František Bílek

FRANTIŠEK BÍLEK: "VYHNÁNÍ Z RÁJE"

František Bílek (∗ 4.10. 1940 v Olomouci), samotářský vizionář.

Realitu si "ohmatal" jako dělník, výtvarnou techniku jako samouk kopírováním klasiků (starých Nizozemců aj.).

TECHNIKA:

Bílkova tvorba se podobá koláži či naivní malbě. Nesleduje však romantické představy s nahodilou či abstraktní komposicí, ale naplnění vůdčí ideje, pociťované v inspirované vizi. Komposice, na níž tu především záleží, není plně z hlavy F. Bílka, ač je vlastním jádrem jeho výtvarného projevu. Nedokonalost řemeslné dovednosti nedovoluje malíři předvádět sama sebe, ale nutí jej držet se úzkostlivě inspirace, k níž nic nepřidává, ani z ní nic neubírá. Geometrické nepřesnosti v komposici naznačují, že příslušná vize není plně vědomá, takže malíř často ani netuší, co vše vlastně namaloval. Mistrnou komposici jakoby za malíře promýšlel sám inspirátor. Nepostřehneme-li vůdčí ideu obrazu, osloví nás jen F. Bílek jako "naivista", "idealista", "symbolista" či jak se to vše učeně nazývá.

F. Bílek není mistrem Leonardovské vnější perspektivy, ani mistrem vnitřní perspektivy (anatomické zkratky) Michelangelovy. Není mistrem Michelangelovy kresby, Tizianovy barvy, ani tajuplného šerosvitu Mistra třeboňského oltáře, Leonarda či Rembrandt. Jeho převážně figurální malba nemá Rubensovu dynamiku ani líbeznost Rafaelových tvarů a forem, ale je ryze účelová. Sledovaný účel však není z tohoto světa (funkcionalistický), ale inspiruje tento svět obdobně jako výtvarný projev F. Bílka. Zkrátka, F. Bílek nechce svým dílem šokovat, provokovat ani poučovat. Neburcuje, nelomcuje, nekřičí, ale oslovuje tiše, nesměle až šeptem jinotajů.

Nepřihlížíme-li tedy k ideji, jeví se nám Bílkova malba stručně strohá, jednoduchá až neplasticky plochá. V jeho krajině převažuje umělé nad přirozeným. Živá příroda (flóra či fauna) ani přírodní zdroje světla a stínu (Slunce, Měsíc, hvězdy atp.) tu prakticky nejsou. Světlo a stín jsou tu jaksi samostatnými objekty, přikládajícími svou hřivnu do celkové komposice poskládané z umělých objektů napodobujících tvary a formy říše lidské, zvířecí, rostlinné a nerostné. Co objekt či detail na objektu to jeden celoplošný barevný tón. Každý tón je však v harmonii ostatních tónů vytříbený, teplý, měkký až laskavý a oduševnělý, jakoby se snažil veškerou pozornost vázat výhradně na sebe a odvádět tím pozornost od vůdčí ideje na sebe. Jako personifikované kamínky a fragmenty "mozaiky", nic netušící o vůdčí myšlence kterou zobrazují, končí tam, kde začínají kamínky a fragmenty jiné. Namalované objekty nemají své vlastní plastické zakončení, ale jejich kontury jsou dány okolím (světlejším či tmavším), jako např. bublina ve vodě. Pokud jsou kontury stínovány, jsou jejich stíny rovněž samostatnými objekty. Obojí činí dojem kontrastní kresby jíž tu však ve skutečnosti není ani positivně, jako u Michelangela (nanesená barvou), ani negativně jako u Leonarda (vyrytá do nanesené barvy). Ani nepřítomnost kresby tu není positivně, jako u Tiziána (kontury dané okrajem barvy objektu), ale negativně (kontury dané okrajem barvy okolí objektu). Protože se to týká zobrazených objektů i jejich detailů, máme dojem koláže.

To vše je ovšem u F. Bílka druhořadé. Na rozdíl od většiny tzv. "moderní malby" mu není technika vším, ale jen prostředkem k vyjádření něčeho vyššího. Pokud si nedáme práci s hledáním sledované ideje, zařadíme Bílkovo dílo, ke své vlastní škodě, do nějaké učené "škatulky". V iluzorním domnění, že víme pak přejdeme kolem jaksi "bez povšimnutí". Nuže, pokusme se na Bílkově obraze "Vyhnání z Ráje" (malba na plechu 40 x 60 cm - 1998) dokázat, že F. Bílek skutečně naplňuje to, co je tu o něm napsáno.

IDEA OBRAZU:

V minulosti byl člověk vyhnán z Ráje", v současnosti bloudí a v budoucnosti ztracený Ráj nalezne. Smyslem vývoje je budoucí vysvobození z nutné současnosti poučením z nutné minulosti. Pojem "současnost" ovšem není synonymem pojmu absolutní jednoty "přítomnosti", ale je relativní jednotou protikladů: současnost = minulost + budoucnost (viz výklad Současnosti).

KOMPOSICE OBRAZU:

Jádrem komposice je vzájemné překřížení tří vertikál času (3 úseky za sebou) a horizontál prostoru (3 sféry nad sebou):

A/ relativně horizontální trojnost živlů v prostoru = vzduch, voda, země

Oheň Gabrielova meče naznačuje, že oheň pokládaný zpravidla za čtvrtý živel, náleží od počátku napůl (teplem) horizontále (prostoru), napůl (jasem) vertikále (času). Nakonec je však oheň pochodně Sochy svobody složen do diagonální výslednice sil času a prostoru (viz výklad Vývoje).

B/ relativně vertikální trojnost epoch v čase = minulost + mezi-stav + současnost + mezi-stav + budoucnost.

Minulost = Gabriel, had a labuť + mezi-stav = ohryzek jablka

Současnost = Adam a Eva + mezi-stav = kočka

Budoucnost = Socha svobody + opice

VÝKLAD OBRAZU:

Následující výklad není ovlivněn malířem, ale pouze jeho malbou. Nepátrá po tom, co F. Bílek namalovat chtěl, ale po tom, co skutečně namaloval. Nechce-li se stát malíř nespravedlivým soudcem, nesmí ke svému obrazu (imaginaci) podávat výklad (soud), ale musí diváka (soudce) oslovit svou malbou (svědectvím žaloby či obhajoby). Spravedlivý soudce totiž nesmí být současně svědkem (žaloby či obhajoby) ve věci kterou soudí (podává její výklad). Proto malíř nesmí být vykladačem své imaginace (malby), ani když tvoří vědomě z budoucí intuice (prorocky), ani když tvoří nevědomé z minulé inspirace (atavisticky). Tím méně smí být vykladačem současné imaginace, v níž minulé inspirace již není a budoucí intuice ještě není, jako je tomu např. při hře v šachy začátečníků, kteří figurou táhnou jen proto aby vůbec táhli (umění pro umění).

Vlastní výklad obrazu je rozdělen do tří částí, podle komposičních vertikál (s odvoláváním na jiné specifické „výklady“):

Komposiční vertikála minulosti – had, labuť a Gabriel

Komposiční vertikála současnosti – Adam a Eva

Komposiční vertikála budoucnosti – Socha svobody a opice

KOMPOSIČNÍ VERTIKÁLA MINULOSTI - HAD, LABUŤ A GABRIEL

Had a labuť Ráje:

Po diagonále vyvráceného kmene rajského stromu se vine rajský had (had z Ráje, nikoliv v Ráji) dvojím způsobem:

a/ hadí hlava se vlní v horizontální poloze = vlnění (~ = 2BR) = rozvinutý okruh (obvod)

b/ hadí tělo se vine ve vertikálním postavení = 3,5 závitů (0 = +BR -BR) = 3,5 okruhů (obvodů)

(matematické vzorce vlnění, obvodu a obsahu kruhu atp. viz výklad Matematiky).

V konfiguraci hlavy a těla (vlnění a závitů) je rajský had nositelem "pravého řádu" (pravoúhlého). Horizontální vlnění jeho hlavy (~) dokonce zastřešuje první dvě vertikály (závity) hadího těla jako při psaní řeckého písmene "pí" (B). Jako počáteční písmeno řeckého slova "obvod" (0), převzal B Leon-hard Euler do abstraktní matematiky, jako symbol "podílu" průměru kruhu (2R) na obvodu kruhu (0 = +BR -BR). Starověk tu hledal „poměr“, který vyjadřoval zlomkem: 22/7 (Archimedes) či 355/113 (Ptolemaios). *

* Poměr (zlomek) vyjadřuje vztah čitatele ke jmenovateli, v našem případě vztah relativní horizontály (obvodu či půl-obvodu) k relativní vertikále (průměru či poloměru). Poměr představuje "vážení" (uvažování), při němž je čitatel na jedné misce vah (vně nahoře) a jmenovatel na druhé (uvnitř dole), takže tu můžeme o vzájemném poměru uvažovat (správné uvažování viz výklad Trianglu).

Naproti tomu podíl (výsledek dělení) souvisí s mírou vychýlení vah (s nesprávným uvažováním), a naznačuje kolikrát je hodnota čitatele větší než hodnota jmenovatele (resp. obráceně). Pracujeme-li výhradně s podílem, počínáme si jako ten, jenž na otázku po dvou různých hodnotách (čitatele a jmenovatele) odpoví: „3x!“ Co si máme s takovou informací počít? Právě tak bezradná je i současná oficiální matematika s výsledkem dělení antických zlomků (22/7 či 355/113): B = 355 : 113 = 3,1415929...atd. do nekonečna = nekonečné číslo (podíl).

Protože s vyčíslováním hodnoty (míry) nekonečného čísla nelze v čase nikdy skončit, nelze s ním ani počítat. Dokud se vychylování vah nezastaví, nemůžeme ukončit vážení (vyčíslování hodnot). Namísto aby současná matematika upustila od nesmyslného uvažování (nekonečného vážení), snaží se "nekonečné číslo", jež nazývá učeně: "transcendentní iracionální číslo" polapit, jako starořecký loupežník Prokrústes (roztahovač), jenž lapené oběti kladl do "Prokrústova lože" (své vlastní konečné míry) a co bylo delší uťal, co bylo kratší natahoval. Právě takto s nekonečným číslem naložil Ludolf van Ceulen, jenž ho "zaokrouhlil" na hodnotu: B = 3,14. Pojem "zaokrouhlit" ve skutečnosti znamená uzavřít vše do nekonečného obvodu (B = 0), nikoliv něco zanedbat: 3,1415929... - 0,0015929... = 3,14. Zanedbání nekonečného rozdílu (0,0015929... atd. do nekonečna) je totéž jako nepoctivé vážení (uvažování). Jako bychom vychylující se váhy přidrželi a tvrdili, že je již naváženo. Nepoctivé uvažování současné oficiální matematiky tu však mávne rukou a tvrdí, že zanedbaný rozdíl (0,0015929...) je „zanedbatelný“ ("nekonečně malá hodnota"). To je ovšem pouhá fikce, neboť dokud není vážení ukončeno, nemůže být řeč o nijaké hodnotě, tedy ani o „nepatrné“. Protože nekonečné vychylování vah (kroužení) nikdy nekončí, není tím zanedbána "nekonečně malá" míra v prostoru, ale "nekonečně velká" míra v čase. Vydávat více než biliony let za zanedbatelnou hodnotu je buď čiré bláznovství nebo vědomý podvod. Na tom je založena tzv. "vyšší matematika" (derivace, integrály atd.).

Pravoúhlý vztah (pravý řád = pravý úhel) vlnění hadí hlavy (~) a závitů hadího těla (0) umožňuje vzájemnou interakci postupně se všemi 3,5 okruhy (0) hadího těla. Tato interakce může být dvojí:

L/ násobení (~ x 0): vlnění (~) působí na obvod kruhu (0), s nímž svírá pravý úhel písmene "L" (srovnej spojení vertikálního vlnění krku labutě a horizontálního obvodu jejího těla, či vertikální vlnění lidské páteře a horizontálního žebra hrudního koše).

T/ mocnění (0²): vlnění (~) míří na střed kruhu (0), s nímž svírá pravý úhel písmene "T" (srovnej konfiguraci „⊣“ levé ruky Gabriela a Adama či konfiguraci „T“ páteře a ramen lidské postavy).

Protože tytéž síly nelze současně násobit (L) i mocnit (T), nelze mocnit (T) obsah kruhu (0 = +BR² -BR²), který vzniká násobením. Mocnit lze jen prázdný obvod kruhu (0 = +BR -BR). Ve středu prázdného obvodu (0) však nemá vlnění (~) na co působit a projde tedy středem obvodu (0), jako pověstný "velbloud uchem jehly" (Matouš 19, 24). Uzavřeme-li však vlnění (~) po jeho provlečení okruhem (0) do okruhu (0), jako když kovář spojuje články řetězu, můžeme oba vzájemně provlečené okruhy (0) vzájemně mocnit (0²) ve výslednou slupku jablka (viz výklad Jablka Ráje). Bílkův obraz "Vyhnání z Ráje" líčí ovšem opačný postup, tj. přerušení jednoho z okruhů jablka Ráje (0²) a rozvinutí na vlnění (~). Vyvlečeme-li vlnění (~) z okruhu (0), jakoby Gabriel tasil plamenný meč (~) z pochvy (0). Černá diagonála Gabrielova meče nese obojí ohnivé vlnění (horizontální ~ i vertikální ≀) jako 3 páry plamenů nad sebou. Vlnění vertikálních plamenů (na horní hraně meče) odpovídá vertikálnímu vlnění krku labutě, vlnění horizontálních plamenů (na spodní hraně meče) odpovídá horizontálnímu vlnění hlavy hada. Temná diagonála napůl vyvráceného kmene rajského stromu, po níž se had vine, je stejnosměrná s černou diagonálou Gabrielova meče a naznačuje napůl porušené jablko Ráje (0²), tj. rozetnutí a rozvinutí pouze jednoho z jeho dvou okruhů (0²). Stačí však porušit jeden z okruhů (viz výklad Jablka Ráje) aby se oba okruhy (rozvinutý i zachovaný) staly nemocnými (nemocněnými).

Gabrielův meč byl původně stopkou (R) jablka (viz výklad Jablka Ráje) a byl tedy jaksi mimo Ráj (vně jablka). Tragikou jeho osudu je, že chce-li se dostat do Ráje (do nitra jablka), musí jablko (0²) porušit a proměnit ve dvojici sloupů (Z a Ž), jež jsou dány násobením vlnění (~) s obvodem či obsahem kruhu (0). Tím je z Ráje vyhnán had (Z) a labuť (Ž), zastoupená v současnosti postavou Adama a Evy (viz výklad Jablka Ráje). Zkrátka, Gabrielův meč (R) musí zůstat vně Ráje (jablka), nebo musí porušit jeho prostor a přecházet v čase ze sloupu na sloup (ZŽZ atd.).

Mohlo by se zdát, že Gabrielovo R lze zaměnit za kterékoliv jiné R obsažené ve sloupech (Z a Ž) a vrátit vše opět do původního stavu jablka Ráje (0²) s tím, že jako stopka (R) bude mimo Ráj vytknut jiný poloměr R. Gabriel se však do Ráje na úkor někoho jiného nedostane, neboť stopka jablka (R) je vždy jeho mečem, bez ohledu na to které R je v ní vytknunto. Gabrielův meč není dán podstatou vytknutých poloměrů (R), ale příčinou jejich vytknutí. V jablku (0²) i ve sloupech (Z a Ž) se všechna R rozplývají (jako v "nirváně"), zatímco mimo jablko mají individuální charakter stopky. Vnikne-li tedy Gabrielův meč (R) do jablka, nejen že ho zničí, ale v nových poměrech (Z+Ž) ztratí svou jednoduchou individualitu (meč), namísto níž povstávají individuality složité (Z a Ž). Tyto nové individuality (Z+Ž) pak ztracený Ráj (0²) nenaleznou, dokud se nezorientují v nových poměrech (Z+Ž), dokud nedokonají vývoj poznání v časové řadě 7 sloupů!

Tzn., že nové individuality (Z+Ž) mají původ v sebeobětování Gabriela, jenž porušením jablka Ráje jakoby napříč protnul sféru sedmibarevné duhy, jejíž spektrální průřez pak představuje stvoření časové řady 7 sloupů, jako jakési kulisy pro vývoj poznání. Poznáním se z nevědomých individualit (Z+Ž) rodí vědoucí individualita, která není stopkou jablka Ráje (mimo Ráj), ale nalézá ztracený Ráj v podobě Sochy svobody, která je na Bílkově obraze v nejasné (temné) budoucnosti.

Stvořené sloupy (Z a Ž) jsou tedy dány vzájemnou interakcí (násobením) vlnění (~) a obvodu či obsahu kruhu (0). Vlnění (~) je složeno ze dvou stejnosměrných (v čase) půl-obvodů (◠◡ = +BR +BR = 2BR), které jsou současně opačné (v prostoru = opačně klenuté). Skutečnost, že je vlnění (2BR) vůči kruhu (0) kolmé (L), ukazuje, že porušením jablka Ráje (0²) není porušen jeho pravý řád (T). Proto se může vlnění s kruhem dvojím způsobem násobit (~ x 0) ve dvojici sloupů Z a Ž (viz výklad Jablka Ráje):

Z = horizontální vlnění (~ = 2BR) hlavy hada x vertikální obsah kruhu (O = 0 = +BR² -BR²)

Ž = vertikální vlnění (≀ = 2BR) krku labutě x horizontální obvod kruhu (O = 0 = +BR -BR)

Na Bílkově obraze je celkem 7 sloupů: Z/ 3 plné ležící sloupy (hlava hada, ohryzek jablka a kočka)

Ž/ 4 duté stojící sloupy (krk labutě, Adam, Eva, Socha svobody)

Možnost plné polohy sloupu (Z) naznačuje na počátku had, pravoúhlým vztahem horizontálního vlnění hlavy k vertikálnímu vinutí těla. Možnost dutého postavení sloupu (Ž) naznačuje na počátku labuť pravoúhlým vztahem vertikálního vlnění krku k horizontálnímu obvodu těla. Protože časovou řadu 3,5 okruhů (0) vykazuje pouze had, líčí Bílkův obraz sestupný vývoj, v němž sloup „Z“ (vinutí hada klesá dolů) prochází 4 sloupy „Ž“.

Pohanství labutě a Judaismus hada:

Postava dutého sloupu (Ž) má vertikální vlnění od labutě (krk labutě) a horizontální okruh (tělo labutě) od Adama a Evy. Horizontální okruh (0) Adama (vnějšího tvaru okruhu) a Evy (vnitřní formy okruhu) byl původně ukryt hluboko v nitru jablka Ráje (0²), tj. zahalen kol dokola unášeným vertikálním okruhem (0) jako pláštěm (viz výklad Jablka Ráje). Vyhnáním z Ráje (0²) se však horizontální okruh (0) dostal z nitra (jablka) ven, na povrch vertikálního sloupu (Ž), kde se Adam a Eva cítí být odhalení, tj. nazí:

"Oběma jsou otevřeny oči a poznali, že jsou nazí. I navázali fíkové listy a ověnčili se jimi. (1. Mojžíšova 3, 7)

Vzhledem k otevřené prázdnotě vnitřní formy (Evy) lze horizontální okruh Adama a Evy pojímat jako dvojici otevřených očí, v jejichž nitru se zrcadlí předměty vnějšího světa (rajský had) jako smyslový obraz daný svazkem solárních paprsků (fasces), jimiž je vnitřní forma oka naplněna (zahalení Evy) jako fíkovým listem. Násobením horizontálního okruhu (0) vertikálním vlněním (≀) jakoby Adam a Eva (horizontální okruh) na popínavý stonek fíkovníku (na vertikální vlnění) navázali fíkové listy (mnohost smyslových obrazů). Tím je ovšem zahalena pouze Eva (vnímající duše). Adam ověnčený fíkovými listy, jako nazí pohané révovím při bakchanáliích (oslavy Dionýsa = řec. kulhavý bůh) zůstává nadále nahý a hledá tedy jiný způsob jak svou nahotu ukrýt:

"ON odpověděl: "... bál jsem se a ... ukryl jsem se" (uprostřed stromoví v zahradě)." (1. Mojžíšova 3, 10)

Solární paprsky (fasces) smyslového obrazu nejsou solárními paprsky (fasces) vnějšího slunečního světla, jimiž je snad oko probodáváno (jak tvrdí oficiální anatomie). Jsou to solární síly vnitřní reakce (RA) na solární síly akce (AR) vnějšího slunečního světla, jehož paprsky nazývá Mojžíš „stromovím v zahradě“. Toto „stromoví“ (fasces AR) útočí ze všech stran na vnější tvar těla, jako ukazováček levé ruky Bílkova Gabriela do levé ruky Adama. Adam je do tohoto vnějšího „stromoví“ zahalen jako do zvířecí srsti.

V jablku Ráje (0²) byl horizontální okruh zahalen vertikálním okruhem jablka nejen zvenčí (tvar Adama), ale také v nitru (forma Evy), neboť slupka jablka prochází ze všech stran nitrem (středem) horizontálního okruhu jako jaderník jablka. V dutém sloupu (Ž) je tedy horizontální okruh Adama a Evy odhalen zevně (tvar) i vnitřně (forma):

a/ nahota formy Evy je vnitřní prázdnotou duše (prázdné vědomí = vědomí bez předmětu vědomí = nevědomost)

a je tedy předmětem duševního poznání: "poznali, že jsou nazí" (1. Mojžíšova 3, 7)

b/ nahota tvaru Adama je vnějším odhalením těla, jež dopadeno „in flagranti“ po předchozím skrývání projevuje úzkost:

"ON odpověděl: "... bál jsem se" (1. Mojžíšova 3, 10)

Oba pocity nahoty jsou duševní, jednou se však vztahují k duši (ONA = Eva), podruhé k tělu (ON = Adam).

Jako existuje více druhů fíkovníků (fíkových listů), tak také máme více druhů smyslových obrazů, jejichž vnímání ovšem není trvalé, jako není trvalý ani sluneční den. Proto je zahalení Evy fíkovými listy pomíjivé. K trvalému zahalení duševní nahoty (nevědomosti) vede v pravdě jen 5-laločný fíkový list (tzv. „paterá zkušenost“), jenž je na Bílkově obraze zastoupen 5-listým květem (_) u kořene vyvráceného kmene rajského stromu, resp. u konce ocasu rajského hada.

Pojem "fík" vůbec souvisí: a/ s latinskou "fikcí" (fictio či fingere) = vymýšleti nereálné

b/ s arabským "fikh" = rozumný úsudek o realitě

Z „pateré zkušenosti" se lze poučit (fikh) a obrátit ji na „paterou moudrost (fikh), nebo nepoučit a obrátit ji na „paterou hloupost“ (fikce), jako učené opice na druhém konci Bílkova obrazu (viz níže).

Odhalení nahoty těla a duše (nevědomost fikce) je Adamem a Evou pociťováno jako "pohanění" (hana = Bakch-hana-lie),které je poznávací metodou tzv. "pohanství", jehož umění (zevní) a analytická filosofie (vnitřní) se nerozpakuje svléci bohy do naha. Bakchické pohanství není pouhou minulostí. Jeho princip se v různých podobách znovu prosazuje ve středověkém křesťanství (např. v husitských sektách "naháčů") i v novověkém atheismu (bezuzdný sex či rádoby vědecká sexuologie). I nejvyšší z pohanských bohů Zeus (jasné nebe) je pro tuto poznávací metodu pokládán za nymfomana. Právě na to poukazuje labuť Bílkova obrazu, připomínající Dia (Zeus = Jupiter) jak v podobě labutě poznal Nemesis (očekávané naplnění = žádost), která na sebe vzala podobu husy (nevědomost čisté duše = hloupá husa). Diova (jasná = bílá) labuť (vertikální vlnění krku labutě) sestupuje z Nebe dolů do roviny Země k jasnému (bílému = prázdnému = němému) tělu labutě (tělo husy = husitské tělo němé Issis = Neme-sis).

Diovo (≀) poznání (x) Nemesis (O) je tedy násobením vertikálního vlnění a horizontálního okruhu Adama a Evy (≀ x O = Ž) v pravoúhlém řádu (L) Pohanské labutě. Výslednou postavu dutého sloupu (Ž) poznává Zeus opět v podobě labutě (vertikální vlnění vnitřní dutiny sloupu = svázané fíkové listy) jako Ledu (Paní = vnitřní forma Evy v dutině sloupu Ž).

Judaismus, vycházející z horizontální polohy rajského hada (Z) pojímá Diovo poznání Ledy nikoliv sestupně (z Nebe na Zem), ale vzestupně (ze Země do Nebe), jako tzv. „vztyčení hada na poušti" (4 Mojžíšova: 21, 9). Takto pojaté Pohanství má Izraelity chránit před "uštknutím" hada, tj. před lpěním na plnosti obsahu (jedu materialismu) ležícího sloupu (Z). Vlnící se světlost dutiny stojícího sloupu (Ž) se totiž jeví jako vztyčený rajský had (Z) očištěný (idealizovaný = abstrahovaný) od plného obsahu (hadího jedu).

Idealistické Pohanství zná Judaistického hada (Z) negativně, jako Pána podsvětí (Hádes = nevidomý, slepý plný tvar), Pána nezdravé (jedovaté) „říše stínů“ (temnoty plného obsahu): "Lépe je být žebrákem na Zemi, než pánem v říši stínů!" (Homér)

Žebrákem (žebrem) na Zemi je Pohanská postava dutého (hladového) sloupu (Ž).

Materialistický Judaismus zná svého hada (Z) positivně: "(had je) nejchytřejší ze vší polní zvěře" (1 Mojžíšova 3, 1)

Hadí chytrost tkví v umění správného uvažování (viz výklad Trianglu). Rozložíme-li totiž horizontální vlnění (~) hada na dvojici půl-oblouků (◠◡), dostaneme dvě prostorově opačné misky vah (q). Jedna miska (◠) váží vně, druhá (◡) v nitru prostoru.

Předmětem vážení (uvažování) je plnost obsahu hada (Z), která se zevně jeví jako „objem“ (◠), v nitru jako „hustota“ (◡). Nesprávně uvažujeme při nerovnováze vážených obsahů (jednostranné vychýlení vah je vyrovnáno tzv. „závažím“). Správně uvažujeme při rovnováze vážených obsahů (rovnost = rovina = rov či pole), kdy porovnáváme rovnost (1/1) či nerovnost (1/X) vážených objemů (povrchů = tvarů = tvorů), podle níž pak usuzujeme na rovnost (1/1) či nerovnost (X/1) hustot.

Vztyčení hada chrání Judaismus před úpadkem do materialismu ulpěním na uvažované plnosti obsahu (jedu hada), na níž se máme pouze učil správně (rozumně) uvažovat a osvojenou „hadí chytrost“ vynést v čisté (abstraktní) podobě ze Země do Nebe. Abstrahování (očištění od plnosti obsahu), stejně jako jasné (Diovo) vnímání, je ovšem Pohanským uměním jež musí být nejdříve sneseno z Nebe na Zem, aby mohl Judaismus jasně vnímat vnější objemy (povrchy) uvažovaných (vážených) obsahů a usuzovat z nich na vnitřní hustotu. Pozemské spojení jasného Pohanského vnímání s dvojstranným uvažováním Judaismu naznačuje Bílkův ohryzek jablka jako jasný (bílý) sloup (Z), ležící napříč (spojuje hada s labutí) mezi minulostí (had+labuť) a současností (Adam+Eva). Následné jasné (abstrahované) vnější uvažování a vnitřní usuzování, vynesené Judaismem ze Země do Pohanského Nebe, naznačují v Bílkově současnosti jasné postavy Adama (jasné uvažování o vnějším tvaru těla) a Evy (jasné usuzování o vnitřní formě duše). Správné spojení uvažování Judaismu s abstrakcí Pohanství je „Křesťanské“. Nesprávné spojení je odpadlické:

Odpadlý Judaismus upadlý do přízemního materialismu odmítá „abstraktní analytické hříčky“ Pohanské filosofie.

Odpadlé pohanství pyšného idealismu ztrácí pevnou půdu pod nohama pohrdáním „všetečným uvažováním“ Judaismu, jako přízemními „kupeckými počty“: "příslovečně jsme biti vlastními křídly!" (Julianus Apostata: "O křesťanech")

Správné užití labutích křídel Pohanského idealismu naznačuje Gabriel Bílkova obrazu, jenž svou diagonální nerovnováhu vyrovnává rovnoběžností křídel (abstraktním uvažováním v rovnováze), takže v Nebi neztrácí pevnou půdu (rovinu pole = rovnost) pod nohama, ačkoliv se nohama nedotýká Země. Proto se vznáší vysoko nad Judaismem (hadem) i Pohanstvím (labutí).

Strom Ráje:

Násobení vlnění (2BR) s okruhem (0) ve výsledný sloup (Z či Ž) naznačuje Bílkův obraz také napůl vyvráceným kmenem stromu Ráje. Jeho horní kontura naznačuje vlnění (~), dolní kontura naznačuje sférický oblouk (=BR), tj. polovinu obvodu (0). Diagonála kmene jakoby byla výslednicí složení (mocnění – viz výklad Matematiky) horizontálního sloupu (Z = plnost dřeva) s vertikálním (Ž = dutá kůra), jak to ostatně naznačují větve vyhnané na dvě strany kemene:

Z/ z dolní hrany kmene vyráží horizontální větev (Z), jež jakoby vyrůstala kolmo z plného obsahu (0 = +BR² -BR²),

tj. z vertikálního vinutí hadího těla a rovnoběžně (na opačnou stranu) s horizontálním vlněním (2BR) hadí hlavy,

do plnosti žlutého písku v pozadí (prachu země v obsahu plného sloupu Z).

Ž/ z horní hrany kmene vyráží vertikální větev (Ž), jež jakoby vrůstala kolmo do prázdného obvodu (0 = +BR -BR),

tj. do prázdnoty horizontálního těla labutě a rovnoběžně (na opačné straně) s vertikálním vlněním (2BR) labutí hlavy.

Temná diagonála kmene má dole na Zemi tutéž orientaci jako temný Gabrielův meč nahoře na Nebi, z nějž vyráží vertikální a horizontální vlnění (2BR) plamenů obdobně, jako z dolního kmene vyráží vertikální a horizontální větve (Ž a Z).

K horní hraně kmene rajského stromu přimaloval F. Bílek ještě jeden pozoruhodný detail v podobě trnu, jaký se vyskytuje na růžovém keři, nikoliv na kmeni stromu (jabloně). Tento trn se zdá zasahovat (bodat či sekat) do prázdného obvodu horizontálního těla labutě, jakoby ho chtěl přetnout a rozvinout v horizontální vlnění (~) hadí hlavy, jež míří na opačnou stranu (ven z Ráje) než trn (zpět do Ráje = do jablka). Temný trn je rovnoběžný s černým mečem Gabriela, jenž také mířil do Ráje a přetnul tím horizontální okruh (0) jablka (0²). Tzn., že trn (na Zemi) i meč (na Nebi) souvisí se stopkou (R) jablka Ráje, odpovědnou za vyvrácení Ráje...

Zatímco postava dutého sloupu (Ž) je sama o sobě odhalená (projevuje se) vně i uvnitř, poloha plného sloupu (Z) je sama o sobě odhalená pouze vně (projevuje vnější objem, o němž můžeme uvažovat, nikoliv vnitřní hustotou, na niž musíme usuzovat podle projeveného objemu). Protikladem mechanického (silového) zahalování tvaru Adama (i hada) silami vnější akce (AR) a Evy silami vnitřní reakce (RA) je alchymické (látkové) zahalování. Vnitřní formu Evy (Ž) lze zahalit také plným obsahem (látkou) hada (Z), je-li had pohlcen (pozřen) dutým sloupem (Ž+Z viz výklad Jablka Ráje). Zahalením vnitřní formy Evy (Ž) obsahem hada (Z), je současně zahalen vnější tvar hada (Z) pláštěm vertikálního sloupu (Ž). Proto je alchymické zahalování Mojžíšem líčeno jako vzájemná dohoda (interakce) mezi rajským hadem (Z) a lačnou Evou (Ž). Adam (Ž), jehož vnější tvar tu zahalen není, nemá do alchymie co mluvit.

Avšak ani alchymické zahalení není trvalé, neboť obsah pohlceného hada (Z) je postupně stráven tak, že hustota jeho obsahu zhustí tvar dutého sloupu (Ž): „(Adam je) přioděn koženým oděvem" (1. Mojžíšova 3, 21).

Nestrávený zbytek hada (1+R) je v alchymii „výměny látek“ vyloučen (vyvržen) jako „prach země“ (viz výklad Jablka Ráje):

"(had je)...vyvržen ode všech zvířat..." (1. Mojžíšova 14).

Na trávení obsahu ležícího sloupu (Z) ukazuje jasný (prázdný) ohryzek jablka (Z), jenž na jedné straně naznačuje zničení jablka Ráje (0²), na druhé straně ležící sloup (Z), jenž na rozdíl od hada (Z) pozbyl plnost svého obsahu. Prázdný ležící sloup (Z) tedy naznačuje možnost obnovení hadího obsahu z prachu země (1+R), jak to naznačuje také šušínek ohryzku ukazující dolů na rostlinu (5-listý květ) u špičky ocasu hada, vyrážející v prachu země (v písku pouště) z klíčící setby (z jader ohryzku). Stopka ohryzku naopak ukazuje nahoru, kde je hadí obsah tráven ohněm tovární pece a nestrávený zbytek (1+R) je vyvržen v podobě kouře (popel = prach země) vystupujícího z komína (Ž) a tíhnoucího zpět do Ráje (k rozplynutí v nirváně). Do cesty se mu však staví vertikální vlnění (2BR) krku labutě, tj. vnější tvar (Adam) postavy dutého sloupu (Ž), jímž je prach země zadržen a sveden dolů, aby se rozložil jako písek pouště (prach země či kameny pod nohama Adama a Evy) v rovině Země (v rovu = v poli). Teprve nyní může alchymicky nezahalený tvar Adama zasáhnout do alchymické „výměny látek“, jako obnovitel plnosti hada (Z) z prachu země (1+R). Jak?

Za kouřícím komínem následuje kondenzační věž obdobně, jako za první polovinou současnosti (za černovlasým Adamem) následuje její druhá polovina (plačící Eva). Dolů kanoucí slzy Evy mění (zavlažují) prach země (1+R) v rovině pouště v úrodnou půdu horizontální roviny pole, s níž se zhuštěný vertikální tvar postavy Adama může násobit: Ž x (1+R) v obnovenou plnost hada (Z).

K zemědělskému úsilí (k orbě pole) je Adam inspirován v Nebi (nad elektrárnou), naznačením pluhu v podobě ležícího "T" (⊣) složeného z levých rukou Gabriela a Adama. Adamova zhuštěná kůže vypotí námahou (orbou pole) své zhuštění (získané strávením hustoty hada) jako slzy Evy (jimž je tvar Adama dočasně zahalen), aby jimi po jejich skanutí do prachu země (zavlažením pole) obnovil plnost hada (Z). Tzn., že Adam může na obnovení plnosti hada (Z) vynaložit jen tolik sil (resp. látek = potu = slzí Evy), kolik jich získal (jako své zhuštění) jejím strávením. Obnovená plnost (Z) může být opět pozřena a strávena atd. stále dokola v koloběhu výměny látek (Z+Ž zhuštěné Ž x (1+R) Ž+Zatd.), točícího se tautologicky (q) mezi minulostí a současností (ZŽ). *

* Z pouhé orby a závlahy ovšem nic nevzejde, není-li z Nebe do Země zaseto zrno (jádro v ohryzku jablka - viz níže).

Souvislost alchymie s tělesnými šťávami mj. připomíná Hypokratovo učení o letorách

Ač alchymická výměna látek neumožňuje pokrok (na cestě z Ráje), přece bez ní pokročit nelze, neboť Adama a Evu (Ž) spojuje s vnějším světem hada (Z či 1+R), jenž jimi prochází jako kouř komínem. Pokročit s nepokračující výměnou látek lze odvalováním (q) jejího tautologického okruhu (ZŽ), jak činí posvátný brouk Skarabeus se svou kuličku výtrusů na egyptské poušti (1+R). *

* V makrokosmu našel Skarabeus výraz v Zemi odvalující na oběžné dráze kolem Slunce koloběh Měsíce. Chvíli je Měsíc v nitru sféry Země (oběžné dráhy), chvíli je vně. Chvíli je pozřen a stravován (couvá do novu), chvíli je vyvržen a obnovován (dorůstá do úplňku).

Pro mikrokosmos současnosti (Adama a Evu) je ovšem prach země (1+R) nejen konkrétním předmětem praktické alchymie (výměny látek), ale také abstraktním předmětem teoretického poznávání jednotky (1) a míry (R).

Rudé vlasy Gabriela:

Shoda vlasů Gabriela a Evy (rusá barva a diagonální orientace shora dolů) naznačuje souvislost Gabriela s Evou. Zatímco tvář Evy (líc formy) je v současnosti skryta (zakrytá pravou paží Evy), jasná tvář Gabriela je v minulosti odhalena, jako předznamenání (prorokování) událostí, jež se mají odehrát skrytě až v současnosti, jako pád „vlasatice“ (rezavé Martovy železné přilby – viz výklad Mars-Merkura) z Nebe na Zem (viz níže výklad komposiční vertikály současnosti). Vlasy Evy jsou ve vztahu k ohni pochodně Sochy svobody orientovány tak, jako ohon komety (vlasatice) směřující vždy od Slunce. Vlasatice opisuje kol Slunce otevřenou protáhlou elipsu, jako Gabrielovy vlasy vinoucí se lyrovitě kol Gabrielovy jasné tváře.

Barvě vlasů Gabriela a Evy ani ostatním barvám na Bílkově obraze porozumíme nikoliv pomocí oficiální "nauky o barvách" (Newtonovy), ale pomocí nauky J.W. Goetha (viz výklad Barev). Pak se budeme moci také orientovat v prostoru (zda je stanovisko pozorovatele - vnímajícího vědomí - vně či uvnitř prostoru, popř. na rozhraní). V Bílkově minulosti se barvy jeví následovně:

1/ je-li světlo uvnitř (jasná tvář Gabriela) a temnota vně (okolní nebe), jeví se clona (vlasy či šaty kol tváře Gabriela):

a/ z venčí (z temnoty) rudě (vlasy jako červánky)

b/ z nitra (ze světla) fialově (šaty Gabriela)

2/ je-li světlo vně (krk a tělo labutě) a temnota uvnitř (zornice labutě), jeví se clona (duhovka labutě či cíp sukně Gabriela

zasahující do labutě): a/ z nitra (z temnoty) rudě (duhovka oka labutě)

b/ z venčí (ze světla) fialově (cíp sukně Gabriela)

Gabriel:

Na Bílkově obraze se Gabriel projevuje jako aktivní příčina vyhnání Adama a Evy z Ráje. Jeho levá ruka je také jediným spojujícím článkem mezi minulostí (had a labuť) a současností (Adam a Eva). U Gabriela je vše (meč, údy, křídla, šat, hlava i pohled) v jediné rovině (v rovině obrazu). Přivřená víčka jeho očí připomínají, že v minulosti jsou had a labuť spíše možnými sloupy (Z a Ž), že tu oči Adama a Evy nejsou ještě otevřeny. Přivřená víčka vedou pohled dolů k rajskému hadu, jakoby mu přikazoval sledovat směr Gabrielovy levé ruky. V konfiguraci vlnění hlavy a vinutí těla (~ x 0) napodobuje had také pravý úhel (ležící "T") daný levou rukou Gabriela (činně) a Adama (trpně). Pravou rukou vyvléká Gabriel vlnění hlavy (~) z okruhu těla (0), zatímco levou rukou vede obojí k vzájemnému násobení ve výsledný sloup, na jedné straně (v popředí Gabriela) ležící sloup hada (Z) na druhé straně (v pozadí Gabriela) stojící sloup labutě (Ž). Zatímco hadí hlavu uvádí Gabriel do lineárního pohybu (do vývoje na cestě z Ráje), labutí hlavu uvádí do úhelného pohybu (do rotace). Černé labutí oko je totiž středem kroužení černého Gabrielova meče (viz níže), jenž je uváděn do pohybu rudými plameny, zrcadlenými rudým zobákem labutě, jenž vykružuje rudé mezikruží naznačené rudou duhovkou labutího oka. Gabrielova tělesnost je v podstatě dána dvěma úhelnými řády:

L-T/ pravý úhelný řád rukou = ∢ 90⁰ = arch-angel = od pasu nahoru

/ nepravý úhelný řád nohou = ∢ 60⁰ = tri-angel = od pasu dolů

Triangl (rovnostranný) je v podstatě mechanismus vah, vykazující 4 základní konfigurace (viz výklad Trianglu):

△ = váhy Země (⊥) = bez vychýlení = rovnováha = nohy Sochy svobody či Adama a Evy ()

▷ = Jupiterův reflektor = vychýlení o 1x30⁰ = nerovnováha = ňadro Evy

▽ = Venušin klín = vychýlení o 2x30⁰ = nerovnováha = Gabrielova sukně

◁ = Vulkánova kamera = max. vychýlení o 3x30⁰ = nerovnováha = Gabrielův pluh (⊣)

Protože je vychylovaný pravý řád "T" (⊥ až ⊣) kostrou vychylovaného trianglu(△▷▽◁), oba úhelné řády (T a ) spolu vzájemně souvisí jako mechanika sil a alchymie látek. S výjimkou Vulkánovy kameryjsou ostatní konfigurace vah na Nebi v jedné rovině. Protáhneme-li horizontální hranu zahalující Gabrielovy sukně (klínu Venuše) z minulosti do budoucnosti, projdeme v současnosti hrotem odhaleného ňadra Evy (reflektorem Jupitera) a dospějeme v budoucnosti k zahaleným nohám Sochy svobody (váhy v rovnováze nic neukazují = neprojevují se). Odhalené nohy Adama a Evy naznačují, že sneseny na Zem, mají váhy v rovnováze přece jen něco odhalit (poměr uvažovaných objemů při oboustranném vážení – viz výklad Trianglu).

Gabriel tedy souvisí s Evou nejen rusými vlasy, ale také „klínem Venuše“ (sukní)

Gabrielův meč

Jak již bylo řečeno, oko labutě je středem rotace Gabrielova meče, kroužícího směrem hodinových ručiček tak, že malá ručička (zobák labutě) je stále v oposici (pod úhlem 180⁰.) s velkou ručičkou (Gabrielův meč). Protože vyhnání z Ráje (vývoj) počíná rozetnutím jablka (0²), vychází kroužení meče od ohryzku jablka (představuje sloup Z i zničený Ráj). Na počátku tedy ručičky hodin ukazovaly „půl dvanácté“ (meč vertikálně dolů a labutí zobák vertikálně nahoru). Na Bílkově obraze však ukazují „za 5 minut 5“, tj. možnou (za 5 minut) „paterou moudrost“ (5 hodin), naznačenou také 5-listým květem (_).Gabrielův meč tedy již vykonal úhelnou dráhu 150⁰, z níž prvních 90⁰ (od ohryzku ke Gabrielově noze) kroužil proti směru cesty z Ráje (tvoření proti času - viz výklad Vývoje) a následujících 60⁰ (90⁰+ 60⁰= 150⁰) kroužil ve směru cesty z Ráje (poznávání v čase - viz výklad Vývoje). Pozoruhodné je, že proti času (90⁰) postupoval meč (tvořil) nejdříve k Pohanské labuti (Ž) a pak k Judaistickému hadu (Z), zatímco v čase (60⁰) postupoval (poznával) nejdříve Judaistického hada (Z) a pak Pohanskou labuť (Ž). Jakoby tvoření proti času náležel pravý úhelný řád rukou (L-T = 90⁰) a poznání v čase nepravý úhelný řád nohou (V = 60⁰). Tzn., že 60⁰ Gabrielova meče naznačuje triangl v rovnováze (váhy Země), jakoby veškeré poznávání počínalo uvažováním (vážením) vycházejícím z rovnováhy vah.

Protože Gabriel předává Adamovi váhy v nerovnováze (= ⊣), musí Adamovo poznání vycházet z minulosti!

A protože je jako první stvořena labuť (Ž), vychází Gabrielův meč z ní (rotuje podle jejího otevřeného oka = dutiny sloupu Ž). Spustíme-li od špičky Gabrielova meče (150⁰) kolmici, dospějeme dole k počátku vlnění hadí hlavy. Přidáme-li pak k namalovaným 150⁰ dalších 72⁰, dotkne se meč hlavy a ramene Adama (ohlášení smrti). Tzn., že úhelná míra 72⁰ (6 x 12 = 72 = ideální věk lidského života) překlenuje tři hlavy. Na počátku hlavu hada (zrození ležícího nemluvněte) po 30⁰ hlavu labutě (vrchol dospělosti člověka = postavení na vlastní nohy = hlava labutě je oproti hlavě hada obrácena o 90^0, oproti svému stvoření o 180⁰= 150⁰+ 30⁰) a nakonec po dalších 42⁰(42⁰+ 30⁰= 72⁰) hlavu Adama (smrt). S hlavou labutě překlene Gabrielův meč nejen minulost (hada a labuť), ale také ohryzek jablka, z něhož vyšel jako ze zničeného jablka Ráje (0²) a který mezi minulostí a budoucností poznává jako 3. sloup v řadě 7 sloupů (had, labuť, ohryzek = sloupy ZŽZ). Dotykem hlavy Adama počíná současné lidské poznávání sebe sama jako tvaru tělesa 4. sloupu (Ž). Do první poloviny současnosti (Adama a Evy) pronikne Gabrielův meč dalšími 18⁰ (72⁰ + 18⁰ = 90⁰ od namalovaných 150⁰). 18⁰ představuje 180⁰ (součet úhlů v trianglu Země v Adamově kroku) bez nuly (0), tj. bez hlavy (horizontálního okruhu), kterou Gabriel Adamovi utne i s levou rukou, jako Jaroslav ze Šternberka tatarskému Kublajovi. *

* R. 1241 vtrhli do střední Evropy 3 nesmírně ničivé proudy Tatarů (3 síly = 3 ramena trianglu = 3 pruty Svatoplukovy) aby se v moravské rovině Haná (arab. mateřská láska, hebr. milosti plná) spojily a mocí 1/2 miliónu jezdců oblehli Hlavní královské město Olomouc (pokládané mnohými za Svatoplukův velkomoravský Velehrad). Český král Václav I. zvaný "jednooký" (1/2 současnosti = dutý sloup Adama) poslal na pomoc Olomouci 4 000 českých vojáků v čele s Jaroslavem ze Šternberka, jenž tuto sílu doplnil o 4 000 občanů olomoucké domobrany na 8 000 mužů (po bitvě dal Václav I. do rodového erbu Šternberků 8-paprskovitou hvězdu (W) namísto 6-paprskovité (V) a Jaroslava jmenoval doživotním hejtmanem Olomouce). Nočním výpadem se pak Jaroslav probil ke stanu (Ž) tatarského vojevůdce Kublaje a uťal mu hlavu i s levou rukou. V tzv. Rukopise královédvorském (RK), prohlášeném „učenými opicemi“ Bílkova obrazu za falzo, je mj. heroický epos "Jaroslav", v němž Jaroslav proklál Kublaje kopím „od ramene ke kyčli“ (diagonálně - na Bílkově obraze má Adam levou nohu v kyčli vykloubenou). Setnutí Kublajovy (Adamovy) hlavy i s nepravou rukou má makrokosmickou paralelu v podobě pádu již zmíněné Martovy rezavé přilby „vlasatice“ (viz výklad Mars-Merkura).

Bílkův Adam má jen hlavu a levou ruku (Eva nemá hlavu – zakryta paží, ale jen pravou ruku). Po setnutí 4 sloupu (Adama) se Gabrielův meč dotkne rusých vlasů Evy (5 sloupu), které překoná dalšími 12⁰ (12 znamení Zvěrokruhu), aniž cokoliv přetne. *

* Souvislost Jaroslava ze Šternberka s „Pohanskou Olomoucí“ (prahem Východu) a s „Judaistickou Prahou“ (prahem Západu) naznačuje také souvislost Zvěrokruhů dvou orlojů (Pražského a Olomouckého). Z hlediska stvoření (proti času) je olomoucký orloj starší, z hlediska poznání je pražský orloj známější a proto je mylně pokládán za starší. Tak i málo známý vývoj "Velké Moravy" (staro-český) předchází známější vývoj české státnosti (český = novo-moravský). Ne náhodou měl olomoucký orloj původně tzv. "staročeský ciferník" (o 24 hodinách), jenž se v opačném pořadí (42 = 24 proti času) zračí také v numerice data jeho vzniku (kol r. 1421). Dáme-li číslu 42 mezi dvěma jednotkami (1..1) opačné pořadí (24), získáme letopočet 1241 (výpad Jaroslava ze Šternberka). Pražský orloj vznikl r. 1490 (69 let po olomouckém).

Numerika obou letopočtů (1421 a 1490) má shodné prostorově tvořivé součiny (8), ale rozdílné časově poznávací součty (olomoucký = 8, pražský = 5). Pražský součet (5) předznamenává „paterou zkušenost“ ve vývoji poznání, která je následně naplněna paterou proměnou olomouckého orloje (1572, 1661, 1746, 1885 a 1953). Při první přestavbě (1572) byl po 151 letech staročeský ciferník (o 24 hodinách) vyměněn za tzv. "německý ciferník" (o 12 hodinách), jaký měl od svého počátku orloj pražský (1490).

Pražský orloj (na Staroměstském náměstí) souvisí s vnějším tvarem věže Staroměstské radnice (tj. s vnějším tvarem postavy Adama). Koncem 2 světové války věž radnice vyhořela jako sražená hlava tatarského Kublaje u Olomouce (po válce restaurována) a na ni navazující severní křídlo radnice bylo strženo jako levé rameno Kublaje (dodnes neobnoveno).

Po překonání rusých vlasů Evy (12⁰) se Gabrielův meč dotkne pravého ramene Evy a současně ukáže na hlavu Sochy svobody (na 7 trnů její čelenky), jakoby bájný Herkules (řec. Héraklés = Héřina sláva) po naplnění 12 slavných úkolů (poznání prostoru sféry Země zvenčí, tj. z Nebe) přinesl na Zem poznání časové řady 7 sloupů. *

* Naproti olomouckého orloje stojí Herkulova kašna. Pod nohama Herkula se svíjí sedmihlavá saň.

Po 12 letech (1241-1253) byla Olomouc znovu obležena Tatary, pro změnu však Tatary usedlými v nitru Evropy (uherskými Huny).

Pokročí-li rotace meče od ramene Evy o dalších 8⁰ (srovnej 8-paprskovitou hvězdu Jaroslava ze Šternberka), utne Gabriel Evě pravou ruku a ukáže na pravoúhle (L) zalomený loket levé ruky Sochy svobody, třímající desku Zákona (pravého řádu). *

* R. 1253 podnikl Jaroslav druhý noční výpad, opět se probil ke stanu (Ž) vojevůdce a uťal uherskému králi Bélovi IV. pravou ruku. Za to dal Václav I. olomouckým občanům tzv. "Jaroslavův prapor" (k následování vlajkonoše), který však upadl v zapomnění. Po listopadu 1989 dal český parlament Olomouci "vzdoroprapor" s insigniemi staré Moravy (s orlicí = A = 6-cípá hvězda, namísto 8-cípé W)...

Na rozdíl od pražského orloje, souvisí olomoucký orloj s vnitřní formou věže městské radnice (s vnitřní formou postavy Evy), neboť je zabudován do výklenku lomeného oblouku (pravá přirozenost Evy = pravá ruka). A jako Béla IV. Jaroslavem, tak byl olomoucký orloj (nikoliv radnice) koncem 2 světové války zcela zničen, aby byl 8 let po válce (1953) popáté obnoven (dokonání pateré zkušenosti). Pražský mistr Svolinský vtiskl 5. přestavbě ducha tzv. "socialistického realismu", čímž olomoucký upadl do všeobecného opovržení, jakoby měla být „paterá zkušenost" obrácena Evou (duší) v „paterou hloupost“. Zrodí-li se však z "pateré zkušenosti" Evy přece jen "paterá moudrost", nahlédneme, že Svolinského mozaika sleduje ducha hanáckého krále Ječmínka (maďar. Arpáda) a ve dvou dolních dominantních postavách (dělníka a chemika) zrcadlí

(stranově obráceně) obdobné postavy z třetí proměny orloje (1746) od olomouckého mistra Jana Kryštofa Handkeho (1694-1774):

a/ vpravo dole zrcadlí Svolinského chemik (v bílém plášti) s kapalinou v baňce (ohraničený obsah = vnitřní formou Evy) v pravé ruce, Handkeho písaře-alchymika (v modré vestě, s pisátkem v pravé a inkoustem v levé ruce), počínajícího psát na bílou desku (tabula rasa vlevo dole).

b/ vlevo dole zrcadlí Svolinského dělník (v modrých montérkách) se stranovým klíčem (obvodová rotace = obvod = tvar Adama) v levé ruce, Handkeho mistra mechaniky (v bílé zástěře a s baňkou zavěšenou v rozkroku) opírajícího se (vpravo dole) loktem levé ruky o desku s ozubeným kolem (obvodem), hodinami (ciferník) a svěrákem (sevření = míra obvodu). Na popsané desce je letopočet 1422 (dokonání stvoření prvního orloje)

Mezi oběma je na úrovni hlavy (Nebe) ciferník Zvěrokruhu. Zkrátka, Handkeho tvoření (proti času) obrátil Svolinský v poznání (v čase).

Utnutím pravé ruky Evy končí nesvobodné násilnosti černého Gabrielova meče v současnosti, neboť v pokračujícím kroužení se meč převrací „hlavou nahoru“. Ve vývoji nutnosti (v minulosti – současnosti) byl totiž „hlavou dolů“ (meč = obrácený kříž "černé magie" = ukřižování sv. Petra hlavou dolů – srovnej nápis na meči legendárního českého rytíře Bruncvíka: "Všem hlavy dolů!") a překonal v čase (poznal) 5 úseků vývoje (5-listý květ _) v úhelné dráze (72⁰ + 18⁰ + 12⁰ + 8⁰ = 110⁰) navazující na namalovaných 150⁰ (150⁰ + 110⁰ = 260⁰). Připojí-li k "vývoji nutnosti" (260⁰) dalších 10⁰ (dekadický algoritmus tzv. "vývoje svobody", v němž se člověk osvobozuje od přirozenosti „tuctové soustavy“ umělou „soustavou desítkovou“), přetne meč Adama a Evu v pase (viz níže) a ukáže na předěl mezi Sochou svobody a podstavcem, od kterého ji oddělí (osvobodí).

Protože 260⁰+ 10⁰ = 270⁰ = 3 x 90⁰ (srovnej 3 uzavřené závity hada, či řadu 3 plamenů Gabrielova meče), je zbývajících 90⁰ (360⁰ - 270⁰ = 90⁰= pravý úhel) vyhrazeno pro „pravou svobodu“ (srovnej 4. otevřený závit hada u 5-listého květu _). *

* Dle legendy přijal Jaroslav (s 8000 vojáky) před bitvou v kapli Božího těla (dnes v ul. Universitní, dříve ul. Božího těla z bývalé ul. Židovské) svátost oltářní a zbylých 5 hostií (jež nikdo nepřijal) vložil do dřevěného tabernakulu (skřínky na hostie) a odnesl na hřbetu osla do boje. Po bitvě se prý osel vrátil sám do kaple i s 5 hostiemi (_), jež se proměnily v krev (v krevní oběh)...

Vročení této události se ovšem rozchází o plných 12 let, takže prý nelze s jistotou říci kdy se tak stalo (r. 1241 či r. 1253?).

Úhelnou dráhu 12⁰, na níž Gabrielův meč překonává rusé vlasy Evy aniž by cokoliv rozetnul (nepostihuje přítomnost uprostřed současnosti – viz výklad Současnosti), lze rozdělit ještě na dvě části (12⁰= 7⁰ + 5⁰). Pod úhlem 7⁰ ukazuje meč na pochodeň Sochy svobody. Tzn., že 5⁰ následujících po pochodni představuje již kompletní „paterou zkušenost“, která je plačící Bílkovou Evou obrácena nejdříve v „paterou hloupost“ (srovnej pochod Jaroslavova osla do bitvy s 5 hostiemi), šťastným dokonáním vývoje nutnosti je však přece jen obrácena v „paterou moudrost“ (proměna 5 hostií v krevní oběh _, po návratu osla z vítězné bitvy do kaple Božího těla). *

* Dle Bílkova obrazu nesl Jaroslavův osel nepřijatých 5 hostií v průběhu 12 let (12⁰překonávání vlasů Evy) mezi oběma bitvami (mezi 1241 a 1253), tj. do druhé bitvy (8⁰) v níž Jaroslav uťal Bélovi IV. (Evě) pravou ruku. Uťatá pravá ruka leží na bílkově obraze jako kočka (6 sloup vývoje svobody). Přičteme-li 5 hostií osla (5⁰po pochodni Sochy svobody) jako „paterou moudrost“ (_) k následujícím 8⁰, jimiž je pravá ruka Evy (vývoj svobody = kočka) oddělen o vývoje nutnosti (Evy), dostaneme 13⁰(5⁰ + 8⁰) třináctého apoštola, spěchajícího do bitvy proti křesťanům a obráceného před Damaškem z farizeje Šavela (Saula z Tarsu) na apoštola Pavla (Paula).

Rovněž historické souvislosti ukazují na pochod osla do druhé bitvy (1253), neboť před první bitvou kaple Božího těla ještě nebylo. Tuto kapli dal postavit Jaroslav ze Šternberka po první bitvě (1241), jako kostel kláštera Minoritů, jenž byl po druhé bitvě (1253) prohlášen za kostel farní.

„Paterá zkušenost“ vnitřní formy Evy (srovnej 5 hostií v dřevěném tabernakulu), obrácená v „paterou hloupost“ je početím Evy (zárodek se vyvíjí pyšně hlavou nahoru), jež se obrácením v „paterou moudrost“ (zárodku hlavou dolů) může osamostatnit (zrozením z Evy), tj. oddělit se uzavřením vlastního krevního oběhu (_) od krevního oběhu Evy. Tak se „vývoj svobody“ (kočka) odděluje od „vývoje nutnosti“ (nitra Evy). Tento plod "za-sel" do Evy Adam, aby se "o-sel" z Evy osamostatnil (vy-sel z nitra ven). Eva tím sice „paterou moudrost“ (_) pozbývá (5 hostií se zrozením mění na samostatný krevní oběh), osa jí však zůstává (po bitvě se osel vrací do kaple Božího těla) i s „paterou hloupostí“ (s 5 hostiemi které nikdo nepřijal). *

* Legendu o Jaroslavově oslu lze ovšem vyložit i jinak:

Pochod osla s 5 hostiemi do druhé bitvy = dokonání „vývoje nutnosti“ (5 sloupů) a přechod do „vývoje svobody“ (6. sloupu kočky).

Návrat osla do kaple Božího těla = dokonání „vývoje svobody“ (6. sloupu kočky) a přechod do pravé svobody (7. sloupu Sochy svobody).

Proměnění 5 hostií v krev = nalezení pravého účelu (pravé svobody) „pateré moudrosti“ (_) = promění 5 hostií v krev Páně.

Proměnění v krev Sochy svobody naznačuje mnohost turistů (krvinek) v nitru Sochy svobody, což znamená, že se osel s 5 hostiemi (_) nevrátil do původní kaple Božího těla (do Evy).

A skutečně, 367 let po druhé bitvě (1253), po bitvě na Bílé hoře (1620) se původně gotický klášter Minoritů dostal i s kaplí (povýšenou na farní kostel) do rukou jezuitů, kteří vše strhli a v jiné podobě (barokní) obnovili:

Na místě kláštera postavili barokní kostel Panny Marie sněžné (severojižně = polárně orientovaný).

Na jiném místě (nepatrný posun) zabudovali obnovenou kapli Božího těla do nového konviktu (vyšší školy pro adepty 7 svobodných umění).

Górdický uzel:

Utnutím hlavy a levé ruky Adama odděluje Gabriel od první poloviny současnosti nepravost (levost) těla (Adama), jež mezi minulostí (hadem a labutí) a současností (Adamem a Evou) uzavírá výměnu látek (ZŽ = Z+Ž) do tautologického konzumního koloběhu (q) a brání tak tělu (Adamovi) pokročit ve vývoji dál, do druhé poloviny současnosti, do vývoje Evy (duše).

Utnutím pravé ruky Evy osamostatňuje Gabriel od druhé poloviny současnosti pravou (duševní) podstatu člověka (Evy), která se tak může vymanit z „vývoje nutnosti“ a pokročit samostatně (jako kočka) do „vývoje svobody“.

Gabriel jakoby rozetnul „górdický uzel“ (q=↱↲) samotné výměny látek a oddělil její vzestupné (↱) přijímání (pohlcování hada) od zpětného sestupného (↲) vylučování (vyvržení hada „1+R“), jež obrací na pokrokovou sestupnou (↳) plodnost Evy (duše). *

* Výměnu látek (q) naznačuje také dvojí obležení Olomouce Tatary:

1241 - 4. Kublaj bude 4. chán Mongolů = 4. otevřený závit hada má být uzavřen = přijímání Adama (4. sloupu) zvenčí do nitra (tvarem)

1253 - Béla IV. byl 4. králem Hunů = 4. uzavřený závit hada je opět otevřen = vylučování Adama (4. sloupu) z nitra ven (formou Evy)

Oddělením nepravosti i pravosti od Adama a Evy, poznáváme vlastní jednotu protikladů jako současnou postavu dutého sloupu (Ž), jenž je z venčí tvarem Adama (4. sloupem) a současně z nitra formou Evy (5. sloupem). Poznání těla a duše ve spojení Adama a Evy je plodné a proto se z něj rodí nový duch vývoje (kočka), duch vývoje svobody (mezi současností a budoucností), v němž osamostatněná „paterá moudrost“ (_) hledá svůj pravý smysl (Sochu svobody). Tím je veškerý vývoj rozčleněn následovně:

X-0/ tvoření proti času: vývoj před Kristem (starý letopočet počítáme proti času)

0-X/ poznávání v čase: vývoj po Kristu = 1/ vývoj nutnosti (1-5. sloup) = had, labuť, ohryzek, Adam a Eva

2/ vývoj svobody (6. sloup) = kočka

3/ pravá svoboda (7. sloup) = Socha svobody

Proti tomu staví Bílkovy „učené opice“ iluzi nutnosti vývoje pouze v čase (tj. neosekaný „górdický uzel“ q výměny látek):

1/ starověk = do r. 476 nl. = bez počátku = nekonečný (proti času)

2/ středověk = 476 -1640 nl. = má počátek i konec = konečný

3/ novověk = od r. 1640 nl. = bez konce = nekonečný (v čase)

Na dvě strany nekonečný vývoj (starověk a novověk) činí z poznání těla a duše ve spojení Adama a Evy (Ž) neplodnou sexualitu, uzavírající se nutně po způsobu výměny látek (mezi minulostí a současností) do nekonečného tautologického okruhu (q). *

* Koncem r. 1 000 (po Kristu) očekávala katolická církev "konec světa". O Silvestrovské noci vyvedli kněží věřící z kostelů ven, k modlitbě pod širým nebem, aniž došlo k nějaké fyzicky smyslově viditelné události. Ač za to církev sklidila výsměch učených opic, přece tehdy "konec světa" skutečně nastal. Tehdy skončila minulost vývoje v čase (vývoj 1 a 2 sloupu) a nastal přechod ke 3 sloupu (ohryzek mezi minulostí a současností).

Cestu od 3. sloupu ke 4. sloupu (do první poloviny současnosti) pak lidstvu ukázal Jaroslav ze Šternberka (1241), jak to naznačují tehdejší 3 proudy (3 sloupy) Tatarů v čele s Kublajem, jenž se měl stát 4 Chánem Mongolů (po Džingischánovi, tvůrci říše Mongolů).

Skutečnost, že první výpad Jaroslava ze Šternberka (1241) spadá ještě do vývoje nutnosti, naznačuje také numerika letopočtu 1241, jehož čísla mají nutně týž součet i součin: 1 + 2 + 4 + 1 = 8 (8-paprskovitá hvězda Šternberků v prostoru)

1 x 2 x 4 x 1 = 8 (střídání 8 ramen 2 křížů v čase kroužícího kyvadla - viz výklad Svastiky)

Totéž platí i pro letopočet stvoření olomouckého orloje (1421), či oslepnutí Jana Žižky z Kalicha (z Trocnova = Trucnova) na obě oči.

Skutečnost, že druhý výpad Jaroslava (1253) představuje plodné poznání těla a duše ve spojení Adama a Evy (Ž), jež spadá do konce vývoje nutnosti a počátku vývoje svobody a tedy již nutné není, naznačuje numerika letopočtu 1253, jehož čísla týž součet i součin nemají.

Součet: 1 + 2 + 5 + 3 = 11 = 1 + 1 = 2, součin: 1 x 2 x 5 x 3 = 30 (zprava doleva) nebo 10 (zleva doprava).

Skutečnost, že 4 závit hada nesmí být „učenými opicemi“ uzavřen (q)do nekonečného sexuálního okruhu (starověku a novověku), že se 4. Kublaj ani Béla IV. nesmí stát pány současnosti (Čech a Moravy), naznačují také obě království, soupeřící r. 1241 a 1253 o Moravu:

a/ uherský rod Arpádovců vymřel po meči Ondřejem III. (1301)

b/ český rod Přemyslovců vymřel po meči Václavem III. (1306)

Rozdíl obou letopočtů (1306 - 1301 = 5 let), jejich součtů (10 - 5 = 5) i jejich součinů (8 – 3 = 5) ukazuje na "paterou moudrost", jíž oba rody souvisí s Moravou následovně: Arpádovci počátkem = jméno "Arpád" = "Ječmínek" = legendární král Hané (zrozený v poli jako sémě ječmene)

Přemyslovci koncem = Václava III. byl zavražděn v Olomouci (1306)

Legendární počátek Přemyslovců (stvoření proti času) předchází Arpádovce, historický konec Arpádovců předchází Přemyslovce (o 5 let), což se zračí také v alchymii jmen: Arpád x Přemysl = AR-pád x p-RA-mysl = ARxRA = ARRA (akce a reakce)

AR-pád = setba sil AR z Nebe na Zem (pád mnohosti zrn ječmene)

P-ŘE-mysl = vzepření sil RA v lůně Země (Haná s Olomoucí v náručí v moři ječmenného pole = v Moravě)

A jako Adam musí poznat Evu (plodně či neplodně), tak prý musel Kublaj přitáhnout na Moravu kvůli tatarské princezně (Kublajevně), zavražděné a oloupené prý německými (němými) měšťany ve Slezsku (slez = dokonči sestup, pád AR, setba RA).

Tuto nutnost poznání naznačuje nejen zmíněný epos Jaroslav (RK), ale také legenda vážící se ke kapličce na svahu sv. Kopečka u Olomouce, pod chrámem Navštívení Panny Marie (dnes bazilika Minor), postavené (prý) na místě, kde zemřela tatarská princezna.

Také Béla IV. přitáhl na Moravu jménem ženy (bela = bílá = krásná žena), když dal předtím spálit křesla uherských pánů (magnátů), aby před ním museli stát, jako stojí postava Adama (4 sloup) v čase před postavou Evy (5 sloup).

- zmp -