Může tedy existovat naplněná možnost? Mslím, že ano, je totiž naplněná možným tvarem.

Může existovat skutečná možnost?

Každá možnost přece musí být skutečná. Kdyby možnost nebyla skutečná, nemohla by totiž možnost jako taková vůbec existovat.

Existuje naplněný otvor ve slévačské formě? Neexistuje! Vyjmeme-li odlitek z formy, tu zjistíme, že jím nebyla naplněna forma možnosti, ani možný tvar, ale obraz možného tvaru (tvaru odlitku).

Forma možnosti nemůže být naplněna možným tvarem (tvorem), neboť možný tvar je prázdný (nenaplněný, čistý). Prázdnotu nelze naplnit prázdnotou.

Na otázku, zda „může existovat skutečná možnost?“ jste si správně odpověděl sám. Jinými slovy neexistuje neskutečná možnost.

zmp

Jaký je rozdíl mezi uskutečněným a naplněným?

Jaký je rozdíl mezi skutečným hrncem (vyrobeným na hrnčířském kruhu) a hrncem naplněným vodou?

Nic nemůžeme naplnit, nemáme-li k tomu možnost a není-li to možné. Možnost a možné (zde naznačeno hrncem) není tímtéž, ale relativní (podvojnou) ideou formy a tvaru, mateřské formy možnosti a možného synovského tvaru.

Tak například si lze formu možnosti představit jako formu otvoru ve slévačské formě, v jejímž lůně spočívá (neposkvrněné početí) možný tvar odlitku. Tento možný tvar zůstává v možnosti, od níž je neoddělitelný, jako je možnost neoddělitelná od něj. Nic totiž nemůže být možné bez možnosti a naopak možnost bez možného není možností, neboťnic neumožňuje.

Nalijeme-li však do formy otvoru ve slévačské formě taveninu, tu získáme odlitek možného tvaru, který lze od formy možnosti oddělit, vyjmout (poskvrněné zrození). Možný synovský tvar ovšem i pak zůstává v mateřské formě možnosti (rodí se jen jeho odlitek = plný tvar, tvor)...

Pojem „naplnit“ se dnes zpravidla používá ve smyslu „uskutečnit“. To však zpětně evokuje nepravdivý materialistický dojem, že idea možnosti a možného skutečná není. Jenže:

Nic nelze naplnit není-li k tomu skutečná možnost a není-li to skutečně možné!

To znamená, že skutečné je nenaplněné (idea možnosti a možného) i naplněné (odlitek možného). Nelze tedy rozlišovat mezi skutečným a naplněným, ale mezi skutečným a plně skutečným...

zmp

Nerozumím poslední věte:

Nelze tedy rozlišovat mezi skutečným a naplněným, ale mezi skutečným a plně skutečným...Co je skutečné a co je plně skutečné?

Neporozumění je tu dáno nepozorným čtením.

Výslovně přece bylo uvedeno, že „skutečné je nenaplněné (idea možnosti a možného) i naplněné (odlitek možného). Jinými slovy, skutečné jsou ideje (možnost a možné), například idea odlitku a plně skutečný je odlitek.

zmp

Nerozumím poslední věte:

Nelze tedy rozlišovat mezi skutečným a naplněným, ale mezi skutečným a plně skutečným...Co je skutečné a co je plně skutečné?

Je pravda, že slovo (čestné) dělá muže? Není náhodou pravda to, že čin dělá muže? V ruštině se snad právě proto muž nazývá "muščina". Nicméně žena se rusky říká "ženščina". Jak to mám chápat?

Lidé se v těchto věcech snadno mýlí. Taký mladý Goethe si k úvodním slovům Janova evangelia („Na počátku bylo Slovo!“) poznamenal: „Na počátku byl čin!“ Ve zralém věku se poslušně vrátil ke „Slovu“.

V běžném životě tím počátečním slovem není Logos (Kristus), ale „chci!“ Moudří tohoto světa přišli na to, že chtění (možnost volby, volba, slovo) je zcela svobodné, zatímco uskutečnění (učinění, vykonání, naplnění) chtěného již svobodné není. Odtud:

„Chci-li, musím!“

Proto platí:

„Slovo dělá muže!“ (mužnou svobodu muže či ženy)

a tedy také:

„Čin na základě daného slova dělá muži (ženě) čest!“

Naproti tomu platí:

„Čin bez daného slova dělá nemužným!“ (nesvobodným konáním na základě cizího slova, příkazu, rozkazu, sugesce, manipulace, nátlaku atp.)

Neuskutečníme-li chtěné, pak se v daném případě zříkáme svobody (svobodné volby), která se pro nás stává pouhou frází.

Může se stát, že se naše volba (slovo) ukáže být unáhlená, nereálná či nesprávná. Proto ji nerealizujeme. Unáhlenými volbami si však navykáme brát „slovo“ (a tedy i svobodu) na lehkou váhu, takže nakonec ze zvyku nedodržujeme žádné slovo, protože ho nebereme vážně, protože se nám nechce (srovnej novoroční předsevzetí kuřáků aj.). Abychom sami sebou nemuseli pohrdat a aby námi nepohrdalo ani naše okolí, vymysleli jsme si tzv. „čestné slovo“, které dáváme jen velmi vzácně, protože obyčejné slovo pro nás nic neznamená.

Co nám však brání, abychom učinili vzácným každé slovo? Nic nám přece nebrání, aby nás každé dané slovo činilo svobodným člověkem (mužným mužem, mužnou ženo), aby pro nás vždy platilo: „Slovo dělá muže!“

Co nás nutí, abychom brali svobodné slovo a tedy i svobodu na lehkou váhu?

Proto uděláme lépe, nebudeme-li dávat žádné slovo, než když dané slovo nebereme vážně a tedy také nedodržujeme.

Ruské "muščina" a "ženščina" souvisí spíše s Čínou než s činem...

zmp

Dodržení slova znamená tedy dodržení slibu. A slib je vlastně dohoda, že ano?

Je nedodržení slibu svým způsobem lež, zrada a zlo?

Jaké jsou následky pro svět a pro konkrétního člověka?

Obsahem slibu může být třeba prkotina, že např. koupím rohlík. Ten nekoupím. Co se stalo? Z hlediska světa asi nic moc. Z hlediska jedince asi také nic, neumírá-li hladem. Nebo když přijdu o pět minut později, co se stalo? Také nic? Ale vím, že nějaký vojevůdce přijel k probíhající bitvě později a tím bylo všechno ztraceno. Bylo dobojováno. Takže i 5 minut můžr mít z hlediska člověka velký význam. Jaký to má vztah ke slibu?

A je důležité před kým se slib dává? Třeba v kostele svatba před bohem, slib bohu? Kdo může slib zrušit? Nebo je to věčná věc, která když byla vyřčena, a nikdo ji nemůže zrušit (kromě boha)? A mniši také dávajíslib bohu, Kristu. Jak se dá zrušit takový slib, jde-li to vůbec?

Dodržení slova je především respektováním vlastní svobodné volby (vnitřní svobody). Kdo nerespektuje svou vlastní svobodnou volbu, ten nemůže očekávat, že bude respektována jinými. Neceníme-li si své vlastní svobody, necení si naší svobody ani nikdo jiný, neboť pro okolní svět nabýváme pověsti „otrocké duše“.

Následkem je tu vnitřní nesvoboda, která vede k rezignaci na vnější svobodu (sociální) a tedy také k tělesnému otroctví.

Na tom, zda se slovo týká prkotiny či důležité věci nezáleží. Kdo je nespolehlivý (nedůvěryhodný) v maličkostech, na toho se nelze spolehnout ani ve věcech důležitějších...

Dané slovo (slib) může zrušit především slibující. Jsou-li však jeho důvody v prkotinách malicherné, či je rušení slova chronické nebo časté, pak jeho slovu nikdo neuvěří ani ve velkých věcech, což je tolik, co pohrdání jeho osobou.

zmp

Dobrý den,

k Vaší otázce: Co se stalo, když přijdete třeba o pět minut pozdě - je to stejné, jako když budete rýsovat (např. rys nějakého náhradního dílu) a zmýlíte se třeba o 1mm...bude to chybné...buď ta součástka vůbec podle Vašeho rysu nepůjde vyrobit, nebo ji někdo vyrobí a ona pak způsobí poruchu celého stroje. ...toť účinky "jedné čáry trochu mimo"...obdobně když přijdete o pět minut pozdě, tak stejně jako se Vám správně nepotkaly čáry v rysu, tak Vy se také nesetkáte s lidmi a událostmi, které byste potkal před pěti minutami. Těžko se Vám pak může podařit naplnit svůj životní úkol.

Jak by slova R.Steinera o myšlení, meditaci zněla vyjádřena řečí Filantroposofie?

Lidsvo se zejména v průběhu posledních pěti stech letech naučilo myslet jaksi přírodovědecky, čímž se domnívá překonávat pouhou víru. Myslí však povrchně, nedůsledně, tendenčně, specializovaně (podle povolání) a tedy vlastně opět jen na základě víry v to, co je komu naléváno do hlavy z venčí, jako výklad toho či onoho. To znamená, že lidé zpravidla nemyslí své vlastní myšlenky, ale myšlenky které k nim proudí odjinud, z vnímané reality, od rodičů, učitelů, z knih a z hromadných sdělovacích prostředků (TV aj.). Tyto cizí myšlenky jim tančí v hlavě jako loutky, které jsou tahány za provázky někým jiným a odjinud.

Zatímco náboženská dogmata bývala lidem vtloukána do hlavy jako neměnný základ víry, na němž lidé mohli stavět alespoň své morální a mravní zásady (ať už byly jakékoliv), myšlenky jsou lidem sugerovány jako proměnlivý chaos, na němž se stává vše neudržitelným a člověk tím jaksi cupitá v bludném kruhu. To, co včera bylo učeno jako vědecká pravda, to je dnes nesmysl překonaný jinou vědeckou pravdou, která se zítra stane rovněž překonaným nesmyslem a tak stále dokola.

Proto RS předkládá metodu, jak se naučit myslet důsledně své vlastní myšlenky (podrobněji o tom mluví v knize „Jak poznáváme vyšší světy“), tj. jak meditovat...

Myšlenky se nestávají našimi vlastními tím, že si vyfantazírujeme takové, jaké nikdo jiný nemá. I cizí myšlenka se může stát naší vlastní, pokud ji důsledně domyslíme, pokud neobsahuje či z ní nevyplývá nic, o čem bychom nevěděli, co jsme nepromysleli. Že jde skutečně o naši vlastní myšlenku je navenek zřejmé z toho, že ji dokážeme vyjádřit aktivně svými vlastními slovy, že ji nemusíme doslova papouškovat tak, jak jsme si ji pasivně zapamatovali, že ji vlastně nikdy nedolujeme z paměti, ale vždy znovu ji rekonstruujeme. Tehdy se v nás také začnou rojit myšlenky nové, jako je tomu u vynálezců, objevitelů, pravých filosofů atp.

Vyjádřeno slovy RS: Takto dojdeme dál, než jen k myšlenkám, které k nám samy přicházejí.

I tak budeme mít vždy co dělat, abychom ze svých myšlenek vytěsnili RS zmíněné démonické sugesce. Přísloví praví:

Moudrý se může mýlit sedmkrát denně. Blázen se nemůže nemýlit...

Z moudrého lze udělat blázna na sedm způsobů. Z blázna moudrého na žádný způsob...

Je to vlastně umění koncentrace na myšlenku, která nám jinak jen v hlavě těká. Zachytíme-li ji a soustředíme se na ni tak dlouho (resp. opakovaně dlouho) dokud nám nevydá vše co s ní souvisí, tu jakoby ze semínka vyrostla rostlina, keř, strom. Jinak se jen abstraktně přehrabujeme v neplodném písku.

Ten strom není onen „druhý člověk“ o němž mluví RS. Ten druhý člověk, jenž v nás aktivně myslí, je „zahradník“, za kterého Máří Magdaléna u prázdného hrobu pokládala zmrtvýchvstalého Krista...

Přitom nám bude záležet také na mimozemských věcech, protože zesíleným myšlením překonáme veškeré tendenční myšlení (materialistické, idealistické aj.), které není a nemůže být důsledné. Tendenčně myslet lze zdánlivě i anthroposoficky, neboť bez zesíleného myšlení nemůže být řeči o duchovní vědě, ale jen o studiu anthroposofie. Pokud studenti anthroposofie propadne samolibé iluzi, že po přečtení dostatečně velkého množství přednášek RS je schopen anthroposofii vykládat, tehdy filanthroposofie mluví o „somnambulní anthroposofii“, která naoplátku pokládá filanthroposofii za anthroposofickou herezi...

Pozoruhodná jsou také slova RS o „prostorovém okolí Země“, z nichž vyplývá, že existuj také „neprostorové okolí Země“. To je řeč o „neprostoru“ v okolí „prostoru“, v němž (v neprostoru) současné rádoby „astro-vědy“ hledají vysvětlení prostoru. Filantroposofie se s těmito vědeckými nesmysly vypořádala v řešení Zénónovy aporie proti prostoru (viz FILANTROPOSOFIE na webu TSO), kde neprostor pojímá jako chaos mezihvězdné temnoty...

zmp

Rudolf Steiner (Duchovní věda – přednáška z 1. 2. 1924 GA 234):

„Meditace spočívá právě jen v jiném prožívání myšlení, než je obvyklé. Dnes lidé prožívají své myšlení tak, že k němu připojují (přijímají) podněty z venčí, že se při něm oddávají vnější realitě. Když vidíme, slyšíme, hmatáme atp., tu pozorujeme, že přijaté vnější dojmy jaksi pokračují v našich myšlenkách, že se ve svém myšlení chováme trpně. Tak, jak se oddáváme světu, tak k nám myšlenky samy přicházejí. Takto nedojdeme dál, než jen k myšlenkám, které k nám samy přicházejí.

Jde tedy o to, abychom přemýšlení začali prožívat aktivně. Tomu se naučíme, zvolíme-li si myšlenku, kterou lze snadno přehlédnout, podržíme ji ve vědomí a veškeré vědomí na ni plně koncentrujeme. Je úplně lhostejné, jaký smysl má takto zvolená myšlenka pro vnější svět. Záleží jen na tom, abychom na ni soustředili vědomí a ničeho jiného si nevšímali. Musí to však být myšlenka přehledná... Např. „moudrost je ve světle.“ K této myšlence musíme znovu a znovu obracet svou duševní sílu. Zda je to pravda nebo není, na tom nezáleží. Právě tak nezáleží na tom, zdali je to věc světem hýbající, nebo jen hra slov. Účinek je v obou případech stejný, jako když namáháme paži (užitečnou prací, či jen tak), abychom ji opět a opět uváděli do pohybu, jako když cvičením zesilujeme svaly svých paží. Obdobně je lhostejné, jaký má význam zvolená myšlenka. Provádíme-li tuto činnost znovu a znovu, zesilujeme své myšlení.

Ale musíme mít myšlenku, kterou lze snadno přehlédnout. Jinak jsme vydáni všelijakým překážkám, vyplývajícím z našeho vlastního organismu. Člověk by nevěřil, jak mocná je sugestivní síla vzpomínek na to, co jsme zažili atp. Jakmile zvolíme složitější myšlenku, ihned ze všech stran přicházejí démonické síly, které člověku do vědomí vsugerují to či ono.

O tom, že meditujeme s úplnou obezřetností, se stejnou obezřetností, s jakou jinak kráčí člověku světem, si můžeme být jisti jen tehdy, máme-li o myšlence plné vědomí, máme-li skutečně myšlenku, kterou lze snadno přehlédnout (máme ji plně pod kontrolou), v níž se nemůže skrývat nic jiného, než jen to, co s ní vědomě prožíváme...

Takovou koncentrací člověk zesiluje svůj duševní život. Po nějakém čase člověk zjistí, že své myšlení prožívá jinak, než v obyčejném vědomí, v němž prožívá své myšlenky jako bezmocné, jako pouhé myšlenky. Uvedenou koncentrací na zvolenou myšlenku však člověk dospěje k tomu, že myšlenky skutečně prožívá jako vnitřní bytí, jako prožívá napětí svalu namáhané paže... Myšlení se v něm stává takovou realitou, že nebývá-li v něm většího a většího cviku, pak v sobě prožívá druhého člověka, o němž dříve nic nevěděl... Zprvu je to jen abstraktní myšlení. Když však člověk své myšlení zesílí, pak pocítí, jak se zesílené myšlení v jeho bytosti doslova rojí, jak proudí a tepe, cítí v sobě život druhého člověka.

Hlavní věcí je, když v sobě pocítíme toho druhého člověka, aby nám na mimozemských věcech začalo záležet tak (ne více ani méně), jako nám dosud záleželo jen na věcech pozemských. Ve chvíli, kdy cítíte, jak se myšlenka stává vnitřním životem, kdy cítíte jeho proudění tak, jak cítíte nádech a výdech, obrátíte-li na ně pozornost, v té chvíli cítíte, že k vašemu celému lidství přibylo něco nového... Tím člověk vchází do důvěrnějšího poměru k prostorovému okolí Země, než je jeho obvyklý poměr k zemskému okolí... Tím skutečně získává druhý, zatím prostorově druhý svět. Člověk si zvyká považovat se také za obyvatele hvězdného světa, jako se dosud považoval za obyvatele Země...

Věda, která nevede k zesílení myšlení, nedává člověku vědomí, že vzhledem ke svému druhému člověku souvisí s prostorovým okolím Země... Taková věda jen počítá, ale to, co její výpočty přinášejí.. jsou věci, které pro člověka vlastně nemají nijaký význam, nanejvýš uspokojují jeho vědychtivost. Jaký má význam pro člověka (pro to, co vnitřně prožívá), ví-li např., jak si lze představit vznik spirální mlhoviny v souhvězdí Ohařů (což beztoho ani neodpovídá skutečnosti)? Nijaký! ...“

Ve vašich příspěvcích jsem jaksi nijaký dotaz (mimo jízlivých) nezaznamenal.

zmp

Protože Váš nedokonalý web neumožňuje regovat na více než pátý příspěvek, jsemnucen zkopírovat to, na co chci reagovat.

Petr napsal:

Proč bych se nestaral o hledajici? Nejsem sobec, každy člověk je osobnost, a ne bio-material jakesí karmy na vaše pokusy.

Ja Vas osobně neznam, tak že soudit o Vas nemuzu, nevim taky kim jste finansovan. Vam bych radil ve veřejnich diskuzich, venovat se dotazum na 100% a ne na 5%. O psychologickem a intelektualnim stavu dotazujiciho bych vam radil venovat se 0% ne však 95%.

Moje reakce:

Zdá se mi, Petře, že jste se ptal na důkazy karmy. Ale místo toho, abyste se podíval na doporučené odkazy a reagoval na argumenty pro či proti karmě, tak zde regujete jako netykavka a svádíte diskusi do osobních invektiv a pocitů. Diskutujme prosím věcně.

Mne zajímá, jestli karma není jen nějaké šidítko, aby člověk jako měl pocit, že se musí bát nějaké odplaty za to, co udělá špatně.

Naopak se mi zdá, že karma odvádí od toho, aby člověk žil zodpovědně tento jediný život.

Jestli připustím reinkarnaci, potom si mohu říci, nechám si to do příštího života, a když něco neodpovědně zbabrám, tak nic se neděje, vždyť mám další životy.

Toto mi právě připadá na možnosti existence reinkarnace jako velmi zhoubný a neodpovědný postoj.

Na druhé straně reinkarnace zase dává šanci napravit své přečiny a selhání - a osobně se z toho poučit.

Ač je problém: Jaké to je to poučení, když o tom nevím?

Připadá mi, že kolik je důkazů pro reinkarnaci, tolik je i důkazů proti. Vždy na nějakou Vaši odpověď dám já svoji a Váš důkaz "pro" rozmetám. A tak i Vy zase rozmetáte mé "proti" a tak dál se budeme trumfovat do do nekonečna.

Tomu říkám věcná diskuse!

Karma je jako kosmické účetnictví: „má dáti – dal“.

Nikdo se účtování nevyhne, bez ohledu na to, zda na účetnictví věří či nikoliv.

Karma nás nechce zastrašovat, ani nic odplácet, ale naopak nám dává novou šanci pro pokračování ve vývoji (po vyrovnání účtů) i tehdy, když jsme svým konáním ve vývoji zaostali nebo si ho dokonce obrátili v úpadek („má dáti“). Také těm, které jsme svým konáním poškodili a tím zmařili příslušné možnosti jejich vývoje dává karma novou šanci tím, že jim musíme škodu nahradit („dal“), takže příště vstoupí do vývoje s nadstandardním vybavením (s karmickým aktivem).

Člověk může sotva žít zodpovědně, může-li si říct, že může libovolně loupit a vraždit, neboť stejně umře a smrt ho veškeré odpovědnosti zbaví: „Po mě potopa!“

Přirozeně, že věděním o karmě můžeme propadnout opačnému klamu, v duchu: Nechám si odpovědnost až na příští život, v tomto životě si budu jen za každou cenu užívat. S karmickým břemenem totiž příště nebudeme mít schopnosti a možnosti, které jsme měli v tomto životě, neboť budeme muset „pracovat“ pro vývoj jiných (které jsme poškodili). Tzn., že pokud jsme se v tomto životě narodili talentovaní a v příznivých sociálních poměrech, avšak tyto vynikající výchozí pozice pro další vývoj jsme promarnili, pak se příště narodíme bez talentu a v nepříznivých sociálních poměrech, a namísto kilometrů, budeme moci ve vývoji postoupit jen o milimetry, pokud nebudeme pokračovat v nasměrovaném úpadku.

Jen se rozhlédněte kolem sebe, kolik lidí si naříká na svůj osud či na svou neschopnost a jak závidí osud talentovanějším a šťastnějším. Pokud tyto rozdíly nepřisoudíte karmě, jak je chcete zdůvodnit? Náhodou? Jaké povzbuzení pro zodpovědný a nepromarněný život chcete dát lidem v podobě náhody?

Ani v obyčejné škole bychom se nic nenaučili (nepoučili se), kdybychom do ní mohli přijít jen na jediný den. Země je školou života!

Opakování je matkou moudrosti (J. A. Komenský).

Ptáte se: „Jaké to je to poučení, když o tom nevím?“

Jsou lidé, kteří mají odpor k nespravedlnosti, přestože nevědí proč. Je to karmické poučení ze zla, kterého se ve své nevědomosti dopustili v některém z minulých životů. Toto poučení mají uloženo v podvědomí. Do vědomí jim vystupuje jen v podobě pocitu odporu. Ovšemže i tento pocit lze vykládat jako vrozený náhodou. Náhoda však nedává lidskému životu nijaký smysl. Vyloučíte-li náhodu a budete si klást otázky na příčinu (není následku bez příčiny = zákon kauzality), najdete jediné smysluplné vysvětlení v karmě. Tehdy o svém karmickém poučení budete velmi dobře vědět, jako o dokázané věci.

Protože námitky proti karmě nejsou založeny na nijakých důkazech, ale na pouhé předpojatosti či náhodě (náhoda nic nedokazuje), není pravdou, že důkazů proti karmě může být tolik jako pro karmu a reinkarnaci. Proti karmě a reinkarnaci neexistuje vpravdě žádný důkaz a nelze tedy důkazy karmy rozmetat, ale pouze a jen bezdůvodně bagatelizovat, jak to dělá Petr. V takových případech, jak můžete vidět na našich reakcích na Petra, neplýtváme argumenty, netrumfujeme a nevedeme marný spor donekonečna. Koho karma nezajímá a nechce o ní nic vědět, toho nikdo nenutí o ní diskutovat či na ni plivat. Ani my s ním nemáme zájem ztrácet čas. Zde doslova platí biblické: „Neházejte perly sviním!“

A to se prosím nezmiňuji o zasvěcencích, kteří nám podávají o karmě zprávy na základě svého duševně duchovního pozorování, ani o lidech, kteří si na své minulé životy vzpomínají. Raději se držíme jen dokazování na základě každodenní zkušenosti s realitou.

Karmy by nebylo zapotřebí, kdyby se lidé k sobě chovali ohleduplně, jakoby karmou bylo samo jejich soužití. Právě o to usiluje TSO!

V každém případě Vám děkuji, že jste dal Petrovi názorný příklad, jak se má oponovat, jak se má vést diskuse. Nemusíme se shodnout. Nemusíme však být kvůli tomu vzájemně ironičtí. Tak čiňme ve jménu svobody poznání a nehaňme druhé ve jménu údajného „nesobeckého zájmu o hledající“.

zmp

"Svádíte diskusi do osobních invektiv a pocitů" - Spiš jsem se tomu radil vyhnout. Nikoho jsem jako osobnost neobvinoval, nehodnotil a neurážel v malomyslnosti. TSO je to nejspíš založena na buddhismu sekta.

.

To že jsem nereagoval, znamená to že jsem neobdržel žádný odkaz na důkaz existence karmy jako přírodního zákonu, na tož o schopnosti (zákonu) uvažovat, rozhodovat a spravedlivě soudit.

.

Podle TSO, můžeme dělat co chceme, krást nebo zabíjet, o nikom se nestarat, pak, (Prostřednictvím buddhistické meditace můžeme přemoci celý proces karmy. Pokud se však nerozhodneme, že budeme pracovat se svou myslí, nebudeme nad ní mít vůbec žádnou kontrolu a budeme prostě jen obětí svých vlastních činů).

.

Podle mě, každá lidská bytost je osobnost, která byla navržena a stvořena k věčnému životu. Život na zemi je jako test, každý má svoji budoucnost ve vlastních rukou, a sám rozhodne během života, bude li, chce li žit dal nebo ne. Soud bude spravedlivý a nedá se podvádět.

Milý Petře,

Váš příspěvek ve mně evokuje představu člověka kopajícího do bližního a při tom hlasitě vykřikujícího, že nikomu nic zlého nedělá, že je proti násilí a ztělesněná dobrota, ale ten kopaný, že naopak ubližuje mu, a to tím, že vůbec existuje...

Podle vás vykládáme nesmysly, vymýšlíme si, oblbujeme hledající a jsme buddhistická sekta. Tím prý nikoho nehodnotíte, neobviňujete a neurážíte. Děláte si srandu?

Pozoruhodný je také váš „objev“, že „zákon má schopnost uvažovat, rozhodovat a spravedlivě soudit.“ Bohužel na našich stránkách pro takové „moudrosti“ nemáme pochopení.

Naprostým protimluvem je pak vaše následující tvrzení:

a/ „Podle mě, každá lidská bytost je osobnost, která byla navržena a stvořena k věčnému životu.“

b/ „Život na zemi je jako test, každý má svoji budoucnost ve vlastních rukou, a sám rozhodne během života, bude li, chce li žit dal nebo ne.“

Jářku, jak můžeme rozhodovat o tom, zda chceme či nechceme žít dál, když jsme stvořeni k věčnému životu?

Vaše závěrečná slova: „Soud bude spravedlivý a nedá se podvádět“ bychom snad mohli brát vážně jen v případě, že tím soudcem nebude vy...

zmp

Možná že jsem se nějakým způsobem nějak dotknul někoho z vaše organizace. Za co ž se omlouvám. Ani nevím kolik vás tam to píše? Nic osobního jsem nikomu nikdy neřekl, vždyť na diskusi nemá nikdo ani jméno, jen ZMP VM, a píše to za organizací nejspíš nějaká sekretářka. Organizace je i v Africe jen organizace, každý má právo vyslovovat svůj názor na činnost organizaci, nic osobního.

.

Tak jako hodinky nebo počítač nemůžou vzniknut náhodným promícháním neživé materie, ale musí mít inteligentního tvůrce. Co teprve tak složitý organizmus jako je člověk, duše živa? Nakolik on je inteligentní, moudry a spravedlivý? (Snad si nemyslíte že vrah nebo pedofil budou žit věčně? - Svými skutky denně rozhodují o své budoucnosti.)

omluvu přijímáme a sami se omlouváme za své odvetné reakce v přesvědčení, že naše diskuse již bude pouze věcná.

Protože web TSO je naše dítě, jsme přirozeně citliví na jakékoliv invektivy vůči němu a jeho ideálům. Oponenci naopak přijímáme jako součást oponentního řízení, jímž musí projít každá teze, chce-li být bezchybná.

O naší organizaci (hnutí TSO) je vše uvedeno v kolonce „O nás“ a blíže při zakládání webu „Obnoveného fóra“, jenž existuje (zakonzervován) i nadále a je také přenesen na tento web.

Nyní k věci:

Kdyby bylo zlo (vrah, pedofil) za své činy vzápětí navěky zatraceno, nemohlo by ve vývoji Země vůbec existovat. Lidé by žili jako prasata v žitě a žádný vývoj by je nezajímal, neboť by nemuseli překonávat nijaké překážky. Proto se v bibli praví: „Zlo na svět musí přijít, ale běda tomu, skrze koho přijde!“

Běda tomu = utrpení, nikoliv věčné zatracení.

Člověk se morálně a mravně vyvíjí především na základě vlastních zkušeností. Usmrtí, či poškodí-li jiného člověka, tu nepociťuje jeho utrpení, ale jen vlastní uspokojení. Je-li však sám usmrcen či poškozen, pochopí, co je zlo a zaujme k němu morální a mravní postoj.

„Nečiň jiným, co sám nemáš rád!“

Toto biblické poučení by se u prasat v žitě minulo účinkem, kdyby lidé neměli nijakou zkušenost s tím, co nemají rádi.

„Jakou mírou měříš, takovou ti bude naměřeno!“

Jak by tato biblická zásada mohla být realizována, ne-li karmou?

Váš vrah a pedofil budou muset sami na sobě vytrpět zlo, které spáchali na jiných (v duchu: „oko za oko, zub za zub!“), aby se mohli poučit. Což se například Pavel z Tarsu nestal svatým, přestože byl ve svém předchozím (předkřesťanském) životě mnohonásobným vrahem (dával popravovat křesťany – jako prvního tuším sv. Šebestiána)?

Máte pravdu v tom, že lidé „Svými skutky denně rozhodují o své budoucnosti.“ Mezi tyto skutky však musíte započítat také jejich případné poučení a obrácení (pokání, včetně karmické náhrady způsobených škod), což by nebylo možné bez reinkarnace.

777x bude každému odpuštěno. Kdo se ani potom nenapraví, ten bude zatracen.

zmp

V souvislosti s inkarnací a karmou mne napadla ještě jedna věc: Dva lidé spáchají v současném životě stejný zločin, přičemž jeden zločinec je dopaden a druhý ne. Ten, co byl dopaden je odsouzen např. k 20 letům galejí a ještě bude za svůj zločin potrestán třeba již v příštím životě karmicky.

Druhý, který nebyl dopaden bude potrestán jen v tom příštím životě za to, co spáchal.

V prvním případě tedy asi bude karmicky potrestán soudce, žalářníci apod., protože trestali a nemají na to právo. Ale to je jejich problém a jejich odpovědnost za své současné činy a je jejich problém, že si to neuvědomují. Proto neřeším nyní toto jejich karmické "zadlužení", ale zajímá mne, jak bude řešen ten propastný rozdíl v tom, jak "zaplatili" dva uvedení zločinci.

Pokud zůstane u uvedených dvou zločinců následek takový, že jeden si užívá v současném životě svobody a druhý je na galejích, z tohoto pohledu není karma spravedlivá.

Ironicky z toho potom vyplývá poučení: Zásadně se nenechat dopadnout při páchání jakýchkoli nepravostí.

Ještě dodám malý příklad z literatury pro ilustraci: Jean Valjean dostal za to, že ukradl kus chleba doživotní galeje. Druhý člověk, který ukradl kus chleba pro své hladové děti nebyl náhodou dopaden. V příštím životě by tyto dva "zločince" potrestala karma nanejvýš tím, že by dostali pár facek, což by asi odpovídalo ukradení kousku chleba. Bohužel tomu prvnímu, pokud by neuprchl, by hrozilo "prožití" doživotních galejí.

Karma netrestá, ale srovnává aktiva s pasivy.

V prvním případě bude škůdce v příštím životě splácet svůj dluh poškozeným, protože galeje nic nevyrovnaly. Jeho soudce, žalářníci atd. budou příště splácet dluh jemu, protože se u něj galejemi karmicky zadlužili.

V druhém případě bude škůdce příště splácet svůj dluh.

zmp

A odkud to vite? Prozradte zdroj. Ja si taky mužu vimislet jakekoliv nesmysly...

Drahý Petře,

vymýšlet si umí každý. Jde jen o to, jak. Jsou totiž výmysly nesmyslné, na jaké si troufáte i vy a výmysly smysluplné, jako například vynález parního stroje. V obou případech je činný lidský rozum. V prvním případě nezdravý, v druhém případě zdravý, pracující na základě zkušenosti (uvažující o vnímaném). Činnost zdravého rozumu nazýváme (na rozdíl od vašeho vymýšlení) poznáváním. Člověk je k poznávání pravdy vybaven velmi účinnými nástroji, jen se je musí naučit správně (zdravě) používat. Zcela přirozeně disponuje vnímáním a usuzováním, uměle se musí vyučit logickému uvažování, které musí vložit mezi vnímání a usuzování. Pokud se naučíte logicky uvažovat o věcech, s nimiž máte každodenní reálné zkušenosti, nebudete si muset ani o karmě nic vymýšlet (nesmyslně soudit), ale pravdivě ji poznáte (budete spravedlivě soudit)...

„Zjevným dokazujeme skryté!“ (Aristoteles)

zmp

A kde takova karma žije, čim se živi, a jak se da sledovat? Zatim ji, tu, nebo to - karmu nikdo nevidel a nikdy s ni nemluvyl. Vijimku tvori Pepa s bytu od naproti, když to přežene z marichuanou tak stale huči o jakesi karme. Z mim myšlenim je vše v pořadku. Аle kdo Vam uvěři ve Vaši pohadku o sledovani nečeho co neexistuje :)

Milý Petře,

zdá se, že zrovna vám bude pochopení karmy ještě dlouho unikat.

Musíte se ještě hóóódně učit; (ostatně...jako my všichni), každý na svém.

Milý Petře,

víte-li o karmě, i když na ni nevěříte, pak jistě víte také například o tzv. „archimédově zákoně“. Nechcete-li být ve svém poznávání reality jednostranně tendenční, pak by jste se měl také ptát:

„A kde takový archimédův zákon žije, čim se živi, a jak se da sledovat? Zatim ho nikdo nevidel a nikdy s nim nemluvyl.“

Dokážete-li na takovou otázku pravdivě odpovědět, pak to dokážete také s karmou.

Tvrdíte-li: „Z mim myšlenim je vše v pořadku“, pak to váš pravopis nijak nepotvrzuje.

Ptáte-li se: „Аle kdo Vam uvěři ve Vaši pohadku o sledovani nečeho co neexistuje“, pak musím odpovědět, abyste se tím netrápil. Všichni lidé ke světu nepřistupují tak, jako vy. Kdo má zájem o poznání pravdy, ten se na ni neptá tendenčně a už vůbec neklade tak infantilní otázky.

Pokud by vás přece jen zajímaly důkazy o existenci karmy, pak vězte, že už v naší diskusi byly uvedeny (viz diskuse na Obnoveném fóru). Pokud by vás neuspokojily, můžete se ptát, pokud se ovšem naučíte ptát věcně.

Jak vám radí Kristina, musíte se hodně učit. Doporučuji začít s pravopisem, slohem a s kladením smysluplných otázek.

zmp

To že neumim spisovně psat jeste nic neznamena. Ve svem rodnem jazyce to umim dobre, nemužu Vam to dokazat protože tomu nebudete rozumet. Аrchimédův zákon se da dokazat praktycky, ale vy mluvite o něčem co vubec neexistuje, neda se dokazat. To znamena, že lidem ktere hledaji... navazujete nesmysly.

V takovém případě doporučuji počítačový program, který na případné chyby upozorní a současně nabídne bezchybný zápis. Tu a tam udělá chybu každý, vaše texy jich však obsahují příliš mnoho, což není dobrá vizitka do veřejné diskuse. Ani tak by to nic nemuselo znamenat, kdy tomu neodpovídaly také vaše úvahy. Tak například říkáte, cituji:

"Аrchimédův zákon se da dokazat praktycky, ale vy mluvite o něčem co vubec neexistuje, neda se dokazat."

Zde prokazujete nejen naprosto tendenční (zaujatý) postoj, ale také důslednou ignoraci. Proč se vlastně se svými pochybnostmi obracíte na náš web, když vůbec neberete na vědomí, co vám odpovídáme?

Doporučil jsem vám diskusi z Obnoveného fóra (je také na tomto webu), s tím, že tam najdete ony praktické důkazy o existenci karmy, jimiž se oháníte u Archimédova zákona. Vaše reakce je však dokonale ignorantská a tak prokazatelně vypovídá o tom, že především na vás platí rčení: "přání je otcem myšlenky". Toto vaše přání, jímž jsou motivovány všechny vaše projevy, uvádíte v závěru své poslední reakce:

Cituji: "To znamena, že lidem ktere hledaji... navazujete nesmysly."

Vy ovšem nepatříte mezi hledající, neboť hledající nic neignoruje, ale je vděčný za každou informaci. Proto vám mohu jen doporučit: Nestarejte se o hledající. Nic o nich nevíte a ani nechcete vědět.

zmp

Proč bych se nestaral o hledajici? Nejsem sobec, každy člověk je osobnost, a ne bio-material jakesí karmy na vaše pokusy.

Ja Vas osobně neznam, tak že soudit o Vas nemuzu, nevim taky kim jste finansovan. Vam bych radil ve veřejnich diskuzich, venovat se dotazum na 100% a ne na 5%. O psychologickem a intelektualnim stavu dotazujiciho bych vam radil venovat se 0% ne však 95%.

Je význam pojmů - přepodstatnit, uvědomit, negovat, obrátit, promítnout - stejný nebo podobný? Jaký je následek těchto duševních dějů?

Uvedené pojmy "přepodstatnit, uvědomit, negovat, obrátit, promítnout" nemají stejný význam:

- "přepodstatnit" znamená dát témuž jinou podstatu, např. dát prázdnému tvaru plný obsah (přepodstatnit ho na plný tvar). Tak je tomu např. v případě možného tvaru odlitku v prázdné slévačské formě a plného odlitku vyjmutého z formy. Přepodstatnit tvar však nelze zničením tvaru (např. rozbitím odlitku)...

- "uvědomit" znamená vzít smyslový obraz (to, co nám zrcadlí smysly) na vědomí, tj. otisknout smyslový obraz do vědomí jako vjem a vynést vjem z vědomí na vědomí (uložit vjem do paměti jako vzpomínku). Rozdíl mezi smyslovým obrazem a vjemem lze naznačit jako rozdíl mezi pečetidlem a pečetí:

Pečetidlo = obraz vyrytý na pečetidle = smyslový obraz

Pečeť = obraz otisknutý do pečetního vosku = vjem...

- "negovat" = popřít, zapřít, odmítnout = obrátit v opak. To zpravidla znamená, že negativ (NE) k věci přičteme. Například: NE + pravda = nepravda.

V případě připojení negativu k jinému negativu však nedojde k sečtení negativů, neboť to by bylo vlastně jen verbálním opkováním jednoho a téhož negativu (NE + NE = NE a NE = NE), nikoli obrácením negativu v opak. V případě negace negativu (tzv. "negace negace") dojde mezi nimi k tzv. interakci, tj. k násobení negativů (NE x NE), které obrátí oba netativy v opak, tj. v pozitiv: NE x NE = ANO. Tak je tomu např. při tzv. vyvolávání negativu fotografe. Tzv. digitální fotografie jaksi vynechávají negativ a zobrazují rovnou pozitiv, čímž nás připravují o možnost poučení o rozdílu mezi negativem a pozitivem, o rozdílu mezi negací a "negací negace"...

- "obrátit" = obrátit v relativní opak dosahujeme již zmíněnou negací (NE). Obrátíme-li však směr jízdy, pak tím neobrátíme v opak vůz (v nevůz), vozku (v nevozku) ani jízdu (v nejízdu), ale obrátíme v opak pouze směr (tam na zpátky atp.). Protože směr sám o sobě (bez jízdy, vozu a vozky) v podstatě vůbec neexistuje, nelze tu jen tak beze všeho mluvit o reálném obrácení v opak. Směr sám o sobě je pohá verbální fráze, pouhý verbální shluk hlásek, neznamenající nic reálného, tj. nic podstatného (relativně prázdného ani plného), co by bylo možné "přepodstatnit" (naplnit, či vyprázdnit)...

- "promítnout" = zobrazit = neprojevené projevit, ale také přepodstatnit projev např. jeho zobrazením v zrcadle (ve smyslech) a také otisknout zrcadlený obraz do vědomí (přepodstatnit smyslový obraz na vjem, otisknou obraz na pečetidle do pečetního vosku atp.). Také ještě přepodstatnit vjem ve vzpomínkový obraz uložitelný v paměti (jako odlitek vjemu)...

Z věci je zřejmé, že uvedené pojmy sice nejsou stejné, za určitých okolností však mohou mít podobný (nikoliv stejný) význam, výjádřitelný spojením příslušných pojmů. Například: "obrátit negací" (lze stručně vyjádřit také jako: obrácení či negaci), "přepodstatnit promítnutím" (lze stručně vyjádřit také jako: přepodstatnění či promítnutí). Takto lze učinit vlastně všechny pojmy nějak podobnými, nikdy však stejnými ve smyslu "synonym".

zmp

Dobrý den. Mohu požádat o názor?

Byla mi položena otázka (poupraveno) : už se ti někdy při řízení auta stalo, že si třeba uvědomíš, že si náhle nepamatuješ 10 minut z předešlé cesty?

Bylo evidentní, že smyslem této otázky bylo, poukázat na jisté nepříjemné pocity prožité z této události.

Myslím, že v té otázce, je i schováno něco mnohem hlubšího, co se začíná týkat těch, kteří se snaží vnímat svobodomyslně.

Vidím v tom i strach a úzkost z nalezené odpovědnosti vůči svému osudu. Osudu, který má člověk vlivem svobodomyslnosti více ve svých rukou. Zdá se mi, že člověk než-li duševně postoupí na úroveň – manas, musí ještě překonat mezifázi přechodu – ''svobodomyslný'' egoismus. Až toto překoná, tak poté začne bez strachů důvěřovat osudu – karmě, i s vědomím, že si např. těch 10 minut jízdy nepamatuje...

Je tento pohled možný?

Nebo si člověk (duševně manas) bude moci pamatovat a v duchu zpětně vybavit vše co prožil, nevím - poté by toto vše byl jen příklad nepozornosti, zasněnosti či špatné paměti řidiče a následné úzkosti z toho, že mu něco v jeho konání znenadání uniklo, tedy otázka pro léčitele-psychologa...

Co je vůbec obecně důležité a vhodné si pamatovat? A co je obecně spíše vhodné hned ''vypustit'' aby to nevedlo k přehnané uvědomělosti?

Nebo se zde jedná o úplně jiný problém a to ten, že naše mysl nestačí pobrat tu rychlost vjemů, kterých se nám za jízdy dostává a z následného zahlcení se se pozornost a pamět zahltí a jakoby vypne (další negativa aut apod.) a tento stav si člověk za jízdy až zpětně uvědomí v podobě úzkosti – jelikož ''svobodomyslný'' egoista chce mít vše pod kontrolou...

Nebo je obecně vše jinak?

Prostě myslím, že v té otázce je něco více, co se týká přímo vývoje duše lidstva.

Pavel

Všimněte si jak široký je záběr oka, co vše se v něm zrcadlí. Z toho všeho si uvědomujeme (bereme na vědomí, ukládáme vědomě do paměti) jen nepatrný zlomek. Jinými slovy, z toho, co nám poskytují smysly, si plně uvědomujeme pouze to, na co koncentrujeme svou pozornost (mysl, vědomí, či jak to chcete nazvat), co nás zajímá. Do paměti se ovšem ukládá všechno, my jsme však schopni z paměti vyvolávat (vzpomínat) jen to, co jsme si z vnímaného uvědomili. Časem ovšem zapomínáme i na to, protože je toho prostě příliš mnoho a jsme schopni vzpomínat jen na to, co nás mimořádně zajímalo, co na nás udělalo mimořádný dojem a co si potřebujeme pamatovat (s tím máme zdánlivě největší potíže, protože na tom opakovaně myslíme).

Pamatovat si všechno je atavistický případ pro léčitele, neboť pak již nemáme nijaký volný prostor pro myšlení, který si vytváříme zapomínáním.

Zapomínat je zdravé! Kdo není schopen zapomenout, ten sní bezesné noci a podrývá si zdraví.

Tzn., že toho, co si máme pamatovat má být co nejméně. Tím je zejména to, co opakovaně potřebujeme ke každodennímu životu (např. jazyk, příbuzné a přátele a cestu domů), popř. co potřebujeme k vyššímu duševně-duchovnímu vývoji, máme-li jaký.

I tak je toho příšerně moc.

Rudolf Steiner praví, že jen to, co zapomeneme, může v nás začít působit. Co si pamatujeme, tomu bráníme v plodnosti.

zmp