Co je pravda a proč na větě: Muži vládnou věcem, ženy vládnou světem?

Opět se to týká toho problému vztahu muže a ženy a jejich boje o to, kdo bude komu vládnout.

Je vůbec možný i harmonický vztah muže a ženy? Jak by probíhal?

Citovaný výrok neznám. Rozumím-li mu správně, pak říká: Muži vládnou jednotlivostem, ženy celku. Nedovedu si však vybavit jediný příklad, který by to dokládal...

Harmonický vztah muže a ženy je možný, pokud jsou oba harmonické povahy. Projevuje se věrností, schopností držet slovo, vzájemnou úctou a dělbou práce na základě domluvy...

zmp

Zde mi nyní vyvstává i problém prvního hybatele. Patrně před počátkem byl nepohyb. Mrtvo?

Stvoření prostoru je i stvoření času? Co je potom živo (existuje-li mrtvo)? Změna znamená život?

Kde se vzal první hybatel? Byl před počátkem, když neexistoval pohyb, a tudíž ani hybatel?

Pojem „První hybatel“ pochází od Aristotela, který jim označuje původce (stvořitele) relativně první změny stavu, před stvořením nám známého světa relativních projevů. Tohoto hybatele tedy musíme hledat v počátku první změny.

Protože stavem první změny je relativní svět (prostor a čas), není původní stav relativní, ale absolutní (sám o sobě), zvaný zpravidla „absolutno“, „věčnost“, „Bůh“ atp. V tomto původním stavu nelze hledat nic relativního (pohyb a klid, živé či mrtvé, světlo či tmu, dobro a zlo, pravdu či nepravdu atp.).

Představte si například v nijak neohraničeném prostředí úplně samotnou kouli. Tu nelze říci, zda je v klidu či v pohybu, v prostoru či neprostoru, v čase či nečase atd., ale prostě jen, že je. Její absolutní bytí si tedy nelze představovat ani jako kouli, která je tu zvolena jen proto, aby na ní nebyla pozorovatelná ani její případná rotace...

Protože stvoření je stavem změny a každá změna probíhá v čase, je s prostorem stvořen i čas. Platón to naznačuje slovy: „Čas byl stvořen současně s Nebem!“

Také život si uvědomujeme prostřednictvím řady změn, bez nichž bychom byli ve stavu bezvědomí, ve stavu bezesného spánku, jenž se nejeví být smrtí ani životem. Proto platí, že změna je život.

Tím dospíváme opět k Prvnímu hybateli, jehož původ musíme hledat v původním stavu absolutna, z něhož se jaksi probouzí jako z bezesného spánku, aby konal změny a tak vědomě žil. Řadu změn, umožňující jeho vědomí ukončuje Mojžíš slovy: „Sedmého dne Bůh odpočinul od všeho tvoření!“...

Hybatel je ten, kdo uvádí do pohybu, nikoliv ten jenž je uveden do pohybu...

zmp

Otupenosť más!

Úvodom si prečítajte názor herca Martina Hubu na výšku duševnej úrovne našej spoločnosti, ktorý je úryvkom jedného jeho mediálne zverejneného rozhovoru:

Otázka: Žijeme v dobe, keď sú hodnoty utláčané do úzadia. Žijeme rýchlo a povrchne. Stíhate vnímať aj tento reálny život?

Odpoveď: Ak ma v poslednom čase niečo desí, tak je to presne toto, čo sa na nás valí. Dnešné pomery znižujú kvalitu spoločenského povedomia a ľudia hlúpnu. Oveľa menej kvalitne uvažujú. Zaoberajú sa len hĺbkou bezduchých seriálov, kde je jediný problém kto s kým. V týchto súradniciach dnes ľudia uvažujú masívne. Seriálov je veľa a ľudia sa stali od nich závislí. Je len malé percento, čo túto malosť „prekuklo“ a odmieta ju. Považujem to za zvrhlosť od ľudí, čo na to majú dosah. Je to totiž o tom, že s neuvažujúcimi ľuďmi sa ľahšie manipuluje. Takého človeka ľahšie nahovoríte na pôžičku, presvedčíte ho, čo všetko si môže dovoliť. Táto manipulácia je nebezpečná, pretože raz narazíme na stenu a ľudia budú nepripravení na ťažký život. Nehovorím, že teraz sa žije ľahko. Len chcem poukázať na to, že dnes mnohí žijú vo virtuálnej skutočnosti a desí ma, že toto ohlupovanie toľkí tak radi prijali.

Otázka: Ale našťastie sú tu ešte tvorcovia, ktorým ide o skutočné umenie s hodnotným posolstvom...

Odpoveď: ...ktorí sú na smiech. Uvažovanie spoločnosti vás „odstredí“. Väčšine je dobre tak, ako je, nepotrebujú viac. Každého, kto im chce ponúknuť niečo náročnejšie, vyhodia.

Toľko teda Martin Huba. Áno, žiaľ presne takáto je situácia a my sa na ňu skúsme pozrieť ešte detailnejšie a hlbšie. Celkom otvorene a bez toho, že by sme mali potrebu dávať si servítku pred ústa.

Masy, čiže väčšina populácie nikdy nemala potrebu po niečom hlbšom a hodnotnejšom. Väčšine úplne postačuje tá najnižšia prízemnosť bytia, nie príliš odlišujúca sa zvieraťa. Spokojne si žijú vo svojom malom svete všedných, banálnych, ale pre nich tak veľmi dôležitých starostí a radostí bez toho, že by v sebe pocítili túžbu po niečom hodnotnejšom, vyššom, vznešenejšom a ušľachtilejšom.

Výšku hodnoty každého človeka však určuje výška hodnôt, o ktoré sa usiluje! Hodnôt, po ktorých túži a za ktorými ide! To, aký má človek hodnotový systém hovorí o výške jeho vlastnej hodnoty!

No a posvätnou povinnosťou každej ľudskej bytosti je mať pred sebou iba tie najvyššie hodnoty, aké vôbec jestvujú. Lebo len úsilie o dosiahnutie takýchto hodnôt má schopnosť dať životu človeka skutočnú hodnotu! Má schopnosť učiniť ho skutočne plnohodnotným!

Spravodlivosť, čestnosť, čistota, ušľachtilosť, dobro, ľudskosť, túžba po poznaní pravdy o zákonitostiach života a túžba po pochopení zmyslu vlastného bytia - toto sú tie vysoké hodnoty, ku ktorým by malo byť zamerané úsilie každého človeka.

Ak by tomu tak bolo, svet by bol už dávno plný hodnotných ľudí. Na základe svojho úsilia o spravodlivosť, čestnosť, čistotu, ušľachtilosť, dobro a ľudskosť by dosahovali vysokej morálnej úrovne a ich túžba po poznaní pravdy o zákonitostiach života a po pochopení zmyslu vlastného bytia by v nich prebudila, stimulovala a plne rozvinula schopnosť samostatného myslenia. Toho dôsledkom by bola vysoko morálne a mravne stojaca ľudská osobnosť, schopná samostatne myslieť a uvažovať.

Aká však je a žiaľ vždy v doterajšej histórii bola na tejto zemi realita? Tou realitou boli ľudia, boli široké masy ľudí, na míle vzdialené od ideálu spomínaného vyššie. Boli to ľudia, ktorí nie sú a nikdy neboli ľuďmi vysokých morálnych a mravných hodnôt. Ľudia, ktorí nikdy netúžili po poznaní pravdy o zákonitostiach života, či po pochopení zmyslu vlastného bytia. Ľudia, ktorí o týchto veciach nikdy vážne neuvažovali a vnútorne sa nimi nikdy vážne nezaoberali. Preto je ich myseľ lenivá a plytká. Mľandravá a neschopná námahy. Pohybujúca sa vždy iba v plytkých vodách banálnosti života, bez túžby vyplávať už raz konečne na šíre, otvorené, voľné more.

Jesť, piť, užívať si a čo najmenej myslieť! Toto bolo vždy cieľom väčšiny ľudí na zemi. Všetko, čo človek robí a to i vrátane človeka súčasného má buď priamy, alebo nepriamy vzťah k týmto štyrom základným kategóriám ľudskej činnosti. Oni predstavujú absolútne celý ich duševný obor. Len jesť, piť, užívať si a čo najmenej myslieť.

Túto skutočnosť si ale všimli mnohí takzvaní šikovní, ctižiadostiví a podnikaví. Pochopili, že ak sa bude týmto elementárnym tendenciám ľudí vychádzať v ústrety, dá sa na tom dobre zarobiť a výborne z toho profitovať. A ako sa patrí to aj využili a stále využívajú. Tak vznikli celé odvetvia priemyslu a kultúry, profitujúce z nadbiehania duševnej malosti a nízkosti ľudí, pričom tajomstvo úspechu spočíva v tom, že sa nízka hranica duševného rozsahu väčšiny nikdy neprekračuje. Smerom nadol od tejto hranice to môže ísť akokoľvek hlboko. Hĺbka a nízkosť nikdy nevadila a nevadí.

Vadí a na prekážku je iba to, čo onú nízku hranicou duševného obzoru väčšiny nejako prekračuje. To sa stáva neprijateľným a neakceptovateľným.

V poznaní tejto zákonitosti spočíva úspech! Úspech kníh, filmov, piesní, internetových stránok, novín, časopisov, počítačových hier, krčiem, herní, zábav a ešte mnohých iných vecí.

Úspech spočíva v nízkosti! Úspech je v rešpektovaní nízkosti a malosti! Je v nadbiehaní nízkosti a malosti! Tak to ľudia chcú a tak je im to preto dávané. Ponuka zodpovedá dopytu! Ľudstvo sa topí vo vlastnej nízkosti! Blažene sa v nej prevaľuje ako prasa v bahne. Väčšine to vyhovuje a sú spokojní. Majú čo chcú. Že takéto niečo je pod úrovňou človeka ich netrápi.

A preto tí nemnohí, ktorých to trápi a ktorí vyčnievajú z radu pretože túžia po niečom hodnotnejšom sú väčšinou nepochopení. Tí, ktorí chcú svojim úsilím o vysoké hodnoty naplniť pravú veľkosť svojho človečenstva sú tomuto svetu cudzorodými. Ba mnohokrát sú dokonca považovaní za rušiteľov všeobecnej harmónie a zhody. Väčšina ich jednoducho nedokáže pochopiť.

Preto sa nečítajú skutočne dobré knihy a nepočúva skutočne dobrá hudba. Preto naozaj dobré filmy nikdy nezaznamenávajú masový úspech, ale možno ich vidieť iba vo filmových kluboch. Preto sú hodnotné stránky na internete omnoho menej navštevované ako tie bez hodnoty a tak ďalej a tak ďalej.

Na zemi je to jednoducho takto! A o tom, že je to práve takto hovoril už Kristus vo svojom podobenstve o dvoch cestách. O ceste širokej, po ktorej kráča väčšina, avšak práve táto široká cesta je cestou do záhuby a o ceste úzkej, ktorú nachádzajú iba nemnohí, avšak jedine ona je cestou do života. Do skutočného života plnohodnotnej ľudskej bytosti, ktorá dokázala dať vlastnému životu pravú hodnotu prostredníctvom svojho úsilia o pravé a skutočné hodnoty. Prostredníctvom svojho úsilia o spravodlivosť, čestnosť, čistotu, ušľachtilosť, dobro a ľudskosť, prostredníctvom svojej túžby po poznaní pravdy o zákonitostiach života, ako i svojou túžbou po pochopení zmyslu vlastného bytia.

Ak človek chce byť človekom, musí sa k tomu schopiť! Ak to nedokáže a pohodlne sa prispôsobí len oným nízkym, živočíšnym cieľom, len onému nízkemu, plytkému, nenáročnému a lenivému štandardu myslenia, vzdiali sa od toho, čo ešte možno považovať za človeka. Stane sa iba živočíchom, navonok sa na človeka podobajúcim. Živočíchom, sebaisto kráčajúcim po širokej, vydláždenej ceste úpadku ľudskosti. Po širokej a vydláždenej ceste, smerujúcej k absolútnej deštrukcii jeho osobnosti. To je ono zatratenie, o ktorom hovoril Kristus. Je to záhuba bytosti, ktorej existencia nemá už nijaký zmysel, pretože sa vzdialila do napĺňania veľkosti svojej podstaty. Pretože sa spreneverila veľkosti vlastného človečenstva.

Čo napríklad vy samotní urobíte s vecami, ktoré už nepotrebujete? Vyhodíte ich! Zbavíte sa ich! A tak isto sa i toto stvorenie nakoniec zbaví takýchto živočíchov, podobajúcich sa na človeka. Zbaví sa bytostí, ktorým bolo vždy zaťažko schopiť sa k realizovaniu a naplneniu svojej vlastnej ľudskej veľkosti.

Široká cesta más s ich pseudokultúrou, názormi, spôsobom myslenia a trávenia voľného času, s ich duševným obzorom, plytkými a nízkymi hodnotami je cestou do zatratenia.

Je len prejavom pohodlnosti myslenia, ak niekto dúfa, že má pravdu a musí ísť správne, keď tak ako on ide väčšina a keď tomu, čomu verí on verí väčšina. To je ale zásadný omyl, pretože len nemnohí, čiže tí, ktorí dokážu prekročiť hranicu všeobecnej duševnej malosti sú tými, ktorí môžu nájsť onú úzku cestu do života.

Ku ktorým z nich chceš človeče patriť ty?

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

nyní jsou lidé jako zjašení, ženy bojují s muži o to, aby se jim vyrovnaly, doma potom vládnou, muži dělají to, co chtějí ženy. Mnohdy je to tak, že jsa většinou fyzicky slabší, tak deptají muže psychicky. Mnohdy intrikují a kují pikle. Mnohdy pohrdají a opovržlivě o mužích hovoří jako o sprosťácích a zvířatech. Muži zase o ženách mnohdy hovoří jako o slepicích. Hádky bývají mnohdy na denním pořádku. Vztah muže a ženy dnes mi připomíná bitvu, souboj, kdo z koho. Co je smyslem takového souboje? Kdo má správně být vítěz? Je normální takovýto souboj mužů a žen? Jak to bylo v historii a jak to má být v budoucnu (když dnes to je bitva jako u Waterloo).

Slova Herma Trismegista „To, co je nahoře, je jako to, co je dole!“ lze parafrázovat: „To, co je vně (v okolním světě), je jako to, co je uvnitř (v rodině). Lidská přirozenost (mužů i žen) odjakživa podvědomě touží po ovládání jiných, a to jak ve vnějším sociálním životě, tak i v rodině (resp. ve vztahu muže a ženy). V rodinách se tato touha projeví často i u dětí mezi sebou i ve vztahu k rodičům. Pohříchu i rodiče zpravidla přistupují k péči a výchově jako k ovládání dětí.

V sociálních i rodinných „bitvách“ si budou lidé dávat navzájem přes hubu (vzájemně si škodit) tak dlouho, dokud se nepoučí, dokud nepochopí, že mají usilovat o ovládání sebe samých, nikoliv druhých, u nichž mají respektovat jejich svobodu (nejde-li právě o zločince).

Ve vztahu k dětem máme navíc pochopit, že péče a výchova není o ovládání.

zmp

Jaký vliv má pohlaví na psychiku, = na myšlení, cítění a chtění člověka?

Je-li třeba jen jedna žena mezi třeba dvaceti muži, zcela změní jejich chování.

Jak to, čím to je? Proč?

Pohlaví ovlivňuje vědomí pohlavními pudy. Jde tedy o to, nakolik si naše vědomí připouští pohlavní pudy v prostoru a v čase. Tuto schopnost, jíž se také říká schopnost ovládat pudy, si může osvojit každý člověk, bez ohledu na to, zda je mužem, či ženou. Pak se jeho chování v přítomnosti opačného pohlaví změní jen když sám chce.

zmp

Co je to změna?

Svými skutky ovlivňujeme přítomný okamžik nebo budoucnost?

Když dělám něco teď, tak to je stejně již minulost.

Změna je to, co děláme my - nebo je to reakce našeho okolí?

My měníme svět (nebo sebe). Nebo ta naše aktivita není změna, ale změna je až ta reakce, jak reaguje na nás okolí (nebo vnitřně naše psychika reaguje na naše nějaké kroky, třeba modlitbu, meditaci atp.)?

Je taková fráze: Bude lépe, vše se změní, budeme duchovní, nebudeme zlí, budeme na sebe hodní...

Vy jste tou změnou!

Ve světě relativních projevů, v němž žijeme, je možnost změny dána obecně relativním opakem vnějšího a vnitřního, vyjádřitelným matematickým zlomkem:

vnější/vnitřní = tam/tam

V prostoru je tím vnějším příroda, tím vnitřním například lidská přirozenost. Činitel změny (lidský duch) je přítomen „tady“ ve spáře (/) mezi obojím.

V čase (v současnosti) je tím vnějším ještě nenaplněná budoucnost, tím vnitřním již naplněná minulost. Činitel změny (lidský duch) je přítomen „tady“ (teď) ve spáře okamžiku (/) mezi obojím...

Z věci je zřejmé, že svými skutky plně ovlivňujeme minulost a jejím prostřednictvím (zkušeností) také budoucnost (předsevzetí), nikoliv tedy okamžik přítomnosti. Jinými slovy ke změně (změně stavu) dochází v minulosti a v budoucnosti, způsobena je však v přítomnosti (teď) naším konáním...

Ke změně nestačí jen naše akce (příčina změny), ale je třeba také reakce našeho okolí či našeho nitra (následku příčiny změny).

Tak jako hrnčíř opakovanou výrobou hrnců rozvíjí také své schopnosti (poznání, zručnost, invenci atp.), tak svým konáním měníme nejen svět (tam vně i tam uvnitř), ale také sebe (tady ve spáře).

Změna je tedy vždy trojí...

Vámi uvedená fráze: „Bude lépe, vše se změní, budeme duchovní, nebudeme zlí, budeme na sebe hodní..."

má také svůj relativní opak:

„Bude hůř, vše se změní, nebudeme duchovní, budeme zlí, nebudeme na sebe hodní..."

Dovětek: "Vy jste tou změnou!“ není zcela správný. Pro vnější a vnitřní svět platí: Vy jste příčinou změny! Jen ve třetím případě lze říci: Vy jste tou změnou!

zmp

A kde se bere počátek změny? Není už on sám změna?

V dřívější diskusi zde byl příspěvek, jestli je počátek míry součástí míry.

Jestliže je počátek míry součástí míry, měl by být i počátek změny změnou.

Jenže to neodpovídá realitě.

Změna je totiž něco v pohybu času. A počátek změny není pohyb. To je počátek pohybu, který se nehýbe a tudíž nemůže být součástí změny ani pohybu.

V příslušné předchozí diskusi jsme dospěli k závěru, že počátek a konec míry není součástí míry. To znamená, že ani počátek a konec změny není součástí změny.

Počátek a konec není žádným ze stavů, mezi nimiž se nacházejí. Není předchozím stavem, není stavem změny (změnou), ani následujícím změněným stavem...

Evangelia o této pětici (o třech stavech a dvojici počátku a konce mezi nimi) praví:

"Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš!"

zmp

Možná mne plete rozdíl mezi mezerou, která je třeba mezi dvěma cihlami a cihlou (která je dlouhá třeba 25 cm a tedy její délka na začátku začíná prvním centimetrem. Počátek prvního centimetru cihly je na počátku cihly).

Jedna věc je tedy mezera mezi cihlami, která z jedné strany cihly (nebo úsečky) se nazývá počátek a z druhé strany konec.

Mezera nepatří k cihle nebo k úsečce. To je jasné. Mezera na počátku a konci je vlastně jakoby opsaná kružnice kolem dané věci. Je to řez, přeříznutí, tedy nula, jako ta kružnice představuje nulu.

Druhá věc je počátek číselné řady, např. zápis délky cihly nebo úsečky. A tady je otázka jiná: Jaký je počátek číselné řady?

Nazačíná číselná řada náhodou také třeba 0,0001, nebo 00000000,1 atp? Takže jsem měl také pravdu ne?

25 cm délky cihly můžeme matematicky vyjádřit jako 25 pořadových čísel 25. jednotek v aritmetické řadě za sebou. To, co hledáte v číselné řadě jako „počátek číselné řady“ na skutečném počátku (0) cihly, je ve skutečnosti ohraničení (ohranění, hrana) míry (délky) prvního čísla v řadě. Je to vlastně hrana cihly, která je na počátku cihly, nikoliv počátkem (0) cihly, takže to není počátek číselné řady, ale již součást číselné řady. Zde je úplně lhostejné, jakou míru (délku) přiznáte číslům v řadě. Ať je to cm, milimetr, mikrometr, atp., vždy bude hrana míry prvního čísla hranou cihly na počátku cihly, nikoliv počátkem (0)...

Také Mojžíšův Bůh stvořil Nebe a Zemi „na počátku“, nikoliv jako „počátek“ (0)...

zmp

Novinky.cz - ,,Inspekce zakázala prodej dřevěných kroužků na tyčce'' - Dětem hrozí, že by nejmenší z kroužků mohly spolknout, z čehož by mohly plynout zdravotní komplikace...

Jde zde opravdu prvotně o zdraví dětí? Nebo ČOI (určití lidé v ní) se bojí, že by v případě nehody (zadušené dítě) nesla odpovědnost? Za to, že to umožnila prodávat? Trochu to chápu (a co rodič,který to koupil?), to aby se i pomalu začala bát i třeba Správa a údržba silnic, že nechala neuklizený kamínek (1x1cm) na chodníku u dětského hřiště a dítě se jím zadusilo. Vzít si malé kaštany, domů pro děti na hraní, bude asi brzy také zakázáno – protože ''Péče o zeleň města'' si toto riziko na triko také nevezme...Aneb za všechno (nehodu) někdo (jiný) může. Je to vůbec pravda? Jak daleko až tohle může jít? A jak daleko tohle má jít? - hledání, určení osobní odpovědnosti za nehodu.

Zde samozřejmě nejde o zdraví dítěte, ale o to, kdo bude o něm (o péči a výchově) rozhodovat. Byť i malicherná rozhodování státních institucí nás mají navykat na rozhodování státu, skrze učeného úředníka (tzv. „odborníka“). Dáme-li pak učenému blbci nějakou pravomoc, nepostačíme se divit, jak se vynasnaží (veřejně i doma). Přinejmenším vymyslí lejstro.

Je to jen jeden z bezpočtu kroků k likvidací rodiny a k omezování osobní svobody...

zmp

Občas slýchávám: Všechno dobře dopadne.

Opravdu? Je tomu skutečně tak?

I když je zle, tak to dopadne dobře? Jestli někdo bude zraněn, co dobře dopadne? Vyléčí se? Natrvalo? Vždyť jde ke konci života jako na porážku a na na konci života stejně umře.

Jestliže je zlo objektivní, může být poraženo a zabito navěky? Zabití zla je pro zlo dobro?

Ale i pak může člověk náhodou utrpět nějakou bolest.

Nebo tím se snad myslí, že vše dobře dopadne na konci věků?

A co to jako znamená: Dobře dopadnout? Co se jako má stát? Komu?

Může dobro stát i objektivnímu zlu? Zlu se může stát a udělat dobře jenom zlem, nebo ne?

A co se mu tedy stane? Změní se snad v dobro? To by se tedy zlo asi skutečně zaradovalo!

Mám v tom galimatiáš.

Představte si dvě vojska stojící proti sobě. Na obou stranách jsou optimisté i pesimisté:

Optimisté hlásají: Nebojte se, všechno dobře dopadne!

Pesimisté hlásají: Bojte se, všechno dopadne špatně!

Dobré je na obou stranách vítězství, špatné porážka...

Po bitvě si na jedné straně budou myslet: Optimista je génius! Pesimista je vůl!

Na druhé straně: Optimista je vůl! Pesimista je génius!

Já si myslím, že obě strany, i s jejich optimisty a pesimisty, jsou vůl...

zmp

Nerozumím.

nerozumím, čemu nerozumíte...

zmp

Takže je to nesmyslné tvrzení? Bláznovství, chaos. Je to lež i pravda zaráz. Všechno je to jen mlácení prázdné slámy, aby řeč nestála...

Nic nemůže být současně svým opakem (dobrem i zlem, pravdou i nepravdou atp.). Stojí-li proti sobě dvě sporné strany, tu přece nelze rozhodnout, co je dobré a co zlé jaksi obecně, ale je tu třeba posuzovat, co má kdo konkrétně za dobré či zlé. Sporné strany jsou sice dvě, možnosti jsou však tři:

1/ dobré je to, co pokládá za dobré strana „A“

2/ dobré je to, co pokládá za dobré strana „B“

3/ dobré není nic z toho, co pokládají za dobré obě strany

Vy mluvíte o čtvrté možnosti:

4/ dobré je to, co pokládají za dobré obě strany = nesmysl

zmp

Slyšel jsem názor, že svět by se vyvíjel, i kdyby zde nebylo člověka. Co si o tom myslíte? Byl by vůbec svět bez člověka světem?

Vývoj tohoto názoru připomíná rozebírání pyramidy:

01/ Svět se vyvíjí i bez bohů!

02/ Svět by se vyvíjel i bez lidí!

03/ Svět by se vyvíjel i bez zvířat!

04/ Svět by se vyvíjel i bez rostlin!

05/ Svět by se vyvíjel i bez nerostů!

Pojem „svět“ je kořenem slova „světlo“. Například jako „světlost prostoru“. Můžeme tedy v rozebírání pokračovat dál:

06/ Svět by se vyvíjel i bez živlu ohně (tepelného skupenství)

07/ Svět by se vyvíjel i bez světla

08/ Svět by se vyvíjel i bez živlu vzduchu (plynného skupenství)

09/ Svět by se vyvíjel i bez éterických sil

10/ Svět by se vyvíjel i bez živlu vody (kapalného skupenství)

11/ Svět by se vyvíjel i bez astrálních sil (planetárních a hvězdných)

12/ Svět by se vyvíjel i bez živlu země (pevného skupenství)

13/ Svět by se vyvíjel i bez fyzických sil

Co nám zbude ze světa, odstraníme-li z něj jeho součásti? Nic?

00/ Svět by se vyvíjel i bez svého počátku (0) a tedy bez času jenž se od něj odvíjí

K čemu by ve světě bylo světlo bez očí?

Byly by hodin bez rafiček (displeje atp.)?

Bylo by souhvězdí bez hvězd?

Soukolí bez kol?

Soužení bez žen?

zmp

Jenže zde existuje silný protiargument:

Vy tedy vlastně argumentujete tím, že vše má svůj účel.

Např. že : Světlo je zde kvůli očím, nebo oči kvůli světlu, to už je jedno.

Ale to byste zde předpokládal nějaký účel. A ten by předpokládal nějakého inteligentního jedince, který by to účelově vytvořil.

Jenže to zavání kreacionismem a popírá to evoluční teorii Darwina.

Jestliže darwinisticky člověka chápeme jen jako chytřejší zvíře, potom je úplně jedno, jestli je člověk zde a nebo není.

Bez něj by svět běžel dál.

Jestliže budete vyznávat kreacionismus, stvořitelský názor, potom zde člověk je korunou stvoření a vše stvořené existuje zde právě jen a jen kvůli člověku, aby se mohl vyvinout k pravdě a najít Krista.

Takže zde (za tímto zdánlivě banálním triviálním hloupoučkým tvrzením) vlastně máme souboj dvou gigantických názorů: Evoluční a stvořitelské teorie.

Je skutečně Stořitelská teorie postavena na účelu? A Darwinova na náhodnosti a tedy nesmylsnosti?

Je klíčem ke Stvoření a Stvořiteli účel?

Diskuse o těchto dvou opačných světových názorech na našem webu již existuje...

Za co člověka pokládáme, na tom vůbec nezáleží. Jde jen o to, zda je lhostejné, jestli tu člověk je či není, zda by se svět vyvíjel i bez něj. Odpověděl jsem již, že totéž lze tvrdit prakticky o všem (o zvířatech, rostlinách atd.), co pokládáme za součást světa. Svět takovým tvrzením postupně rozebereme, takže nám z něj nic nezbude. To znamená, že vlastně tvrdíme, že svět se bude vyvíjet i bez světa. Z toho je evidentní, jak je takové tvrzení nesmyslné...

Nesmyslné je rovněž tvrdit, že vývoj světa by probíhal i kdyby o tom naprosto nikdo nic nevěděl. Jářku, jak by mohl někdo něco o světě tvrdit, bez existence jeho vědomí? Ten někdo nutně musí mít vědomí, aby mohl nutnost vědomí ve světě popřít. To znamená, že vědomí nelze popřít bez vědomí. Popírat vědomí vědomím je pak doménou bláznů...

Zkrátka, nejdříve musí být vědomí a teprve potom ho lze popírat. Vědomí tu tedy musí být vždy dřív než svět, který ho popírá, zatímco svět tu být vůbec nemusí. Vědomí tedy nepochází ze světa, ale naopak svět pochází z vědomí...

Je-li pak vědomí příčinou světa, pak stvořením a vývojem tohoto světa sleduje vědomí nutně nějaký účel, nechceme-li tvrdit, že příčinou tohoto důmyslného světa je vědomí blázna. Vědomí je přece nutně dřív než vědomí blázna.

zmp

Ako myšlienky určujú náš osud

Málokto dokáže pripustiť, že by myslenie, že by spôsob nášho myslenia mohol mať nejaký zásadný vplyv na formovanie nášho budúceho osudu. Ale opak je pravdou! Pozrime sa na konkrétnu situáciu zo školského prostredia, v ktorej sa to mimoriadne nápadne prejavuje. Pri maturitných, alebo hocijakých iných skúškach zásadného významu sa totiž často stáva, že dobrí žiaci si vytiahnu práve tú otázku, ktorú nevedia, kým zase tí menej snaživí práve tú jedinú otázku, ktorú ovládajú. Nie je to náhoda, ale je za tým určitá zákonitosť.

Pozrime sa na dvoch študentov, ktorí sa majú v rámci jedného maturitného predmetu naučiť sto otázok. Snaživý študent ich deväťdesiatosem perfektne ovláda a iba dve z nich sa naučiť nestihol.

U menej snaživých študentov býva tento pomer obrátený. Oni dobre ovládajú iba dve otázky. Avšak keď dôjde k lámaniu chleba, ten snaživý si zvyčajne vytiahne otázku, ktorú nevie, kým ten menej snaživý otázku, ktorú vie.

Prečo je tomu tak? Lebo obaja na ne intenzívne mysleli! Jeden však so strachom a úzkosťou, pretože ich nevie a druhý s nádejou, lebo iba tieto vie.

Ten prvý na ne myslel v strachu, čiže negatívnym spôsobom a ten druhý v nádeji, čiže spôsobom pozitívnym. A keďže obaja na ne mysleli rovnako intenzívne, ich intenzívne myslenie im obom prinieslo splnenie. Ibaže jednému spôsobom negatívnym a druhému spôsobom pozitívnym, to znamená presne podľa druhu ich myslenia.

No a táto zákonitosť platí nie len v školskom prostredí, ale aj v každodennom živote. Na čo človek intenzívne myslí, po čom túži a na čo sa vnútorne zameriava, to napokon aj dosiahne.

Ak sú teda naše myšlienky silne, dlhodobo a intenzívne zameriavané k určitému cieľu, tento cieľ dosiahneme! Musia to však byť naozaj myšlienky intenzívne, pretože tie prchavé, plytké a nestále nemajú zodpovedajúcu formotvornú silu.

Utajované poznanie o skrytej sile ľudského myslenia, prostredníctvom ktorej je človek schopný vedome formovať svoj budúci osud začalo prenikať do povedomia spoločnosti knižnými titulmi typu: ako sa stať bohatým, úspešným alebo slávnym. Píše sa v nich o tom, že intenzívne myšlienkové snaženie celkom určitým smerom prináša vždy svoje ovocie.

Táto zákonitosť naozaj funguje, ale pozor! Skrýva sa v nej i veľké nebezpečenstvo, o ktorom sa už zväčša nevraví. Veľké nebezpečenstvo, spočívajúce v nesprávnom použití sily myslenia.

Opäť si uveďme príklad: Mladá žena je presvedčená o tom, že šťastný život je možné prežiť iba v bohatstve a preto túži po bohatom ženíchovi. Týmto smerom každodenne upína svoje túžby. Jej silné chcenie a intenzívne myslenie ju postupne začínajú privádzať k mužom, ktorí môžu splniť jej prianie. Za jedného z nich sa napokon aj vydá.

Až v manželstve však začína zisťovať, čo je to vlastne za človeka, pretože pred tým tomu nevenovala veľkú pozornosť, nakoľko jej najrozhodujúcejším kritériom bolo bohatstvo. Zrazu však zisťuje, že si vzala človeka panovačného a arogantného. Človeka zvyknutého rozkazovať, ktorému sa každý podriaďuje. Všetko musí byť tak, ako chce on.

A mladá žena, ktorej sa splnilo jej životné prianie vydať sa za bohatého muža začína spoznávať, že jej to šťastie neprináša. Že síce žije v dostatku, ale v neslobode, ako vtáčik v zlatej klietke. A mreže klietky ju tiesnia, ponižujú a zamedzujú jej slobodnému rozletu.

Na tomto príklade je vidieť, že hoci žena využila sily myslenia k dosiahnutiu určitého cieľa, ktorý považovala za to najlepšie pre seba, šťastie jej to neprinieslo.

A práve v tejto skutočnosti sa skrýva zrada všetkých kníh typu: ako sa stať bohatým, úspešným a slávnym. Na jednej strane je totiž pravdou, že človek môže prostredníctvom sily vlastného myslenia zameraného na určitý cieľ dosiahnuť čo chce, ale na druhej strane mu to vôbec nezaručuje, že po dosiahnutí svojho cieľa bude naozaj šťastným, spokojným a vnútorne naplneným.

Čo má teda človek vlastne chcieť a ktorým smerom má zamerať svoje myslenie, aby mohol byť skutočne šťastným?

Veľký Učiteľ, ktorý veľmi dobre vedel o sile ľudského myslenia nám jasne ukázal, kam máme svoje myslenie nasmerovať. Ukázal nám, čo máme chcieť a o čo máme vnútorne usilovať, aby sme mohli byť skutočne šťastnými.

Veľký Učiteľ hovoril: Usilujte o kráľovstvo nebeské a všetko ostatné sa vám pridá. Usilujte o hodnoty kráľovstva nebeského a všetko ostatné dostanete navyše.

Znamená to, že rovnako intenzívne, ako dnes ľudia usilujú o peniaze, postavenie, majetky, slávu, úspech, moc a pôžitky treba usilovať o čestnosť, ušľachtilosť, čistotu, láskavosť a spravodlivosť, ktoré sú hodnotami kráľovstva nebeského. Lebo peniaze, postavenie, sláva, moc majetok, úspech a pôžitky nie vždy prinesú, alebo lepšie povedané, nikdy neprinesú to skutočné a trvalé naplnenie, šťastie a mier. Avšak úsilie o ušľachtilosť, čestnosť, láskavosť a spravodlivosť prinesú človeku šťastie, radosť a mier vždy!

A nie len to! I všetko ostatné, to hmotné, čo nevyhnutne potrebuje sa mu ešte navyše pridá, aby mohol prežiť ľudsky dôstojný život na tejto zemi.

Zjednodušene povedané: Ak túžime po dobrom aute a týmto smerom zameriame svoje chcenie, dosiahneme to. Ale šťastie nám to priniesť nemusí.

Ak túžime po bohatstve a týmto smerom zameriame svoje chcenie, dosiahneme to. Ale šťastie nám to priniesť nemusí.

A takto je to so slávou, majetkom, úspechom a pôžitkami. Môžeme ich dosiahnuť, keď budeme veľmi chcieť, ale šťastie nám to priniesť nemusí.

Ak sa ale túžime stať čistým, ušľachtilým, láskavým a spravodlivým človekom tiež to dosiahneme! Potom sa však šťastnými staneme celkom zaručene! Toto je totiž jediná cesta, vedúca k skutočnému, pravému šťastiu, radosti a naplneniu.

V ľudskom myslení sa skrýva nesmierna sila. Jej prostredníctvom je nám možné dosiahnuť čo len chceme. Človek však má chcieť to najvyššie, najvznešenejšie a najušľachtilejšie, čo vôbec jestvuje! A ak to bude naozaj chcieť, dosiahne to! Dosiahne spojenia so Svetlom, ktoré svojim jasom prežiari vlákna jeho osudu a ďalší život takéhoto človeka bude cestou šťastia, radosti mieru a plnosti bytia.

Tak, ako je človek schopný svojou intenzívnou myšlienkovou túžbou ovplyvniť, alebo lepšie povedané doslova určiť výber maturitnej otázky, ako to bolo spomenuté na začiatku, úplne rovnako je pri intenzívnej vnútornej túžbe a snahe schopný dosiahnuť spojenia so Svetlom Najvyššieho.

Človek toho schopný je! Ale chce to? Neuspokojuje sa vo svojich túžbach s ďaleko menej hodnotnými cieľmi? S cieľmi, ktoré síce taktiež môže dosiahnuť a aj ich dosahuje, avšak druhoradosť a malosť týchto cieľov a s nimi spojené vnútorné nenaplnenie sa nedá ani len porovnať so šťastím, plynúcim z tých najvyšších cností a ideálov, ktoré by mohol dosiahnuť, keby ich dosiahnuť chcel.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Myslím si, že mi neodpovídáte na otázky:

1. Duchovní světy nelze vykládat jen jako "dobré". Jsou i zlé bytosti, tedy zlé světy. Asi. Neviděl jsem sice žádnou bytost (vědomě), ale asi jsou. A propo, lze vůbec nějaké duchovní světy prokázat?

Všichni o nich hovoří jako o samozřejmosti, jako že jasňačka....ale kdo je kdy viděl? A je to důkaz?

2. Patrně v nějaké fázi vývoje jsou některá náboženská hnutí pozitivní. To v nich působí jen dobré bytosti. Po čase hnutí působí se stejnými bytostmi, ale ve změněných podmínkách a to je již zlo.

Takže bytostí dobré se proměnou vnějšího světa stanou bez vlastní sebemenší proměny zlými? Ony jsou stále dobré a přesto jsou zlem?

3. Takže odstoupily jen dobré duchovní bytosti a zlé zůstaly? Kde odstoupily a kde zůstaly a proč?

Nerozumím, kde působí dobré bytosti. Proč odstoupili jen v sociání sféře? Ale to je vlastně i politika, kultura a ekonomika, je to vlastně vše, i věda i rodinný život...to je skoro vše...nenapadá mne, ve které oblasti jsou, ne-li tak, že s nimi stojí a padá svět jako celek.

Chcete říci, že to, že svět existuje je díky existenci dobrých duchovních bytostí?

4. Potom se ptám: Co to je existence světa? Protože tam někde, v existenci ty dobré bytosti musí být.

1/ Tak jako slepému nelze dokázat existenci barev, tak „duchovně slepým“ nelze bezprostředně dokázat existenci duchovních světů. V obou případech je třeba „prohlédnout“, to je zvládnout metodiku RS „Jak poznáme duchovní světy!

2/ Dobré i zlé duchovní bytosti působí na hnutí skrze v nich zapojené lidi. Dokud jsou v čele hnutí lidé, kteří svody zla více méně překonávaly, je i působení hnutí prosté zla. Časem se však do čela proderou ctižádostivě pokrytečtí „degeneráti“ a hnutí s nimi zdegeneruje (ryba smrdí od hlavy), přestože dobré duchovní bytosti působí stále jako dosud...

3/ Řekl jsem, že dobré duchovní bytosti odstoupili jen tam, kde se jedná o vývoj sociální a individuální svobody. Sociální sféra dosud nikdy svobodná nebyla. V atmosféře sociální nesvobody si lidé sami musejí vydobýt svobodu. Jinak svobodní nebudou. Svobodu nelze lidem dát, ani nařídit, nikdo nemůže být svobodný za ně...

4/ Existence světa není „tam někde“, ale „tam i tady“. Její součástí jsou všechny bytosti (duchovní, lidské atd.).

zmp