Čeština Pусский Polski English Deutsch Français Español Italiano
Zavřít

Jak vzniká dluh

Motto:
Můžeme se nechat ohlupovat učenými ekonomickými teoriemi,
anebo se řídit zdravým "selským" rozumem. Je to jen na nás...


Před posledními parlamentními volbami v roce 2010 bylo mnoho občanů zaskočeno, když ve své poštovní schránce nalezli fiktivní složenku k úhradě svého podílu na státním dluhu, kterou jim zaslal současný ministr financí Miroslav Kalousek. I když to byla jen součást předvolebního boje, lidé tak dostali příležitost zapřemýšlet nad tím, jak státní dluh vlastně vznikl a jestli je skutečný (jestli je vůbec legitimní). Mnoho občanů se totiž ohradilo, že se k ničemu nezavázali, tudíž nikomu nic nedluží. Kdo má pravdu? Ministr Kalousek nebo občané?


Ústava ČR o tom praví:

Hlava šestá - Česká národní banka
Čl. 98
(1) Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu, do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.
(2) Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon.


Co je tu vlastně Ústavou ČR řečeno?

Ze slov: „Česká národní banka je ústřední bankou státu“, vyplývá, že je banka podřízena státu.

Ze slov: „Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu“, vyplývá, že za cenovou stabilitu ve státě je odpovědná banka. Ze skutečnosti, že ve státě není žádná cenová stabilita, ale naopak nepřetržitě narůstající inflace, vyplývá, že banka svou ústavní povinnost systematicky neplní!

Ze slov: „...do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona“, vyplývá, že do její nedbalé činnosti nikdo a nic nezasahuje, že se zákonodárci o tuto rozvratnou činnost banky vůbec nezajímají.

Ze slov, že: „Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon“, vyplývá, že je tu veškerá odpovědnost přenesena na abstraktní zákon, nikoli na konkrétní zákonodárce. Tzn., že zákonodárci podle Ústavy proti podvratné činnosti banky vůbec zasahovat nemusí.


Odborníci argumentují popisem různých nástrojů, jak státní dluh vzniká, ale ty se zabývají jen jeho technickými aspekty. O skutečné příčině vzniku státního dluhu se mlčí. Odhalení pravdy by totiž ukázalo, že používané praktiky jsou sice legální (dokonce Ústavní – co zákon nezakazuje, to je dovoleno), ale ve skutečnosti nejde o nic jiného, než o geniální podvod a důmyslnou krádež!!!

Aby se nezasvěcený člověk dokázal v problematice zorientovat, je nutné pochopit principy peněžního trhu od základu. Ne z pohledu zavádějících akademických teorií, ale z pohledu „zdravého selského rozumu“. Proto si problematiku osvětlíme krok za krokem na jednoduchých příkladech.


I. Kdo je a kdo není oprávněn vydávat peníze?

Jinými slovy... Na začátku je tedy potřeba pochopit to nejzákladnější:

Proč a jak peníze vznikají?


A. Naturální trh

Původně byl trh naturální, kdy se směňovalo zboží za zboží. Mlynář dá pekařovi pytel mouky a pekař dá mlynáři v odpovídající smluvené hodnotě chléb. Tohle je úplně nejjednodušší příklad výměny zboží „z ruky do ruky“, kdy peníze nejsou potřebné.


B. Dlužní úpisy (= peníze)

Jestliže ale pekař ještě nemá upečený chléb (protože nemá mouku), nemá mlynářovi v tu chvíli co nabídnout. V takovém případě se nabízí možnost oddálit platbu „dlužním úpisem“, jímž se pekař zavazuje zaplatit mlynářovi za mouku chlebem, až ho upeče. Dohodnou-li se na této možnosti, dostane pekař mouku na dluh (za dlužní úpis). Po vyrovnání dluhu chlebem vrátí mlynář dlužní úpis pekařovi, který ho může zničit.

Pokud také mlynář vystaví dlužní úpis, může u pekaře nakupovat nad míru hodnoty pekařova úpisu.

Příklad:
Pekařův úpis je na 10 bochníků chleba, ale mlynář chce koupit 11 bochníků. Tzn., že na jedenáctý bochník musí mlynář vystavit pekaři svůj vlastní dlužní úpis.


Z uvedeného příkladu je zřejmé, že:

a. dlužní úpisy jsou vlastně peníze vydané v míře hodnoty příslušného (odebraného) zboží
b. peníze je oprávněn vydávat pouze ten, kdo současně (v téže míře tržní hodnoty) produkuje zboží


II. Nekryté peníze

Co by se stalo, kdyby pekař začal vydávat více dluhopisů, než kolik napeče chleba?... Pekař by od mlynáře koupil víc mouky, zatímco mlynář by od pekaře za jeho nekryté (falešné) dluhopisy víc chleba nekoupil. Tzn., že pekař by falešnými penězi mlynáře okradl.

A právě k takovému okrádání nekrytými (falešnými) penězi dochází všude tam,
kde peníze vydává někdo, kdo ve stejné hodnotě neprodukuje tržní zboží
(např. stát, banka, penězokaz atp.).


III. Bankéř

Co se stane, když do dvoustranné směny (mezi pekařem a mlynářem) vstoupí třetí osoba s „právem“ vydávat peníze, avšak bez povinnosti produkovat ve stejné hodnotě zboží?

Představme si např. situaci, kdy k pekaři přijde pro chleba nějaký pobuda, který nenabízí žádnou protislužbu (žádné zboží), protože nic neprodukuje. Ale zaplatí dlužním úpisem, který vypíše na jméno mlynáře. V takovém případě není jeho dlužní úpis krytý žádnou hodnotou a pekař by tak byl podveden, protože mu tento padělek mlynář neuzná a mouku mu za něj neprodá.

Tuto třetí osobu si pro jednoduchost nazvěme „bankéř“. Musíme si však uvědomit, že jsou dva druhy bankéřů:

a. státní bankéř
b. soukromý bankéř (nadnárodní)

Tito dva mezi sebou vedou neustálý boj o to, zda budou peníze vydávány státní bankou, která je v rukou národního státu (státní moci), či nadnárodní bankou, která je v rukou soukromých (spikleneckých) bankéřů.

Ať už v tomto boji vítězí kterýkoli bankéř (státní či soukromý), bude pekař i mlynář okrádán falešnými penězi bankéře stejně jako falešným dluhopisem výše zmíněného pobudy (chytráka). Žádný bankéř totiž neprodukuje tržní zboží, kterým by své peníze mohl podložit (krýt). Oba bankéři vystavují nekryté dluhopisy jménem banky (státní nebo soukromé). Podložit (krýt) tržním zbožím musí bankéřovy peníze pekař a mlynář svou produkcí, pokud nekryté peníze od bankéře přijmou a vydají mu za ně své zboží. Pokud bankéřovy peníze nepřijmou, ale jako peníze nadále používají svoje vlastní dluhopisy, falešné bankovky krýt nemusí.

K okradení tedy dojde v okamžiku, kdy pekař a mlynář bankéřovy peníze přijmou. Další používání těchto peněz už problém není, protože je mlynář a pekař pokryli zbožím, o které byli bankéřem okradeni (viz inflace níže).

Malé shrnutí... Bankéř si natiskne bezcenné papírky (peníze) a nakupuje za ně u pekaře a mlynáře zboží. Co je na tom špatně? Problém je v tom, že bankéř chce za bezcenné papírky reálné zboží. Přijme-li mlynář od pekaře dlužní úpis, dostane za něj od pekaře chleba. Přijme-li však dlužní úpis od bankéře, co za něj od bankéře dostane?  Zatímco dlužní úpisy pekaře jsou kryté reálnou hodnotou (chlebem), bankéřovy papírky nejsou kryty vůbec ničím.


IV. Zdánlivě kryté peníze

Původně prý byly peníze kryté drahými kovy (zlatem, stříbrem atp.), které lze pokládat na trhu za zboží. Buď byly peníze raženy jako mince (zlaté, stříbrné atp.), nebo bylo na papírových bankovkách vyznačeno množství drahého kovu, které byla banka povinna kdykoli za tyto bankovky vydat. Jsou drahými kovy kryté peníze opravdu kryté?

Zlato a stříbro jsou v podstatě stejný podvod jako nekryté peníze! Peníze jsou vlastně dluhopisy. Tak jako bankéř (či jiný penězokaz) si může libovolně natisknout ničím nekryté (falešné) peníze, tak je možné např. zvýšit těžbu zlata a stříbra atp. (což je samozřejmě náročnější než si natisknout bezcenné papírky). Ale klidně bychom mohli navýšit třeba těžbu kamene v lomu, pokud bychom ho zvolili jako oběživo. Nebyl by to vůbec žádný problém. Jenom by zde byla otázka určení hodnoty kamene. Zlato či stříbro bylo vybráno jako platidlo jen proto, že je ho podstatně méně než kamení.

Každý uvažující člověk vidí, že vše, co není kryté odpovídajícím množstvím zboží (tedy nekryté směnky, nekryté dluhopisy, falešné nekryté peníze, zlato, stříbro či kamení), je podvod!!!

Bankéři zcela beze studu nazývají svou činnost „službou“. Prý proto, že při své činnosti musí vyvinout námahu. To ale není ospravedlnění! I loupežník musí vykonat námahu, aby okradl pocestného. Činnost loupežníka ale naprosto správně nazýváme krádeží, ne službou.

Peníze tedy musí být kryty zbožím, jinak jsou to falešné peníze.

Pouze ten, kdo vyrábí zboží, je oprávněn vydávat peníze. A to jen v hodnotě tohoto zboží. Když to domyslíme do důsledku, že peníze nikdy netiskl ten, kdo produkoval zboží, uvidíme okrádání pracujících, které po celá staletí probíhá. Peněz je nyní v oběhu tolik, že už se ani na bankovky nepíše, že „jsou kryté zlatem“.

Vše ostatní jsou nekryté (falešné) peníze, za které ale banky skupují reálné statky. Je to legalizovaná krádež ve velkém.


V. Shrnutí - vznik dluhu

A) Reálný dluh
Reálný dluh má pekař u mlynáře v hodnotě dlužního úpisu (krytého chlebem), který dal mlynářovi za jeho mouku a který sám vystavil a předal mlynáři.

B) Nereálný (falešný) dluh
Přijme-li pekař od bankéře jeho nekryté peníze, aby je použil k nákupu u  mlynáře namísto vlastního dluhopisu, přijal od bankéře úvěr a má tedy u bankéře dluh. Současně však dluží chleba mlynáři v hodnotě peněz, za které u mlynáře nakupoval. Kdyby u mlynáře nakupoval jen za vlastní dluhopisy, dlužil by pouze chleba mlynáři (= reálný dluh) a v bance by žádný dluh neměl.

B1. u státního bankéře
Státní bankéř (majestát, stát) vytiskne prostřednictvím státní banky peníze, které nejsou ničím kryté (nejsou podložené zbožím). Po vložení těchto nekrytých peněz na trh (např. skrze výplaty státním zaměstnancům, platby za státní zakázky,...) je jich tam najednou více, než je zboží. To způsobí zvýšení ceny zboží (= inflaci = jednorázové okradení občanů). Je to stejná činnost, kterou dělají penězokazové a za kterou jsou trestáni. Opakované tisknutí peněz (vydávání dluhopisů) = opakované okrádání občanů (recidiva).

B2. u soukromého bankéře
Státní bankéř vydá státní dluhopisy (nekryté peníze) a vymění je za peníze (opět ničím nekryté) od soukromého bankéře. U soukromého bankéře mu vznikne dluh navýšený o úroky za půjčení nekrytých peněz. Tyto nekryté peníze vloží na trh, čímž také způsobí inflaci (= jednorázové okradení občanů). Protože má ale státní bankéř díky svým dluhopisům dluh u soukromého bankéře, musí ho splatit. Kde na to vezme? Tento virtuální dluh  (nekryté peníze) zaplatí z reálných peněz daňových poplatníků tj. producentů tržního zboží (pekař, mlynář), které od nich vybere prostřednictvím daní.

Občané jsou tedy v tomto případě okradeni hned dvakrát!!!
1. prostřednictvím inflace, způsobené uvedením nekrytých peněz bankéře do oběhu.
2. nutností splatit státní dluh soukromému bankéři prostřednictvím daní.

V principu lze říci:
Výtěžek z inflace - shrábne státní bankéř (stát).
Výtěžek z daní - shrábne soukromý bankéř.


VI. Závěr

Pravda je taková, že virtuální dluh u FEDu (tzv. Kalouskův státní dluh) je naopak!!! dluhem FEDu vůči státu, potažmo jeho dvakrát okradeným daňovým poplatníkům.

FED (Federální banka USA - více o ní zde) vlastně zrežíroval celosvětově krádež. Jednotlivé státy tuto krádež legalizovaly svým státním zákonodárstvím. Tím se všichni zastupitelé státu stali spoluviníky zločinu. Zde vlastně připadá v úvahu jedině odškodnění občanů FEDem. Musí se vyčíslit částka, která byla zaplacena FEDu a FED musí vrátit tuto částku reálných peněz občanům zpět. V právním státě je tedy možné podat trestní oznámení na FED a v adhezním řízení požadovat náhradu škody po FEDu. Kdo a jak bude konkrétně vymáhat peníze na FEDu soudní cestou je věcí dohody občanů. V každém případě nikdo FEDu peníze nedluží!


RSS     Mapa webu
Nahoru