekl!

Filosofie svobody by však měla mít jiný pojem „práva a povinnosti“ než Engels...

Netušil jsem, že jsem to napsal tak "engelsovsky", asi si budu tedy muset filosofii svobody projít důkladněji... Engelsovsky jsem to totiž nemyslel, tak se pokusím rozplést nepřesné vyjadřování.... Prosím o opravu, kde budu úplně mimo...

Ve FS na jednom místě RS uvádí, že svobodný člověk neposlouchá zevně ustanovené mravní normy a povinnosti, ale má tendence je překračovat, protože je neuznává jen proto, že jsou zevně stanovené; to pro něj nic neznamená. Pouze to, co si vydobyl mravní intuicí, co poznal jako zákon a uvnitřnil ve svém Já, je pro něj směrodatné.

Doslova: "Vědomí svobodného ducha však v člověku odpovídá: 'Svobodo! Ty přátelské lidské jméno, které v sobě zahruje vše, co je mravně oblíbené, čeho si mé lidství nejvíce žádá. Ty ze mě nečiníš ničího služebníka, ty neustavuješ zákon, ale čekáš, co pozná sama moje mravní láska jako zákon, neboť se vůči každému vnucenému zákonu cítí být nesvobodná." (str. 104)

Chápu, že tady nemůže být o lásce k zevně stanoveným normám a povinnostem řeč a je to v rozporu s mou úvahou... Hovoří se tu o zákonu poznaném mravní intuicí, který je odlišný od zevně vnuceného zákonu např. státem. Zřejmě je chyba v tom, že to vyznělo tak, že říkám, že bychom měli milovat nám vnucené (a kolikrát nesmyslné a odporné) zákony... Zákony, které pozná člověk mravní intuicí, jsou ale vyšší zákony bytí, které jsou vždy v harmonii se stvořením. Je jasné, že nemorální zákony a povinnosti, které jsou se stvořením v rozporu, není důvod milovat.

Má úvaha vycházela ale z toho, co jsem se dozvěděl v "Lidské a kosmické myšlence" (v poslední přednášce). Svými slovy bych to řekl takto:

A) V povinnostech působí odstředivě Ahriman, a aby člověk toto působení správně vyrovnal, měl by se naučit povinnost milovat. RS mluví o lásce k povinnostem, čímž vysvobozujeme Ahrimana - neboť to již není luciferská sebeláska, ale nesobecká láska k povinnostem, která Ahrimana vysvobozuje. Takto jsme čistě luciferskou sebelásku obětovali na oltář povinnosti, čímž jsme přestali být otroky sebelásky. Chápu to tak, že když povinnosti odmítáme, ještě posilujeme odstředivé  ahrimanské působení a tím jsme ještě většími otroky, neboť tím se luciferská sebeláska ještě více stupňuje...

B) V právech působí dostředivě Lucifer - my se něčeho dožadujeme, tzn. dožadujeme se, aby to působilo dostředivě k nám, což je egoistické. Navíc svá práva milujeme jaksi samozřejmě... a proto je tu nutná umírněnost,abychom nepropadli Luciferovi. K vyrovnání tohoto egoidního působení, kdy se člověk dožaduje svých práv, je potřeba, aby člověk působil odstředivě, tedy neegoistickou umírněností.

Proto jsem došel k tomu, že jaksi pudově, přirozeně člověk

A) nemá v lásce své povinnosti, nejraději by je neměl

B) miluje svá práva, nejraději by byl, aby se mu všeho po právu dostalo, aby byl spokojený.

Dalším vývojem by se to ale mělo obrátit, proto mi vyvstala představa obrácení o 180°:

A) člověk si zamiluje své povinnosti, protože pozná, že pouze prostřednictvím jeho odstředivé povinnosti může naplnit cizí dostřediné právo. Tím, že se člověk takto z lásky obětuje, probodává své ego...

B) člověk je umírněný vůči svým právům, protože pozná, že jeho práva můžou být naplněna jen cizí odstředivou povinností - jiní se musí obětovat, aby jeho práva mohla být naplněna.

Toto je neegoistické, tedy tím probodáváme své ego, pokud se to naučíme... a musíme se to naučit uměle, neboť přirozenost je egoidní...

Skutečně ve Vašem výkladu chybělo to nejdůležitjší, že svobodný člověk si svá práva a své povinnosti určuje sám.

Není-li to řečeno, pak sebeanthroposofičtější výklad může být a také bude Engelsovský, budou to jen Engelsovské fráze.

Je-li to řečeno, pak o právu a svobodě můžete říkat sebevětší nesmysly a přesto ve své podstatě a ve svém výsledku budou v duchu Filosofie svobody. Jen budou potřebovat učesat...

Děkuji. Občas člověku nedojde ani v tak dlouhé úvaze ta nejzásadnější věc... a to mě přivádí k otázce:

1) Když někdo při svých výkladech opomene takovou stěžejní věc, je to dokladem toho, že jaksi nemá principy FS dostatečně v sobě uvnitřněny (srdce, vůle) a vykládá vše jen intelektem?

A ještě k právům a povinnostem:

2) Napsal jsem: "Zákony, které pozná člověk mravní intuicí, jsou ale vyšší zákony bytí, které jsou vždy v harmonii se stvořením." Je to tak? Napadlo mě totiž, jestli vůbec může člověk ve svém Já uvnitřňovat nemorální zásady, otrocké zákony a otrocké povinnosti... tím by konal také dle popudů z nitra, ale příčí se mi takové jednání nazvat svobodným. Dokonce bych řekl, že tím se Já ničí, neboť když se v něm pokusíme uvnitřnit něco, co je v rozporu s kosmem, působí to na Já ničivě (jako Asura, trhá ho na kusy).

Svobodnými jsme jen tehdy, konáme-li podle pochopených, uvnitřněných zákonů, které jsou v harmonii se stvořením...

Svědčí to o tom, že člověk nemá věc ještě dostatečně zažitou (přežvýkanou, spolknutou, strávenou a probranou), takže o ní mluví jen z paměti (intelekt je teprve na cestě k pochopení).

Jakoby Ježíš Kristus při poslední večeři řekl: Kdo nejí mé tělo a nepije mou krev, ten mě zná jen teoreticky (formálně).

Pochopením věci se prokoušeme slupkou (povrchní představou) k jádru (podstatě)...

Ano, intuice harmonizuje se stvořením a jeho vývojem...

Nemorální zásady nesouvisí s já, ale jen s astrálním tělem.

Něco jiného jsou „otrocké zákony a povinnosti“, které mohou být zaváděny jiným i takovým zákonodárcem, který žije v duchu mravní intuice. Takovým zákonodárcem byl například athénský Solón, řazený starověkem mezi sedm mudrců tehdejšího světa. Tento Solón řekl: „Nedal jsem Athéňanům nejlepší zákony, ale jen takové, které mohou snést!“ Že tyto jeho zákony nejsou pro něj, ukázal Solón tím, že po jejich instalaci Athény opustil.

Solónovy zákony nebyly svobodné, ale pro tehdejší Athéňany spravedlivé (odpovídající stupni jejich vývoje). Nahrazovaly tehdejší velmi kruté Drakónovo zákony („drakonické“)...

V TSO bude takovým „Solónem“ každý poručník lidí bez občanských práv (neschopných svobody)...

Dnešní totalitní zákonodárci vnucují své zákony všem bez rozdílu. Nutí je tedy uvnitřňovat něco, co skutečně ničí (potlačuje vývoj) jejich já...

Ještě navážu... když se tak dívám kolem sebe a zkouším diskutovat s lidmi o otázce svobody, nutnosti, zákonů, zákonodárství atp. a uvádět principy TSO, přijde mi, že z jejich reakcí vysvítá, že ještě nejsou tak daleko, aby jim byl TSO jako sociální řád přiměřený... vůči některým základním principům TSO se dost lidí staví přímo odmítavě. Jako by je nemohli snést. Je takovým lidem dnes přiměřené TSO? Nebo jim jsou přiměřené jen jiné, trochu lepší (či v některých případech i horší) zákony, než ty současné?

Vedl jsem nedávno diskusi na webu plném „fyziků“, fanatických stoupenců teorie množin (nekonečna) a teorie relativity. Jejichž hlavní argument zněl: „Ty tumu nerozumíš!“

Samozřejmě při tom zásadně nereagovali na moje otázky. Jednomu z nich to však nedalo a neopatrně se mnou zabředl do otázky přírodní vědy a její rozkouskovanosti na různé speciální obory. Pomohl si tvrzením, že přírodní věda se týká jen přírody na Zemi, nikoliv ostatního kosmu (myslel tím rozdíl mezi fyzikou newtonovskou a einsteinovskou). Fyzika sama o sobě (na rozdíl od přírodovědecké) je prý něco jiného. Dostal se však do úzkých otázkou, co je v okolí Země ne-li příroda a čeho se týká fyzika ne-li přírody.

Neodpověděl sice, zato však vyrukoval s tezí, že pokud někdo tvrdí, že měl vidění Ježíše, tak je jeho tvrzení vědecky neověřitelné. Dal jsem mu za pravdu a dodal, že právě tak jsou neověřitelná tvrzení teoretické vědy. Kupodivu poctivě souhlasil a mohl jsem tedy pokračovat. Nebylo by poctivé, kdybychom mimo tyto dvě cesty nepředpokládali ještě třetí cestu, cestu pravdivého poznávání pravdy.

Nyní zaujal čistě obrannou pozici otázkou: „A k čemu je člověku „veškerá pravda“?

Odpověděl jsem, že poznáváním dílčích pravd shledáváme mezi nimi souvislosti a přirozeně tedy toužíme poznávat další pravdy, až dospějeme k jednotě všech pravd.

Reagoval otázkou: „Kam tím míříte“?

Ujistil jsem ho, že mu nechci podstrčit nijakého „boha“, ať jen reálně logicky uvažuje. On však již reagoval jen opakováním té samé otázky „kam tím mířím“ a odmlčel se...

Nyní se ptám Vás:

Byla tomu člověku otázka „veškeré pravdy“ nepřiměřená, nebo tu šlo o nedostatek odvahy k pravdě? Nezalekl se snad sám sebe, že odpoví-li souhlasně, připraví ho to o jeho oblíbené iluze?

No, tomu člověku byla sice otázka "veškeré pravdy" přiměřená, ale myslím, že skutečně šlo o nedostatek odvahy a pohodlnost myšlení, když už se dostal v diskusi tak daleko...

Navíc - bylo přece jasné, kam tím míříte. Přece k jednotě všech pravd. Proč se tak blbě ptal? :D

Podle logiky věci je tedy TSO lidem přiměřené. Četl jsem to i u RS, který říkal, že nepřichází s TSO z jiného důvodu, než že ví, že TSO odpovídá na touhu lidí doby po spravedlivém sociálním řádu. Takhle blbě jsem se ale stejně radši zeptal, protože nad reakcemi některých lidí opravdu zůstává rozum stát... (přitom stojí taky hlavně ten jejich...)

Připadá mi, jako kdyby sice podvědomě chtěli změnu k lepšímu, ale na úrovni intelektu principy TSO odmítají... (protože tam v nich sedí Ahriman). Může to být zaviněno buď mým špatným výkladem, nebo jejich zabedněností...

Zhroutil se nám svět.

Panika. Zděšení.

Konec světa.

Tragedie.

Donald Trump se stal, tedy za dva měsíce stane prezidentem USA.

To jsou jen některá slova a obraty chazarských Sluníčkářů, satanistů, EU parlamentu, clintonovců, rothschildovců, která nyní používají kavárníci (nejen pražská, ale i americká kavárna). Klika spiklenců a satanistů v Německu, Francii a vlastně na celém světě vlastně nemá slov.

Zato organizují po celých USA demonstrace černochů, hispánců, intelektuálů, na kterých je upalován Trump a kde se vyzývá k jeho zavraždění.Nynější prezident, muslim Husein Obama prý chce vyhlásit stanné právo na zklidnění situace v ulicích USA. Pentagon chce prý do konce roku ještě masívně podporovat vojenskou přítomnost USA v Evropě.

Co říkáte na Trumpa? Je nadějí pro všechny normální lidi?

Může se "nahoře" mezi satanisty objevit někdo normálně myslící člověk, kdo by šel proti nim? Ty miliardy má jen proto, že mu to oni umožnili.

Může se stát takový zázrak? Nebo i tam se najdou normální slušní lidé se svědomím a srdcem a rozumem na správném místě?

Hovoří se dokonce o tom, že zvolením Trumpa se dočasně odvrátila III. Světová válka. (Jestli se prý nerozběhne ještě do jeho inaugurování prezidentem USA za dva měsíce).

Trump je zatím jen u slov. Počkejme si na činy...

Ten Trump byl prý jen nastrčen rothschildovcama. satanisty.

Prý je úplně jedno, zda Clintonová či Trump.

Trump prý hovořil jinak jen proto, aby jako byl nějaký jiný kandidát a volby se tvářily, jako že jsou zde dvě cesty a občané si mohou vybrat..."demokraticky"...

Myslíte si, že Trump je také jejich člověk?

No rodokmenem patří prý k nim ... prý se i s Clinonovci účastnil nějakých setkání jejich tajných spolků, kde se opravdu mohou dít velmi různé věci a operace....

Pravdou je, že to jsou informace, které my nemáme.

Ale přesto, lze vyčíst něco, vydedukovat něco, co může nějak naznačit, že k nim (NWO, satanistům) nepatří?

Orbán k nim rodokmenem také patří.

Také „prý“ k nim patří...

Existuje vůbec něco jako "politicky nekorektní pojem"?

Nebo jde tady jen o agresivní tažení sluníčkářů, havloidů, chazarských degenerátů, rothschildovců proti zbytku světa?

To abychom se už báli vůbec hovořit. Protože každý pojem může být označen za nekorektní.

Co dělá pojem nekorektním?

Pojem "politicky nekorektní", je nekorektní...

Jaký je Váš názor na pomstu?

Je možné brát pomstu jako správnou věc?

Ve společnosti mívá slovo "pomsta" jako by pejorativní nádech.

Často se msta provádí zákeřně. Mstí se někdo, kdo je zákeřný?

Nebo naopak, msta je něco jako spravedlnost. A to za každou cenu?

Slovo "mstitel" má v sobě cosi hrdinného. Film "Zorro mstitel" byl velmi slavný.

V Bibli je něco jako, že "Já jsem mstivý Bůh".  Což u moralistů a sluníčkářů vyvolává pohoršení. Tedy jako spravedlivý?

Je to něco jako politicky nekorektní pojem.

Existuje pomsta za nespravedlnost (za způsobenou škodu) a pomsta za spravedlnost (za vynucenou náhradu škody aj.).

Pomstu za spravedlnost není pomsta, ale zločin, jímž se z údajného „mstitele“ stává obyčejný škůdce.

Pomsta škůdci je spravedlivá, takže i spravedlnost může být pomsta, byť se jí říká „trest“.

Spoečenské odsuzovánáí pomsty vůbec je nespravedlivé.

Zákeřný je především škůdce, proto si zasluhuje zákeřnou pomstu.

Spravedlnost za každou cenu je nesmyslný pojem.

Mstitel a spravedlnost vůbec má právem nádech hrdinství.

Lidé však zpravidla nemají schopnost se v uvedených rozdílech orientovat a snadno v domění, že se mství, škodí.

Proto bible praví: „Pomsta patří Bohu!“

Co u sluníčkářů a moralistů vyvolává pohoršení a co naopak souhlas, tím se není třeba zabývat. Vše je u nich zpravidla naopak, jako u tendenčních bláznů vůbec. U politiků to bývá obvykle podobně.

Je-li něco politicky opravdu nekorektní, pak je to nekorektní také lidsky...

Jakou roli v tom hraje odpuštění, co se jím změní? Takto by  se dalo říci, že ten, který nechá nespravedlnost nepomstěnu, vlastně svou pasivitou způsobuje zlo. Nedovedu si představit, že by se každý mstil pokaždé, když se mu stane nějaká nespravedlnost. To bych dneska pomalu nedělal nic jiného než se mstil mimo pár výjimečných případů... Nevedlo by to k bludnému kruhu pomsty každého každému? Mstít se dá s vědomím, že se ten druhý napraví a propříště zanechá svého škůdcovství, ale kolikrát si pomstu člověk vyloženě egoisticky užívá, dělá mu dobře, když vidí, že škůdce trpí tak, jako trpěl on, a to se může velmi snadno zvrhnout... a ten druhý se těžko poučí, přestane škodit maximálně proto, aby se mu nikdo nemstil...

Co když tomu, kdo se dopustil nějaké nespravedlnosti, odpustíme a nebudeme se mstít, i přesto, že škůdce pomstu zasluhuje? Mohu si říci, že škůdce bude vytrestán karmou a že se mstít nebudu... Jaký to pak má účinek?

Bludný kruh křivdy (reálné či domnělé) a pomsty se nazývá „vendeta“.

Ve Vaší úvaze je jedna zásadní chyba:

Cituji: „Mstít se dá s vědomím, že se ten druhý napraví a propříště zanechá svého škůdcovství...“

Správně by mělo být: Odpouštět se dá s vědomím, že se ten druhý napraví a propříště zanechá svého škůdcovství

Odpouštět má smysl jen tehdy, víme-li, že se škůdce skutečně může napravit, víme-li, že škůdce o naše odpuštění skutečně stojí. Stoprocentně si tím jisti být nikdy nemůžeme.

Škůdce by měl přinejmenším projevit lítost, prosit o odpuštění (pouhá omluva vždy nestačí) a projevovat opravdovou snahu (skutečné úsilí) o nápravu způsobené škody (i když na to reálně plně nemá). Takové náladě škůdce se říká „pokání“.

Mistrovským kouskem pokání je například: Prosím o odklad trestu, abych mohl nahradit způsobenou škodu. Toho jsou však schopní jen nechtění škůdci (v případě tzv. „nehody“). Automatické „justiční odpuštění nehody“, není oprávněné...

Pokud se škůdce nekaje, je holé bláznovství mu odpouštět. Jen pomsta v podobě odpovídajícího trestu (světského či karmického) a s ní spojené utrpení, může ve škůdci vyvolat náladu pokání. Je-li odpovídajícím trestem smrt, pak pomsta navíc vrahovi zabrání vraždit opakovaně.

Nesmyslné odpuštění (lítost) je bláznovstvím.

Jen smysluplné odpuštění je obětí, která jediná může přerušit bludný kruh vendety...

Proč se říká, že pomsta je sladká?

Má být - resp. může vůbec být - pomsta vedena férově, čestně?

Jak ale by potom slabší mohl porazit silnějšího, kdyby jednal stále férově?

Potom ale takovému mstiteli může někdo říci: Co nám Ty  tady vykládáš o spravedlnosti. Ty, který jednáš jako oni. Třeba ze zálohy je všechny přepadneš a pobiješ.... Co tady moralizuješ? A zrovna ty se chceš mstít....jako že napravuješ zlořád. Ty ten zlořád jen dál šíříš...!

Tedy: Mstít se za každou cenu?

Nebo má msta nějaké hranice slušnosti, jako myslím normálnosti, tedy adekvátnosti (vím, že se to asi nedá vážit na lékárnických vahách...jestli někoho přepadnu ze zálohy, tak v bitvě asi sotva mohu počítat, kolik protivníků zabijeme...a kolik jich ještě necháme přežít, tam se musí v bitvě vyhrát, ačkoli třeba nebudou přesně odpovídat počty obětí)?

Nebo jak se to má brát? Jako celek? Bez počítání mrtvých? Vy jste přepadli nás, tak my vás. Jsme si 1:1. To, že vy jste pobili 10 a my 1000, a to zákeřně a ze zálohy...to je váš problém...?

Nějaká msta, která je za hranicemi adekvátnosti, to potom už není msta, ale další zločin, který si opět bude žádat mstu další. To je ta vendeta?

Tak se rozbíhá spirála či bludný kruh  zločinu a jeho msty. A když to budou dělat všichni, tak se všichni vyvraždí ve jménu spravedlivé pomsty....

Co s tím?

Je to pouhá fráze, tvrdit, že se škůdcem se má jednat spravedlivě, že má být spravedlivě souzen a spravedlivě potrestán. Tak by měl přece jednat škůdce s poškozeným. Jednání poškozeného se škůdcem je něco úplně jiného! Máte tu jaksi zpřeházené hodnoty. Přesvědčujte škůdce, ne poškozené!...

Vaše otázka „Jak ale by potom slabší mohl porazit silnějšího“ je nesmyslná. Kdo je tu slabší a kdo silnější? Škůdce nebo poškozený?...

Neméně nesmyslné jsou Vaše další úvahy.

Řekne-li někdo mstiteli „Co nám Ty  tady vykládáš o spravedlnosti... atd.“ pak tomu mstiteli doporučuji, aby se tomu moralistovi za jeho blbý řeči pomstil!

Kdo má předem určovat hranice slušnosti před mstou? Mstitel, nebo škůdce? Na nezávislém soudci je řada až po mstě.

Vaše závěrečná otázka „Co s tím?“ zcela ignoruje můj příspěvek, na který reagujete tak, že na něho vlastně vůbec nereagujete...

Má cenu diskutovat s učenými arogantními hlupáky, kteří zcela ignorují jakákoliv pravidla věcné diskuse, ignorují jakékoliv dotazy a když vypotí nějaký “argument”, tak je to např.: “jsi hlupák!”...?  Prostě klasická satanská žaloba tak jak je popsána v úvodu a doslovu Teorie poznání - pouze útoky na osobu snažící se o věcnou diskuzi,její zesměšňování, ponižování, atp.,ale k tématu samotné diskuse vůbec nic. Pro koho je taková “diskuse” vlastně přínosem?  Z vlastní nedávné zkušenosti mi přijde, že pro učeného zabedněnce určitě ne, pro toho, který se snaží rozumně argumentovat možná pouze v tom, že si může pilovat pravidla věcné diskuse s ignorantem, ale nic víc…

Jeden citát za všechny, z úvodu "Chymické svatby Christiana Rosenkreutze":

"Zveřejněná tajemství pozbývají lesku i hloubky;

znesvěcena, ztrácejí sílu milosti.

A proto: neházej perly sviním

ani nestel oslu na růžích."

Jak mám rozumět slovům: "pouze útoky na osobu snažící se o věcnou diskuzi..."?

Tak, jako by někdo vstoupil do diskuze sem  a jenom vám nadával do hlupáků , do blbců, že vůbec ničemu nerozumíte a ještě vulgárněji...

Ale když to tak teď píšu, tak mě napadá jediná odpověď :" s takovým volem bych se vůbec nebavil "....

Je to jako když jsem diskutoval s fanatiky svědků Jehovových tedy ,,osvícených badatelů bible".

Podle nich darování vlastní krve umirajícímu dítěti je velký hřích proti bohu pánu Jehovovi.

Dále je člověk po smrti totálně mrtví, přece jak by mohlo mrtvé maso po smrti myslet...

A člověk, který nechodí, do té jejich chatrče tedy ,,Noemovy archy" nebude spasen...

Myslím si, že pro odpověď na otázku -pro koho je taková “diskuse” vlastně přínosem- musíme sáhnout do duchovní vědy.

RS říká, že člověk má vyvíjet dvojí zdánlivě protichůdné postoje.

1) Plné zaměření se na hledání pravdy a to svojí myšlenkovou činností, což je možné nejlépe v tichosti sám se sebou. Poznání pravdy se nám musí stát pevnou a neochvějnou zásadou. Ve svém nitru od toho nesmíme ustoupit.

2) Plná oddanost vztahu s ostatními lidmi, spočívající v tom, že se snažíme je pochopit a to lze jen tím, že se do nich vžíváme, neprosazujeme poznanou pravdu, dokonce s nimi souzníme tak, že jim jejich osobní názor nevyvracíme (což samozřejmě vyznívá, že s nimi souhlasíme). Byl to pro mne šok, protože to vypadá jako by bylo popíráno heslo - bojuj za pravdu, chraň pravdu. Také mi vyvstalo, že zde RS vlastně nabádá k onomu nechvalně známému "převlékání kabátů".

Pak jsem si ale uvědomila, k čemu vlastně při takové nevěcné, většinou velice emoční diskusi dochází.

Ten, který chce věcně logicky argumentovat, má již v sobě do určité míry logiku zakotvenou ve své duši a také otisklou ve svém éterném těle. Při diskusi pak dochází k tomu, že démon, který si osedlal duši toho "učeného hlupáka", ten okamžitě poznává Loga (Krista) v nitru oponenta a vyráží do útoku. Démon se tak soustředí na "nepřítele", že na čas této diskuse opouští zdecimovanou duši a ta pak nalézá  (tzv. podprahově) útočiště v Kristově moudré náruči (náruči té moudré duše, která na sebe -po dobu diskuse - poutá  jejího tyrana). Tím dochází k láskyplnému podprahovému setkání dvou duší, kdy ta moudřejší a silnější duše se tak říkajíc obětuje -nechá tou druhou nemoudrou proniknout  (viz probodení srdce Ježíše Longínem a obětní slova Ježíše - Odpusť jim Otče, neb nevědí, co činí).

Na cestě ke Kristu, který je nejen Logem, ale i Láskou musíme tedy zvládnout nejen vztah k sobě hledáním Pravdy, ale i vztah k druhým lidem svým láskyplným obětním činem.

Domnívám se, že soužití muže a ženy je takovou Kristovskou nepokrevní (partneři nejsou pokrevně spřízněni) duchovní CESTOU, na které člověk může procházet obojím  - jak hledáním Pravdy (samostudiem duchovní vědy), tak praktikování vztahu Lásky (soucítění )  Také se domnívám, že zde může nakonec dojít i k vzájemnému souznění, k onomu "Mír s tebou", kdy jeden druhému se stanou knězem ("Mír s tebou !" je požehnáním kněze při obřadu "posvěcení člověka" v Obci křesťanů založené RS).

O Lásce ještě RS říká, že je to čin, který potřebuje duchovní svět (je to jeho potrava), ale ten, kdo "miluje bližní své" (nejblíže je nám přece náš životní partner) nezíská touto láskou nic pro svůj růst a proto je prý dle RS tak málo lásky na Zemi.

Takže ve své duši miluj nade vše PRAVDU a ve vztahu s bližním svým miluj bližního svého pro něho samého, pro jeho vlastnosti (ne pro svůj zisk, pro své Ego). Obojí je cesta NE+lehká, ale když to NE pochopíme, tak ho negujeme a změní se v cestu dvojmocně lehkou (2x ANO+lehká a nalezneme mír v sobě i ve vztahu).............

Dále si ale myslím, že tak lze postupovat ve vztahu s jednotlivými lidmi, ale nelze tak postupovat proti sociálnímu systému. Tady je třeba bojovat věcným a jasným zveřejňováním nedostatků systému a pokud známe (což znamená, že ho chápeme nejen hlavou, ale i srdcem) nový, lepší systém, tak ho zveřejnit a také za něj bojovat (jako např. Jan Hus).

Toto je boj démonického systému s KRISTEM .

To jsem se zase rozepsala...............

Srdečně zdraví Atrea

Děkuji :-)

Láska k pravdě a láska k bližnímu se nevylučují. Nezavrhnu pravdu kvůli lásece k bližnímu a nezavrhnu bližního kvůli lásce k pravdě, ale z jiného zavrženíhodného důvodu...

Řekla bych, že láska k bližnímu je projevem lásky k Bohu (láskou k bližnímu pomáhám Bohu) a láska k pravdě je projevem lásky k bližnímu (pravdou pomáhám bližnímu) a obojí se nejen nevylučuje, ale oboje je nutností.

RS říká, že budeme opravdu svobodní až tehdy, kdy své povinnosti (nutnosti) budeme vykonávat s radostí (nutnost realizujeme z vlastního svobodného a tedy vědomého rozhodnutí).

Proč myslíte, že Uroboros je spící duch, když se právě osamostatnil ze všeobecného absolutna?

Do trojice Otce nepatří Adam, ale první člověk, bez formy Evy.

Proč myslíte, že stvořitel je procitající duch? Z čeho procitá?

JK (Ježíš Kristus) praví: Pomohli jste bližnímu? Mně jste pomohli.

Tak, jak tu RS správně tlumočíte, tak to, jen tak beze všeho, připomíná výrok Bedřicha Engelse (Bédi Anděla): „Svoboda je poznaná nutnust!“

Zde je třeba připojit, jak se duchovní vědou mění člověk i jeho vztah k jinak zotročující povinnosti...

Číslujete své trojice tak, že se k nim podle opakovaných čísel nelze snadno vyjádřit:

V první trojici není „ADAM“, ale „první člověk“. Adamem se stane až v druhé trojici...